V šedesátých letech tu začala vznikat jedinečná kultura farmářů konopí a dle zdrojů jsou zde dvě třetiny obyvatel zaměstnány v marihuanovém zemědělství, které je největší v celé Severní Americe. Jak jsem se sama přesvědčila, opravdu těžko zde narazíte na někoho, kdo není na tento byznys napojen. A pěstuje se ve velkém, takže při troše vůle a štěstí si k pěknému výdělku přijde skoro každý.
O práci na marihuanových farmách jsem se dozvěděla čistě náhodou. Bydlela jsem v té době ve Vancouveru v jednom domě určeném k demolici, obývaném různými umělci a světoběžníky. Začátkem září začali lidé z této komunity odjíždět do severní Kalifornie…
Poprvé v životě jsem slyšela o tzv. trimming jobech na marihuanových farmách, neboli ostřihávání či přesněji čištění palic určených k prodeji. Mluvilo se o velkém obnosu peněz, až 10 000 dolarů za měsíc až dva, to už na člověka udělá dojem. Problém je, že vám nikdo nedá žádný kontakt. Tato sezónní práce je dnes tak populární, že nabídka pracovní síly převyšuje poptávku. Jedinou možností bylo prostě odjet na blind.
Cesta do neznáma
Z Vancouveru jsme v pěti lidech (tři holky a dva kluci) poněkud nesoudně zakoupili jízdu prvním ranním autobusem směřujícím do USA. Rozlučková párty se podepsala na naší kondici, tak jsme na hranicích zdržovali autobus plný již odbavených cestujících odpovídáním na jízlivé dotazy strážců Dokonalé Ameriky.
Nakonec jsem měli štěstí – naše přiopilost hraničáře rozesmála a nechali nás jít.
Autobusem jsme se svezli do Portlandu, pak už jsme se rozdělili na dvě skupiny a šli na stopa. Skoro všichni řidiči, kteří nás na cestě posouvali k cíli, nás okamžitě zařadili: „Vy jste střihači, co?!“ Bylo překvapivé vidět, že pro Amíky tato kultura není žádný těžký underground, ale prostě realita jednoho ročního období.
Neměli jsme jasný cíl, mířili jsme prozkoumat větší města smaragdového trojúhelníku, jako je Eureka, Arcata nebo Ukiah. Cestou potkáte městečka stylově nazvaná Weed či Potter Valley. Po nocích jsme kempovali a do jedné z těchto oblastí jsme se dostali až po týdnu, jelikož jsme hned na začátku výpravy narazili na dodávku mířící na bluegrassový festival do San Franciska, takže jsme neodolali a svezli se taky.
Nakonec jsme se rozhodli strávit pár dní v jednom menším městě v Mendocino County, což je jeden ze tří okresů smaragdového trojúhelníku. Dalšími jsou Humboldt a Trinity. Rozhodnutí zkusit štěstí tam podpořil fakt, že kolem byla již spousta nám podobných cestovatelů čekajících na příležitost, což nás utvrdilo v tom, že to nebude špatné místo k získání kontaktů a následně snad i práce. Jméno městečka nechci uvádět, protože už letos nás tam bylo víc než dost, a ne každému se podařilo práci najít.
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že v tuto dobu byla města nejživější z celého roku, jelikož se značně zvedl počet obyvatel. Spousta z těch sezónních pak přespávala různě po okolí v dodávkách či ve stanech. Ve dne se posedávalo po kavárnách a po nocích se chodilo do barů. Všichni se snažili sehnat nějaký ten kontakt. Stačilo se prostě potulovat po městě a snažit se co nejvíce bavit s místními.
Musím přiznat, že být ženského pohlaví je neskutečná výhoda. Většina farmářů jsou muži, a protože společně strávíte ideálně několik týdnů téměř v izolaci, raději sáhnou po ženské společnosti. Musím ale také uvést, že na naší farmě, kde jsme nakonec byly jen dvě ženy a zbytek týmu byl pohlaví mužského, vysvitl ještě jeden možný důvod. Jednoduše jsme toho v porovnání s kolegy méně snědly, vypily i vykouřily a také jsme pracovaly o něco intenzivněji. Ale to je jen jedna zkušenost a rozhodně jsem viděla i muže „trimmery“, kterým jsem ve výkonu nesahala ani po kotníky.
