Turecký prezident využil příležitosti Mezinárodního sympozia o drogové politice a veřejném zdraví v Istanbulu a 29. září přednesl před více než tisícovkou účastníků z padesáti zemí světa dlouhou úvodní řeč na téma drogy, terorismus a politika.
Tedy především politika – obvinil Evropskou unii z uplatňování dvojího metru při klasifikaci některých skupin jako teroristických a jiných jako neškodných. Jako příklad uvedl útoky na Islámský stát (IS) na straně jedné a podporu Kurdské separatistické strany na straně druhé „jen proto, že jedni mají v názvu islám“.
Za všechno zřejmě můžou drogy a závislí
IS podle autoritativního prezidenta nemá s pravým islámem nic společného a je tvořen převážně ozbrojenci závislými na drogách. Problém údajně netkví v náboženství jako spíše v materialismu a ztrátě morálních a společenských hodnot, jež jsou údajně příčinou vysokého počtu drogově závislých.
Víra naopak podle Erdogana varuje a chrání mládež před drogami a podporuje její mravní i osobní rozvoj. Prezident navzdory odmítavému postoji EU také zavedl povinnou náboženskou výuku a vyzval všechny rodiče, aby v rámci výchovy svých dětí bojovali proti všem návykovým látkám, čím by podpořili nynější vládu, která se válce s drogami věnuje přímo v ulicích.
Po příčinách samotného vzniku závislosti pátrají vědci z celého světa, podle nejnovějších výzkumů je ale tento „morální model“, který vychází z předpokladu, že drogám podlehnou pouze jedinci morálně slabí a „bez víry“, zastaralý a přežitý. Možných sociálních a psychologických vlivů je nepřeberné množství – od chudoby přes sociální vyloučení, špatné vztahy v rodině až po zanedbávání a zneužívání – a svalovat vše na morální slabost je nesmysl.
Rozhodně neexistuje jediný důkaz o tom, že by povinná náboženská výchova měla jakýkoli pozitivní dopad na snižování počtu uživatelů drog mezi mládeží.
Historie plná drog
Z letmého pohledu do dějin zjistíme, že Turci byli jako národ drogám dříve vcelku otevření. Až do druhé poloviny 20. století hrálo důležitou roli ve společnosti především opium a v menší míře i konopí.
Produkce konopí dodnes představuje významný příjem například pro separatistickou kurdskou organizaci Stranu kurdských pracujících (PKK), která i za pomoci ozbrojeného boje usiluje o zrovnoprávnění kurdské menšiny v Turecku a vytvoření autonomního státu (Kurdové tvoří 15–18 procent obyvatel Turecka).
Hlavní drogou Turecka bylo ovšem v posledních 200 letech opium – stoupající celosvětová poptávka po tehdy ještě legálním „produktu“ vedla k tomu, že ho začalo (tehdy ještě jako Osmanská říše) na počátku 19. století ve velkém vyvážet – například ze sedmi tun exportovaných do Číny v roce 1805 bylo v roce 1830 tun sto.
Se zákazem vývozu heroinu podpisem Ženevských konvencí z roku 1928 se do Istanbulu začali přesouvat distributoři z Evropy (v tomto roce vyprodukovalo Turecko 845 tun opia a v roce 1932 bylo schopno vyprodukovat 13,2 tuny heroinu a morfinu ročně).
V roce 1949 se po nástupu komunismu k moci v Číně navíc největším světovým konzumentem opia stal Írán, který byl zásobován z Afghánistánu a právě sousedního Turecka.
V dalších desetiletích se ovšem hlavní světová produkce začala přesouvat do zemí Jihovýchodní Asie a Turecko se začalo orientovat na bohatý Západ: proslavilo se zejména jako součást tzv. „francouzské spojky“, což byla síť pašeráků heroinu z Turecka do Francie a přes Kanadu do Spojených států, která v šedesátých a sedmdesátých letech zásobovala většinu amerického trhu.
