+3
„Vždycky byli ve společnosti speciální lidé, kteří iniciovali ostatní,“ říká na úvod našeho rozhovoru profesor Milan Knížák, který nás se svou úžasnou ženou jednoho pátečního odpoledne přijal ve svém rozlehlém bytě na Rašínově nábřeží v Praze. Ačkoli by se mohlo zdát, že profesor hovoří o sobě nebo o našem magazínu, nebyla řeč o ničem jiném než o drogách. Během večera jsme se pak postupně dostali i k jiným tématům, která mění, ba dokonce rozpalují doběla vědomí mnoha lidí. Jaké má tedy pan Knížák názory na společnost, politiky, umění, kulturní instituce nebo moc dnešních medií?
Jste rád, že jste Čech? Z Ameriky jste se za totality vrátil…
Jasně. Nechtěl jsem utíkat. Nikdy jsem neemigroval, jen jsem si prodlužoval výjezdní doložku, pak už mi ji neprodloužili, a tak jsem přijel. Nikdy jsem nebyl emigrant. Vždycky jsem říkal, ať utíkají oni, ať jdou pryč ti bolšáni. Je to moje země, a proto jsem se taky po Listopadu zuřivě zapojil do budování nové vlasti (smích).
Byl to pro vás kulturní šok, když jste v šedesátých letech přiletěl do Ameriky?
Ani ne. Mně připadala Amerika trochu jako vězení, lidi byli poslušný jako ovce. Jejich underground mi připadal jako taková legrace. Hráli hudbu, která se běžně neprodávala, a měli všechno k dispozici, všechno si mohli sami vyrobit, jako je to teď tady. Mohli si vydat knížku nebo natočit desku, mohli cokoli. To mi připadalo jako zázrak. Líbilo se mi, že tam jsou velký baráky, který tady nejsou, ale na to si za chvíli zvyknete a je to nuda. Víc na mě zapůsobilo, že v Americe fungoval tzv. free enterprise. Vstoupit do byznysu bylo jednoduchý jak facka. Je to hodně velká země, celou jsem ji projel autem. Chvílema to bylo trochu nebezpečný.
Potom jeden můj kamarád chtěl koupit ostrov na Britských Panenských ostrovech, tak jsme tam jeli soukromou lodí. Cestoval s náma tehdy mladej americkej herec, jmenoval se Bob De Niro, možná, že ho znáte, teď je vidět v nějakých filmech. A ten trouba měl s sebou marjánu. Po cestě zpátky nás na letišti samozřejmě sebrala policie. Vypadali jsme divně, smrděli jsme. Batohy plný škeblí. Prohlíželi nás. Můj batoh tedy ne, protože z něj strašně páchly ty škeble, navíc já jsem tam stejně nic neměl. Ale De Niro na tý policejní stanici svůj balíček marjány, kterou měl s sebou, hodil pod stůl. Pak nás pustili, sedíme v hale, čekáme na letadlo a najednou lup! Zase nás sebrali, objevili ten balíček. Ale nakonec nás zase pustili a nic se vlastně nestalo, zatímco dneska bychom tam byli deset let v kriminále.
Společnost s konopím žije, a že to stát odmítá uznat, považuju za demenci.
Nic se vám nestalo?
Tenkrát vůči tomu byla Amerika velmi benevolentní, trávu tam kouřili všichni. Pamatuju, jak jsem v Kalifornii přišel do jedné střední školy a děti tam zrovna o sobě natočily film. V tom filmu byly hromady marihuany, děti do toho skákaly a rodiče na to koukali a chechtali se… Prostě koncem šedesátých let tam kouřili všichni.
Jak to tenkrát vypadalo s drogama u nás?
Drogy za bolševika nebyly žádná kapitola. Moc se o tom nemluvilo ani neuvažovalo. Všichni a zejména studenti brali fenmetrazin. Aby mohli pracovat, aby se mohli učit tři dny v kuse na zkoušky. To patřilo k dobrému tónu. Byla to v sedmdesátých letech obecná, po celé republice široce rozšířená droga.
Fungoval s tím černý trh?
