Svět závislosti je v tomto světle průzračně jasný a srozumitelný. KAŽDÝ začínal jako občasný uživatel. Ale NIKDO jím nezůstane. Heroin srazí na kolena KAŽDÉHO. Proto jej NIKDY ani nezkoušejte! Všechno se nám ale komplikuje, když se vydáme mezi lidi, kteří do léčeben ani na skupiny nechodí…
Ze závislosti ke kontrole
Nebylo pro mě až tak těžké najít člověka z masa a kostí, který kontrolovaně užívá heroin a je ochoten se o svou zkušenost podělit. Vlastně jsem ani nemusel nijak pátrat, nabídka přišla sama, když jsem hledal lidi, kteří přestali užívat drogy bez pomoci odborníků. Na jednom diskusním fóru jsem na svou výzvu dostal odpověď od člověka, který se představil jako Patrik: „Počítám, že 13 let bezproblémového per nasal rekreačního užívání heroinu tě zajímat asi nebude.“ Odepsal jsem, že bude.
Horší bylo domluvit rozhovor. Jsme z různých konců republiky a oba dost zaneprázdněni. Patrik však nikoli z důvodu náročného shánění heroinu, jak by napovídala běžná představa o jeho uživatelích. Pracuje jako prodavač, kromě toho opravuje počítače, moderuje kulturní akce a baví se žonglováním. Nakonec jsme udělali rozhovor po e-mailu, i když mi to bylo líto. Byl jsem dětinsky zvědavý na to, jak člověk s třináctiletou kariérou občasného užívání heroinu vypadá.
Patrikova zkušenost je zajímavá o to víc, že se před lety dlouhodobě potýkal s pervitinem. U této drogy u něj propukla závislost se vším všudy, tak jak ji známe z médií. Nitrožilní užívání, shánění solutanu, okrádání rodičů, život na ulici, hepatitida. Před dvanácti lety užil pervitin naposledy a postupně k němu získal odpor. V té době začal užívat heroin a každý lékař z jakékoli léčebny závislostí by tak očekával opakování podobného scénáře jako u pervitinu, avšak s daleko brutálnějším koncem. Historie se však neopakovala. Svoje třináctileté rekreační užívání popisuje takto:
„Zhruba jednou za dva měsíce si šňupnu nebo zakouřím trochu heroinu. Nesháním ho, nevyhledávám, ale mám kamaráda, který je přes deset let na heroinu závislý. Vždy, když se objeví poblíž, tak mi zavolá a já se stavím. Zní to asi zvláštně, heroin je tvrdá droga, nebezpečná, smrtící. Ale já ji používám rekreačně. Mám k ní neutrální citový vztah, nikdy mě nezlomil a nikdy jsem na něm nebyl závislý.“
Sice neexistuje žádná jasná definice kontrolovaného užívání, která by rozlišovala, kdy má člověk drogu ještě pod kontrolou, a kdy už ne, Patrik však podle všeho splňuje základní charakteristické znaky. „Já se na celou věc dívám ze sociální perspektivy a za kontrolované užívání považuji takové, které nebrání lidem v plnění sociálních rolí a je dlouhodobě udržitelné,“ říká Michal Nesládek z pražského Sananimu, který se tématem zabývá. Patrik má sociálních rolí celou řadu a třináct let už se dá považovat za dlouhou dobu.
Z heroinu k makovému čaji
Druhým člověkem, který mi sdělil svou zkušenost s občasným užíváním opiátů, byla Markéta. Ta si, podobně jako Patrik, prošla obdobím závislosti na pervitinu, a stejně jako on už pervitin nemůže vidět ani cítit. Na rozdíl od něj si však na heroinu v jednom období vypěstovala závislost. Sice se z ní nestala „smažka z ulice“, ale nevzpomíná na toto období nejlépe. Ačkoli po celou dobu pracovala, cvičila jógu, stýkala se dál se svými přáteli, všechny peníze šly do každodenního užívání heroinu a při vysazení zažívala stavy známé jako „absťák“ nebo „krize“. S heroinem se definitivně rozloučila v souvislosti se setkáním s několika inspirativními lidmi mimo rámec tradiční medicíny, díky nimž se mohla lépe setkat i sama se sebou a porozumět některým svým naučeným a dlouhodobě udržovaným vzorcům.
Neznamenalo to však úplné rozloučení s opiáty. Už při užívání heroinu se naučila užívat vývar z makovic neboli makový čaj jako zmírňující prostředek při vysazování heroinu. Tento nápoj obsahující opium, který jiné kultury užívají jako lék už tisíce let, si jednou za čas uvaří i nyní, zásadní pro ni však je, za jakým je to účelem. „Pokud bych v tom hledala pravidelně nějakou úlevu, tak by mě to oslabovalo. A když je to občas, je to pro mě takovej pohled do světa klidu, kterej je pro mě inspirující a kde si odpočinu,“ říká Markéta. Podobně jako Patrik nyní na pravidelné bázi žádné jiné drogy neužívá.
