Aktuální článek
Vincent van Gogh – Vincent znamená vítěz

Vincent van Gogh – Vincent znamená vítěz

Profilový obrázek
  • To, že většina z nás vyslovuje Vincentovo celé jméno nesprávně „van Gog“, není až tak naší vinou, ale spíše tím, že ač Holanďan, prožil větší část svého nepříliš dlouhého života ve Francii. A tam si s původní holandskou výslovností „fan Choch“ poradili s příslovečnou lehkostí. Vyřešil to šalamounsky – většinu obrazů podepsal pouze křestním jménem. Světoznámý a bohužel až po smrti uznávaný malíř Vincent van Gogh, těžce závislý na thujonu, terpenu a alkoholu, zemřel v pouhých sedmatřiceti letech. Přesné okolnosti jeho úmrtí se už asi nepodaří zjistit.

Absinth

začal ve Francii vyrábět v roce 1797 Henri-Louis Pernod dle švýcarského receptu. Zelený likér obsahoval kromě anýzu, fenyklu a meduňky i hořké, éterické oleje pelyňku, latinsky Artemisia absinthum. Absinth se z mnoha důvodů stal i drogou tehdejší bohémy. Hlavně malířů. Pelyněk obsahuje stimulační látku thujon, terpen podobný tomu, který se používá k výrobě terpentýnového oleje, jímž ředí malíři barvy, a který se získává například z pryskyřice borovic, cypřišů a tújí. Již od roku 1860 byl popisován absinthismus jako drogová závislost. Kdo odvykal od této závislosti, neměl mít ani přístup k terpentýnu, který by se dal inhalovat. Dlouhodobým uživatelům absinthu hrozily halucinace, depresivní stavy a následně i sebevražedné pokusy, jako tomu bylo právě u van Gogha anebo u spisovatele Ernesta Hemingwaye. Od roku 1915 byl absinth ve Francii zakázán.
 
Božský talent, Boží záhada

30. března 1853 přibyl v nizozemském městě Zundert do rodiny protestantského kněze Theodora van Gogha a jeho ženy Anny Kornelie syn Vincent Willem. Rok předtím, přesně ve stejný den, se těmto hluboce věřícím rodičům narodil také syn. Se stejným jménem. Zemřel však hned při porodu. Ale do matriky byli oba zapsáni pod číslem 29. Druhý, přeživší Vincent tedy trávil narozeniny na hřbitově u hrobečku s nápisem Vincent van Gogh. Do školy nechodil, jelikož byl z protestantské rodiny a v obci byla pouze katolická, pro šest pastorových dětí nevhodná škola.
Budoucího velikána postimpresionismu matka vyučovala tedy zpočátku doma a on se nevědomky stával outsiderem, jehož nejlepším kamarádem byl o čtyři roky mladší bratr Theodor.

Nejprve se měl Vincent stát knězem jako jeho otec, a když neuspěl, tak alespoň obchodníkem s uměním, jímž se nakonec stal podle rodinné tradice jeho bratr Theo. Na kazatele byl Vincent příliš horlivý, empatický a neukázněný, a na obchodníka s uměním příliš poctivý a upřímný.


Zájemcům o obrazy dával najevo svůj názor a do očí jim říkal, že mají špatný vkus a že si vybírají nekvalitní díla. Proto v galerii Goupil v Londýně, kam nastoupil do učení ke svému strýci, příliš dlouho nevydržel. Místo toho navštěvoval protestantské kostely a naslouchal kázáním, chvíli učil na předměstí Londýna v církevní škole chudé děti a stal se laickým kazatelem. Posléze, okolo roku 1878 odjel jako kazatel do Belgie mezi hornickou chudinu, kde se kromě náboženské činnosti čím dál více věnoval výtvarnému umění, u něhož už zůstal.