To ani nebyl černý trh, normálně to kamarádi předepisovali kamarádům, nebo jste prostě šli k doktorovi, že se musíte učit na zkoušky, a on vám předepsal fenmetrazin, nebyl to žádný problém. A ti, co to potřebovali víc, co to fetovali, ti to různě kradli. Vykradli třeba lékárnu nebo falšovali recepty, lékárny to nijak zvlášť nekontrolovaly. Tráva se tu kouřila strašně málo. Já jsem se s ní setkal, protože u mě v baráku bydlel jeden kluk z Amsterdamu, který to vozil a kouřil, ale jinak to nikoho zvlášť moc nezajímalo. V šedesátých letech všichni chlastali.
Vy sám jste experimentoval s nějakými omamnými látkami?
Já jsem vyzkoušel hodně věcí. Samozřejmě hodně fenmetrazin i v obrovských dávkách, což možná nebylo úplně v pořádku. A když jsem bydlel v New Yorku, dělal jsem soukromé pokusy s LSD, které mě v té době velice zajímaly.
Jak vidíte současnou situaci ohledně drog?
Dnes drogy berou v podstatě všichni namátkově a neví ani proč. Společnost si s drogama neví rady. A s čím si neví rady, to kriminalizuje, spoutává sítí zákonů. Společnost nemá žádná hodnotová měřítka. Voláme po stále více zákonech, ale zákony jsou jen pomůckou pro slabou společnost. Silná společnost zákony nepotřebuje.
Jaký je dneska váš osobní vztah ke konopí? Vnímáte, co se v této oblasti děje?
Vím, že všichni pěstujou konopí. Všude. Všichni kouří. To samozřejmě vím, to bych musel být idiot, kdybych to nevěděl. Všichni se teď konopím léčí. Celý národ má nemoci a léčí se konopím. Všechno se z toho vyrábí, jdete na nějakou pouť a tam se prodává všechno z konopí. Je to móda.
Móda to je, ale pořád je tu realita konopné prohibice.
To je tak napůl. Mně připadá, že je to dnes velmi otevřený a konopí užívají staří i mladí, je to jedno. Já se s tím setkávám na všech stranách, a to mi svým způsobem připadá dobrý, poněvadž léčebný účinky to má většinou pozitivní. Samozřejmě je to také autosugestivní. Ale používají to všichni, hlavně staří lidé…
To jistě máte pravdu, ale vnímáte, že ti lidé mohou být za držení a pěstování konopí trestně stíháni?
Protože společnost je hloupá, ale mám pocit, že to nedělá systematicky. Chytí jenom toho, koho chytit chtějí, a konopí použijou proti němu. Já třeba vím, že v jedné vesnici nějaká paní pěstovala konopí a kradli jí to policajti. Společnost by se na pronásledování měla vykašlat a spíše lidi informovat a vychovávat. Zakázané ovoce přece o to víc láká.
Většina veřejnosti si konopí už legalizovala, často lidi ani nevnímají, že nějaké zákazy existují. Máme tu ale ministerstvo vnitra a protidrogovku, kteří se snaží samopěstování konopí omezit a stíhají to. Ozývají se mi lidé, kteří ty problémy s policií mají, a je smutné slyšet, že je to často jen kvůli několika kytkám.
Tak policajti musí občas udělat nějaký viditelný čin, ale je to blbost. Vždyť to nikomu v podstatě nevadí, ani doktorům ta marjána nevadí, říkají, že je to docela dobrý lék, alespoň ti chytřejší. Společnost s tím žije, a že to stát odmítá uznat, považuju za demenci. Pořád se snaží udržovat hladinu nějakého strachu. To dělali komunisti a tihle to začínají dělat taky. Ale společnost zákazů je špatná společnost.
A čím se proti tomu dá podle vás bránit?
Kandidujte do parlamentu. Jinou šanci nemáte. Lidi musí jít do politiky a tam to změnit.
Jak vnímáte rozdíl mezi realitou dneška a tím, co se tu dělo v devadesátých letech?
Devádesátý léta byly otevřený a hlavně tu byla nějaká naděje. Ale když davy na začátku zvonily klíčema na Letný, tak jsem si říkal, hoši a děvčata, co budete dělat až po vás budou chtít, abyste převzali zodpovědnost za vlastní život? Já jsem žil na Západě a vím, že je to boj. Že sice máte svobodu, ale když chcete kapitalismu, musíte se starat. Dneska polovina lidí teskní po komunismu. Já bych jim ho přál aspoň na měsíc, ono by je to rychle přešlo. Nevidím velký rozdíl mezi kapitalismem a socialismem, ale jeden zásadní tu je.
