Chorál, který zní ještě dlouho po zápasech v hlavě. Bohemians 1905 není fotbalový klub jako ostatní. Bohemka je tradice, rodina, srdeční záležitost. Fandíme do úmoru, i když víme, že vítězství nebude. Fandíme, když bojujeme o záchranu, fandíme klukům, když se daří.
Je to síla, která vám ničí hlasivky. Když se ale sjednotí všechny hlasy tisíců fanoušků, jde mráz po zádech.
Je to v nás. Pamatuji si, jak matka každý pátek sundala ze „sektorky“ v obýváku vlaječku Bohemians ČKD, oprášila ji a posvátně vrátila zpět mezi otcovy modely letadel. Byla jsem malá holka, ale už tenkrát jsem věděla, že jediné barvy, které něco znamenají, jsou zelená a bílá. A dokonce jsem věřila, že Toník Panenka, jak ho otec familiérně nazýval, bude dozajista příští prezident.
Doba je jiná, jsem o pár desítek let starší, zaplaťbůh zase kopeme 1. ligu, Panenka prezidentem skutečně je, ne sice republiky, ale našeho klubu. Doma se mnou nemluví ani klika od dveří. Matka si myslí, že bych ve svých letech měla mít rozum a ne: „se jezdit pobít do Ostravy…“, jak se vyjádřila. „Neboj, mami. To bude cajk,“ mrknu na ni a zároveň na hodiny nad její hlavou. Musím letět balit.
Beru si menší baťoh. Vím, že nás budou prohledávat, tak ať u toho vstupu netrčím tejden. Oblékám si sváteční zelenobílý dres, na krk psí známku s klokanem, na ruku náramek Bohemians 1905 a mikinu, jak jinak, než se znakem klokana z Vršovic. Kolem pasu šálu. Volím tu, která přinesla třikrát za sebou vítězství.
Problém nastává v momentě, kdy balím věci osobní potřeby neboli menší než malé množství trávy. Kamarád mi přivezl z Holandska krásnou model tašku, kterou mám dotuněnou samolepkama s klokanem a bílou vdovou. Nechci o ni přijít. A chachaři jsou klucí divoký.
V autobuse jsme to vymysleli. Model taška zůstane pěkně na sedačce. Vůně, která se linula busem při akci úkryt, nás na odpočívadle vyhnala ven. Hmm… dneska samé dobré trávy, signalizuje můj čich. Bude fajn.
Nevím, na co byli hoši z antikonfliktního týmu připraveni, ale s fotbalem to nemá nic společného. Rvát se nikdo nechce, vázne to u pořadatelů. Adrenalin stoupá a chuť na jointa jakbysmet. Nezbývá, než „na hulváta“ zapálit brko rovnou v čekajícím davu u vstupu, takže vznikají komické situace, kdy v kruhu huličů stojí i těžkooděnci. Neděje se nic. Jen civil z kriminálky chodí okolo a s plackou v ruce upozorňuje, že se nemáme vzdalovat od svého sektoru, neboť pak nemůže zaručit naši bezpečnost. Vůbec ho nezajímá, že proti němu stojí borec z Ultras, brko u huby a zírá na něj jak zjara. Nejspíš se tak soustředil na ten kratky zobak a silný polský přízvuk, že zapomněl nechat kolovat.
„Pro vítězství, jdem do boje, že jdeme vyhrát, o tom nepochybujem…,“ nese se Bazalama.
Slunce ještě nezapadá, kotlem se nese zelená vůně, šály nad hlavama dokreslují kolorit utkání. Miluju tě, Bohemko! Vždycky jsme s vámi!
A ještě něco… tak, jak jsem pronesla svýho jointa na stadion, mohou vážně jenom holky… 🙂
