Prostě to vyřešíme!
Snadná řešení bývají bohužel lákavá, ať už slibují zatočit s problémy skutečnými, zdánlivými, či dokonce smyšlenými. Potíže s látkami měnícími vědomi patří k těm opravdovým a není proto překvapující, že už ve starověku se objevily snahy zatočit s nadužíváním jedné z nejstarších drog – alkoholu.
Už Sumerové začali regulovat jeho prodej, přestože byl pevně provázán s jejich mýty a náboženstvím. Zhruba ve stejné době se ho v Číně několikrát pokoušeli rovnou zakázat, což se však nikdy nepodařilo na dlouho. Ze starého Egypta se dochoval dopis, v němž učitel kárá studenta, který se místo studia potlouká po hospodách, táhne z něho pivo a chová se jako rozbité veslo, které již nedokáže kormidlovat.
Alkohol odmítal nejen Buddha, ale brojili proti němu i někteří z raných křesťanů, a to tak hlasitě, až je církev – vínu vcelku nakloněná – prohlásila za kacíře. Zakázat se ho později snažili muslimové, ale ani těm se ho nikdy nepodařilo vymýtit úplně – holdovali mu i někteří z jejich vládců.
Na Západě se objevilo prohibiční hnutí počátkem 19. století a brzy začalo získávat na síle. Vyrostlo z prostředí moralistického protestantismu a těšilo se i značné podpoře žen, které si počátkem 20. století konečně vydobyly volební právo. A brzy se dostavily první úspěchy – prohibice byla zavedena v některých částech Kanady, na Islandu, v Norsku i Finsku (a překvapivě také v Rusku). Nejznámější se však stala prohibice ve Spojených státech. Zavedena byla roku 1920 a zpočátku se těšila široké podpoře. Skončila však naprostým neúspěchem a vydržela jenom třináct let. Skandinávské státy sice vytrvaly, ale i tam dříve či později začaly ledy prohibice tát.
Příležitost pro mafiány
Ve Spojených státech samozřejmě poptávka po alkoholu jeho zákazem nevymizela a výroby a distribuce se záhy chopil organizovaný zločin. Spolu s mafiemi bohatly také i likérky v Kanadě, Mexiku a na karibských ostrovech, jejichž produkty se do USA pašovaly ve velkém. Movitější Američané zase putovali opačným směrem a oblíbenou drogu si vychutnávali u sousedů jako turisté.
Ani Britové pro prohibici neměli příliš pochopení. Američané si marně stěžovali, že nedělají nic proti pašování z Kanady či z Baham, a Winston Churchill označil prohibici za „urážku celé historie lidstva“.
Přesto zdaleka nešlo o úplný zákaz. Samotná konzumace alkoholu zapovězena nebyla, takže movitější občané se předzásobili, což podněcovalo třídní nenávist – bohatí přístup k alkoholu měli, chudí nikoli. Svou zásobu alkoholu měl i prezident Woodrow Wilson. Když mu skončil mandát, přesunul ji do své rezidence a uvolněné místo v Bílém domě zaujala zásobička jeho nástupce…
Vinařství ve skříni
Dovolena byla i domácí výroba vína i cidru (nikoli však piva, považovaného v zámoří za silnější kalibr), a tak majitelé vinic využili příležitosti – začali prodávat hrozny pro „domácí použití“. Brzy bylo k dostání i kompletní vybavení pro domácí výrobny alkoholických nápojů. To vše zcela legálně a s přesným výčtem kroků, kterých je potřeba se vyvarovat, aby se z džusu náhodou nestal alkoholický nápoj… Nepřipomíná vám to něco? Zájem o „zařízení k výrobě drogy“ byl tak velký, že plocha kalifornských vinic se během prohibice zněkolikanásobila a místo džusu si zájemci mohli brzy zakoupit i předpřipravené „brikety“ (vícero druhů s lákavými názvy), které stačilo hodit do nádoby s několika litry vody a nechat pár týdnů fermentovat.
A aby těch podobností nebylo málo, v lékárnách se prodávalo „léčebné víno“ – kromě dvaceti procent alkoholu obsahovalo ještě dochucovadlo, které mu dodávalo medicínskou příchuť, a i když všichni dobře věděli, o co jde, tvářili se, jako by nic. Podnikavější občané rovnou vyráběli podomácku „gin z vany“, jehož prodej na černém trhu byl sice trestnou, ale zato snadnou cestou k výdělku. Objevily se i černé bary.
