Aktuální článek
ÁJS: I zmrd má Duši

ÁJS: I zmrd má Duši

  • Když vám někdo dá život, nemusíte ho mít nutně rádi. Ale když už vám někdo život dá, měli byste ho aspoň nechat být.

Jsem na zahrádce u Vystřelenýho oka. Jako už nesčetněkrát. Před sebou půllitr. Pomalu jsem upíjel. Kouřil jointa. Hůl jsem měl opřenou o stůl.
Slepec Ájs. Co nikomu nepřekáží. Kterého nikdo nevnímá. Který si žije svůj život a neobtěžuje druhé.
Nebyl jsem z tohoto světa. Byl jsem zrůda. S očima zdánlivě ukrytýma za oponou. Díky THC jsem viděl. Ale nikomu jsem se s tím nesvěřoval.
Byl jsem součástí světa těch, co žili v okolí Husitské. Stejně jako jeho součástí byly herny. Večerky. Zastavárny. Bordely. Podniky, které nikdo nevnímal. Jako mě.
Žil jsem tu. Líbilo se mi tu. Stejně jako se tu líbilo Klé.
„Fajn odpoledne.“
Objevila se náhle. Bez varování. V jednu chvíli bylo místo vedle mne prázdné. V druhé chvíli se opírala lokty o stůl a hleděla před sebe.
Klé. Průsvitná, nebezpečná Klé. Neviditelná pro všechny mimo mě. Byla jediná, s kým jsem mluvil. Byla jediná, s kým jsem se cítil dobře. Byla jediná, koho jsem měl rád.
„Jo. Dnes je fajn den.“
„Stejně jako byl včera.“
Upil jsem. Podíval se na ni. Ten tón se mi nelíbil. Něco se dělo. Ale neptal jsem se.
„Zítra to ale může být jinak.“ Odmlčela se. Pak se opravila. „Zítra to bude jinak.“
Stále jsem nic neříkal. Věděl jsem, že mi to poví sama. Několikrát se nadechla. Pak se narovnala. Ruce složila podél těla.
„Znáš starou Sehnalovou? Jak bydlí dole pod viaduktem?“
„Myslíš tu čarodejnici?“
Klé se ušklíbla. „Ano. Všichni jí tak říkají.“
„Znám. Co s ní má být?“
„Má syna.“
Spousta žen má syna. Neviděl jsem na tom nic výjimečného.
„Zítra se vrací z lapáku.“
Klé se o Sehnalku zajímala. Netušil jsem proč. Nepřišla mi jako někdo, komu je třeba věnovat pozornost.
„Seděl osm let. Za ublížení na zdraví.“


Pokrčil jsem rameny. Za ublížení na zdraví sedí spousta chlapů A sedět bude. Někteří to maj tak rozdaný. Nedokážou vyjít se svým okolím. Znovu jsem upil.
„Akorát že to nebylo normální ublížení. Její syn si podal patnáctiletýho kluka. Zmrzačil ho. Schválně. Dělalo mu to dobře. Je to sadistická svině. Bez emocí. Bez soucitu.“
„Dobře. A co jako? Udělal svinstvo, dostal trest. Ten mu vypršel. Proč mi to říkáš?“
„Policajti by na něho nepřišli. Je chytrej. Slizkej. Odpornej.“
Nerozuměl jsem tomu. Nechápal jsem, proč to Klé tak vytáčí.
„Jeho matka ho tehdy udala.“
„Sehnalka?“
„Ano. Dostala ho do lapáku. Nechtěla, aby ublížil ještě někomu.“
Znova jsem pokrčil rameny. Tohle jsou záležitosti lidí. Nepletu se do nich. Pokud někdo nepřekročí kodex. Můj kodex. Tohle mě nezajímalo.
„Zítra bude na svobodě. Chce navštívit matku.“
„Jak to víš?“
„Ukázala mi dopis, který jí poslal. Chce si s ní promluvit.“
Lidi spolu mluví. Baví je to. Nevím proč. Pak jsem se zarazil.
„Jak ti mohla ukázat dopis?“
Klé moji otázku přešla.
„Nebude s ní mluvit. Rozumíš? Ublíží jí.“
Otočil jsem se. Přidal na hlase.
„Jak ti mohla ukázat dopis?“
Klé se chvíli nehýbala. Pak polkla.
„Protože mě vidí.“
Zmizela. Bez rozloučení. Její poslední věta se válela na stole. Vedle popelníku plného vajglů.
Zvedl jsem se. Uchopil hůl bílou jak mý vlasy. Scházel jsem dolů uličkou U Božích bojovníků. Nejsem jediný, kdo dokáže vidět Klé. Věci jsou jinak, než byly dosud.
Měl jsem pocit, že bych měl něco udělat. Akorát jsem nevěděl co. A jak. A proč.

