Také z médií známe spoustu příběhů o závislosti někoho slavného, takže by to vlastně mohlo být úplně ideální téma k neformálnímu hovoru! Bohužel je to ale spíš naopak. Téma závislosti každou dobrou zábavu spolehlivě ukončí. Není možné se domluvit na tom, co to je, jak se to pozná, kdo o tom rozhoduje, jak ji řešit, kde se bere. Na večírku tedy téma závislosti neotevírejte a raději vždycky počkejte, až budete moct někde v klidu o samotě otevřít magazín Legalizace. Nový seriál o závislostech právě začíná…
Následující příhoda z Mexika se mi stala už před sedmi lety, ale pořád ji mám v živé paměti. Soukromá vysoká škola Instituto Kanankil v Meridě právě otevírala nový magisterský program „Adicciones“ (Závislosti) a pozvala mě jako hostujícího lektora. Školu v té době vedli tři lidi – dobrosrdečný Paco, energická Rocio a přemýšlivá Dora. Každý z nich byl naprostý unikát, ale jedno měli společné: zájem o postmoderní a poststrukturalistickou filozofii. To se zřetelně projevovalo ve všem, co dělali, především v atmosféře školy: panovalo v ní naprosto svobodné, liberální prostředí, neexistovala žádná hierarchie mezi žáky a učiteli a na hodinách se živě, přirozeně a zaníceně diskutovalo o odvážných myšlenkách, žádná nebyla tabu.
Jedna studentka pracovala v místním rozhlase a společně s Rocio vymyslely, že mě tam přivezou jako odborníka na závislosti. Pro Kanankil to byl vítaný způsob propagace, pro rozhlasovou stanici byl zase psycholog „de República Checa“ zajímavým exotickým zpestřením. Já jsem se o jejich plánu dozvěděl pár hodin před vysíláním. „Jedeme do rádia, bude sranda,“ zavelela Rocio a mně nezbývalo než souhlasit. Nevěděl jsem, co to je za stanici, pro jaký je to pořad ani na co se mě budou ptát.
Nutno dodat, že jsem neuměl vůbec španělsky, mým zásadním společníkem byl tedy student René, který mi všechno tlumočil do angličtiny. Mělo tomu tak být i v rozhlase, jenže moderátorka začala mluvit neskutečně rychlým tempem a René přestal stíhat po prvních třech slovech. Neměl jsem tedy ponětí, co řekla předtím, než se s nadějí v hlase zeptala: „Jaký je tedy váš přístup k závislostem?“
Zhluboka jsem se nadechl: „Především bychom měli přestat uvažovat o závislosti jako o nemoci,“ začal jsem tak suverénně, jak to jen přes mou nervozitu šlo. „Přinejlepším můžeme považovat nemoc za jednu z možných metafor pro závislost, není však ani přiléhavá, ani užitečná.“ Už po těchto slovech jsem zpozoroval, jak redaktorce doslova ztuhl úsměv na tváři, a poklesla jí brada. René a Rocio naopak téměř vyprskli smíchy.
Neměl jsem čas se jejich reakcemi zabývat, bylo to živé vysílání, tak jsem pokračoval dál. Mluvil jsem o tom, jak pojetí závislosti jako nemoci automaticky staví lidi do role bezmocných, bere jim sílu se svým životem svobodně nakládat, a zmínil jsem pár příkladů ze své práce. Překladem se vysílání hodně natahovalo, nezbylo tedy moc prostoru na další otázky, což ale moderátorce evidentně vůbec nevadilo. Naopak se jí viditelně ulevilo, když se čas naplnil a mohla pustit písničku. Chvatně mi potřásla rukou, poděkovala a rozloučili jsme se.
Na chodbě se už Rocio a René rozchechtali na celé kolo. Vůbec nic jsem nechápal. Rocio mě vzala pobaveně pod paži a v krátkosti mi popsala, co moderátorka řekla na úvod a čemu jsem nerozuměl. Měla prý pečlivě připravené úvodní slovo. Začala tím, jak je důležité si uvědomit, že závislost je nemoc. Že tím zbavujeme lidi pocitu viny za to, co se jim v životě přihodilo, a stejně jako lidem s běžnými nemocemi jim umožňujeme bez obav začít s léčbou, která by je však neměla stigmatizovat. A že tady máme odborníka z České republiky, který přijel do Mexika o nových způsobech takové léčby pohovořit.