Zjevením se stalo městečko Atlantic City v New Jersey, jehož samospráva odmítla prohibici vynucovat a pašování i prodej alkoholu tolerovala. Všechno – od místní politiky až po hazard a černý trh s alkoholem – měl pod palcem politik, mafián a kmotr Enoch L. Johnson (jinak též nejmocnější republikán v New Jersey), ale místní si nestěžovali. Během jeho vlády se totiž z obyčejného přímořského letoviska stala nejen vyhlášená turistická destinace, ale i nejoblíbenější místo pro konání nejrůznějších sjezdů a kongresů. Možnost zajít si na skleničku byla prostě neodolatelná.
Pili i senátoři
Koncem dvacátých let už byla prohibice značně nepopulární a všeobecný sentiment ještě přiživil George Cassiday, který deset let ilegálně zásoboval alkoholem americké senátory a o svůj příběh se v novinách podělil s veřejností – podle jeho odhadů holdovalo alkoholu až osmdesát procent kongresmanů a senátorů! Ve volbách začali získávat navrch demokraté, kteří vesměs prohibici nakloněni nebyli – kriminalitu podle nich nezastavila a naopak umožnila vznik obrovských, bohatých a dobře vyzbrojených zločineckých syndikátů. Rozmohla se korupce a vymáhání výpalného, přibylo krádeží, loupeží, napadení i vražd a některá města se na čas proměnila v bitevní pole gangů. Bez prohibice by nebyl ani Al Capone…
Stoupl i počet drogově závislých. Tisíce lidí zemřely následkem užití špatně „renaturovaného“ technického etanolu, ve kterém zůstalo příliš mnoho metanolu. Konzumace alkoholu sice během prohibice opravdu poklesla, ale ne příliš – maxima bylo dosaženo roku 1925, kdy se podle odhadů vypilo alkoholu o 40 % méně, ale tento stav se nepodařilo udržet a před koncem prohibice se pilo méně už jenom o 20 %.
Dalším argumentem proti prohibici se stalo i zvýšení příjmů státní poklady – výpadek dosahoval zhruba 14 % vybraných daní, což není vůbec málo a zvlášť v době velké hospodářské krize tyto prostředky citelně chyběly.
Nepoučitelní
Američané se však tehdy nepoučili a my ostatní také ne. Záhy se objevili noví prohibicionisté a našli si i jiný cíl. Jen několik let po skončení alkoholové prohibice byla zavedena prohibice konopná, ačkoli užívání květenství této rostlinky bylo okrajovým jevem. Ale stačilo jí začít říkat marihuana, rozjet mediální hysterii a pak už to šlo samo. Na rozdíl od alkoholové se prohibice konopná stala celosvětovou a kromě konopí byly nakonec mezinárodními úmluvami zakázány takřka všechny známé nealkoholové drogy. Včetně tradičních drog mnoha kultur, čímž se duch kolonialismu udržel dodnes.
Důsledky drogové prohibice jsou obdobné jako důsledky prohibice alkoholové – jen globalizací zveličené – ale k nápravě se dlouho nikdo neměl. Byl za tím i strach z toho, že připustíme-li jednu změnu půl století starých úmluv, spustí to lavinu, která je nakonec zboří. Ale dnes už ony úmluvy bez rozpaků porušují i některé státy USA, kolébky celé prohibice. Ani sílící kritika z úst Jurije Fedotova, šéfa Kanceláře OSN pro drogy a zločinnost, s nimi nehne, protože zástupci Spojených států už zkrátka dospěli k tomu, že je nejvyšší čas ony úmluvy změnit. Ale trvalo to hodně dlouho…
Zdá se, že nad alkoholem ani nad ostatními drogami opravdu nelze zvítězit zákazy. Trvá-li poptávka, stává se prohibice jen bezedným zdrojem příjmů zločineckých kartelů, které jsou v krajních případech schopny ovládnout a rozložit celé státy. Nejen uživatelům drog, ale i ostatním škodí v konečném důsledku prohibice víc než drogy samotné. Doufejme tedy, že snílci snažící se dosáhnout světa bez drog si brzy budou muset najít jiné cesty k dosažení svého cíle. Snad přitom budou k lidem ohleduplnější a nebudou se už řídit heslem, že účel světí prostředky.
