Beat generation
Irwin Allen Ginsberg se narodil 3. června 1926 v Newarku ve státě New Jersey. Otec Louis byl učitelem angličtiny a básníkem, matka Noemi byla ruská židovka a zanícená marxistka. Od mládí trpěla paranoidní schizofrenií a její syn se o ni musel velmi často starat. Na přání svého otce odešel v roce 1943 po střední škole se stipendiem studovat práva na Columbijskou univerzitu, jež posléze vyměnil za studium literatury. Zde se seznámil s Jackem Kerouacem a Williamem S. Burroughsem, s nimiž vytvořil základy hnutí beat generation. Jejich hlavní studium literatury ovšem spočívalo v něčem jiném. V divokých večírcích, drogách, překračování zákonů a v nespoutaném sexu. Již během studia Ginsberg ale obdržel jednu z uznávaných cen za poezii.
Není však příliš udivující, že byl nakonec z univerzity vyloučen kvůli homosexualitě a užívání drog. Život beatniků býval občas zajímavější než jejich tvorba, což platí snad pro všechny romantické umělecké směry. Tihle muži cítili, že je mnoho věcí na světě, které se musí změnit, a mnoho zkušeností, jež musí být prožity. Sex byl jednou z těchto zkušeností. A možná tou nejdůležitější. Ale v oněch dobách, kdy vyrůstali tito mladí muži, sex neexistoval. Tedy existoval, ale jen v zakázaných knihách, tištěných v dalekých zemích, kde byly většinou také zakázané. A pak později ve výstupech komika Lennyho Bruce. Sex byl cosi nečistého, o homosexualitě ani nemluvě.
Společnost byla pokrytecká a prudérní. A tihle mladíci dávali hlasitě najevo, že děti nenosí ani čáp, ani vrána, a dokonce se oddávali zakázanému sexu a drogám. Odmítání většinovou společností je ještě víc semklo dohromady. Allen Ginsberg po vyloučení z univerzity zůstává v New Yorku a brzy zapadne mezi tamní drogovou a homosexuální scénu. V roce 1948 měl ale Allen náboženské vidění a prohlásil, že našel Boha. V tu dobu bylo také zatčeno mnoho jeho přátel a on sám se vrátil k celkem normálnímu životu.
Prohlásil se za heterosexuála a našel si normální práci. Dlouho mu to však nevydrželo. V čekárně u psychiatra, kam byl poslán na vyšetření po svém zatčení za krádež, potkal spisovatele Carla Solomona, jenž ho uvedl mezi newyorské literáty a další umělce. Solomonovi později také věnoval svou básnickou sbírku Kvílení. Ten se asi i proto zasloužil o první vydání Burroughsova románu Feťák, jenž vyšel ve Spojených státech v roce 1953 pod autorovým pseudonymem William Lee.
Za hranice vědomí
Ginsberg byl velmi nekonformní a zvídavý člověk, toužící vše vyzkoušet na vlastní kůži. V počátku padesátých let během série zákroků u zubního lékaře zjistil, že rajský plyn, který mu lékař dává jako anestézii, je velmi účinnou drogou. Při dalších návštěvách sedával proto v zubařském křesle s poznámkovým blokem v ruce a zapisoval si své pocity až do chvíle, než upadl do bezvědomí. Dokonce přemluvil zubaře k tomu, aby mu aplikoval rajský plyn i dávno poté, co už byla léčba a procedury skončeny. Allen Ginsberg by také nebyl synem své matky, kdyby ho občas v životě nepostihl záchvat mesianismu. Jeden takový okamžik nastal během drogových experimentů s Timothym Learym, kdy se prohlásil za Mesiáše. A podle toho se i okamžitě rozhodl jednat.
Pokoušel se telefonicky spojit s americkým prezidentem Kennedym, se sovětským ministerským předsedou Nikitou Chruščovem, ale i Williamem Burroughsem tehdy přebývajícím v Paříži a spisovatelem Normanem Mailerem, a to ohledně neodkladného uspořádání celosvětové mírové konference za záchranu světa. Bohužel se dovolali jenom depresivnímu Jacku Kerouacovi, který odmítl přijet s tím, že se musí starat o svoji matku. „Vezmi ji s sebou!“ pobízel ho Ginsberg, ale Kerouac odmítl s tím, že chce jen ulehnout a zemřít. Zato Timothy Leary byl z jiného těsta. Večer spolu naplánovali velkou psychedelickou revoluci.
