Aktuální článek
Tony Ducháček: Má jít o ráj, ne o prachy

Tony Ducháček: Má jít o ráj, ne o prachy

Profilový obrázek
  • Přesně v deset obcházím zvenku kavárnu a vidím, jak mě nejistým okem sleduje úplně slušný a ostýchavě nenápadný chlapík. To nemůže být on!
+3
Zobrazit galerii

Tony Ducháček. Jedna z největších rokenrolových hvězd současnosti si se mnou dala sraz v deset ráno v klubu Akropolis na Žižkově. Já sám běžně vstávám v jednu, takže jistý problém jsem řešil. Ale přesto jsem dorazil už o půl hodiny dříve. Přesně v deset obcházím zvenku kavárnu a vidím, jak mě nejistým okem sleduje úplně slušný a ostýchavě nenápadný chlapík. To nemůže být on! Následuje mě a mně to nedá.

Zeptám se ho plaše, zda není tím, na něhož čekám. Řekl mi, že jo. Já ho fakt nepoznal, ne proto, že by se změnil, ale proto, že jsem byl vždycky ignorant a nikdy, na rozdíl od svých vrstevníků, nechodil na koncerty Garáže a posléze Garage. Potykali jsme si. Až při poslechu záznamu na diktafonu jsem si uvědomil, že rozhovor začal jako výslech u StB. Tony na mé otázky odpovídal jednoslovně a já do toho nervózně cvakal propiskou. Nicméně velmi rychle chápu, že rozhovor ho nenudí, jen je skromný, a že tak milého a šťastného člověka nepotkám každý den.

Tony, jaká otázka by tě nejvíc zaskočila? Na co bys opravdu nerad odpovídal?
Asi otázka na něco tvrdšího, než je tráva.

A proč? Máš s tím nějakou zkušenost?
No ano.

A jakou?
No jakou… aplikaci, ne?

Intravenózní?
Taky.

Takže mluvíme o pervitinu?
No… asi jo.

Jo takhle! Mluvíme tedy i o něčem jiným?
Spíš jenom takhle.

Ty jsi Žižkovák.
Rodilej.

A patriot ještě k tomu.
Patriot? To taky.

Vy jste měli za komunistů s kultovní kapelou Garáž docela problémy s hraním. Proč?
To měl asi každej, kdo nechtěl hrát ten střední proud. Navíc v tý době už byla vlna punku, a to se taky nelíbilo. Bylo jedno, o čem to je, prostě řekli – ne! Moc jsme nehráli, jenom tam, kde se hrát mohlo. Mimo Prahu občas v nějaký hospodě. V Praze třeba v klubu Na Chmelnici. Já jsem do Garáže nastoupil ještě za hlubokýho komunismu, asi v roce 1981.

Nepřemýšlel jsi v té době o emigraci?
Já jsem o tom uvažoval dvakrát. Nejdřív v roce 1978, ale to jsem si pak řekl, že se nic neděje, že je ještě čas. A vrátil jsem se z Německa a doma povolávací rozkaz. Podruhý, už po vojně, jsem byl v Západním Berlíně, to už jsem měl kapelu, a kluci, co emigrovali během mý vojny do Ameriky, mi říkali, že mají všechno, nástroje, že zkoušejí, ale nikdo s nima nechce hrát. A že když já mám v Praze kapelu, že bych byl blbej. Že mám bejt rád a zůstat doma. Tak jsem zůstal na Žižkově.

A jako skupina jste na Západ vyjet nesměli?
Jo, když už se to tady uvolňovalo, chtěli nás pustit v osmdesátým sedmým roce s Garáží hrát do Londýna. Jenže nám každýmu dali výjezdní doložku na jinej termín. Takže jsme nemohli vyjet jako kapela, ale jeli jsme jednotlivě. Ten, kdo chtěl, jel, kdo neměl peníze, zůstal doma.

A ty jsi jel?
Já jel s naším bubeníkem zase do Německa, ale tehdy už jsem o emigraci neuvažoval. Taky jsem už byl ženatej a měl dvě děti.