V kapitalismu můžete zalézt do kouta a chcípnout, ta společnost vás nechá. Ale komunismus ne, ten vás nutil pochodovat a zpívat. Jako obrovské privilegium vidím to, že se můžete distancovat a společnost to vydrží, kdežto komunisti to nevydrželi a brali lidem důstojnost. Od roku 1966 jsem byl evidován jako nepřítel socialistického zřízení, což jsem se dozvěděl až v roce 1990, kdy jsem žádal, aby mi vrátili věci, které mi zabavovali. A nějaký plukovník, který to vyšetřoval, mi řekl, že nás bylo asi 1300, taková pátá kolona, kterou měli komunisté evidovanou. Přitom já jsem nebyl politický člověk. Jenom jsem nechtěl žít jako oni, chtěl jsem žít vlastním způsobem a tím jsem se stal jejich nepřítelem.
Navrhnul jsem virus, kterej by zničil veškerý umění a všechno, co má s uměním něco společnýho.
Registrujete dnes podobné smýšlení například u svých studentů na AVU?
Dnes je úplně jiná doba. Studenti nejsou tak revoluční. Donedávna tam byla generace mladých, kteří byli hodně ctižádostiví, a až v posledních asi pěti letech tam přicházejí studenti, kteří mají zájem víc o poznání než prodrat se loktama do první řady. To mi připadá pozitivní. Jde především o ty, co se narodili po roce 1990. Samozřejmě nejsou takoví všichni, ale objevují se stále víc a to se dříve nestávalo. Studenty k tomu vedu. Upozorňuji je, že nejdříve je potřeba se ptát sám sebe zda máme vůbec právo tlumočit nějaké poselství. Kdo nás k tomu zmocnil? Máme právo krmit svět svými díly? Kdo o ně stojí? To jsou asi ty hlavní otázky. Jsem proti grantům, považuji grantovou politiku za uplácení. Za alibi, které si vytváří politici jimž je jinak kultura lhostejná.
Myslíte tedy, že každý by se měl postarat sám o sebe?
Samozřejmě. My jsme taky dělali všechno možný. Kopal jsem na silnici, dělal strojníka v čistírně vody, elektrikáře a spoustu dalších profesí a necítím žádnou újmu na charakteru ani na těle. Dnes všichni brečí, že potřebujou peníze. Založil se fond kinematografie, což je totální nemravnost, protože proč mají mít peníze zrovna filmaři? Proč se teda neudělá třeba fond spisovatelů, fond výtvarníků? Nebo si vemte herce a divadla. Žádné město na světě nemá tolik divadel jako Praha, kde jsou stovky divadel a všichni natahujou ruce pro peníze. Jeden rok jsem byl v grantový komisi na magistrátu a musím říct, že to pro mne bylo strašný utrpení. Ta komise, to byli pěkní hajzlíci. Vždycky si sobě všechno odhlasovali, a já jsem proti nim neměl šanci. Byl jsem jen jeden v opozici.
Docela dlouho jste vedl Národní galerii…
Nejdéle.
Podporuje Národní galerie umělce?
Za mého působení jsme sponzorsky zajistili Cenu 333, jejíž vítěz dostal 333 tisíc korun. To už jsou slušné peníze. Ale když jsem odešel, tak ji zrušili, protože prý konkurovala Ceně Jindřicha Chalupeckého. Jsem toho názoru, ať je tu třeba deset cen, ať jedna odměňuje umělce v jedné oblasti, druhá zase v jiný. Když ty peníze někdo zadarmo dává, proč to nezprostředkovat? Takže Národní galerie už nedává žádné peníze nikomu. Vydává je na povrchní projekty, rezignuje na nákupy, nestará se o trvalý expozice…
Televize je sugestivní, ale facebook je ještě horší.
Jaké je podle vás hlavní poslání Národní galerie?
