Aktuální článek
ÁJS: Nezkoušejte mě zabít

ÁJS: Nezkoušejte mě zabít

Profilový obrázek
  • Nemám nic proti tomu, když někdo zemře. A neřeším, jestli se udusil svejma zvratkama, nebo mu nějakej hajzl pomoh. Ale vadí mi, když chce někdo zhasnout mě.

Seděl jsem na židli. Hluboko v podzemí. V prostorách, který nenajdete na žádnejch plánech. Hluboko dole pod jedním z domů, co lemujou Husitskou. Není jen jeden Žižkov. Je jich víc. Akorát že o tom dohromady nikdo neví.
Chtěl jsem se zvednout, ale nešlo to. Byl jsem přivázanej. Kotníky omotaný drátem. Připoutaný k nohám židle. Ruce za zády. Další drát se mi zařezával do zápěstí. Škrtil a bolel.
Na hlavě jsem měl nasazenou kápi. Bez otvorů pro oči. Byly zbytečný. Jsem slepec. Ale teď už ne ten, co ve skutečnosti vidí. Jsem slepec, kterej přišel o zrak.
Seděl jsem a poslouchal. Jediný, co jsem moh dělat. Sedět a poslouchat. Způsobnej host. Do hajzlu.
Slyšel jsem stékající kapky vody. Odpoutávaly se od zvrásněných stěn a dopadaly na podlahu. Pravidelný intervaly. Kap kap kap. Pro někoho možná uklidňující zvuk. Ne pro mě.
Slyšel jsem kroky. Přešlapování na místě. Tři lidi. Tři zmrdi, co mě dostali. Dva stáli a jeden chodil sem a tam. Mlčeli. Možná se domlouvali posunky. Nevím. Neviděl jsem je.
THC v krvi na nule. Byl jsem bezmocnej. Byl jsem plnej nemohoucnosti a vzteku. Vzteku na sebe. Kurva. Nechat se tak hloupě chytit.
„Už nás sereš hodně dlouho.“
Chraplavej hlas. Vychlastanej. Plnej špatně ubalenejch cigaret. Hrubej a tichej. Znal jsem ho. Vyser si voko, zmrde.
„Pozorujem tě. Slepej Ájs, kterej zas tak slepej není. Co si hraje na spravedlnost. Mstitel s bílou holí. Sráč, co nám tady otravuje vzduch.“
Spousta zbytečnejch slov. Neříkal nic, co bych nevěděl.
„Asi si myslíš, jak si chytrej. Si akorát velký hovno. Ty poslední jointy ti nepřišly divný?“
Jo. Teď už mi divný přišly.
„Bereš trávu od Paličky. Každej to ví. A každej ví, že nám Palička něco dluží. Každej. Mimo tebe, ty sráči.“


Palička. Týpek, co mě zásoboval. Týpek, nad kterým policajti přivírali oči. Týpek, kterej mě podrazil.
„Umíme si dát věci dohromady. Rozumíš? Stačí tě odstavit od trávy. A si míň než hovno. Si nula. Si slepej sráč.“
Mlčel jsem. Čekal jsem na to, co přijde. Nemoh jsem nic. Jen sedět. Přivázanej. Nehybnej. Bezbrannej.
Jsem Ájs. Slepec, kterej díky THC vidí. Nejsem z tohohle světa. Můžu hodně. Víc, než si kdokoliv dokáže představit. V tomhle okamžiku jsem ale nemoh nic.
Kroky se zastavily přede mnou. Přešlapování druhejch ustalo. Ticho. Jen padající kapky ze stěn. Kap kap kap. Pak jsem dostal úder.
Násada. Baseballová pálka. Nevím. Něco tvrdýho a nasranýho. Dostal jsem úder do pravé tváře. Nečekanej. Silnej. Brutální.
Hlava mi poskočila na stranu. Otočila se. Krk zafungoval jako poslušnej čep. Čelistní kloub povolil. Bolest, která dosud zívala někde v koutě, si radostně promnula ruce. Přitiskla se ke mně. Objala mě. Pohltila.
Další úder přišel z druhej strany. Čelist praskla, jak kdyby byla ze skla. Další úder do pravýho ramene. Byl tak silnej, že mě i s židlí srazil na zem.
Přes oponu bolesti jsem cejtil, jak se ke mně ten zmrd naklonil.
„Rozbiju tě na sračky, hajzle. A pak ti urvu hlavu.“
Bolestně jsem se usmál. Tohle jsi měl, ty debile, udělat jako první.