A teď se budu ptát popořadě. Nejprve na tvoje žižkovský dětství.
To bylo docela dobrý. Děti většinou lítaly venku a nezačala tady ještě bouračka těch starejch domů a přestěhovávání národů, takže se nikdo celkem o ty děti nebál. Vzájemně se znali i rodiče a ženský na sebe běžně řvaly přes ulici z okna do okna. Do školy se v zimě jezdilo občas i na lyžích… Taky bejvaly jiný zimy. Před barákem jsme měli plácek, na kterým jsme si hráli, školka za rohem, základka v Cimburačce…

A měli jste takovou tu klasickou žižkovskou pouliční partu?
No jasně, že jsme měli partu. Ale dělali jsme i sporty. Já chodil do Sokola, dělal jsem gymnastiku, pak jsem hrál za Viktorku fotbal, ale v sedmnácti jsem se na všechno vykašlal. To je jasný, ne? Ale když jsme byli děti, to bylo tady všechno naše, Vítkov, Parukářka, Riegrovy sady.

Máš střední školu?
Dělal jsem strojárnu v Betlémský ulici, ale nedodělal jsem ji. Byl jsem většinou středoškolák, chodil jsem do školy jenom ve středu. Jinak dopoledne do kina a podobně. To jsem vypadal tak, jak lidi mýho věku tehdy vypadali. Palestinu na krku, koženou bundu, na nohách koně, vlasy obarvený nazrzavo. To už jsem zlobil.

Dala se tehdy, koncem sedmdesátejch let sehnat tráva?
Já jsem v tý době nevěděl, co to tráva je. To jsem zjistil až po vojně, protože my předtím chodili ke Flekům a do Slávie, kde byli turisti, takže jsme kouřili hašiš.

Ty jsi znal hašiš dřív než trávu! A byly tady i jiný drogy?
Ty pivní party jely spíš prášky, fenmetrazin a podobně, to byla běžná věc. My jsme nejdřív vždycky čapli nějakýho turistu a pak už jsme měli známý, který jezdili a vozili nám hašiš. Já vůbec nevěděl, co je to tráva. A tak jsme si užívali. Nikdo nic neplatil, to byl docela dobrej život.

Bylo by to jako kopřivy. Prostě kam bys šel, tam by to rostlo. To by se mi strašně líbilo.

Ještě se vrátím k dětství. Co tvoji rodiče?
Měl jsem s nima docela dobrej vztah, ale táta mi umřel poměrně brzo. Když mi bylo sedmnáct. A jak se říká, že největší sígři jsou děti těch nejslušnějších, tak táta sice byl policajt, ale jezdil u nich jenom s náklaďákem. Někde na Veleslavíně měli garáže. A máma nám pomáhala vlastně všem, protože v tý době pracovala na žižkovským národním výboru a dělala tam cesty do zahraničí. Jednou jsem potkal Jardu Rónu (významný český malíř a sochař, pozn. red.), kterej odtamtud smutně odcházel, že nedostal výjezdní doložku. Tak jsme se zase vrátili k mámě do kanceláře a Róna jel. Mně taky tenkrát doložku podepsala máma. A říkala, nezůstaň mi tam, nebo mě zavřou! A to byl jeden z důvodů, proč jsem neemigroval.

Jak ses dostal k muzice?
V sedmnácti osmnácti jsme měli už tu partu, chodili jsme do Slávie a kouřili hašiš a taky poslouchali desky. Iggyho Popa, Velvety, Ozzyho, Zappu a podobný. Ale ke kapele jsem se dostal jako slepej k houslím. Když jsem nedodělal tu školu, musel jsem jít pracovat. Začal jsem tady na Žižkově rozvážet svačiny a obědy do škol. A tam už pracoval Pepa Janíček z Plastiků (klávesista a zpěvák skupiny The Plastic People of the Universe, pozn. red.), ten mě tam zaučoval a byl překvapenej, že poslouchám to samý jako oni, protože si myslel, že to poslouchaj jenom oni… A ne takoví obarvený kluci.

Pankáči?
No, my jsme byli takový pankáčský freakové. A když jsem šel na vojnu, na moje místo svačináře nastoupil Ivo Pospíšil, kterej měl už tehdy Garáž. Po vojně jsem se do práce vrátil a Ivo mi nabídl, jestli to s nima nechci zkusit jako host. Jako zpěvák. Takže jsem s nima začal v roce 1981.

