Před pětadvaceti lety mělo protidrogové tažení amerického Ministerstva spravedlnosti za cíl „zlikvidovat překupníky zabývající se obchodem s narkotiky“. V témže roce (1980) federální vláda napumpovala téměř 8 miliard dolarů do boje proti drogám, z nichž „jen“ 600 milionů putovalo na výstavbu nových věznic.
Byl to zkrátka jeden z typických fiskálních roků na vrcholu války proti drogám. Avšak nyní všichni vidíme, že navzdory závratným výdajům nepřináší tento boj ani po sto letech žádné ovoce, jak dnes dokonce připouštějí i nejvýše postavení protidrogoví úřednici v administrativě prezidenta Obamy.
Kdyby Harrison jen tušil
Přesně před sto lety americká vláda podepsala takzvaný Harrison Narcotics Act, ačkoli dlužno dodat, že newyorský kongresman Francis Burton Harrison nic ze současného martyria války proti drogám nezamýšlel. Zákon, který nese jeho jméno, uvalil pouze „zvláštní daň na všechny osoby, jež pěstují, dovážejí, vyrábějí a připravují opium nebo listy koky, jejich soli, deriváty nebo přípravky z nich, a osoby, jež s těmito látkami obchodují, podávají je nebo rozdávají“.
Je s podivem, že kromě výběru daní zákon neobsahoval jiné represivní návrhy, a přestože upravoval výrobu a prodej „narkotik“, vůbec nezmiňoval uživatele drog.
Na počátku 20. století bylo opium běžnou součástí domácí lékárničky. Ženy tyto léky užívaly na menstruační bolesti nebo kašel, ale podávaly se také dětem ke zmírnění bolestí při prořezávání zubů.
Závislost mladých barevných Američanů z ghett a chudinských čtvrtí na drogách vzbuzovala nepříjemné otázky o chudobě, diskriminaci a segregaci.
Stárnoucí veteráni občanské války si vstřikovali morfium do žil, aby utišili staré rány, a lékaři svým pacientům předepisovali štědré dávky opiových tablet a morfia. Nejčastějšími rekreačními uživateli drog byli kuřáci opia, obvykle Číňané, ale také lidé obývající podsvětí měst a studenti žijící v chudinských čtvrtích.
V roce 1906 byl však přijat Zákon o čistotě potravin a léků a čím dál ostražitější spotřebitelé se začali zajímat o složení běžných léků. O sedm let dříve společnost Bayer vyvinula aspirin, který měl nabízet bezpečnější léčbu běžných bolestí než opiáty.
Kongres navíc v roce 1909 přijal zákon zakazující dovoz opia určeného ke kouření (tedy toho „neléčivého“), a když byl v roce 1914 schválen Harrisonův zákon, míra užívání opiátů ve Spojených státech výrazně poklesla.
Prohibice je naším lékem na všechno
V období takzvaného progresivismu ovšem zuřila kulturní válka týkající se sexuality, alkoholu, drog a moderního života – a prohibice byla vnímána jako nejlepší cesta k nastolení morálních jistot.
Zatímco zákaz prodeje alkoholu nacházel podporu u většiny domácích voličů, prohibice drog, jež stále nebyly tak společensky rozšířené, vyhovovala spíše zájmům zahraniční politiky, v roce 1912 byla totiž přijata Mezinárodní opiová úmluva, v níž se dvanáct států včetně USA zavázalo omezit mezinárodní obchod s narkotiky a jejíž signatáři přislíbili, že sníží užívání opiátů ve svých zemích.
Italské mafiánské rodiny v New Yorku dovážely z Itálie heroin, legálně vyráběný tamními farmaceutickými společnostmi.
Harrisonův zákon z roku 1914 umožňoval ve Spojených státech širší výklad omezení nakládání s opiáty, čehož se snažila využít daňová správa. Jednalo se zejména o jedno ustanovení zákona, podle nějž se se nová daň netýká „profesionální praxe“ lékařů, což se zástupcům vlády zdálo jako příliš vágní nařízení. Mohl tedy lékař předepisovat pacientovi opiáty, když to považoval za nutné, nebo ne? Nezodpovězená také zůstávala další širší otázka: Je pouhé přechovávání drogy trestné?
Politika do medicíny nepatří
V roce 1918 Nejvyšší soud v obou případech rozhodl ve prospěch vlády – a položil základy agresivního prosazování protidrogové politiky. Poskytování drog lidem závislým na narkotikách tak přestalo být součástí profesionální lékařské praxe. Masová propagace informací o trestním stíhání zdravotníků, možné ztrátě lékařské licence a uvěznění, jakož i vzrůstající stigmatizace uživatelů narkotik vedla k tomu, že se lékaři neodvážili toto zcela politické rozhodnutí napadnout.
