Aktuální článek
Psychonautická knihovna 4: O hašiši

Psychonautická knihovna 4: O hašiši

Profilový obrázek
  • Kniha O hašiši Waltera Benjamina patří patrně k nejzajímavějším, i když nedokončeným dílům psychonautické literatury. Benjamin zde propojuje literární, uměleckou a sociální kritiku svých filosofických a estetických studií s psychonautickým hledáním nového pojetí zkušenosti. V psychedelických substancích nehledá samoúčelné rozrušování smyslů ani neprahne po rozkoši. Spíše se pokouší ukázat, že pod maskou normalizované každodenní zkušenosti se skrývají hlubší a znepokojivé vrstvy a síly.

Walter Benjamin (1892–1940) je známý jako filosof, literární vědec a sociální kritik. S psychonautikou, tj. s přemýšlivým zkoumáním drogových zkušeností, si jeho osobu a dílo spojuje jen málokdo. Přesto se můžeme v jednom z dopisů, adresovaném jeho příteli, odborníkovi na židovskou mystiku Gershomu Sholemovi, dočíst: „Poznámky, které jsem pořídil o svých prvních dvou experimentech s hašišem, se mohou ukázat jako velmi cenný příspěvek k mým filosofickým pozorováním, s nimiž jsou velmi intimně propojené, protože s mou filosofií jsou samozřejmě do jisté míry spojené i samotné mé zkušenosti pod vlivem drog.“
Benjamin publikoval některé své reflexe těchto zkušeností časopisecky už ve třicátých letech minulého století. Souborně pak byly vydány až v roce 1972 v němčině pod titulem Über Haschisch.

V luxusním vydání, kde jsou experimentální poznámky, takzvané protokoly, doplněné výňatky z jeho teoretických textů, zápisníků a dopisů, pak vyšly až v anglickém překladu péčí Harvard University Press v roce 2006 pod názvem On Hashish. Benjamin měl dokonce v úmyslu napsat celou knihu, v níž by se s otázkou hašišového (a také opiového a meskalinového) „rausche“ důkladně vypořádal, ovšem vzhledem k pohnutým životním a politickým okolnostem se k tomu už nedostal. Přesto můžeme fragmenty, které zanechal, považovat za základ moderní psychonautiky. S jeho texty se totiž už v padesátých letech seznámili autoři beatnické generace v USA, zejména Allen Ginsberg a William Burroughs, a považovali je za jeden z důležitých zdrojů inspirace.

Experimenty, které Benjamin absolvoval mezi lety 1927 až 1934 spolu s Ernstem Joëlem a Fritzem Frankelem (lékař, který si během první světové války vypěstoval závislost na opiu a po návratu se věnoval léčbě drogově závislých a psal odborná pojednání o kokainu) či filosofem Ernstem Blochem po vzoru literátů 19. století obnášely především velké dávky hašiše a opia, ale také, a to pod vlivem Aldouse Huxleyho, jehož četba Benjamina původně inspirovala ke zkoumání drog, k tomu přidali ještě nitrožilně podávaný meskalin.


Nejednalo se tedy o nějaké večerní jointy na uvolněnou, ale o kontrolovaný výzkum změněných stavů vědomí, probíhající pod lékařským dozorem. Benjamin, stejně jako velká část tehdejších intelektuálních elit Evropy ovlivněných válečnými zkušenostmi, si uvědomoval, že náš vztah ke světu není výlučně normální a racionální, že vyvěrá také z mnohem hlubších zdrojů – z vášní a smyslovosti, z vůle k moci spojené s moderní technikou, ze síly dějin – zkrátka z vlivů, nad nimiž nemáme vědomou kontrolu. Drogové experimenty se proto pro něj staly jedním z nástrojů zkoumání povahy lidské zkušenosti a vědomí.

Benjamin coby znalec literatury a umění se ve svých protokolech zaměřoval hlavně na estetickou stránku drogových zážitků, tedy na to, jak se během nich proměňuje vnímání i myšlení. Nehledal v nich osvícení nebo vzrušení, ale jiný vztah ke skutečnosti, jehož analogii nacházel právě v umění. Hned první ze zápisů končí poznámkou o tom, že díky hašiši konečně pochopil E. A. Poea, slavného alkoholika a vyznavače opia. V jiném zase přirovnává své hašišové setkávání s barvami k obrazům malíře E. Delacroixe anebo popisuje hlubokou zkušenost proměny, která mu otevřela přístup ke Kafkovi.

Jinde zase uvádí, že „dvojznačné pomrkávání nirvány“, jež zakusil, není možné spatřit silněji jinde než u malíře Odilo Redona. Moderní umění, počínaje romantismem přes dekadenci, symbolismus až k surrealismu či kubismu má totiž s halucinačním opojením mnoho společného. Rozvrací zdánlivě stabilní a pevně uchopitelné formy skutečnosti, rozkládá je na fragmenty, uvádí je do zběsilého tance, zbavuje konvenčních logických souvislostí. Pod maskou normálního světa se začíná odvíjet zcela nový svět, v němž nic není jednoznačné a stálé, vše získává nevídanou hloubku, tvary se prolínají jeden do druhého, víří v nekonečném opakování, kdy se nic neopakuje stejně, kdy se čas i prostor lámou a mizí a otevírají se bezedné propasti andělských i satanských stavů.

V této krátké zmínce není zdaleka možné Benjaminovo drogové myšlení postihnout. Ostatně ani on sám nemohl své „hašišové“ texty dovést do finální podoby, a jednou z příčin byl také nastupující nacismus. Benjamin byl jako Žid nucen před ním uprchnout nejprve do Francie odkud měl namířeno přes Španělsko a Portugalsko do Spojených států. Když mu však nakonec hrozila deportace zpět do Německa, dobrovolně spáchal sebevraždu. Jako člověk důvěrně obeznámený se silou drog zvolil předávkování morfiem, na něž zemřel roku 1940 v přístavním městečku Portbou.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!