Neúnavný a posedlý

„Cílem mého života je namalovat tolik dobrých obrazů, kolik jen budu moci. A pak, když se před smrtí ohlédnu nazpátek na svůj život a lásku, budu moci jen zalitovat, že jsem jich mohl vytvořit ještě více!“ To napsal Vincent van Gogh v dopise svému bratru Theovi v listopadu roku 1883. Předcházející měsíce těžce poznamenaly umělce depresemi a mnoha údajně epileptickými záchvaty. V létě téhož roku opustil Haag, kde studoval umění, a rozešel se se svou dlouholetou láskou. Uzavřel se do samoty a začal tvořit jako posedlý. Chvíli poté odjíždí do venkovského domu svých rodičů v nizozemském Nuenenu, kde na chvíli nalezne klid. Ne však nadlouho. Zamiluje se do něj žena ze sousedství. Začnou si spolu nejistý románek. Lásce však nepřejí rodiny milenců a žena se pokusí o sebevraždu, což Vincenta opětovně uvrhne do hluboké deprese. Jako vždy v dobách osobní krize se van Gogh stáhne do sebe a kreslí a maluje. Vrcholem jeho tvorby těchto let je obraz Jedlíci brambor z roku 1885, později označovaný jako jeho první mistrovské dílo.

Světlo

V roce 1886 se Vincent stěhuje za svým bratrem Theem do Paříže. Theo tam vede pobočku již zmíněné galerie Goupil a je pro něj naprosto samozřejmé, že bratrovi pomůže. Seznámí ho tedy s malíři vytvářejícími nové umělecké směry, jež jsou později shrnuty pod pojmem postimpresionismus. Je to bohémský a zatím neúspěšný spolek vesměs velmi talentovaných podivínů. Vincent si obzvláště oblíbí Henriho Rousseaua, na jednom z večírků plných absinthu a vůně terpentýnu se seznámí s Paulem Cézannem, s pointilistou Camillem Pissarrem, se zakrslým a zvrhlým šlechticem Toulouse-Lautrecem a se sebestředným Paulem Gauguinem. Tam van Gogh uchopil to, po čem vždy v malířství toužil. Pestrost barev, odvahu v jejich používání a hlavně – uchopil světlo. A jakmile se to stalo, věděl, že musí dál. Dál na jih, za světlem. Kde je modré nebe skutečně modré, kde obilné pole je jásavě žluté, kde mračna před bouří jsou šílená jako peklo. Potřeboval mít kolem sebe přírodní živly nefiltrované velkoměstem a jeho zhýčkaností. V jádru nikdy nepřestal být tím, komu voní hlína více než dlažební kostky.

Theo mu tedy pronajal část domu v jižní Francii, v provensálském městečku Arles, kam se Vincent přestěhoval na podzim roku 1887. Tam lze položit těžiště jeho tvorby, namaloval zde přes sto osmdesát obrazů. Tam chtěl také založit uměleckou komunu a i proto k sobě zval všechny přátele z Paříže. Dostavil se pouze Gauguin.

Žlutý dům

S takovou věcí Ráchel skutečně nepočítala. Pozdě večer, 23. prosince 1888 měla prostitutka Ráchel v nevěstinci v Arles návštěvu. U dveří stál opilý a zakrvácený muž s čerstvou ránou na hlavě. Podal jí cosi zabalené v kapesníku a požádal ji, aby to dobře opatrovala. Ráchel byla jeho nejmilejší prostitutkou. Když zjistila, co jí vložil do ruky, omdlela. Druhý den ráno našla policie Vincenta van Gogha bez ucha v posteli. Malíř ztratil mnoho krve a byl více mrtvý než živý. Následující dny strávil v nemocnici. Místní noviny Le Forum Républicain se o tomto incidentu v krátkosti zmínily jako o činu choromyslného jedince. Sám van Gogh si podle své výpovědi na událost ani v nejmenším nepamatoval.

 

O pár měsíců později odchází malíř dobrovolně na léčení do blázince v Saint-Rémy-de-Provence. Jeden z jeho lékařů, doktor Peyron, píše do doporučení:
„Tento nemocný přichází z nemocnice v Arles, kde byl hospitalizován v důsledku akutní psychózy doprovázené vizuálními a sluchovými halucinacemi, které ho děsily. Během jednoho takového záchvatu si odřízl levé ucho, ale téměř si na to nevzpomíná a nemůžeme jej za to činit zodpovědným.“

Co se tedy skutečně stalo oné noci, kdy van Gogh přišel o ucho?

