Alkohol, přesněji řečeno etanol, ethanol či etylalkohol (anebo prostě líh), je vedlejší produkt metabolismu kvasinek. Dale Pendell ho rýpavě označuje jako jejich výměšek, čímž nastavuje zrcadlo všem, kteří ohrnují nos nad drogami syntetickými. Přirozeně se vyskytuje v přezrálém ovoci a naši předkové ho nemohli přehlédnout – vždyť s oblibou ho vyhledávají i některá zvířata. Alkohol najdeme dokonce i v mezihvězdném prostoru, kde ve formě tenké zmrzlé vrstvičky pokrývá zrnka mračen prachu. Mnohem víc je tam bohužel metanolu a dalších látek, které jsou sice strukturálně blízké, ale nekonzumovatelné.
Technologie výroby alkoholických nápojů fermentací cukrů není složitá a lze ji zvládnout i v primitivních podmínkách. Jako surovina se dá použít kdeco – kromě ovoce třeba naklíčené obilniny, med či mléko a výsledkem je víno, pivo, medovina či kumys. Získání vhodného zdroje cukrů představovalo pro naše předky větší problém než následný proces samotný, a proto se výroba alkoholu masověji rozšířila až mezi 8. a 4. tisíciletím př. n. l. spolu se zemědělstvím.
Ve starém Sumeru už bylo pivo běžné a v klínovém písmu mělo i vlastní piktogram. Možná nejstarší známý recept nepopisuje přípravu jídla, ale výrobu piva, a je plný odkazů na mezopotámské mýty. Nabízí se proto otázka – nevděčí zemědělství a první civilizace za svůj vznik právě výrobě piva, která vyžadovala přísun obilnin? Je pivo vedlejším produktem výroby chleba, nebo je tomu naopak? Ať tak či onak, touha po změněných stavech vědomí je prastará a silná. Za Sumerů se stal alkohol nejen natrvalo součástí kultury, ale pomáhal ji i spoluvytvářet.
Sumerové dávali pivu přednost před vínem, které si muselo na svou slávu ještě nějaký čas počkat. Révě neholdovali ani Číňané, kteří upřednostnili víno rýžové ještě dřív, než vynalezli písmo, a stali se také prvními, kdo se alkohol pokoušeli zakázat. Neúspěšně. Když navštívil Čínu o pár tisíciletí později Marco Polo, alkoholické nápoje byly nejen běžnou součástí života, ale i jedním z největších zdrojů příjmů státní pokladny.
Tajemné víno starých Řeků
Staří Řekové pěstovali vinnou révu už od neolitu. Technologii výroby vína převzali od Egypťanů či Peršanů a réva patřila spolu s olivami a obilninami mezi plodiny, na kterých stála jejich civilizace. A to samé platilo pro víno, bez kterého by starořecká kultura vypadala asi úplně jinak.
Řekové víno zásadně ředili vodou (někdy dokonce slanou) či sněhem. Pití neředěného vína považovali za barbarské a věřili, že po něm může člověk zešílet či dokonce zemřít. Odsuzováno bylo nejen popíjení vína o samotě, ale i jeho odmítání. Důležitou součást společenského dění tvořili hostiny zvané symposion (což znamená společná pitka). Naředění vína měl na starosti hostitel, který připravil v ideálním případě tři krátéry – velké starořecké nádoby. První se vypil na zdraví, druhý pro lásku a potěšení, třetí pro spánek. Pak odcházeli moudří domů, protože čtvrtý již nepatřil bohu Dionýsovi, ale špatnému chování. Pátý pak křiku, šestý neomalenosti a urážkám, sedmý bitkám, osmý rozbíjení nábytku, devátý trápení, desátý šílenství a bezvědomí. Řekové znali své víno dobře.
Ale co o něm víme my? Patrně bylo o trochu silnější než naše a kvůli způsobu přípravy (žádné kontejnery, sudy ani skleněné lahve, zato více smoly) i jinak chutnalo. Bylo také sladší a aromatičtější. Ale D. C. A. Hillman a Carl A. P. Ruck jsou přesvědčeni, že skutečnost je ještě mnohem barvitější. Podle nich nemíchali Řekové víno jen s vodou a alkohol nebyl jeho jedinou psychoaktivní složkou. Údajné víno bylo možná spíš různorodou směsicí všemožných rostlinných alkaloidů, od výtažku z makovic (opium) přes blín černý (tropanové alkaloidy) až po pelyněk (thujon) či další.