Po rozkrytí tohoto gangu pašeráků začala ale americká vláda a prezident Nixon tlačit na Turecko, aby zpřísnilo protidrogové zákony, čímž v podstatě skončilo období celkového nezájmu státních složek o boj proti drogám a země se přidala na stranu většiny „civilizovaného“ světa, který podle intencí OSN a Jednotných úmluv o omamných látkách kriminalizuje uživatele a uplatňuje tvrdé represivní zákony proti všem, kdo mají s ilegálními substancemi co do činění.
Represe nikam nevede
Tato situace trvá v podstatě dodnes, nicméně v červnu letošního roku se Erdoganova vláda rozhodla přiložit pod pověstný kotel a na nárůst spotřeby drog reagovala razantním zvýšením trestní sazby za drogové delikty, především za obchod s narkotiky. Šance, že by přísná restriktivní opatření nárůst počtu uživatelů drog zpomalila nebo dokonce zastavila, je ale mizivá, jak víme ze zkušeností mnoha zemí.
Je nad slunce jasné, že agresivní prohibiční přístup ve „válce proti drogám“ nikam nevede, přičemž politika založená na kriminalizaci a represi se ukázala být nejen drahou a neúčinnou, ale také nebezpečnou všude tam, kde byla aplikována.
Tak například v roce 2012 bylo v Turecku v souvislosti s drogami uvězněno více než sto třicet tisíc lidí – o sto tisíc víc než v roce 2008 (naprostou většinu z nich přitom tvořili mladí lidé zadržení za přechovávání nebo kouření konopí). Navzdory vzrůstajícímu počtu zadržených a odsouzených se ale „překvapivě“ nedaří snižovat počty závislých na tvrdých drogách.
V průběhu zmiňované konference také zaznělo, že turecká vláda zakázala provedení průzkumu ESPAD, který se zaměřuje na užívání drog mezi dětmi na základních školách ve všech evropských zemích – podle tureckého Ministerstva školství by mohl podněcovat děti k zájmu o návykové látky.
Je opravdu zvláštní, že vláda, která zavírá tisíce nezletilých za kouření konopí, kvůli obavám o jejich duševní zdraví současně zakazuje dotazník posvěcený Evropskou unií.
Cesta špatným směrem
Konference z přelomu letošního září a října, kterou v Istanbulu organizovala nadace Green Crescent Society, představovala pro Turecko důležitý mezník v kontextu jeho čtyřicetiletého boje proti drogám se všemi jeho dopady na veřejné zdraví a společenský blahobyt. Pro některé účastníky byla konference první příležitostí k seznámení se s celosvětově prověřenými metodami prevence, léčby a omezování rizik spojených s užívání drog.
Za nejlepší byl přítomnými odborníky považován přístup, jaký byl zvolen například ve Švýcarsku, Velké Británii, Nizozemsku nebo v dřívějších letech i v České republice.
Pro tureckou vládu je nyní stěžejní uvědomit si, že mezi rekreačním užíváním měkkých drog a závislostí na drogách tvrdých je obrovský rozdíl. Ne každý uživatel je problémový – ať už užívá látky legální, nebo nelegální.
Stovky tisíc lidí po celém světě experimentují s nejrůznějšími psychedelickými substancemi, aniž by se to jakkoli podepsalo na jejich tělesném nebo duševním zdraví. Neznamená to samozřejmě, že by se vlády neměly snažit snižovat rizika spojená s užívání návykových látek na minimum – například tím, že se vytvoří síť středisek zdravotní a sociální péče cílené speciálně na uživatele drog.
Prezidentem Erdoganem prosazovaná politika nulové tolerance, která démonizuje drogy i jejich uživatele, obviňuje je z morální slabosti a v očích většinové společnosti je prezentuje jako zoufalá a nebezpečná individua, není řešením problému, ale přispívá naopak k jeho gradaci. A tento princip je aplikovatelný nejen na Turecko, ale na všechny země.
Zdroje:
· Jorrit Kamminga: The Political History of Turkey’s Opium Licensing System for the Production of Medicines: Lessons for Afghanistan, The Senlis Council, 2006.
· Ryan Gingeras: Heroin, Organized Crime, and the Making of Modern Turkey, Oxford University Press, 2014.
· www.ids-istanbul.com
· www.geopium.org
· www.opioids.com
· www.todayszaman.com