Jaké to je, být na LSD, Allene?
„Tělem projede mrazivý pocit a zrak i sluch projdou jakousi meziplanetární proměnou. Pak zjistíš, že jsi duchovní bytost žijící v nějakém strašném zvířecím těle, které obsahuje obrovské otvory, cirkulující systémy, vnitřní řečiště a tajemné, zapadlé uličky ducha. Každá tahle jednotlivá ulička se může změnit v dlouhou cestu, která tě zavede buď zpátky do vzpomínek na dětství, anebo do budoucnosti, přičemž se mohou odehrát veškeré možné proměny těla, ducha i okolního světa, a ty můžeš objevovat nové světy anebo si vzpomínat na ty, které existovaly v dávných dobách, jako například ve starověkém Egyptě.
Pak si všimneš, že všechny tyhle věci se odehrávají v tvé mysli ve stejný okamžik. Pomalu se blížíš tajuplnému poznání toho, že všechny události a světy existují v jednom okamžiku ve tvých představách, a tehdy se zeptáš sám sebe: Jak je to tedy s mojí existencí tady a teď? Odehrává se vše skutečně kolem mne? A pak tě napadne, že to všechno je jenom ve tvém vědomí. Vědomí to vytváří. A začneš se divit: co je to vědomí? A na vrcholku zkušeností s ‚kyselinou‘ si uvědomíš, že se jedná o pořád ten samý duch, který existuje odpradávna, ve všech lidech, vždycky a všude – je to ten Velký duch, jemuž lidé říkají Bůh. A pak přijde nevyvratitelné podezření, zda je onen duch tím, jehož nazýváme Bohem, anebo je to ďábel?
A v tomto okamžiku můžeš zažít ‚bad trip‘, když se rozhodneš pro ďábla a zamotáš se v otázkách, zda existuje anebo ne. Aby ses odpoutal od toku svých myšlenek, otevřeš oči a uvidíš, že sedíš na kanapi v pokoji a na krbové římse jsou květiny. Venku za oknem fouká vítr a po ulici dole, pod stromy chodí lidé – vše se pohybuje svým rytmem. Ale nejen bytosti, ale i všechno ostatní, rostliny, předměty a celý svět…“ (úryvek z rozhovoru s Ginsbergem pro časopis Playboy v šedesátých letech)
Ginsberg, Burroughs, Kerouac a další muži
Od počátku jejich vzájemného přátelství se u nich vzájemně prolínaly i milostné city, mnohdy neopětované. Ginsberg miloval Kerouaca, o dvacet let starší Burroughs zase Ginsberga. Koncem padesátých let se Ginsberg seznámil s Peterem Orlovskym a s ním vydržel až do své smrti. Kromě vášně milostné a vášně k literatuře je všechny spojovala především i láska ke všemu neprozkoumanému a k látkám rozšiřujícím vědomí, tedy halucinogenním drogám.
V dopisech Ginsbergovi píše Burroughs ze svých cest o lysohlávkách, ayahuasce a všemu ještě dopomáhá svými experimenty i další blízký přítel Timothy Leary. Přátelství, láska i vášeň mezi Kerouacem a Ginsbergem se promítá i do jejich vzájemné korespondence. Od svého prvního setkání v roce 1944 si pravidelně a neúnavně dopisují až do Kerouacovy smrti v roce 1969. Doporučují si knihy, urážejí ostatní spisovatele, vyměňují si básně a jeden druhého nevybíravě kritizují: „Jste banda bezvýznamných literárních egocentriků,“ píše Kerouac Ginsbergovi v roce 1952. Jsou patetičtí a šílení, milují se i nenávidí a z jejich dopisů čiší poezie a touha stejně jako bystrý úsudek, ironie a břitký sarkasmus.