Van Gogh, šílený génius

On sám se v dopisech bratrovi označoval za neurotika, zhýralce a sebedestruktivního člověka. Pravidelně navštěvoval nevěstince, kde se nakazil syfilidou, a opíjel se absinthem. Byl nemocný, lékaři byli přesvědčeni o tom, že trpí jednou z forem epilepsie. Míval časté deprese a vykazoval příznaky psychotické poruchy. Někdy takové stavy trvaly několik dní, někdy celé týdny. I z toho důvodu se někteří znalci jeho života domnívají, že si ucho uřízl sám. Další jsou přesvědčeni o tom, že to byla vina Paula Gauguina a jejich podivného soužití v Arles. Gauguin se údajně s van Goghem pohádal a ve zkratu, kdy ho jeho přítel provokoval, popadl břitvu a uřízl mu ucho. Aby pak unikl trestu a žaláři, začal rozšiřovat legendu o tom, že se Vincent van Gogh poškodil sám. O to více se mu hodilo, že si van Gogh z té noci nic nepamatoval. Odborníci si sice protiřečí, nepopiratelným však zůstává komplikovaný vztah i problematické soužití obou umělců. Vzhledem k neustálému požívání absinthu a vdechování výparů terpentýnu se pravděpodobně nacházeli v podobném rauši jako ti, kdo dneska v metru vdechují toluen.

Vincent Gauguina obdivoval, považoval jej za svého kolegu a hlavně za přítele. Pro Gauguina byl ale pobyt v Arles od počátku hlavně obchodem. Vincentův bratr Theo obchodoval s uměním a finančně podporoval svého milovaného, avšak neúspěšného bratra. Gauguinovi slíbil zaplatit cestu a také mu vypomáhat s životními náklady, pokud bude žít s Vincentem v Arles. Paul Gauguin přijel na jih Francie koncem října 1888.

Vincent mu na jeho počest vyzdobil pokoj ve Žlutém domě obrazy slunečnic, jež namaloval speciálně kvůli jeho příjezdu. V této dvoučlenné malířské komuně se velmi pilo, pracovalo a také docházelo k divokým hádkám a roztržkám. Byli velmi odlišní. Van Gogh rád při práci klábosil, Gauguin měl rád svůj klid. Van Gogh rád maloval v plenéru, Gauguin dával přednost ateliéru. Během jejich soužití vznikly obrazy, jež tehdy vzbuzovaly posměch, nyní jsou k nezaplacení. Po devíti týdnech však skončil experiment nezdarem. Gauguin si tenkrát postěžoval Theovi, že jeho a Vincentův temperament jsou neslučitelné a že se jejich spolupráce nikdy neobejde bez šarvátek a hádek.

Konflikt eskaloval, jak již bylo řečeno, v noci 23.prosince. Ráno poté už měl Vincent jen jedno ucho. A Gauguin spěšně opustil Arles a prchl zpět do Paříže. Ve svých pamětech později napsal, že ho opilý Vincent jako smyslů zbavený honil v noci po Arles a napadal ho břitvou. Gauguin mu prý nakonec unikl a van Gogh běžel domů a tam si uřízl ucho. Vincent píše Theovi z ústavu pro choromyslné v nedalekém Saint-Rémy-de-Provence: „Chci zůstat zavřený – pro svůj klid i pro klid ostatních.“ Součástí léčby bylo i malování. Během téměř ročního pobytu v ústavu namaloval okolo sto padesáti obrazů. Říkal, že je tam se svou prací šťastnější, než kdyby musel žít mimo zdi ústavu. Jen devatenáct měsíců po oné krvavé noci v Arles se van Gogh, který se mezitím nastěhoval na radu svého bratra Thea do pensionu v Auvers-sur-Oise poblíž Paříže, vydal malovat žitné pole – a zpátky se vrátil postřelený. Dlouho se spekulovalo o sebevraždě, ale v poslední době se čím dál více studií přiklání k tomu, že šlo o nešťastnou náhodu.

Pravděpodobně ho postřelil jeden z místních výrostků, kteří se kolem Vincenta neustále točili a provokovali jej. Například tím, že mu do krabice s barvami nastražili živého hada. I to, že mají napůl porouchanou pistoli a hrají si na kovboje, se vědělo. Ať už to bylo jakkoli, Vincent van Gogh dva dny nato, 29. července 1890, v sedmatřiceti letech, na následky zranění umírá. Jeho bratr Theo ho přežil jen o necelých šest měsíců.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!