Aktuální článek
Extáze – tak trochu jiná droga

Extáze – tak trochu jiná droga

  • „Kultura extáze – kombinace taneční hudby a drog – byla více než celé desetiletí vůdčím fenoménem britské kultury pro mladé.“ (Matthew Collin, Altered State)

Ani halucinogen, ani stimulant
MDMA, éčko, extáze. Bývá dnes vnímána čistě jako taneční droga, ale nebylo tomu tak vždy a pamětníci se symbióze s taneční kulturou dodnes podivují. Chemicky jde o 3,4-methylendioxy-N-methylamfetamin a účinky patří někam mezi stimulanty (jako amfetamin) a halucinogeny (jako meskalin). Jenže to je až příliš zavádějící popis, a tak bývá označována jako empatogen (od slov empatie a generovat) či entaktogen – podporuje citové vnímání, porozumění, otevřenost a zájem o druhé a tvoří tak trochu vlastní skupinu. Kromě MDMA do ní částečně patří i příbuzné látky (MDA, MDEA, aj.) a některé z takzvaných nových syntetických drog. K tomu je však třeba dodat, že mnozí by proti tomu oprávněně namítali, že ty zdánlivě podobné látky sem tak úplně nepatří, protože většinou buď až příliš stimulují, nebo jsou až příliš halucinogenní.
Hlavní účinky trvají několik hodin, pak následuje dojezd. Fyzická závislost na MDMA sice nevzniká, ale pro někoho se z ní může stát úniková droga, které je obtížné se vzdát. Přijdou-li vám všední dny obyčejné a šedivé a trávíte-li čas jen čekáním na další akci s éčkem, je nejvyšší čas začít se sebou něco dělat a pokud možno změnit prostředí. Extáze není lékem na chybějící smysl života.

Rozpačité začátky
Často opakovaná historka o tom, že MDMA byla vynalezena roku 1912 jako lék na hubnutí, se nezakládá na pravdě. MDMA byla sice tehdy syntetizována, ale jen jako meziprodukt pro výrobu methylhydrastininu. Účinků si tehdy pochopitelně nikdo nevšiml a skoro se na ni zapomnělo. Až začátkem šedesátých let se o ní od svých studentů doslechl americký chemik Alexander Shulgin, který objevování, zkoumání i občasnému rekreačnímu užívání nových syntetických drog zasvětil celý život. Látku sám vyzkoušel, publikoval o ní vědeckou práci a seznámil s ní mnoho svých známých. Jeden z nich, psycholog a psychoterapeut Leo Zeff, byl nadšen. V šedesátých letech experimentoval s LSD, jehož terapeutické užití zarazila válka proti drogám. Přestože zakázaná psychedelika nikdy neopustil a vedl undergroundová psychoterapeutická sezení, v MDMA viděl novou šanci. Místo aby odešel do zaslouženého důchodu (táhlo mu na sedmdesátku), cestoval po USA i po Evropě a s „novou“ látkou seznámil tisíce psychoterapeutů. Věřil, že MDMA dokáže zahnat neurózy a celoživotní úzkosti, zábrany i ostych a uvést uživatele do „prvotního stavu“ a začal jí proto říkat Adam.

