A tento člověk, který se dožil 102 let a byl po druhé světové válce vyznamenán mnoha literárními cenami, a přitom byl mnohými stále označován za amorální osobu a nepřítele demokracie, je také autorem klasiky psychonautické literatury, knihy filosofických, estetických a literárních úvah o drogových zkušenostech, nazvané krátce Přiblížení: Drogy a opojení.
Albert Hofmann věnoval v knize LSD: Mé problémové dítě několik stránek také svému příteli a spoluexperimentátorovi Ernstu Jüngerovi. Píše o něm, že ho svým dílem ovlivnil dlouho před objevem LSD. Především pak jeho knihy Dobrodružné srdce a Na mramorových útesech, plné surreálných vizí, hrůzostrašných obrazů a fantasmagorických představ, ale také úvah o lidském osudu tváří v tvář smrti, mu otevřely oči pro jiné vnímání světa. A jiné vnímání světa, dosažitelné například pomocí drog, ale také mnoha jinými prostředky, bylo jedním z určujících motivů Jüngerova života a díla: jeho oslava boje, války, smrti, bolesti i drog (popisuje své zkušenosti s alkoholem, opiem, hašišem, mescalinem, kokainem a LSD) vycházela z jeho dobrodružné aristokratické povahy, opovrhující každou průměrností, masovostí a životní rutinou. Zkušenost opojení v silném slova smyslu je pro Jüngera nakonec „předvojem odporu proti technickému světu a jeho hodnotám. Není revoluční, ani kontrarevoluční, nýbrž působí prostřednictvím nejednání.”
Přibližovat se k tajemství
Drogy nejsou pro Jüngera strojem na požitky a zbavení se tíživosti reality, ale naopak nebezpečným prostředkem, který člověka dovádí na hranice jeho možností, vystavuje ho blízkosti smrti, a tak osvobozuje od svázanosti sociální produktivitou a otevírá nové možnosti pro lidskou tvořivost. Jsou nástrojem „přibližování” se k „vyšší oblasti” věčného, stále unikajícího bytí, které objímá proměnlivou přírodní a kulturní skutečnost jako stále skryté tajemství. Můžeme je pouze zahlédnout, když se k němu přibližujeme na hranicích naší zkušenosti, jež jsou v zásadě hranicemi života a smrti.
Ani Jünger do této oblasti neproniká přímo, ale v náznacích a odkazech rozprostřených napříč zvláštním žánrem jeho knihy, která je něčím mezi filosoficko-estetickou studií a deníkovými zápisky. Nenajdeme tu žádné přesné definice, nýbrž líčení vlastních zkušeností provázané s přemýšlením o uměleckých, literárních a filosofických tématech. Setkávám se tu se Zuřivým Rolandem Ludovica Ariosta, obrazy Arnolda Böcklina či Hieronyma Bosche, s apoštolem Pavlem i Baudelairem, s popisy přírodních jevů (Jünger vystudoval kromě filosofie také zoologii), s indickým princem Rámou i s Dostojevským, s Mozartem i Wagnerem, s mystikou, magií i mytologií, s historicko-kulturními úvahami, stejně jako s osobními vzpomínkami.
Faust v rauši
Hlavní linií, táhnoucí se od prvního eseje „Lebka a útes“ až k poslednímu „Nemoc a démonie“ jsou úvahy o povaze opojení a toho, kdo se opájí. Rausch není žádná požitkářská záležitost, nejde při něm o uspokojování tužeb a už vůbec ne potřeb. Potřeby a požitky, to jsou záležitosti pro masy, které drogy konzumují jako jakékoli jiné zboží. Skutečné opojení je přiblížením k tajemství a dočasným přechodem do jiné formy existence, a vyžaduje tedy vhodný typ člověka. Jünger jej přirovnává k postavě Antonia Periho ze svého románu Heliopolis, když o něm píše, že to byl „lovec snů… který se zavíral ve své studovně, aby odlétal do světa snů… Drogy mu sloužily jako klíč ke vstupu do síní a slují onoho světa”. Typ psychonauta, který tu má Jünger na mysli, je smíšeninou touhy po dobrodružství a vášně po poznání. Je to Geograf, pro něhož je droga jedním z mnoha klíčů od dveří k Labyrintu.
V kapitole nazvané „Psychonauti“ (jedná se zřejmě o první známý výskyt tohoto slova vůbec) je to drogový výzkumník (Drogenforscher), jak Jüngera označil Rudolf Gelpke. Ten se proti takovému označení ale ohrazuje, protože se slovem výzkumník bychom si mohli spojovat tvrdého vědce, který hledá čísla, statistiky, mechanismy a účelnost, nebo snad neužitečného akademika, prahnoucího po akademických titulech. Jünger však míní spíše někoho jako doktor Faust, napůl hrdinskou a napůl tragickou postavu, vrhající se za poznáním až na okraj skutečnosti.
Fakt, že Jünger opravdu považoval psychonautiku za podnik jak značně riskantní, tak neskonale vzrušující, doložím na závěr úryvkem z jeho dopisu Albertu Hofmannovi: „Musím přiznat, že mě velice zaměstnává zásadní otázka, zdali užívání tohoto typu drog, tedy látek tak hluboce pozměňujících naši mysl, nepředstavuje nakonec překročení zakázaných hranic… Existuje otázka, jestli tak hluboce působící drogy… ve skutečnosti pouze otevírají dodatečná okna pro naše smysly a vnímání, anebo jestli transformací prochází sám pozorovatel, jádro jeho bytosti… Tu druhou možnost bychom museli vysvětlit tak, že k působení magických drog dochází na hranicích, kde se stýká hmota a mysl, a že tyto látky samy jsou trhlinami v nekonečné říši hmoty, skrze něž se odhaluje hlubinné spříznění hmoty a vědomí.”
zdroj: Jünger, E., Annäherungen: Drogen und Rausch, Klett-Cotta, Stuttgart 2014