Národní galerie má nakupovat díla, poněvadž její povinností je tvořit sbírky. Za mě se do Národní galerie dostalo dvanáct tisíc děl. A spoustu z nich sponzorsky a to i z ciziny, poněvadž jsem se dlouho pohyboval na světové scéně. Získal jsem spoustu věcí za stamilióny. Založil jsem takzvanou Sbírku nejmladšího umění. Je to nejkomplexnější sbírka mladýho umění posledních desetiletí, získával jsem díla od mladých lidí ze školy nebo těsně po škole. Záměrně jsme sbírali věci ze všech oblastí umění, nejen trendy a módní proudy. NG se na to vykašlala a teď dělá všechno jen proto, aby byla vidět. Půjčuje věci do ciziny, což v mnoha věcech škodíd a vyprazdňuje to sbírky, a vozí sem naprosto zbytečný výstavy, který někde někdo udělal.
Co myslíte tím základním a vadí tolik, že NG pořádá výstavy?
Je to muzeum umění, takže má hlavně muzeální úkoly. Proč by měla Národní galerie ještě spravovat kunsthalle? Ta nám, samozřejmě, v Praze chybí. Buď se takový prostor dá postavit nový, ale nejlepší kunsthalle na světě jsou ze starých továren. prostory, kde můžete udělat cokoli. Můžete něco zbourat, něco postavit, můžete tam něco zapálit a všechno to tam v tom prostoru jde. Měli by to spravovat progresivní mladý lidi, který s tím budou zacházet volně, budou tam mít volný přístup umělců, budou tam opravdu představovat to, co se děje. Ale to u nás není a volat po Národní galerii, aby to napravila je hloupost. To bych vám doporučil podívat se třeba na Perlu.
Co je to perla?
To je stará papírna ve Vraném nad Vltavou, do které se nastěhovali lidi z nakladatelství Dibus. Připravují tam novou Národní galerii a snaží se z té staré fabriky udělat soběstačnou uměleckou komunitu.
Ano, ale my bychom něco takového potřebovali v Praze. Kdyby byla vůle, určitě by se tady nějaká stará továrna našla. Dobrý byly například haly v Karlíně nebo si vemte Kolbenku na Praze 9. Tam jsou taky obrovský místa…
Máte přehled o podobných místech? Teď třeba skončila v Praze Trafačka…
Přehled nemám. Některé náhodně znám, ale přehled nemám. Na Trafačce bydleli i moji žáci. Ale ono toho vzniká a zaniká strašná spousta, takže to je spíše otázka pro ty mladší, aby se po tom pídili a lezli tam. Když jsem byl mladej, byl jsem všude, ale teď už se zabývám trochu něčím jiným.
Vy jste nikdy neměl zájem se pokusit se vytvořit nezávislou výstavní síň?
Ne, já jsem pracoval v Národní galerii a tam jsem viděl úkoly někde jinde. Spravovat takhle velkou instituci není žádná legrace. A ještě jsem přitom učil na Akademii. Zřizování kunsthale se mohli chopit jiní, místo pomluv a protestů…
Na umělecké obory jsou obyčejně talentová výběrová řízení, existuje nějaký standard nebo rámec toho, co se považuje za umění?
U uměleckých škol vymysleli registr uměleckých výsledků, takzvaný RUV, což je největší blbost, jakou jsem v životě viděl. Vytvořili systém, jak hodnotit umělecká díla. To je taková sranda, že nevěříte, že to neudělal nějaký blázen. Hodnotí se, jestli je dílo velké nebo malé, jestli je ve více nebo méně důležité galerii, jestli následuje nebo nenásleduje světové trendy. To jsou naprosto pofidérní parametry. Někdy vznikne malinké dílo a má obrovský smysl. Vezměte si například Jacksona Pollocka – malinké obrázky a je to velký umělec, zatímco třeba Muchova epopej je obrovská a je to úplná blbost. Je to turistická atrakce jako Maroldovo panorama. Nic proti tomu, ale s uměním to zase nemá moc společného. A ministerstvo školství RUV zavádí a Rada vysokých škol se tomu nebrání, naopak, tleská. Asi jsem blázen.
Co to vlastně umění je? Jak lze definovat umělce, čím je to určené?
Jednoznačně to určit nejde. Nemůžeme prohlásit, že socha je umělecké dílo. Znám tolik blbých soch, které s uměním nemají nic společného. Totéž třeba obraz, video nebo plivanec v koutě… Jo, plivanec v koutě může být uměleckým dílem, věřím tomu, že milión plivanců v koutě uměleckým dílem není, ale nevím, zda ten milióntý první jím nemůže být. To se asi nedá určit. Možná to nějakým způsobem přecedí až čas.
Co vás v poslední době v umění zaujalo?