Čím jsi chtěl bejt jako malej? Marek Brodský mě nedávno pobavil tím, že když byl malej, chtěl bejt buď policajtem, anebo Janem Werichem.
U mě policajt nehrozil, ani popelář. Ale pamatuju si, že jsem si dával nohama židle k sobě a lítal jsem jako v letadle a ty přední nohy od židle byly kulomety. Byl jsem prostě stíhač.

Militantní pankáč!
Já měl militantního bratra, o pět let staršího, a nikdy jsem nevyhrál žádnou bitvu s vojáčkama. Takže jsem si udělal stíhačku.

A pak jsi dospěl. Prodělal jsi vojnu a poprvé se oženil.
Oženil jsem se už v roce 1984. Vzal jsem si holku z jednovaječnejch dvojčat. Taky chodily jako naše parta do Slávie.

archiv T.D.

A dostal jsi ji na hašiš, předpokládám?
Ne, to ne.

Byla slušná?
To ani ne. S ní jsem začal hulit trávu. Vůbec jsem nevěřil, že to funguje. Já jsem to po tom hašiši podceňoval.

Tvrdší drogy teda přišly později.
No, trošku… spíš zároveň.

A měli jste s první manželkou děti?
Jo, máme dvě. Dceři je třicet a synovi sedmadvacet.

Jsi už dědečkem?
Ne, to ještě ne. Ale můj kamarád, co si vzal to druhý dvojče, ten už je. A ještě je do toho zamotanej i ten stíhač, protože otec těch dvojčat byl bojovým pilotem.

Když jsi začal hrát v osmdesátejch letech s Garáží, měl jsi nějaký hudební vzory, do kterých ses stylizoval?
Já začínal písničkama od Lou Reeda a Iggyho Popa, tehdy se nějak stylizovali všichni.

A jak jsi přišel na svůj styl?
Jakej styl?

No styl Tonyho Ducháčka?
V čem?

Ve zpěvu!
To tak prostě jde a jinak to nejde! To není styl. Já hlavně nesnášim český frázování, takže jsem schválně přefrázovával.

Co přehrávky za komunistů? Museli jste se zúčastňovat toho potupnýho hraní před komisí?
My jsme byli ZUČ, zájmově umělecká činnost, takže jsme za koncerty nesměli dostávat peníze, ale přehrávky jsme mít museli. Ale spadali jsme pod Národní výbor Prahy 3 a dělali to vlastně u našeho zřizovatele. Tam jsme museli předkládat texty, ale pak jsme stejně zpívali jiný. A na přehrávkách to bylo dobrý, před náma vystoupila nějaká místní cikánská skupina, pak my a bylo to.

Proč jste teda nemohli hrát?
My jsme přímo zakázaný nebyli, spíš po takový muzice tehdy nebyla oficiální poptávka. Nebo nemohla bejt. Ale třeba Na Chmelnici tady na Žižkově to šlo bez problémů.

Zažili jste tehdy nějakou perzekuci od komunistů?
Občas šel někdo na výslech, jen tak cvičně. Vyzvídali. Mě tenkrát na StB ani moc nepředvolávali, mě vyslýchali kontráši. Na vojně. Chtěl jsem z vojny, tak jsem simuloval.

Co jsi simuloval?
Simuloval jsem velké požití hašiše. Po první dovolený jsem se tak sjel, že mě odvezli do nemocnice a pak rovnou do blázince.

Mládí, mejdan, alkohol, drogy.
No jak říkáš. Prostě sex and drugs and rock’n’roll.

Vzpomeneš si na nějakej fakt pořádnej mejdan, kde se přihodilo něco hodně rokenrolovýho?
Já myslím, že se to děje furt. Ale jak říká legendární Jarda Švec, kluci od Garáže si pamatujou nejvíc tak tři roky nazpátek. Byly různý akce, třeba krásnej Silvestr u Amrita. (S Amritem Senem, českou hardcoreovou legendou ze skupiny Michael’s Uncle, jsme dělali rozhovor v č. 24, pozn. red.) Koncem osmdesátých let dělal správce v Studijním a typizačním úřadu na Praze 1, a tam jsme vyklidili celou zasedačku, živě se tam hrálo, vedle se pouštělo video, bylo tam tolik lidí, že za tu jednu noc úplně prošlapali takový ty gumový rantly na schodech, a lidi se po tom ohromným baráku různě potulovali, pospávali a podobně.