Životní pouť jejich společného přítele Williama S. Burroughse je všechny svedla dohromady v Maroku, ve městě Tanger, kam Burroughs prchl po několikaletém rauši v Americe. V roce 1951 totiž zastřelil pod vlivem drog v Mexico City svoji ženu při hře na Viléma Tella. Vášnivý milovník střelných zbraní měl mířit na jablko na její hlavě a bohužel se netrefil. Po roce 1953, kdy Allen Ginsberg opakovaně odmítá jeho milostné návrhy, Burroughs zklamaně prchá do Evropy. Nejprve do Říma, pak na odvykací kůru ze závislosti na heroinu do Londýna a nakonec odjíždí do Tangeru. „Je to tu krásně dekadentní,“ píše Ginsbergovi později.
A vzápětí jsou v Burroughsově marockém bytě všichni hlavní beatnici. Kerouac, samozřejmě Ginsberg a i básník a dramatik Allen Ansen. Burroughsův pokojíček v tangerském penzionu je v příšerném stavu. Jelikož je už měsíce pod vlivem opiátů, nemyje se a jen píše, podlaha je pokrytá poznámkami, špínou, rukopisy a dopisy. V následujících měsících skládají dohromady mozaiku kamarádových drogových fantazií. „Pracujeme tady na směny,“ píše odtamtud Ginsberg svému příteli do New Yorku. Krom toho, že díky jejich pomoci pak vznikne Burroughsovo proslulé dílo Nahý oběd, si chlapci užívají svobodného Tangeru, laciných drog a stejně laciných homosexuálních prostitutů. Poflakují se po kavárnách až dlouho do noci. Občas se k nim připojují i další spisovatelé, Truman Capote, Paul Bowles anebo malíř Francis Bacon. Nikde žádná žena. Též se i pracuje – samozřejmě jen pod vlivem drog. Tam vznikají básně a krátké divadelní hry, jež píše nerozlučná trojka Ginsberg, Kerouac a Burroughs. Další společný pobyt se odehrál v létě 1961. Tehdy Tanger, který už přestával být tak svobodným městem, navštívil Ginsberg se svým milencem Peterem Orlovskym, a s nimi mezitím již slavný Jack Kerouac, kterému vyšel román Na cestě. Všichni, včetně Timothyho Learyho a Gregoryho Corsa, bydleli tehdy v penzionu s příhodným názvem – L’Amour, Rue Magellan 26. Kde také jinde?
Mezitím Ginsberg cestoval po celém světě. Po návštěvě Indie, Číny a Japonska se definitivně přiklonil k buddhismu. Kdekoli je, do všeho mluví a hovoří o nápravě světa. Takže ho logicky vyhostí v šedesátých letech z Kuby a 7. května 1965 i z tehdejšího Československa, kde se stal vysokoškolským králem Majálesu a kde ho k údivu všech socialistických pohlavárů vítaly tisíce lidí.
Z protokolu tehdejšího československého Ministerstva vnitra:
7. května 1965 byl Irwin Allen Ginsberg, americký básník, narozen 3. června 1936 ve státě New Jersey, USA, pozván na pasové a vízové oddělení Ministerstva vnitra v Praze, kde mu bylo sděleno, že jeho další pobyt v ČSR je nežádoucí a že má neprodleně opustit zemi. Allen Ginsberg toto bez námitek přijal a ještě téhož dne v 17.30 odletěl z pražského letiště Ruzyně do Londýna.
Král
Když tehdy Allen Ginsberg 18. února 1965 přijel do Prahy, ocitl se okamžitě na titulních stranách tisku a ve všech sdělovacích prostředcích. Všude byl oslavován jako zástupce nekonformní beat generation a Literární noviny, jako oficiální orgán Čsl. svazu spisovatelů, otiskly v čísle 10 jeho fotografii na první straně.
Byl představen čtenářům jako nejzajímavější zástupce neakademické americké poezie, jehož básně jsou čtenářům již známy a zanedlouho vyjdou i knižně. Krátce po příletu do Prahy se Ginsberg se svými kudrnatými vlasy, neupravenou anarchistickou bradkou, v ošuntělém baloňáku a bílých teniskách stává nepřehlédnutelnou pražskou postavičkou. Brodí se jarním sněhem a blátem, lze ho potkat na Hradčanech, na místech, kde žil a tvořil Franz Kafka, i na Karlově mostě, kde si se zalíbením prohlíží svalnaté sochy světců a panovníků. Rád navštěvuje pražské hospůdky, kde jsou mu šedovlasí a růžolící číšníci ztělesněním střední Evropy. Jeho jméno a pověst nekonvenčního a revolučního básníka mu otevírají dveře kdekoli.