Téměř každý den se nám podařilo udělat si alespoň jeden kontakt, ale prozatím nic jistého. Jednou jsme jen tak posedávali před supermarketem a bez jakéhokoli úsilí z naší strany k nám přišel farmář a nabídl nám práci s tím, že mu přijdeme jako nejnevinnější bandička v okolí. Nejsem si jistá, čím jsme si tento kompliment zasloužili. Možná neměl rád dredaře a náš německý kamarád s sebou dokonce táhl kufřík na kolečkách, z čehož jsme si v jednom kuse utahovali. Také se občas mezi čekajícími trimmery objevovala různá podezřelá individua, o kterých se nedalo s jistotou říct, zda jsou sešlá cestováním, nebo drogami.
Farmář slíbil, že se brzy ozve a že si přijdeme na slušné peníze. Toho večera jsem dostala další nabídku, opět zcela nečekaně. Bylo to v baru nad ránem, kdy ke mě přišel jistý mladík, zeptal se, jestli potřebuji práci, a vzal si na mě číslo. V tu dobu jsem byla ve společnosti Zity, Němky, kterou jsem potkala ve Vancouveru. O dva dny později, kdy jsem na tuto rozmazanou událost téměř zapomněla, jsem dostala SMS, že nás přijedou vyzvednout. Bylo to trochu narychlo a vlastně jsem nevěděla, co najednou dělat. Chtěli jen mě a Zitu, pro nikoho jiného prý není místo. Neměla jsem nejmenší chuť nechat se odvézt někam do divočiny někým, koho vůbec neznám, a bez ostatních. Domluvili jsme schůzku v baru s tím, že Zita a já prostě uvidíme, jaký budeme mít z těchto lidí pocit. Přijeli tři mladí sympaťáci, konverzace příjemně plynula a my se dlouho nerozhodovaly.
Tam v horách
Ten večer nás odvezli do hor („up in the mountains“ je známý kód pro marihuanové farmy), asi hodinu jízdy od města, kde už nás čekal farmář. Do rána jsme popíjeli a povídali si v sušárně a při tom ještě sundávali rostliny, už připravené k dalšímu zpracování. Odstřihávali jsme palice a házeli je do přepravních beden.
Ráno nám bylo připraveno stanoviště uprostřed krásného prosluněného pokoje s výhledem na hory. Farmář byl čtyřiatřicetiletý muž, neuvěřitelně všestranný člověk, pro něhož je konopný byznys jen jedním z mnoha, kterými se „profesionálně“ zabývá. Přivedl ho k tomu jeho otec. Patřila mu dosti rozlehlá oblast kopců a lesů, kde spolu se svým otcem vybudovali cesty, několik víkendových domků, umělých jezer a dokonce most a vodopád. Hned nám bylo jasné, že jsme měly velké štěstí. Spousta jiných trimmerů strávila celý čas ve stanech a my měly veškeré pohodlí, které jsme si jen dokázaly představit. Všichni se k nám chovali skvěle. Jídla, pití i kuřiva jsme si mohly dopřávat, co hrdlo ráčí, a pan farmář nás krmil pouze organickou a převážně místní stravou.
První den nám bylo vysvětleno, co se od nás čeká. Každou paličku očistit od listů, stonků a přesušených částí, případně semen. Osemeněné palice jsme pak dávali stranou a označili otazníky. Takzvaný trim čili zbytky po očištění jsme sbírali do pytlů, protože se pak dál zpracovával na hašiš. Měli jsme speciální nůžky, které byly lehce zahnuté tak, že kopírovaly tvar hlaviček rostliny. Jelikož jednotvárný pohyb při stříhání je pro ruku dost zatěžující, střihači mají za ta léta své fígle. Železná pérka jsme měnili za plastová a všechny obchůdky se zahradnickými potřebami nelenily a přiobjednávaly nová pérka. Trimmerské nůžky jste našli i přednostně vystavené u pultů obchodů s potravinami. Prostě všichni vědí, že v tom všichni jedou, a objednávají, co je třeba.
Střihačská realita
Práce je dost jednotvárná a pracovalo se minimálně osm hodin denně. U toho jsme poslouchali muziku a probírali všemožná témata. Nůžky byly často oblepeny hašišem tak, že přestávaly plnit funkci. K jejich očištění jsme používali alkohol nebo rostlinný olej. Takzvané hashfingers, kdy máte na prstech silnou vrstvu haše, jsme oškrabávali nůžkami a sbírali si pro sebe do kelímku. Za slunných dní jsme si se Zitou dělaly stanoviště venku a opalovaly se při práci. Před prodejem první várky nám přijel pomoct jeden profesionál, který se čištěním palic přiživuje už osmnáct let. Říkalo se mu Maté, jednoduše proto, že nonstop popíjel maté, aby vydržel téměř nonstop stříhat. Přivezl si s sebou vše potřebné, tedy několikery nůžky, brousítka, vlastní pohodlnou židli a kvalitní osvětlení. Musím říct, že jeho pobyt byl velmi motivační a za dobu jeho přítomnosti jsme asi všichni pracovali nejintenzivněji.