To musela bejt jízda.
To byla. A abychom měli studený nápoje, Amrit svážel ze všech kanceláří ledničky, který jsme pak dávali na sebe, takže si pak dovedeš představit ten úklid.

Uvědomovali jste si tehdy tu bezvýchodnost doby, ten strašnej systém?
To jsme si uvědomovali, ale v těch partičkách jsme na to spíš kašlali. Z pankáčskýho pohledu to byl těžkej nezájem. Když policajti něco vyváděli, všichni na ně srali. Někdy nám vlítli kontrolovat občanky i do šatny. Ale nejlepší byla pomocná stráž VB, ta taky ráda zasahovala. Ti byli ještě chytřejší než fízlové!

Čím jsi blbější, tím jsi horlivější.
Oni se vždycky těšili na různý akce, pomáhali fízlům zastavovat auta a ve svejch soukromejch embéčkách mívali za zadním oknem položenou zastavovací plácačku. Nesměli s tím sice moc mávat, ale mohli alespoň strašit.

Teď odbočíme k lepším lidem. Underground, Mejla Hlavsa, disent a podobně.
To bylo v pohodě. V práci jsem dělal s Pepou Janíčkem a i Ivo Pospíšil všechny tyhle lidi znal. Mejla pro nás už v tý době skládal. Tyhle světy byly hrozně propojený. A hlavně koncerty, to byly takový místa setkávání a srazů, takže nešlo prvotně ani o tu muziku, ale o to, že si lidi potřebovali spolu pokecat. Dlouho tam pak spolu zůstávali i po koncertu.

Já jsem čistej cannabisman.

I Havel vás prý měl hodně rád, nebo Ivan Martin Jirous…
Magora jsem potkával často, poprvé jsem ho viděl, jak si to po Žižkově štráduje s kloboukem na hlavě, zrovna ho komunisti pustili z kriminálu. A s Václavem jsem se viděl párkrát, jednou v hospodě U Jaurisů, tam jsme spolu seděli u stolečku, povídali si hezky, to jsem zrovna dostal Cenu Revolver Revue za rok 1987. K tomu ocenění byly i nějaký tuzexový bony, ty byly zřejmě od něj. I Olga Havlová mě měla ráda. Ona byla taky ze Žižkova, takže to je jasný. Chodili jsme často k Daně Němcový, Mejla měl za ženu její dceru, všechno se to tak pěkně prolínalo.

A mluvilo se o politice?
Nejenom, tam se sešlo třeba třicet lidí, utvořily se různý hloučky, povídalo se o všem možným. Ale taky se tam tancovalo, někdy i do půl těla.

Pak v roce 1989 přišla revoluce. Jak jsi ji prožíval?
Měl jsem samozřejmě radost, jako všichni. Ale jak už jsem byl takovej vyhraněnej, nebylo to pro mě ze začátku něco úplně novýho, já byl stejně už dávno na tý druhý straně. Jenom jsem si říkal, že na mý ideály konečně došlo. Bylo to takový štěstí a zadostiučinění, že jsem se toho dočkal.

Pak teprve začala vlastně tvá opravdová sláva. Začali jste hodně koncertovat tady i za hranicema.
To kdekdo, ale užili jsme si to, to jo. V cizí zemi je to vždycky jiný, ale spíš jde o to, jak se o tebe postarají. Písničky jsou furt stejný. Ta sláva zas tak jiná nebyla, my jsme se nikdy nikam moc necpali a koncem osmdesátých let už jsme byli docela známí.

Pocítil jsi nějakou změnu? Že bys začal být třeba rozmařilejší a podobně?
Vůbec ne. Já si těchhle věcí moc nevšímám, nikam se netlačím, rozhovory taky nedávám rád. Mě tyhle věci fakt moc nezajímají. Mě zajímá muzika a můj volný čas.