Prvního května dosahuje jeho popularita vrcholu. Pražští studenti si jej během Majálesu volí svým králem. V následujících dnech Ginsberga několikrát zadrží policie kvůli rušení nočního klidu. A aby toho nebylo málo, 6. května odevzdá přičinlivý občan na policii na Vinohradech zápisník, který nalezl o tři dny dříve před Divadlem Spejbla a Hurvínka. Na první straně je napsáno Ginsbergovo jméno a uvnitř jsou anglicky psané poznámky, různé adresy a několik kreseb. Poté, co Ginsberg dozná, že je zápisník jeho, je mu dle paragrafu 79 čsl. trestního zákona zabaven, neboť existuje podezření, že některé poznámky a zápisky jsou protizákonné.
Toto podezření je potvrzeno. Básník si do svého diáře detailně zapisoval svá nesčetná milostná dobrodružství s hezkými mladými homosexuály, herci a literáty z Prahy i Bratislavy. Okamžitě následuje vyhoštění ze země a Praha tak ztrácí svého nejhvězdnějšího návštěvníka a hvězdu jazzového klubu Viola na Národní třídě, kde po večerech četl ze své tvorby. A také jednoho z největších obdivovatelů secesního koncertního sálu, Smetanovy síně. Allen Ginsberg se vrátil do Československa ještě několikrát, ale až po roce 1989, v éře prezidenta Václava Havla.
Nepohodlný
Allen Ginsberg patřil k nejvýznamnějším představitelům americké literární avantgardy 20. století. Společně se svými přáteli a kolegy ze studií Jackem Kerouacem a Williamem S. Burroughsem se stal ikonou beatnické hnutí, jež radikálně odmítalo všechny tradiční hodnoty měšťácké společnosti. Ginsberg byl neohroženým kritikem Spojených států amerických, angažovaným odpůrcem války ve Vietnamu a bojovníkem za občanské svobody i práva homosexuálů. Po celý život protestoval proti zásahům americké administrativy do soukromí občanů a jejich individuálních svobod.
Spis, který si o něm vedla FBI, dosáhl úctyhodné výšky jednoho metru. V jednom z memorand obávaného šéfa FBI Hoovera byl Ginsberg vylíčen jako osoba nebezpečná i pro samotného amerického prezidenta. Během prvního volebního období Ronalda Reagana v prezidentském úřadu byl sepsán seznam osob, jež nesměl nikdo ze spojenců v zahraničí zvát jako řečníky. Jméno Irwina Allena Ginsberga bylo jedním z osmi jmen, která byla na seznamu uvedena.
Klidný dech
V polovině osmdesátých let už Allen tolik nemluvil o politice a básních, ale o dýchání. Tehdy měli milovníci neoficiální kultury ve městě Lawrence v Kansasu cosi jako rodinnou sešlost. Mladší básníci a spisovatelé tam buráceli své temné vize o budoucnosti, Jim Carroll stál na pódiu jako anděl smrti a předčítal ze své knihy Basketbalové deníky. Atmosféra se pročistila a změnila až ve chvíli, kdy Ginsberg začal recitovat z „Kvílení“: „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy…“
V první řadě seděl William S. Burroughs, opřený o svou hůlku zakončenou vyřezávanou kobří hlavou, a jako vždy hleděl do prázdna. Následujícího dne pozval všechny na svůj ranč, rozdal jim zbraně a za chvíli už stříleli, opilí a omámení drogami, do nedalekého obilného pole. Burroughsova lekce střelby započala. Ginsberg se jí ale neúčastnil. Začal s úplně jinou výukou. Náročnější. S výukou dýchání. Posadil se vedle na louku, podal krátký výklad o zenové meditaci, a najednou kolem něj sedělo na třicet lidí a dýchalo. Lidé zjistili, že to, co vypadá jako ta nejjednodušší a nejnenápadnější věc na světě, je vlastně ze všeho nejtěžší. A to platí jak o poezii, tak i o životě. Allen Ginsberg zemřel 5.dubna 1997 v New Yorku na rakovinu jater. Pohřeb proběhl na jeho přání podle židovského a buddhistického ritu.