Vyhnání z ráje
Ale stejně jako v šedesátých letech LSD, i MDMA se brzy dostala mimo komunitu studentů chemie, psychoterapeutů a jejich známých. Nejdříve se objevila v nočních klubech v Texasu a v Kalifornii, pak se rozšířila do klubů ve velkých městech i mimo ně. Toho si všiml americký Úřad pro kontrolu drog (DEA) a roku 1984 navrhl zařazení látky na seznam „nejnebezpečnějších drog bez jakéhokoliv medicínského využití“. Vědecká komunita se překvapivě postavila proti a následoval vleklý spor, kdy většina expertů navrhovala zařazení do kategorie „na předpis“. Ale DEA se tolik bála „dalšího LSD“, že si nakonec prosadila svou a roku 1985 látku provizorně zakázala. Roku 1988 byla pak MDMA zařazena na seznam nejtvrdších drog natrvalo, ačkoliv bylo jasné, že jde o rozhodnutí politické, nikoliv medicínské.
Americký příklad následovala i Světová zdravotnická organizace a i když vyzvala k dalšímu výzkumu, MDMA stejně přidala na obdobný seznam Úmluvy OSN o psychotropních látkách, čímž došlo i k zákazu celosvětovému. Slibně se rozvíjejícímu psychoterapeutickému výzkumu tím byla zasažena těžká rána, ze které se začal pomalu vzpamatovávat až v posledních letech.
Na rekreační užívání však zákaz neměl žádný vliv. Látka nejen že z klubů nezmizela, ale spolu s hudebním stylem Acid House se z Chicaga a Detroitu dostala přes Ibizu do Londýna i do Evropy a způsobila malou revoluci. Nebylo nic platné, že Británie všechny fenetylaminy (a tedy i MDMA) zakázala „preventivně“ už roku 1977. Vznikla zcela nová taneční kultura s vlastní hudbou, tancem, módou i jazykem a MDMA byla její neoddělitelnou součástí. Neříkalo se jí už Adam, ale Extáze a brzy se každý víkend po celém západním světě konzumovaly miliony dávek. Z „braní drog” se po dvaceti letech opět stala masová záležitost. Vedlejším důsledkem byl i znovuobnovený zájem o „klasická“ psychedelika jako LSD či lysohlávky.

Druhé léto lásky
Z londýnských klubů nová kultura přerostla v masové celoevropské hnutí mládeže, jehož nejviditelnějším projevem byly obří „rave parties“ pod širým nebem. Léta 1988 a 1989 v Británii bývají označována jako „Druhé léto lásky“ – výraz odkazuje k roku 1967 a hnutí hippies – ale pozadu nebylo ani Německo. Protagonisté této nové kultury byli přesvědčeni, že MDMA a „rave culture“ mohou změnit svět a vytvořit společnost bez násilí. Kluby v severním Irsku, kde se brala extáze, byly prý mezi prvními, kde katolíci a protestanti tančili společně.
Jenže konzervativní společnost se cítila ohrožena a v Británii byl dokonce schválen zákon, který dává policii pravomoc zasáhnout proti akcím pod širým nebem, kterých se účastní více než stovka lidí a na kterých se pouští hudba ve stylu house či techno. Zákon byl alternativní hudební scénou vnímán jako přímý útok a formace jako Orbital, Prodigy, Zion Train či Autechre zahrnuly jeho kritiku i do své hudební tvorby.
Jenže v polovině devadesátých let už nová kultura ztrácela na síle a rozpadala se na obrovské množství různých stylů, z nichž některé v komercializovanější podobě pronikly do hlavního proudu a staly se natrvalo jeho součástí. Hnutí, které mělo změnit svět, se rozplynulo v masové kultuře a obohatilo ji.

Falešné tabletky a zákaz testování
Extáze sice z tanečních akcí nikdy úplně nezmizela, ale doby největší slávy devadesátých let jsou dávno pryč. I v médiích se v souvislosti s éčkem objevují spíš zprávy o nových syntetických drogách, které ho údajně nahrazují. Publikovaná data to bohužel potvrzují – místo MDMA se extázechtivý kupující může dočkat třeba kofeinu, paracetamolu, amfetaminu či mefedronu (viz první číslo magazínu Legalizace), nebo i nebezpečnějších látek jako BZP, mCPP, DXM (součást léků proti kašli s disociativními účinky, zvyšuje tělesnou teplotu), DOB (velmi silný halucinogen účinkující až 24 hodin), 4-MTA či PMA.
V ČR prováděly v minulých letech některé neziskovky na tanečních akcích testování tabletek extáze, ale počínaje rokem 2010 toho na nátlak Národní protidrogové centrály a Ministerstva vnitra zanechaly. Z tiskové zprávy ministerstva čiší rétorika minulého režimu a mimo jiné se dočteme, že „testování je jednoznačnou podporou zahálčivého způsobu života“. Národní protidrogový koordinátor sice většinu argumentů proti testování odmítl, ale na rozdíl od policie nedisponuje výkonnou mocí, takže to nebylo nic platné.