Druhý den jsem vyrazil nahoru na Vítkov. Procházel jsem se. Holí ťukal do kamínků ležících na cestě. Pak jsem si sedl na lavičku.
Existuje člověk, který dokáže vidět Klé. Nechápal jsem to. Nikdy by mě nenapadlo, že je to možné. A nikdy bych tomu nevěřil.
„Je to tak.“
Seděla vedle mě. Schoulená. Rukama si objímala ramena.
„Nehádám se.“
„Ale chtěl bys.“
Možná. Věděl jsem ale, že na hádky není ten správný čas.
„Co chceš dělat?“
Klé se ještě víc schoulila.
„Nevím. Ale něco udělat musím.“
„Rád bych ti pomohl.“
„A můžeš?“
„Ne.“
Nedokážu trestat druhé, když nepřekročí hranici. Hranici, kterou jsem si stanovil. Umím toho hodně, ale tohle ne.
„Odpoledne přijde.“
„Nemůže se Sehnalka schovat? Někam odjet? Zmizet?“
„Asi může. Ale nechce. Řekla mi, že to je její úděl. Osud. Karma. Prostě se stane, co se má stát. Nechce utíkat. Říká, že jsou věci, před kterými utéct nejde.“
„Kecy. Vždycky jde utýct.“
„Tys někdy utíkal?“
Zarazil jsem se. Tahle otázka se mi nelíbila.
„Utekl jsi někdy?“
Pomalu jsem zavrtěl hlavou. Ne. Neutekl. Tyhle věci nedělám. Neumím to. Nepříjemnosti řeším.
„Tohle není nepříjemnost. On ji zabije.“
Řekla to s takovou jistotou, že jsem se ani nezeptal, odkud to ví. Odpověděla sama.
„Vím to, protože mě vidí. Díky tomu já vidím, co se s ní stane. Vidím to rozmazaně. Neostře. Ale to, co vidím, si nejde vyložit jinak.“
„Jak tě vůbec může vidět?“
Klé pokrčila rameny.
„Jsou lidi, co mají tenhle dar. Ona k nim patří. Vždycky ale za tu schopnost zaplatí.“
„Ona za to zaplatila tím, že má za syna psychopatickýho zmrda?“
„Ano.“
„A ty se cítíš vinna?“
Klé neodpověděla. Ne hned. Kdyby to šlo, tak se schoulila ještě víc. Nakonec promluvila.
„Cítím. Můžu za to. Možná ne úplně, ale bez viny nejsem.“
„Dobře. Co budeš dělat?“
Klé se postavila. Dívala se do parku. Pak se otočila ke mně.
„Co musím.“