Žiju na Žižkově. Líbí se mi tu. Čtvrť, kterou žízniví developeři ještě nestihli dokurvit. Starý domy. Plný lidí, co k sobě patřej. I když by to nikdy nepřiznali nahlas.
Nikam nespěchám. Nic od nikoho nechci. Do ničeho a do nikoho se neseru. Akorát když někdo přejede přes čáru, zasáhnu. Nedělám to často. Mám ale svý pravidla. Někomu by se možná mohly zdát krutý, ale nestarám se o to, co se komu zdá.
Občas se zastavím na zahrádce u Vystřelenýho oka. Piju pivo. Kouřím jointy. Přemejšlím o svejch věcech.
Někdy mě něco vyruší. Třeba když zmrd, co si hraje na hustýho frajera, zkouší vytlouct duši ze svý utahaný starý. Nebo ze svejch děcek. Nebo ze svý matky.
Co si dá lajnu a má pocit, že mu patří svět a ještě kus kolem.
Pak zasáhnu. Tyhle věci se nedělaj. Nevejdou se do mýho kodexu. Nemám pro ně kolonku. Jsou mimo a vaděj mi. Ale jak říkám, nedělám to často.
Až teď. Nasral mě jeden hajzl. Co prodával svou starou. Aby měl na drogy a na chlast. Špatný, ale nic, co by mi vadilo. Pak to ale posral.
Stará v poslední době nebyla moc žádaná. Neodváděla patřičnej výkon. Nesnažila se. Ani když jí domlouval, až měla obličej modrej jak pomněnka.
Hajzl vymyslel, že bude prodávat dceru. Ani tohle by mi nevadilo. Do tej doby, než jsem zjistil, že dceři je deset. V ten okamžik to měl spočítaný.
Naplánoval jsem, jak to s ním skončím. Co mu provedu. Čím si projde, než přestane dejchat. Nebylo to nic těžkýho. Primitivní zákrok. Jeden přesnej chirurgickej řez a bude o jednoho zmrda na světě míň.
Mělo se to odehrát na konci týdne. V noci. Ve středu odpoledne, tři dny předtím, jsem seděl na zahrádce u Oka. Seděl jsem na lavici, pil pivo a mlčel. Pohrouženej do sebe. Hůl, bílou jak mý vlasy, jsem měl opřenou o stůl. Svezla se. Na poslední chvíli jsem ji zachytil.
Nevěděl jsem, že tam ten hajzl je taky. Že sedí vzadu a pozoruje mě. Že si toho všim.
Neviděl jsem jeho spokojenej úsměv. Nedával jsem pozor. Byl jsem lehkomyslnej. Neopatrnej. Bohorovnej Ájs. Kterej není rovnej ani malýmu děcku. Natož bohu.
Hajzl si dal pár věcí dohromady. A dva dny poté mě dostal.