Co děláš ve volným čase?
Mám rodinu a malý dítě, jsem doma, občas někam jdu. Třeba v pondělí chodím hrát karty.

Jak to máš s drogama dnes?
Nic. Jenom hulim. Na všechno ostatní jsem se vykašlal. Taky nejsem úplně zdravej.

A co ti je?
Všechno, na co si vzpomeneš.

Léčil ses někdy ze závislosti?
Ne.

Ani ambulantně?
Na záchytce, kdysi. A zrovna po rvačce. Oni si mysleli, že jsem zraněnej, ale já byl obarvenej od červený barvy, kterou jsem měl ve sklenici a při tý rvačce se rozbila. Měl jsem se sice jít léčit, ale mě pak vyléčily ty nemoci. Já jsem čistej cannabisman. Nepiju, už asi sedm let. Doktoři pohrozili a bylo. Furt mě sledujou. Teď jsem byl na magnetický rezonanci. To je něco! Ale pro nás kosmonauty, stíhače a piloty je to zážitek! To je Star Trek.

Ještě pojďme k muzice. V roce 1993 se Garáž rozpadla. Proč?
To bylo neudržitelný. Někdo z toho chtěl udělat něco jinýho, a to nešlo. Nemůžeš mít ředitele skupiny.

Takže se stalo, že lidi šli na Garáž, čekali Tonyho Ducháčka a Ducháček nikde?
Přesně to se stalo. Ivo Pospíšil nám řekl, že si ten název zaregistroval, a my jsme se teda přejmenovali na Garage & Tony Ducháček. On pak vydal ještě i nějakou desku.

Kolik jste vydali buď jako Garáž, anebo Garage & Tony Ducháček desek?
Za komunistů ani jednu. A po revoluci asi tak čtrnáct.

A muzikanti šli tehdy s tebou, anebo zůstali s Pospíšilem?
Ti šli se mnou a on zůstal v Garáži sám.

Zůstala mu prázdná Garáž, to je pěkný.
Tehdy už s náma hrál na kytaru Joe Karafiát, kterej se zrovna vrátil z emigrace, na basu začal hrát Dan Fikrle a vyměnili se saxofonisti. Jako novej přišel Jarda Jeřábek.

Když vezmeme tu dobu před revolucí a pak, zůstali ti staří kamarádi, anebo se to změnilo?
Zůstali, to víš, že jo. Akorát některý umřeli a některý už nikam nechoděj. Některý jsou bohatý, některý superbohatý, některý zmizeli. Jasně, že někdo zblbnul. Z někoho se stal třeba skinhead. Každej si vybral to svoje. Proč ne? Je svoboda.

U mnoha lidí se po revoluci a po odchodu Václava Havla dostavila deziluze z toho, kam to v posledních letech spěje.
Já to tak nemám, vím, jaký to tady je. Většina lidí jsou pitomci a takhle si to asi přejou. Máme demokracii, a když nás přehlasujou, co s tím? Každej tady jede na sebe, a když někomu něco nakecáš, slepě tomu věří. Furt je to hlavně na chatu a k volbám vůbec. Havel nějakou úroveň alespoň držel, ale teď už slušný lidi začínají bejt atakovaný. Je to tu samá „kavárna“ a pravdoláskař je hanlivej výraz.

Dokonce jsem slyšel i výraz „havloidi“.
To jsou takový pitomosti… A je zajímavý, že Praha jako hlavní město není regulérně multi-kulti, je jenom čechomoravskoslovenská. A hodně lidí sem jezdí dělat prachy a jinak je nic jinýho nezajímá.

Jo, na ulicích potkáš strašně moc mladejch a ambiciózních manažerů v oblecích a holek v kostýmcích. Myslím, že jen málo rodilejch Pražáků takhle chodí. Většinou i mluví s jiným přízvukem.
Oni jsou nějak jinde myšlením, i jinde myšlením v kultuře, v podstatě nemají zájem o ten obecní život, mají kořeny jinde. Ale hlavně do všeho kecaj. Mají takovej zvláštní dar, že vždycky někoho přesvědčí, že oni jsou ti nejchytřejší. Dokážou za tím svým jít, vydělat prachy a klidně se kvůli tomu i poplazí. Ale mě o tom fakt nepřesvědčí.