Špička ledovce
Bylo by chybou uvažovat o lidech užívajících opiáty kontrolovaně jako o dvou výjimkách potvrzujících pravidlo, že heroin nevyhnutelně vede k závislosti a totální destrukci sebe i svého okolí. Ze zahraničních výzkumů a studií fenoménu občasného nebo kontrolovaného užívání opiátů to spíše vypadá, že jsou pověstnou špičkou ledovce, jehož hlavní část je schována pod hladinou. Kontrolovaní a občasní uživatelé heroinu nejsou žádná rozpoznatelná skupina, jsou to lidé mezi námi, kteří svou „libůstku“ většinou pečlivě tají. Jak poznamenal Patrik, svým rekreačním užíváním se nikde nechlubí a i v rozhovoru, který jsme spolu vedli po e-mailu, byl hodně opatrný. Měl mimo jiné obavy, aby nenavozoval představu, že užívání heroinu je bezpečné anebo aby nebagatelizoval zkušenost lidí, které heroin opravdu srazil na kolena. Kolik ale může být mezi námi lidí, kteří ho občas berou?
Trojice sociálních výzkumníků z londýnské King’s College (Hamish Warburton, Paul J. Turnbull a Mike Hough) vydala v roce 2005 publikaci, ve které prezentovala poměrně rozsáhlý výzkum občasného a kontrolovaného užívání heroinu. Celkově se jim podařilo získat výpovědi 174 lidí, kteří splňovali kritéria kontrolovaného užívání heroinu, s třetinou z nich dělali hloubkové rozhovory. Byl to kvalitativní výzkum, nešlo jim o to získat co největší vzorek, přesto se jim i takto podařilo poměrně snadno objevit desítky lidí, jejichž existenci klasické teorie závislosti prakticky popírají.
Studie obsahuje řadu zajímavých zjištění. Vědci si především všimli toho, že většina jejich respondentů se hodně liší od populace, kterou najdeme v léčebnách nebo věznicích. Šlo o zaměstnané osoby nebo studenty, všichni měli kvalitní bydlení, řada z nich vlastní. Udržovali si poměrně velký odstup od členů heroinových subkultur a svoje užívání nedávali před ostatními najevo. Byli velice pečliví a opatrní při rozhodování o tom, kde, kdy a s kým heroin užijí. Zásadní pro ně bylo udržovat si vztahy, závazky a povinnosti v rámci většinové společnosti. A co je ještě zajímavější: sami si aktivně nastavovali pravidla týkající se frekvence a způsobů braní, a těmito pravidly se dlouhodobě řídili.
Důležitost pravidel při kontrolovaném užívání potvrzuje také Markéta, a to nejen u heroinu. S pomocí nastavování pravidel se jí podařilo postupně přestat s pervitinem. „Pravidlo číslo jedna: mezi smažením musí být minimálně tři dny a tři noci, kdy budu jíst a spát. A pak jsem to pravidlo pořád zpřísňovala, až jsem se dostala nakonec na to, že jsem si dávala jednou za měsíc, přesně čtvrt gramu ve dvou dávkách, jednu večer, jednu ráno, a potom už absolutně nic.“ Nastavovala si pravidla, ať už užívala jakoukoli drogu, a přestože několikrát v životě sklouzla do závislosti, vlastní zásady jí pomáhaly držet závislost pod kontrolou aspoň do té míry, že nemusela krást nebo žít v nevyhovujících podmínkách.
Marcus
Kontrolované užívání opiátů není rozhodně záležitost poslední doby. Je to spíš přesně naopak. Předtím, než získaly opiáty nálepku nejnebezpečnější drogy, bylo občasné a kontrolované užívání produktů opia daleko běžnější. Jedním z nejslavnějších kontrolujících se uživatelů opiátů byl římský císař Marcus Aurelius. „Přijímej skromně, zříkej se bez reptání,“ píše ve své knize Hovory k sobě, která bývá hodnocena jako vůbec nejlepší literární dílo v dějinách sepsané státníkem. Je to soubor intimních a hlubokých úvah o tom, jak je pro člověka důležité povznést se nad věci hmotné a přispívat ke vzájemné pomoci mezi lidmi. Je přitom vysoce pravděpodobné, že řada těchto myšlenek vznikala pod vlivem opia, které mu pečlivě dávkoval jeho osobní lékař.
Dokládají to spisy Galéna, který žil ve stejné době a s císařem se znal. Zdůrazňuje však, že užívání opia nijak nesnižovalo jeho vladařské schopnosti, a navíc dodává, že císař dokázal omezovat spotřebu opiového sirupu, kdykoli si to jeho vladařské povinnosti vyžadovaly.