Moderní válka proti drogám spojená s masivním vymáháním práva a nelítostnými postihy však započala až o několik desetiletí později v reakci na zvýšený objem drog, které se objevily ve čtyřicátých letech.
Italští a židovští gangsteři, kteří na konci období prohibice změnili sortiment, po druhé světové válce opět začali dovážet zboží ze Středního Východu. V amerických městech došlo k prudkému nárůstu uživatelů heroinu, obzvláště mezi veterány, kteří během války získali závislost na morfiu, a mladými muži, zejména chudšími černochy a Hispánci. Přes téměř nehlídanou hranici se pašoval heroin z Mexika, zatímco italské mafiánské rodiny v New Yorku dovážely z Itálie heroin, legálně vyráběný tamními farmaceutickými společnostmi, a distribuovaly ho po celé zemi.
Na počátku 20. století bylo opium běžnou součástí domácí lékárničky.
Instituce na všech úrovních státní správy pořádaly veřejná slyšení a snažily se vyšetřit, proč došlo k takovému nárůstu v užívání heroinu. Jenže během těchto slyšení a následně v tisku se objevovaly pouze tváře bílých mladistvých – tedy těch, kdo nejlépe mohli vzbuzovat obavy týkající se drogové epidemie –, nikoli tváře typických uživatelů drog, tedy mladých barevných Američanů z ghett a chudinských čtvrtí, jejichž závislost vzbuzovala nepříjemné otázky o chudobě, diskriminaci a segregaci nikoli nepodobné apartheidu.
Morální panika
A tak ve společnosti i státní správě vznikla první morální panika vyvolaná drogami. Kongres schvaloval jeden protidrogový zákon za druhým: v roce 1951 vydal 26 zákonů, dalších čtrnáct v roce 1955 a šestnáct o rok později.
Dva z nich – Boggsův zákon z roku 1951 a Zákon o kontrole narkotik z roku 1956 – načrtly obrysy moderní války proti drogám: Boggsův zákon ustanovil minimální tresty pro prodejce drog, jež Zákon o kontrole narkotik rozšířil i na uživatele drog.
Díky poválečnému přílivu heroinu mohl Harry J. Anslinger, ředitel Federálního úřadu pro boj s narkotiky (FBN) v letech 1930 až 1962, konečně rozšířit kompetence svého úřadu. Anslingerovi agenti pořádali veřejná slyšení, pečlivě připravovali svědky a důkazy a všemožně se snažili šířit legendy o mezinárodním spiknutí, které sloužily zájmům FBN. Anslinger lživě tvrdil, že mafie distribuuje narkotika vyráběná v komunistické Číně a že FBN tvoří ochranný val proti generaci rudé mládeže popletené drogami. Po těchto veřejných slyšeních Kongres udělil agentům FBN nově právo nosit zbraně, provádět domovní prohlídky a odposlouchávat telefony.
Mladé generace experimentátorů
Heroinová vlna z konce čtyřicátých let skončila ještě předtím, než tyto zákony vstoupily v platnost, avšak zástupy uživatelů nezmizely a o generaci později se k nim přidala další vlna uživatelů drog.
V polovině šedesátých let začali užívat heroin mladí běloši, kteří se přestěhovali do undergroundových komunit v New Yorku, San Francisku a jiných městech, kde se setkávali se zkušenějšími narkomany. S drogami také experimentovalo stále více mladých barevných Američanů. Tato generace lidí narozených během poválečného baby boomu byla početnější než jakákoli předešlá, a jelikož jejich rodiče měli o své děti přirozeně strach, boj proti drogám se stal součástí mainstreamové politiky.
Poté, co Lyndon B. Johnson v roce 1964 suverénně zvítězil ve volbách, prudký nárůst kriminality nabídl konzervativcům skvělou příležitost k útoku. S koncem hnutí za občanská práva přišel Richard Nixon s takzvanou „jižanskou strategií“, která mobilizovala bílé voliče, znepokojené rostoucí kriminalitou, občanskými nepokoji a užíváním drog v amerických městech.
V červnu 1971 pak Nixon vyhlásil dnes již legendární „válku proti drogám“ (War on Drugs), o jejíž pohnuté historii až do dnešních dní si můžete přečíst za pár dní v druhém dílu tohoto článku.
Zdroj: www.politico.com
Pokračování si můžete přečíst ZDE.