Co si mimochodem myslíš o tom pánovi na Hradě, co málem přidal ke korunovačním klenotům šavli, jak tehdy podotkl Miroslav Kalousek?
Když už jsem viděl, že se to stalo, bylo mi jasný, že bude prdel. Že se začnou dít věci neuvěřitelný. Jeho kunda sem kunda tam, to si do tý doby nikdo snad ani nedokázal představit. A ten jeho mluvčí, jak vymetá s Peroutkou… To už je dadaismus. Ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Horší je ale to paktování s Ruskem. To je tak ubohý!

Myslíš, že umí Zeman couvat?
Já myslím, že mu je to úplně jedno. Že ty směry už nerozpozná. Ten dělá jenom to, co ho právě napadne. Podle toho to taky vypadá. Zrovna jsem slyšel v rádiu nějakou jeho další infantilní blbost, ale to už si nevzpomenu.

Ona přijde zase další, neboj.
Nemá cenu se tím zabejvat. Aspoň že už začíná vynechávat trošku ty citátky, ty svý bonmoty!

Ty jsi ale před pár lety taky vstoupil do politiky. S Martinem Bursíkem a jeho stranou LES.
Mě k tomu vlastně přivedly nadávky na pravdoláskaře. Vstoupil jsem tam a vydržel tři čtvrtě roku. Ale odešel jsem, protože jsem nevěděl, jestli šlo přímo o mne, ale bylo tam víc větších zájmů využít jména kapely Garage. Dělali si třeba nějakou reklamu na Výstavišti a tam byla ofocená moje občanka s datem narození a pod tím povolání: Garage. Pak to udělali ještě párkrát, pak mě nacpali tady na Žižkově do voleb, což jsem odmítal, ale přesvědčili mě, aby ten mandát nedostal někdo jinej. A už v tom svým plátku měli napsáno, že Garage a muchomůrky bílé kandidují za TOP 09. Říkal jsem jim, ty vole, co to tady na mě zkoušíte? Oni mě pak prosili, jestli bych tam nemohl zůstat. A všichni na tý kandidátce byli za Topku a za LES jenom já.

A dostal ses tam?
Skončil jsem asi na osmým místě, jasně že jsem měl víc hlasů než Topkaři, ale vykašlal jsem se na to a vystoupil ze strany.

Takže tudy pro tebe cesta nevede?
Ne. Ty obecní věci mě zajímají, třeba co bude s nákladovým nádražím. Ale chodit na schůze politickejch stran, to ne. Ta strana stejně moc nejela, přitom tam byli samý chytrý lidi. A hubený, to mě překvapilo. Svět se asi musí měnit jinak než politickejma stranama. Anebo to chce volit Piráty a podobný.

A nevadí ti, že Piráti podporujou třeba sdílení na internetu, stahování desek a podobně? Některý muzikanti z toho málem zešíleli.
My jsme nikdy takový kvanta, aby nás to zajímalo, nevydávali. Akorát ze začátku, to jsme měli i diamantový desky. Ale my to měli tehdy za padesát tisíc desek, oni si to teď dávají za dvoutisícovej prodanej náklad. Garage se nikdy neživila prodanejma deskama. Teď se můžeš živit tím, že to někdo použije. Jenže pak to někdo přehraje a ani ti to neřekne! Jako třeba teď skupina Please The Trees. Předělali naší věc, pak třeba Psí vojáky, Amrita – Michael’s Uncle a další, aniž by měli svolení. Aspoň naše určitě ne. Nemám dodneška nic podepsanýho, oni vydali cédéčko, byli s tím v televizi a jezdí po koncertech jakoby nic. A to jsou takový frajeři, který mi napsali, že co mi je, že můžu bejt rád, že na to mají svatý právo a že si můžou dělat, co chtěj. Tak jim paní z OSA (Ochranný svaz autorský, pozn. red.) napsala, že to se teda velice mýlej. Že musí mít naše svolení, jakmile chtějí zasáhnout do původního díla, u Mejly Hlavsy, kterej je po smrti, musí mít svolení od dědiců.

