První díl jsme skončili v červnu 1971, kdy prezident Nixon vyhlásil dnes již legendární „válku proti drogám“ (War on Drugs). Podle jeho slov se zneužívání návykových látek stalo „veřejným nepřítelem číslo jedna“. Rozpočet na boj proti drogám se mezi lety 1968 a 1974 nafoukl z 3 milionů na 224 milionů dolarů; od roku 1973 tyto prostředky putovaly do nově založeného Úřadu pro kontrolu drog (DEA) spadajícího pod Ministerstvo spravedlnosti.
Svatá válka
Tváří drogové hrozby se nyní nově stali veteráni z Vietnamu. Přízrak veterána závislého na nejčistším heroinu na světě, jenž ještě zvyšuje kriminalitu v amerických městech, se stal noční můrou všech republikánů.
Za Nixonovy vlády byly schváleny federálně koordinované razie na drogová doupata, ale rozšířil se také substituční metadonový program a další léčebné prostředky pro závislé. Veteráni samozřejmě měli problém, ovšem strach z nich byl přehnaný: po návratu domů přestalo heroin užívat více než 90 procent z těch, kdo ve Vietnamu měli pozitivní nález po analýze moči.
Legislativa a finanční prostředky z veřejných rozpočtů tak znovu prospěly daleko více těm, kdo s drogami (a jejich uživateli) bojovali, než samotným uživatelům, přičemž reálné problémy spojené s drogami opět řešeny nebyly.
Pyrrhovo vítězství
Ironií je, že jedno významné vítězství v drogové válce vedlo nakonec k jejímu dalekosáhlému rozmachu: Nixonova vláda se začala zabývat dodávkami heroinu a v roce 1971 vyjednala s Tureckem smlouvu o finančních náhradách pro zemědělce v Malé Asii, pokud nahradí mák jinými plodinami. V tu samou dobu provedla francouzská policie razie v laboratořích zpracovávajících heroin v okolí Marseille, čímž odstavila takzvanou „francouzskou spojku“, která od padesátých let dodávala turecký heroin do New Yorku.
Tento krok narušil obchod s heroinem daleko účinněji než jakákoli smlouva. Ve Spojených státech začal být nedostatek heroinu, který ohrozil vedoucí postavení New Yorku v rámci drogové ekonomiky v zemi – jenže tím se otevřely dveře nové droze: kokainu.
Brzy nato se navíc objevily nové kanály pro dodávky heroinu, jako tomu ostatně bylo už mnohokrát předtím: pašeráci převáželi heroin z Mexika do Chicaga, odkud pak putoval do celé země. Podnikaví vojáci se napojili na „Zlatý trojúhelník“ v jihovýchodní Asii a posílali heroin do Severní Karolíny v rakvích amerických vojáků. Kubánci a Kolumbijci posílali náklady z Latinské Ameriky do Miami.
Přízrak veterána z Vietnamu závislého na nejčistším heroinu na světě se stal noční můrou všech republikánů.
Na trh se z různých zdrojů dostával nejen heroin, ale také kokain – od dvacátých let oblíbená droga bohatých lidí. Ten z Latinské Ameriky putoval zejména do San Diega, Los Angeles a Miami. S rostoucím objemem dodávek začala cena kokainu klesat, a to až o 80 procent.
Dokud je poptávka, bude i nabídka
Mezi lety 1982 a 1992 produkce koky v Andách vzrostla o 300 procent a v osmdesátých letech začal být trh přesycený. Nová marketingová strategie způsobila, že se na trhu začala objevovat cenově dostupnější varianta kokainu pro chudší vrstvy, tzv. crack. Ten se prodával v malých dávkách, ale díky nízké ceně se celkový objem prodeje zvýšil.
Mezi obyvatelstvem se začala šířit panika, kterou způsobily zprávy o téměř okamžité závislosti na této droze a o „crackových prostitutkách“, jež poskytují sex výměnou pouze za to, že si mohou “šlehnout“.