Co kdyby se objevil virus, kterej by zničil veškerý umění a všechno, co má s uměním něco společnýho? Co by se ve světě asi pak stalo… Možná by bylo dobrý, kdyby se zavřely všechny galerie, všechny divadla, zakázaly koncerty… Možná společnost nepotřebuje kulturu.
Myslíte, že kultura není potřeba, že by se bez ní člověk obešel?
Myslím, že ji potřebuje, ale že si jí málo váží, že konzumuje jen to, co se kultuře jenom podobá. Skutečná kultura vlastně lidi moc nezajímá. Já bych jim ji odepřel. Říkal jsem, že nejlepší by bylo, kdyby lidi museli pro vstup do galerie žádat o vízum.
Přijde vám Česká republika, co se umělecké tvorby týče, nějak významná pro zbytek světa?
Dneska možná ne, ale v moderním umění jsme udělali několik velkých věcí. Oproti tomu 19. století bylo slabší, i když se tady objevil velký zjev, kterého zatím skoro nikdo nezná, Karel Purkyně. V Česku máme jedinečný fenomén, a tím je architektonický kubismus. Ten je jen u nás, nikde jinde na světě není, je to český vynález. Světový postmoderní design je inspirován českým kubismem.
Myslíte si, že vy osobně jste se nějak významněji podílel na zanechání uměleckého odkazu ve světě?
Já nevím, ale když už mám být chlubič, v jedné prestižní publikaci, kterou před lety vydalo významné nakladatelství Phaidon Press a která uvádí 500 nejvýznamnějších světových umělců 20. století, tak tam jsme z Čechů jenom Kupka, Kolář a já. Není to správné, protože jsme tady měli třeba Zdeňka Pešánka, který už ve dvacátých letech přišel se světelným a kinetickým uměním. Byl to naprosto fenomenální tvůrce. Bohužel jsou jeho díla těžko vystavovatelná, nemůžeme s nimi jezdit po světě, protože jsou křehká. Když světoví muzikologové vybrali 1000 nejvýznamnějších hudebních skladeb 20. století, tak je tam moje destruovaná hudba, vedle Janáčka, Martinů a dalších. Jsem tam jeden ze sedmi Čechů.
Jaká vnímáte současná média? Jaká média sledujete?
Média vnímám jako pohromu této společnosti, stejně tak jako turismus považuju za nemoc civilizace. Média jsou mocichtivá, chtěla by nám vládnout. A v podstatě nám také vládnou, protože nám mlátí do hlav myšlenky a říkají nám všechno: jak máme žít, jak máme mluvit, jak máme chodit oblékaní a co si máme myslet. Nikdo je nevolil, ony se navolily samy a teď nám to melou do hlavy. To mi připadá opravdu naprosto děsivé. A přes počítače je to ještě daleko intenzivnější. Vezměte si například bratrovražedný boj mezi přívrženci Zemana a Schwarzenberga. Ti lidi se skoro zabíjeli. Facebook se toho chopil, to je strašná zbraň, všechno bylo najednou na hlavu postavené. Televize je sugestivní, ale Facebook je ještě horší, zákeřnější, vlezlejší, smradlavější. Ono to vypadá, že o nic nejde, že jsou všichni kamarádi, ale špína se šíří jako lavina.
Co si vlastně myslíte o přímé volbě prezidenta?
Jsem proti přímé volbě. Mně vadí i parlament, ale aspoň je to nějaká vybraná skupina lidí, která něco reprezentuje, něco o tom ví nebo by aspoň měla vědět. Myslím si, že by nám stačil parlament o padesáti lidech a hotovo. Zvýšil bych poslancům plat dvojnásobně, ale hnal bych je k zodpovědnosti, chtěl bych po nich průkaznou práci. A přímá volba prezidenta? Jsou lidi, kteří o tom vůbec nic neví. Vyberou si nějakého troubu a toho tam vyvolí. To mi připadá nefér. Člověk nemůže rozhodovat o něčem, čemu nerozumí. Proto nemám rád ani referenda.
O vás je známo, že prvního porevolučního prezidenta jste úplně rád neměl, druhého docela ano, jak vnímáte toho třetího?
Ten se prezidentem neměl stát. Já jsem nevolil nikoho. V těchto volbách jsem poprvé nevolil a to ani v prvním kole. Neměl jsem kandidáta, nelíbil se mi ani jeden. Navíc Zemana docela znám a těch deset let na Vysočině mu opravdu nepomohlo.