Závěry obou akademiků sice jejich kolegové odmítají, ale vzhledem k vytrvalosti, s jakou současné elity odmítají opustit válku proti drogám, je pro nezasvěceného těžké určit, zda jsou skutečně zcela nepodložené, nebo jestli jen nezapadají do pracně vybudovaného a západním ideálům přizpůsobeného obrazu starověkého světa. Pro leckoho může být obtížné připustit, že zakladatelé západní civilizace a největší z antických filosofů mohli holdovat nealkoholovým drogám. Koneckonců to vrhá jiné světlo i na křesťanskou eucharistii s proměněnou hostií (tělo Páně) a proměněným vínem (krev Páně).
Nápoj elity i otroků
Řekové spolu s Féničany kolonizovali pobřežní oblasti Středomoří a se svou kulturou šířili i víno. Za své ho přijali Etruskové a po nich Římané, pro které se stalo každodenním nápojem. Popíjeli ho muži i ženy všech společenských vrstev, otroky nevyjímaje. Zdokonalili technologii výroby a díky nim vznikly vinařské regiony i ve Francii, Španělsku, Portugalsku a Německu. Réva se pěstovala dokonce v Británii, ale asi se jí tam ani tehdy moc nedařilo – místní Římané raději dováželi víno z domoviny.
Občas byly s vínem i potíže. Organizovaný kult Dionýsa, boha vína, svobody, omámení a extáze, kterého Římané překřtili na Bakcha, považovala vládnoucí vrstva za hrozbu. Roku 186 byl zakázán a s ním i bakchanálie, festivaly nevázaného veselí a patrně i sexuálních orgií. Ale možná jsou to jen pomluvy. Třeba šlo jen o starověké techno-parties…
Jinak ale proti vínu nic nenamítali ani Židé (ačkoli nestřídmé popíjení odsuzovali) – vždyť také réva patřila mezi první plodiny zasazené po potopě. A tak není divu, že za své přijali víno i první křesťané, kteří z něho učinili jednu z nezbytných součástí své eucharistie, snad částečně inspirováni právě kultem boha Dionýsa, kterému se Kristus v lecčems podobal. Prvotní křesťané dokonce eucharistii, památku poslední večeře Páně, slavili každý den, bylo-li to možné. Díky křesťanské církvi tak mělo víno o budoucnost postaráno a ani zánik Římské říše na tom už nic nezměnil. Vinařství se dál šířilo spolu s křesťanstvím. O popularitu však od té doby muselo víno zápasit s pivem.
Všudypřítomný alkohol
Alkohol znali i původní obyvatelé obou Amerik. Vyráběli ho z kukuřice, ananasu, manioku, kaktusů saguaro či z mízy sladkého javoru. Až s příchodem Evropanů, kteří rozbili tradiční struktury společnosti a přivezli s sebou i pálenku, se však z něho stala masově zneužívaná droga.
Muslimům jsou alkoholické nápoje zapovězeny, ačkoli samotný Korán je nezakazuje přímo. Naopak potvrzuje, že víno pili proroci Ježíš i Mohamed a že Bůh dal lidem datle a révu, aby z nich vyráběli právě alkoholické nápoje. Velmi nepříznivě však hodnotí opilost a říká, že alkohol přináší víc zlého než dobrého, což postačuje k tomu, aby byl považován za harám.
Cesta k destilaci
Muslimští alchymisté sice dali alkoholu jméno, ale techniku jeho destilace nevynalezli. Převzali ji od alexandrijských Řeků a zrovna k výrobě etanolu ji příliš nevyužívali. Ale ani Řekové nebyli první – na území dnešního Pákistánu byly již v polovině prvního tisíciletí př. n. l. palírny běžné, ale víme o nich jen málo. Už v textech staroindické ájurvédy se však tvrdí, že alkohol užívaný střídmě je lékem, zatímco při nezřízené konzumaci se stává jedem.
Jednoduchou destilaci mrazem praktikovali národy střední Asie – spočívala v prostém zmrazení alkoholického nápoje a odstranění ledu, čímž se obsah alkoholu znatelně zvýšil. S ním však i obsah vedlejších produktů, zejména metanolu, což se projevilo silnější kocovinou.
Opravdová destilace se objevila až ve 12. století v jižní Itálii (a přibližně ve stejné době i v Číně). O sto let později již zasvěcenci znali i destilaci frakční, umožňující od sebe oddělit jednotlivé složky. V 15. století se už v Německu popíjela pálenka a v Irsku whisky. Tvrdý alkohol zapustil v naší kultuře pevně kořeny a pomohl dobýt Ameriku.