To je peklo. Půjdeme jinam: Ekologie.
No, ekologie, co s ní? Jsem v nějakým hnutí, v Greenpeace a tak. Amazonskej prales a podobně. U nás je nejhorší stav některejch lesů. Mizení ty vrstvičky úrodný půdy, která nám zbejvá, a na který se staví ty pitomý baráky. Takhle za chvíli nebudeme mít co žrát.

A když už, tak je všude řepka. Místo konopí, který tady bylo odnepaměti.
A místo toho, abychom tu měli takovej přijemnej ostrov v Evropě a žili z turismu.

 

Co si myslíš o legalizaci marihuany a léčebného konopí?
Proč ne? Proč by to nemohlo bejt? Každej ví, že by to bylo dobrý.

Jsi pro legalizaci všech drog?
Ne.

Proč ne?
Ta závislost na tom je fakt hustá a v lékárně ti to prodávat prostě nebudou. Spíš bych pro tuhle legalizaci nebyl.

Na trávu se těším. Není tam ta rozklepaná ruka, co sahá po sklenici.

Ale pro trávu jo.
Jasně, vždyť je to docela normální! Tady se chlastá a chlast je přece daleko tvrdší droga. Tráva přitom nejenom léčí, ale i uklidňuje. A ještě by to bylo přínosný pro ten turismus.

Na rozdíl od chlastu, po kterým se lidi mlátěj.
A blbnou. Já bych nejradši legalizoval tak, aby se to mohlo normálně pěstovat. Ti, co tu mají vyrábět léčebný konopí, tomu vůbec nerozumí! Měly by to vyrábět firmy, který už s tím mají zkušenosti teď, který vyrábějí mastičky a podobný věci. Akorát tam budou nechávat ten aktivní kanabinoid a bude to ještě lepší. Copak ňákej blb ze Slušovic ví, jak se dělá tráva? Vždyť nerozezná semeno od semena! A měli už jsme tady celou síť growshopů, tam by se to mělo prodávat, a ne v nějaký lékárně.

V tom se přesně shodneme.
Vždyť oni tomu vůbec nerozumí, jenom na tom chtějí vydělávat.

Tony, včera jsem mluvil se svým kamarádem, muzikantem, a ten mi říkal, že jseš největší současná nekorunovaná rokenrolová a bigbítová hvězda u nás. Cítíš se tak?
To ne, mně je to jedno. Ale… vlastně má asi pravdu.

Jak Garage a tebe přijímá současná mladá generace?
Pořád na nás chodí. Starý i mladý.

A uživíš se muzikou?
Ne, to ne. Zkoušel jsem to, ale nejde to.

Takže děláš ještě něco jinýho?
Já mám invalidní důchod.

Na játra?
Na játra i na hlavu, na obojí.

Co si myslíš o důležitosti peněz? Jsou pro tebe vysokou prioritou?
Nejsou. Já jsem docela skromnej. Ale nebránil bych se tomu, kdybych měl peněz víc. Jinak je to taková pitomost… Že prej peníze přinášejí pokrok. Ale co mi je do pokroku? Má jít o ráj, a ne o prachy!

 


Tony Ducháček (*1957 v Praze)

žižkovský rodák a patriot, studoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Praze, ale při opakovaném čtvrtém ročníku ze školy odešel. Po vojenské základní službě nastoupil jako řidič-závozník na Praze 3 a rozvážel obědy po školních jídelnách. Od roku 1986 pracoval jako jevištní technik na Nové scéně Národního divadla, poté ve Stavovském divadle. Od roku1981 působí jako zpěvák a textař skupiny Garáž (od roku 1993 Tony Ducháček & Garage, od roku 2000 jen Garage). Laureát Ceny Revolver Revue za rok 1987. Jeho texty jsou zastoupeny v antologii poezie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dvě dospělé děti, se současnou manželkou Gabčou má tříletou dceru. Nadále a neustále žije na Žižkově a koncertuje s kapelou Garage. 

Kdo chce vědět více: www.garageband.cz

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!