Denní rutina vypadá následovně. Ráno vstanete, posnídáte a pak až do oběda stříháte. Po jídle a malé pauze stříháte až do večera a po večeři jdete zase na to, jelikož chcete zvládnout alespoň libru (zhruba půl kila).
Kolik dokážete „ošmikat“ za den, závisí na mnoha faktorech, z nichž ten nejvýznamnější je kvalita materiálu. Někdy jsem se mořila s palicemi, které se mi rozpadaly pod rukama a skoro nic nevážily. To jsem pak neměla libru ani za dva dny. Jednou byla zase tráva tak solidní, že jsem dokázala udělat dvě a půl libry za nějakých dvanáct hodin, to už se ale nikdy neopakovalo.
Dohodnutý plat byl dvě stě dolarů za libru, tedy za 454 gramů. Za měsíc a dva týdny jsem ošmikala 25 liber marihuanových palic. Ke konci jsme dost zlenivěli a dopřávali si dny volna. I tak jsem si za měsíc a půl vydělala 5000 dolarů, z čehož momentálně sponzoruji své cesty po Severní i Jižní Americe.
Konec pobytu bohužel poznamenala smutná událost, kdy po dlouhodobé nemoci zemřela matka našeho farmáře, která žila nedaleko od nás v jedné chatě na pozemku farmy. Na místo musel být přivolán šerif a my se to ráno snažili co nejrychleji zahladit všechny stopy. Veškerá marihuana byla na několikrát odvezena do tajné skrýše a my běhali jak šílení se smetáky, protože tráva byla naprosto všude. Sami jsme pak raději na celý den odjeli, protože banda mladých cestovatelů žijících v tuto dobu na farmě, kde se nepěstuje žádná zelenina ani nechová žádný dobytek, je sám o sobě dost podezřelý jev. Po našem návratu jsem se dohodli, že dočistíme pár rozdělaných přepravek a pak to zabalíme, jelikož náš farmář měl teď pochopitelně jiné starosti. Při odjezdu jsme dostali vyplacenou pouze část s tím, že zbytek farmář pošle, jak to bude možné. Bylo to zvláštní, ale nikdo se s ním v tuto dobu nechtěl o penězích dohadovat. Já a Zita jsme dostaly vyplaceno téměř vše. Ostatní s ním ještě o penězích komunikují a už pochopitelně vznikají obavy. No uvidíme. Snad to pro všechny dobře dopadne.
Legalita, bezpečnost a budoucnost
V kalifornském Mendocino County můžete na jednom pozemku legálně pěstovat 25 rostlin konopí. Můj farmář pěstoval rozhodně více. On sám říkal, že mu nikdo nebude dělat problémy, dokud bude peníze vracet nějakým způsobem zpět do okresu. Pokud tomu tak nebude a na pozemku vám bude přibývat jeden drahý vůz za druhým s tím, že vaše legální aktivity nebudou dostatečně výmluvné, tak vás zastaví. Vím, že jeden jeho kamarád, také pěstitel, se ten rok dostal před soud. Jak to dopadlo, to už nevím. Každopádně, co jsem slyšela, pokud se rozhodnou udělat razii na farmu, trimmery pustí a vše si slízne farmář.
Budoucnost není pro trimmery nejpříznivější. Již před časem se na trh dostaly automatické stroje, které jsou speciálně vyvinuty k očištění palic, a takovou investicí farmář dlouhodobě ušetří náklady na zaměstnance. Stále budou potřeba lidi pro sklizeň a přípravu rostlin ke zpracování, ale už jich nebude tolik a práce bude placena od hodiny. Jistě budou stále existovat farmáři, kteří mají své oblíbené střihače a čas strávený s nimi je pro ně zpestřením, ale peníze jsou peníze…
I přes často úmornou práci byl pobyt na farmě velmi příjemný a tím, že jsme se do města dostali jednou za týden, kdy jsme udělali větší nákup, vyprali marihuanou znečištěné oblečení a zašli se podívat za starousedlíky do místního baru, se z nás všech stali opravdu blízcí přátelé. Atmosféra byla super a nasmáli jsem se na nějaký ten rok dopředu. Co se mě týče, práce na marihuanové farmě byla nezapomenutelná zkušenost a vydělala jsem si peníze na další cestování. Musím říct, že štěstí stálo při mně. Ne všichni z mých kamarádů práci našli, někteří jeli z Kalifornie domů bez peněz.
Já myslím, že do toho příští rok půjdu zase.