Stál jsem dole v Husitské. Pod viaduktem. Opřený o fasádu starého domu. Naproti přes ulici bydlela Sehnalka. V přízemním bytě. Dvě místnosti. S oknama do dvora.
Byl jsem napumpovaný THC až po okraj. Viděl jsem skrz zdi. Zřetelně. Jako kdyby byly ze skla.
Viděl jsem ustlanou postel. Viděl jsem starý přehoz. Viděl jsem vázu bez květin. Viděl jsem kredenc a sporák a výlevku. Viděl jsem starý dřevěný stůl pokrytý bílým ubrusem. Viděl jsem židli. Viděl jsem Sehnalku, jak na ní sedí.
Měla sepjaté ruce. Položené na ubruse. Sehnutá hlava a šedivé vlasy vyčesané do drdolu. Cítil jsem z ní smutek. Beznaděj. Odevzdání.
A zároveň jsem z ní cítil odhodlání. Vůli, která jí velela čekat. I kdyby to mělo být čekání na smrt.
Směrem od Florence přicházel muž. Nikdo mi nemusel napovídat, kdo to je. Syn. Syn, co jde navštívit matku.
Tmavě modrý oblek. Nepadnul mu. Jak kdyby byl o dvě čísla větší. Ztrácel se v něm. Okopané černé boty. Košile se špinavým límcem. U krku rozepnutá.
Zlatý řetízek, který se zlatě jen tvářil. Krátké černé vlasy. Bledý vyhublý obličej. Dával tušit, že jeho majitel si v posledních letech moc slunce neužil.
Těkající oči. Ani na chvíli se nezastavily. Přejížděly po fasádách domů. Sledovaly provoz. Zkoumaly tváře kolemjdoucích. Zlé oči. Číhající oči. Oči plné nenávisti a touhy po pomstě.
Všiml si mne. Cítil jsem jeho pohled. Nezdržel se u mě. Nevypadal jsem jako někdo, kdo představuje hrozbu. Neškodný slepec s bílou holí.
Zastavil se před domem, kde bydlela Sehnalka. Strčil ruce do kapes a zase je vyndal. Prohlédl jsem si je. Měl je prázdné. Pak stiskl kliku u dveří do průjezdu. Vešel dovnitř. Zavřel.
Prošel průjezdem. Na jeho konci byly dveře do bytu. Byl na místě. Znovu strčil ruce do kapes. Když je vyndal, měl na každé navlečený boxer. Zvedl levou ruku. Natáhl ukazováček. Zazvonil.
Podíval jsem se na Sehnalku. Trhla sebou. Křečovitě sevřela dlaně. Jinak se nepohnula.
Další zazvonění. Napůl se zvedla, ale pak se opět posadila.
Třetí zazvonění se nekonalo. Syn rozkopl dveře.
Vešel do předsíně. Znova kopl do dveří. Zabouchl je. Nic neříkal. Ani slovo. Slyšel jsem jen jeho dech. Vyrovnaný. Klidný. Nevzrušený. Hodný syn přišel na návštěvu.
Vešel do místnosti. Matka k němu seděla zády. Neotočila se. Udělal dva kroky. Stál těsně za ní. Pak zvedl pravou ruku. Rozpřáhl se. Srazil ji na zem.
Byl to tvrdý úder. Vedený silou, která k jeho tělu nepatřila. Sehnalka ležela na boku. Nehybná. Se spánkem zalitým krví. Pak se začala zvedat.
Syn počkal, až si klekne, a pak ji udeřil znovu.
Tentokrát jí zdevastoval obličej. Přelomil nos. Rozsekl tvář. Znova upadla na bok. Viděl jsem neovladatelné záškuby. Viděl jsem oblaka bolesti, které se do toho malého prostoru nedokázaly vejít. Pohnul jsem se. Ten zmrd si to právě posral.
„Zůstaň, kde jsi. Tohle je moje věc.“
Hlas Klé mi rezonoval v mozku. Stáhl jsem se zpátky. Stála v rohu místnosti. S nehybným, bílým obličejem. Ruce měla svěšené podél těla. Sledovala scénu před sebou.
Syn matku obešel. Klekl si za jejími zády. Pak ji vší silou udeřil do vazu.
Viděl jsem, jak sebou škubla. Pak se uvolnila. Přestala se chvět. Ležela na podlaze. Vytékala z ní tmavá krev. Byla mrtvá.
Klé se odrazila. Přeletěla místnost. Přibila toho hajzla k zemi. Viděl jsem jeho nechápající ksicht. Těkající oči. Viděl jsem, jak se snaží vymanit ze sevření, jehož příčinu nechápal.
Klé zvedla ruku a udeřila ho do hrudi. Ruka jí zmizela až po zápěstí. Syn zavřeštěl. Druhou rukou mu ucpala ústa.
Vyndala ruku z hrudníku. Zvedla ji. V sevřené dlani se svíjel skřet. Pokrytý průhlednými chapadly, které se jí ovíjely okolo zápěstí.
Věděl jsem, co udělala. Vyndala mu Duši.
„Uděláme dohodu.“
Slova Klé jsem spíš tušil. Skřetí hlava se na ni nenávistně dívala.
„Uděláme dohodu. Nebo tě zabiju. Vyber si. Hned!“
Skřet chvíli váhal, ale pak přikývl.
„Budeš té svini až do konce života připomínat, co udělal. Budeš mu to připomínat tak, že z toho bude šílet. Budeš ho ničit. Chci, aby se utrápil k smrti. Ale nechci, aby to bylo hned. Nechci, aby to bylo za rok. Chci, aby to trvalo věčně. A pokud to nesplníš, najdu tě. Teď už můžu. Po tom, co ta svině udělala, můžu. Rozumíš?“
Skřet přikývl. Klé ho ještě chvíli pozorovala. Pak rozevřela dlaň. Skřet zmizel.
Ruka, která hajzlovi ucpávala ústa, zesílila stisk. Pak mu Klé hlavu nadzvedla a udeřila s ní o podlahu.
Vstala. Podívala se směrem ke mně. Přikývla. Zmizela.
Zdáli bylo slyšet houkání. Pak před domem zastavilo první policejní auto. Odpoutal jsem se od zdi. Nemělo smysl dál zůstávat. Na chodníku se začali srocovat lidé.
Šel jsem nahoru Husitskou. Věděl jsem, co se stalo. Nelíbilo se mi to. Ale nemohl jsem s tím nic dělat. Byla to záležitost Klé. Nemám právo se do toho plést.
Šel jsem nahoru Husitskou. Slunce svítilo. Přesto mi přišlo, že je zataženo.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!