Čistý etanol však vyrobil až koncem 18. století německo-ruský chemik Johann Tobias Lowitz. Jeho francouzský kolega Antoine Lavoisier ho správně označil jako sloučeninu uhlíku, vodíku a kyslíku, Nicolas-Théodore de Saussure roku 1807 určil jeho chemický vzorec a jen padesát let poté odhalil Archibald Scott Couper i strukturu jeho molekuly. A již roku 1825 etanol syntetizoval Michael Faraday. Uplatnění našel jako palivo i jako ředidlo, ale protože jde zároveň o drogu, brzy začal být i technický líh regulován a všemožně upravován, aby se zabránilo jeho popíjení. Přidávání mnohem jedovatějšího metanolu se však mnohokrát vymstilo.
Tradice je tradice
Přes všechny potíže jsme se s alkoholem víceméně naučili žít. Většina lidí dokáže jeho užívání udržet pod kontrolou a závislost na něm nevzniká tak snadno jako na tabáku. Dát si k obědu trochu piva či vína se nerozpakujeme ani před dětmi, a leckterý hospodský v našich končinách vědomě nalévá i mladistvým.
V žádném případě však nejde o drogu, kterou by bylo možno nezřízeně užívat dlouhodobě. Vymkne-li se kontrole, následky bývají ničivé. Ani účinky na zdraví, ani poměrem mezi běžně užívanou a smrtelnou dávkou se alkohol neřadí mezi bezpečné drogy. A třebaže v malém množství může působit i blahodárně, až příliš snadno (a přitom nenápadně) se mění v jed.
Mějme se proto na pozoru. Alkoholu sice holdovali i někteří z vysoce ceněných umělců, ale to neznamená, že bychom je nutně měli následovat. Statistiky hovoří nemilosrdně a jen na otravu alkoholem u nás každý rok zemře několik stovek lidí.
Naše droga
Když ministr vnitra Milan Chovanec koncem jara prohlásil, že „pro nás není normální, aby na každé už dneska i venkovské diskotéce byla volně k dispozici droga, aby ji mohly mít i naše děti”, nevědomky tím ilustroval, jak hluboce je užívání jedné tradiční drogy zakořeněné v naší kultuře. Ano, na každé diskotéce opravdu minimálně jedna droga volně dostupná je, a to víceméně i dětem – jmenuje se alkohol. Pravda, kromě ní tam občas najdeme třeba konopí nebo metamfetamin (nazýváme-li drogy pravými jmény) a máme-li štěstí, tak i MDMA, ale to nic nemění na tom, že právě alkohol (případně tabák) zůstává nejen mezi „našimi dětmi“ drogou číslo jedna. To však pana ministra kupodivu příliš neznepokojuje. Že by mu to přišlo normální?
Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil to vidí jinak. „Vstupní drogou je spíš alkohol než marihuana, jak se dříve tradovalo,“ řekl loni na podzim. Podle něho u nás v oblasti legálních drog neexistuje žádná národní strategie a žádný akční plán. Právě alkohol má přitom na svědomí sedmkrát víc smrtelných předávkování než všechny zakázané drogy dohromady. A co se týče trestných činů spáchaných pod vlivem omamných látek, je alkohol zodpovědný za celých 90 % z nich.
Vobořilovu návrhu na zřízení jedné silné agentury, která bude mít na starosti alkohol, tabák, nelegální drogy a navíc třeba i gamblerství, se však nedostává sluchu. Vlády premiéra Nečase, Rusnoka i Sobotky svého koordinátora sice „nechaly fungovat“, ale tím to skončilo. „V podstatě to nikoho netrápí, nikoho to nepálí,“ říká k tomu Vobořil. A netrápí to ani ministra vnitra. Na boj proti „těm zlým drogám“ totiž česká veřejnost dosud slyší, zatímco „náš alkohol“ je přeci… Náš!
Ale nejsme v tom sami. V Polsku letos zástupce generálního prokurátora před tribunálem Ústavního soudu zcela vážně prohlásil, že studie ukazují, že zatímco konzumace alkoholu je proces, který lze kontrolovat, s užíváním drog je to jiné. Patrně si dobře vybírá, které studie bude číst.
Až minulý měsíc se česká přeci jen trochu rozhoupala. Uznala, že situaci je třeba řešit, a schválila aspoň změny v národní strategii protidrogové politiky – proti alkoholu a hazardu by se tedy mělo začít bojovat podobně jako proti drogám. Návrhy konkrétních opatření ale budou projednány až v březnu. Trochu se jich však obávám – Jindřich Vobořil chce změnit pohled české veřejnosti na pití alkoholu, což zní jako nedostižný sen.