Bolest se zvyšovala. Zvedala se jako příboj, kterej nechce skončit. Kypěla a burácela a dávala mi najevo, že tohle je nic proti tomu, co ještě přijde.
Obličej rozmlácenej. Ramenní klouby rozbitý. Přeražený ruce. Zlámaný žebra.
Propracovával se níž a níž. Jeho kumpáni mě už dvakrát zvedali i s židlí ze země.
Chtěl jsem řvát, abych si ulevil od bolesti. Nedokázal jsem ze sebe dostat nic než chrčení. Prokouslej jazyk se nadouval a ucpával mi ústní dutinu.
„Říkal si něco?“
Neznatelně jsem zavrtěl hlavou.
„To je dobře. To je moc dobře. Budeme pokračovat.“
Roztříštil mi pravé koleno.
Bolest si utřela pot z čela a pokračovala ve zdolávání vrcholu. Stoupala. Krok za krokem. Jako stroj. Využívala každej úchyt. Každou štěrbinu ve skále, kterou se rozhodla zdolat.
Druhé koleno se rozletělo do stran.
Z nevidomých očí mi tekly slzy. Prodíraly se zasychající krví. Hledaly, kudy se dostat dolů. Vytvářely si klikaté cestičky. Stěžovaly si, jak jim svým rozbitým obličejem komplikuju život.
Obě holeně napadrť. Bolest vybuchovala jako munice hozená do plamenů. Ohlušující detonace přinášející nelidské utrpení. Už byla skoro na vrcholu. Ještě kousek.
„Odvažte ho.“
Čtvery ruce chvějící se vzrušením mě odpoutaly od židle.
„Položte ho na břicho.“
Ležel jsem na podlaze. Nemoh jsem udělat jedinej pohyb. Tělem mi pouze procházely nezvladatelné záškuby. Věděl jsem, co přijde. Děsil jsem se toho. Ale taky jsem na to toužebně čekal.
Další úder mi přerazil páteř.
Bolest byla na vrcholu. Seděla na kamenné lavici a unaveně se rozhlížela kolem. Už nebylo kam vylézt. Výstup je u konce. Začíná nové dějství.
Vystoupil jsem ze svého těla. Bolest, které jsem dosáhl, mi to umožnila. Vystoupil jsem a protáhl se. Zase jsem mohl fungovat. Přišel čas dát věci do pořádku. Srovnat účty.
Rozhlédl jsem se. Spíš než sklep to byla sluj. Dutina hluboko v zemi. Místo nikoho. Osvětlená blikající lampou.
Viděl jsem sebe ležícího na podlaze. Zmrzačenýho. Rozbitýho. Rozmlácenýho se zuřivostí, jež se rovnala zuřivosti, kterou jsem cítil v sobě.
Viděl jsem hajzla s dřevěnou násadou v ruce. Zpocenýho. Zhluboka oddechujícího. Zrovna si hřbetem ruky otíral pot z čela.
Viděl jsem dva zmrdy, co se dívali na mé rozmlácené tělo. Klepali se vzrušením. Olizovali si rty. Čekali, až mě hajzl dorazí. Natahovali krky, aby o nic nepřišli. Aby jim nic neuniklo.
Otřásl jsem se hnusem. Pak jsem zařval. Otevřel jsem ústa a dostal ze sebe všechno to, co jsem až dosud držel uvnitř. Zařval jsem a stěny sluje se zachvěly.
Natáhl jsem ruce, uchopil krky zmrdů a zmáčkl. Hrtany povolily. Zesílil jsem stisk a trhl. Hlavy se oddělily od těl. Trupy se svezly k zemi.
Mrštil jsem hlavama o protější stěnu. Dopadly a pukly. Mozek a úlomky lebek se rozlétly do stran. Přestaly mě zajímat.
Otočil jsem se. Hajzl stál nad mým zmrzačeným tělem. Zmateně se díval kolem sebe. Nechápal, co se děje. Neviděl mě. V téhle podobě mě nemoh vidět nikdo.
Přistoupil jsem k němu. Stál ke mně zády. Poklepal jsem mu na rameno. Lekl se a otočil. Zvedl ruku s násadou. Obranné gesto, co mu bylo k hovnu.
Obejmul jsem mu dlaň a vyrval násadu z ruky. Zůstalo na ní několik prstů. Hajzl zařval a zkroutil se. Jo. Bolí to. Vím. A bude to bolet ještě víc.
Povalil jsem ho na zem. Začal jsem ho rozebírat. Snažil se mi vytrhnout. Neměl šanci.
Dlaní jsem mu přitisk hrudník k podlaze. Druhou rukou jsem z něj trhal to, co mi přišlo navíc. Zlomil jsem mu všechno, co zlomil on mě. A pak ještě to, co vynechal. Věci se maj dělat pořádně. Nebo vůbec.
Rval jsem z něj kůži. Spěchal jsem. Chtěl jsem, aby než zemře, si to pořádně užil. Jeho odpor slábl. Řev, který vydával, utichal. Život ho ve spěchu opouštěl. Rozcuchanej a nechápající, co se zkurvilo.
Díval jsem se mu do očí. Do vyhasínajících děr plných hnisu. Z očních jamek vylézali svíjející se červi. Zesílil jsem tlak na hrudník.
Žebra se prohnuly a zapraskaly. Opřel jsem se ještě víc. Hrudní kost se propadla. Rozdrtil jsem srdce a zarazil se o páteř. Poslední záchvěv. Poslední zachrčení. Poslední výron krve z rozbitý tlamy. Pak už byl klid.
Zvedl jsem se. Bylo po všem. Lampa blikala. Padající kapky se netečně snášely k zemi. Jinak ticho. Hrobové ticho rozlité v hrobě.
Srovnal jsem účty. Nikomu nic nedlužím. A nikdo nic nedluží mně. Věci se vracely do normálu.
Stál jsem a nechtělo se mi nic. Musel jsem ale udělat ještě jednu věc. Sklonil jsem se ke svému zmrzačenému tělu. Vzal ho do náručí. Narovnal se. Otočil se k východu.
Prošel jsem chodbou a došel ke schodišti. Spousta schodů. Vstoupil jsem na první. Pak na další. A na další.
Stoupal jsem vzhůru. Pomalu. Díval jsem se na své bezvládné tělo. Bude to trvat. Ale dám se do pořádku. Vrátím se. Nejde mě zabít. Jsem Ájs. Mě jde jen nasrat. !

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!