Tváří této paniky se stala černoška, jejíž nemluvně bylo údajně závislé na cracku. Novinář Charles Krauthammer z deníku Washington Post vyjádřil obecně rozšířenou obavu, že tyto matky rodí „biologickou spodinu“, jež je „biologicky podřadná už od narození“. Odpovědí vlády prezidenta Ronalda Reagana byla nová, ještě tvrdší verze války proti drogám a Kongres ve snaze o co nejtvrdší úder schválil tresty ještě přísnější, než doporučoval prezident.
Základy policejního a vězeňského státu
Zákon proti zneužívání drog z roku 1986 prošel Kongresem hladce, podpořili jej dokonce i jeho černošští členové. Do drogové války tento zákon přilil okamžitě 1,7 miliardy dolarů, umožnil konfiskaci majetku „pachatelů“ a stanovil disparitu pro ukládání trestů v poměru 100 ku 1 v neprospěch cracku oproti práškovému kokainu (později přitom bylo vědecky prokázáno, že mezi crackem a práškovým kokainem není prakticky rozdíl).
Komunity s jiným než bělošským obyvatelstvem se staly oběťmi agresivního policejního dohledu a nepřiměřeného zatýkání. V polovině osmdesátých let stoupl počet černochů uvězněných v souvislosti s drogami během tří let téměř čtyřnásobně a do roku 2000 se toto číslo zvýšilo téměř 26krát oproti roku 1983. Skoro 80 procent mladých černochů žijících v největších městech Spojených států má dnes záznam v trestním rejstříku.
Změna snad konečně na obzoru
Vypadá to však, že federální vláda si konečně začíná uvědomovat katastrofální dopady války proti drogám na životy Američanů i rozpočtovou situaci. Například Zákon o spravedlivém ukládání trestů z roku 2010 upravil nepřiměřené trestní sazby, kdy eliminoval ustanovení o povinné minimální sazbě pěti let vězení za držení cracku a snížil disparitu pro ukládání trestů na 18 ku 1 (i když ani to nemá vědecké opodstatnění).
Některé státy, například New York, se rozhodly snížit tresty pro drogové zločiny. Státy a města také vzrůstající měrou dekriminalizují držení malého množství konopí. Reforma v oblasti trestů je vítaná, konec války proti drogám je však stále v nedohlednu.
Tato válka zasáhla velké množství lidí, ale nejzřetelněji na ni doplácejí lidé propouštění z vězení: nemají téměř žádnou šanci sehnat práci a často se stávají obětí diskriminace, až se nakonec často vracejí do světa drog a kriminality.
V USA začal být nedostatek heroinu, jenže tím se otevřely dveře nové droze: kokainu.
Lidé se záznamem v trestním rejstříku nemohou v Americe žádat o různé formy státní podpory (například poukázky na jídlo, sociální byty či podporu pro vzdělávání) a v některých jurisdikcích jim je dokonce odebráno právo volit. Stvoření celé třídy těchto „neobčanů“, kteří se co chvíli ocitají ve vězení, je tím nejničivějším dědictvím války proti drogám.
Omyl století
Po století agresivního policejního dohledu, povinných minimálních trestů a vymáhání práva neúměrně zaměřeného na občany na samém okraji společnosti lze neúspěch války proti drogám vnímat jako varovný příběh o sledování určitého cíle za každou cenu, nehledě na finance ani na dopady na lidský život.
Zřízení obrovské byrokratické infrastruktury pro účely této války, stovky miliard dolarů vynaložené na výzbroj policejních složek a výstavbu a provoz stovek věznic – to vše je součást příběhu o boji proti drogám v Americe, jehož výsledkem je jediné: iracionální a nelogická závislost na stabilním přílivu vládních peněz a brutální vymáhání práva.
Eric Schneider, autor knihy Smack: Heroin and the American City, pracuje jako historik na Pensylvánské univerzitě.
Zdroj: www.politico.com/magazine