Užívání drogy v bezpečném a příjemném prostředí, aktivní nastavování a dodržování pravidel týkající se dávkování a frekvence a ukotvení v uspokojivých společenských vztazích, to jsou zřejmě tři zásadní předpoklady občasného či kontrolovaného užívání nejen heroinu, ale možná i dalších drog. Sociolog Jan Morávek, který se tématem kontrolovaného užívání drog jako jeden z mála výzkumníků v České republice zabýval, upozorňuje v této souvislosti na sociální nerovnosti, které se tak mohou ukazovat. „Vypadá to, že kontrolované užívání drog si mohou dovolit spíše lidé, kteří mají sociální kapitál, práci, bydlení, tedy jakési nárazníky na řešení životních situací. Pro ty, kdo jsou na tom opravdu špatně, nemusí být kontrolované užívání dosažitelné a ochranu pak nacházejí spíše v substituční léčbě nebo úplné abstinenci.“
Biochemické teorie závislosti jsou však k sociálním rozdílům slepé. Nepočítají s tím, že by někteří lidé mohli aktivně řídit svoje užívání návykové látky. Tradiční výzkumníci v oblasti závislostí sledovali vždy pouze vztah mezi drogou a organismem a často si vystačili s pokusy na potkanech. Lidská vůle a síla k vlastnímu jednání se považovaly za něco, co člověk záhy po začátku užívání drogy ztrácí. V tomto jsou vědci ve shodě se zástupci hnutí Anonymních narkomanů, kteří mají přiznání bezmocnosti vetknuté do svých dvanácti kroků. Také řešení, tedy doživotní abstinenci, nabízejí obě skupiny podobné. Pouze prostředky jsou tu jiné. Zatímco vědci ordinují dlouhodobý kontakt s akreditovanými a certifikovanými odborníky, Anonymní narkomani doporučují obrátit se k vyšší moci a co nejčastěji docházet na setkání.
Proč o tom mluvit?
Proč bychom vlastně ale měli informovat veřejnost o možnosti kontrolovaného užívání heroinu? Nepřinese to zvýšení zájmu o heroin, bagatelizaci jeho rizik a tím i více lidí, kteří spadnou do destruktivních a nekontrolovaných typů závislosti? To je určitě relevantní otázka a pochopitelná obava. Zmínění výzkumníci z Londýna však zdůrazňují, že lidé, na které míří informace o drogách, jsou často velice citliví na zkreslené informace nebo na zatajování určitých faktů. „Tvrdíme, že v drogové prevenci je upřímnost vždycky to nejlepší pravidlo. Navíc je možné – ačkoli ne prokazatelné – že veřejné stereotypy mohou napomáhat vytváření vysoce destruktivní role ‚feťáka‘, kterou potom mnoho uživatelů heroinu vezme za svou,“ píší autoři studie v kapitole o možných aplikacích jejich zjištění.
Podobný názor částečně sdílí i sociolog Jan Morávek, který zmiňuje známý fenomén sebenaplňujícího proroctví. Jednoduše řečeno: pokud bude člověk vystaven jednoznačným a nezpochybňovaným tvrzením, že se heroin nedá kontrolovat, pak se při jeho užívání kontrolovat zkrátka nebude. Vznikne u něj pocit bezmoci a dojem, že kontrola musí přijít zvnějšku. „Nedělejme z lidí zvířátka,“ říká Morávek, „pojďme mluvit o kontrole, o tom, co je to za fenomén a jak je možné jí dosahovat.“
Jedním dechem však dodává, že někteří uživatelé drog mohou myšlenku kontrolovaného užívání využívat pro omluvu svého jednání, které může poškozovat jejich zdraví. „Mohou sami sebe neustále ubezpečovat v tom, že mají vše pod kontrolou, a přitom se dostávat do stále větších problémů, které přehlížejí,“ dodává Jan Morávek. Záleží tedy nejspíš na tom, kdo s tou informací bude pracovat. Zatímco rodič dospívajícího dítěte nebo psychoterapeut asi nebudou chtít nabízet nástroj, jak pokračovat v užívání drog, pracovník terénních programů vyznávající filozofii snižování rizik (harm reduction) může klientům nabízet větší kontrolu nad svým užíváním jako relevantní cíl.
Historie nás však každopádně učí, že zatajování informací nebo jejich cenzura k ničemu nevede. Nedávné oslavy pětadvacátého výročí sametové revoluce byly dobrým připomenutím tohoto poučení. Možná jde tedy o to, jak o tomto tématu budeme mluvit a jak zkušenosti kontrolujících se nebo občasných uživatelů heroinu využijeme.