Oficiální českou protidrogovou politikou je tedy učinit z rekreačních uživatelů extáze pokusné králíky. Prezentuje se navíc  jako snaha je tímto prapodivným způsobem od užívání nelegálních drog odradit. Jinými slovy – policie „chrání“ uživatele drog tím, že je vystaví mnohem většímu nebezpečí, než je nezbytně nutné.

O nebezpečnosti jízdy na koni
Faktem je, že i pravá MDMA dá (na rozdíl třeba od konopí či LSD) tělu dost zabrat. Často zmiňovaná neurotoxicita („díry v mozku“) sice nebyla u lidí nikdy prokázána (a už vůbec ne při běžných dávkách), ale krátkodobé nežádoucí účinky jsou nepopiratelné. Patří mezi ně především dehydratace organismu, zatížení oběhového systému, a také nepříjemný dojezd.
Zdá se však, že při dodržování několika základních pravidel – dodržovat správný pitný režim, nemíchat extázi s jinými drogami, mít po ruce někoho střízlivého, neužívat příliš často nebo při problémech se srdcem – lze riziko snížit na úroveň srovnatelnou s běžnými léky.
Tento názor zastává i profesor David Nutt, donedávna předseda poradní komise britské vlády pro drogy. Před dvěma lety se postaral o skandál, když zveřejnil článek varující před riziky „equasy“. Po úvodním vyjmenování rizik následovalo odhalení, že „equasy“ (je zjevná narážka na „ecstasy“) znamená jízdu na koni. Ano, ctihodný profesor naprosto vážně prohlásil, že jízda na koni představuje větší riziko pro zdraví než užívání extáze, a dokazoval to statistikami, které mu dávají za pravdu. Vysloužil si za to od ministryně vnitra pokárání a výzvu k omluvě rodinám obětí té „nebezpečné ilegální drogy“.
Ve stejné době jím vedená komise navrhla přeřadit MDMA ze skupiny nejpřísněji regulovaných (i postihovaných) látek o úroveň níž, ale vláda doporučení smetla ze stolu, protože by „vyslalo špatnou zprávu mládeži“.
Profesor Nutt si přesto nedal pokoj. O pár měsíců později zase nabádal k tomu, aby byly drogy zařazeny do skupin podle skutečných škod, které působí, a prezentoval výsledky analýzy, dle kterých je alkohol a tabák nebezpečnější než LSD, MDMA či konopí. Kritizoval i nedávné rozhodnutí vlády opětovně zpřísnit klasifikaci konopí jako politicky motivované. Ale to už vládě došla trpělivost a profesora ze své poradní komise odvolala, čímž vlastně potvrdila jeho slova a vysloužila si kritiku zastánců nepolitické protidrogové politiky. Několik dalších členů komise na protest rezignovalo.
Cílem profesora Nutta přitom vůbec nebylo propagovat užívání extáze, konopí, LSD ani jiných psychotropních látek. Chtěl jen debatu o drogách odpolitizovat a ukázat, že jejich užívání je sice činnost více či méně nebezpečná, ale nijak nevybočující z řady dalších rizikových činností úplně jiného druhu, a z toho že by měla vycházet protidrogová politika. Jenže společnost ještě není připravena tento zjevný fakt přijmout. Protidrogová politika všude na světě proto nadále vychází z iracionální víry, že – slovy podplukovníka Frydrycha – drogy jsou zlo. A běda těm, kdo by chtěli ono zlo vědecky zkoumat nebo o víře diskutovat. Válka proti drogám totiž je, pro změnu slovy D. Pendella, válkou kulturní a náboženskou.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!