Kecálistů máme plnej národ.
Myslíte si, že Zeman svými výroky provokuje záměrně?
Na rozdíl od mnoha lidí si myslím, že ne. Kdyby provokoval, považoval bych to možná za inteligentnější než když se opravdu uřekne, ale on se už prostě nekontroluje. V souvislosti s jeho hrubostmi mně bylo vytýkáno, že mám ve svých písních sprostá slova. Na to odpovídám: Něco jinýho je undergroundová písnička ze šedesátých let, která chce podrýt společnost, a něco jinýho jsou prezidentovy Hovory z Lán v neděli odpoledne. To je přece něco úplně jinýho! Jiný poslání, jinej způsob, jiná doba.
Je podle vás někdo, kdo by mohl být dobrým prezidentem naší země?
V nepolitické oblasti znám pár vzdělanců a inteligentních lidí, kteří by roli prezidenta zvládli. Prezident nemá moc velké pravomoci, je v podstatě reprezentativní figura a musí dávat dobrý impuls dovnitř do společnosti i navenek do zahraničí. Takoví lidé by se i našli, ale rozhodně to nebudou ti, kteří budou vítězit v přímé volbě. Navíc je hrozně moc adeptů, kteří by tam chtěli, hlavně politiků. To ještě uvidíte, jak se tam začnou cpát. Třeba Škromach, ten už dává najevo, že chce být prezident. To by mohl být tak výpravčí na nádraží.
Tak třeba by byl neškodnej…
Nikdy nevíte, co lidi udělají, když dostanou velkou moc nebo velkou pozici. Znal jsem hodně lidí, o kterých bych si nikdy nemyslel, že je to zničí. A dostali malinkou mocičku a zblbli. Na tom byl založen komunismus – na domovních důvěrnicích. Ten největší vůl z baráku se stal domovním důvěrníkem, a byl to car domu. Předtím byl normální, zdravil vás, chodili jste spolu na pivo a najednou to byl vládce. Bylo třeba se před ním schovávat, mít se na pozoru. Moc neuvěřitelně korumpuje. I toho Zemana to strašně vzalo. Cítil to jako zadostiučinění, že se konečně stal prezidentem, když ho předtím ČSSD tak vyšplouchla. Je tím opojen. Potkal jsem ho těsně po tom, co ho zvolili, a chrochtal blahem. Myslel si, že všechno půjde, a teď je vyvalenej, že se mu to nedaří.
V kapitalismu můžete zalézt do kouta a chcípnout. Ale v komunismu ne, ten vás nutil pochodovat a zpívat.
Co byste závěrem vzkázal našim čtenářům, nebo lidem, kteří jsou nespokojení se současným systémem a mají pocit, že jsou uzurpováni na svých právech a chtěli by s tím něco dělat?
Znám hodně lidí, kteří jsou uzurpovaní, ale málo lidí, kteří proti tomu něco dělají. Místo toho, aby o sobě hovořili jako o uzurpovaných, nešťastných a utlačovaných, musí něco dělat, aby to změnili. Kecálistů máme plnej národ.
Do rozhovoru se vkládá paní Marie Knížáková: Můžu něco říct? Milan si nikdy nestěžoval. Opravdu, za celých těch čtyřicet let nikdy nepřišel a nestěžoval si. Nikdy. To je fakt, nelžu, já s ním žiju. A to dostával takový záhul…
Knížák: (smích) To nemá žádnej smysl si tady stěžovat…
Prof. Milan Knížák, Dr.A. (*1940)
Známý český výtvarník, hudebník a performer. Osobnost vyvolávající neustálé kontroverze, ve světě umění postava opředená mýty a legendami. Proslul v šedesátých letech 20. století sérií happeningů a pouličních performancí, za které byl během totalitního režimu v Československu více než třistakrát zadržen policií. Frontman umělecké i stejnojmenné hudební skupiny Aktual, od roku 1966 veden jako nepřítel státu. Po převratu se stal rektorem Akademie výtvarných umění v Praze, kde je dodnes vedoucím pedagogem v Ateliéru intermediální tvorby. Přes deset let působil ve funkci generálního ředitele Národní galerie, dva roky také jako radní České televize.