Před budovou jsme se smáli už všichni tři. Nasedli jsme do Rociina elegantního kabrioletu a nechali se oslnit ostrým mexickým sluncem. Ještě než nastartovala, sáhla Rocio do přihrádky s cédéčky a jedno vsunula do autorádia. Ovladač hlasitosti otočila na maximum. Ulicemi Meridy se rozezněla Amy Winehouse: „They try to make me go to rehab, I said no, no, no…“ (Posílají mě na léčení, já říkám ne, ne, ne.)
Hřích, vina a nemoc
Ve středověku byla „závislost“ předmětem zájmu (byť malého) dvou skupin lidí: vrchnosti a církve. Opilci, kteří byli vidět nejvíc, nenacházeli zastání ani u jedné skupiny. Vrchnost se snažila těchto neproduktivních, obtěžujících lidí zbavit, ať už vyhnáním, nebo zavřením do žaláře, církev je zase považovala za hříšníky a odvracela od nich zrak. Přechod do novověku však přivedl na výsluní vlivnou skupinu lidí, která závislým začala slibovat lepší zacházení: lékaře.
Ačkoli se medicína úspěšně rozvíjela už od starověku, důsledků náruživého užívání některých omamných látek jako například alkoholu nebo opia si lékaři dlouho nevšímali, mimo jiné možná proto, že stejné látky byly nejúčinnějšími léky té doby. Vzrůstající konzumace destilátů v západní Evropě a Spojených státech v 17. a 18. století ale začala do špitálů přivádět řadu lidí, jejichž zdravotní problémy, ať už to byla poškozená játra, nebo delirium tremens, měly viditelnou souvislost s jejich pitím.
Na začátku 19. století vydal americký lékař Benjamin Rush Zprávu o působení tvrdých destilátů na lidskou mysl a tělo, kde jako první použil termín závislost pro problémy spojené s pitím tvrdého alkoholu. Jako léčbu navrhl okamžitou abstinenci, ta se ale nemusela týkat vína, piva nebo cideru. Opilství označuje za „odpornou nemoc“ a v celé knize odsuzuje lidi, kteří se náruživému pití destilátů věnují. Za zmínku stojí, že Rush byl aktivní v křesťanské komunitě, někdy se přirovnával k proroku Jeremiášovi a věřil, že Spojené státy jsou božím dílem. Po napsání knihy také začal úzce spolupracovat s bostonským zastupitelem Jeremy Belknapem na boji proti konzumaci destilátů.
Na příkladu Benjamina Rushe je dobře vidět, že pojetí závislosti jako nemoci nebylo ani výsledkem vědeckého bádání, ani nevznikalo na univerzitních klinikách. Nebyl to nový přístup, který by nahradil všechny předchozí. Byl to společný projekt křesťanské církve, politické moci a lékařské vědy. Církevní hodnostáři tímto způsobem mohli dát najevo svou humánní orientaci, pro politiky bylo vznikání léčebných ústavů zajímavým způsobem, jak se nenásilně zbavit nepohodlných občanů, a lékaři si rozšířili svoje pravomoci o další diagnostickou kategorií. Zařadili alkoholismus k nemocem způsobeným intoxikací a ten se tak ocitl bok po boku otravy olovem.
Intermezzo: zpět do Mexika
Dovolte mi nyní ještě jednu vzpomínku z Mexika, která se odehrála ve stejné době jako moje rozhlasové vystoupení, tedy téměř přesně 200 let poté, co vyšla Rushova kniha. Rocio mě vzala do „refugio“ – útulku pro závislé, se kterým začal Kanankil spolupracovat. Založila jej skupinka několika lidí hlásících se k Anonymním narkomanům, kteří si všichni prošli velice těžkým obdobím závislosti. Začali přebudovávat rozpadlý dům a přijímali pacienty, z nichž většina nepřicházela dobrovolně, ale byla přivlečena svou rodinou.
Přišli jsme do vstupní místnosti, kde nás čekali dva ze tří zakladatelů útulku. Připadal jsem si jak na staveništi, Rocio pochválila našim hostitelům novou podlahu a dveře, oni se pochlubili notebookem, který jeden z nich postavil na dřevěnou židli zašpiněnou od štuku a pustil mi prezentaci o jejich dalších plánech. Upřímně mě dojalo to nadšení a energie, která z nich čišela. Potom jsme šli dál.
Vstoupili jsme do o poznání větší místnosti, ne však větší než prostorný obývák. Zastavili jsme se uprostřed a pak jsem se teprve rozhlédl: podél zdi se tísnilo vedle sebe asi šedesát lidí. Tělo na tělo, oči upřené do země. Ten pohled mě šokoval. Nebyl jsem schopen slova, jenom ke mně zdálky doléhal nenucený výklad jednoho ze zakladatelů, který popisoval denní režim těchto „pacientů“. Byl průzračně jednoduchý. Dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu se v té stejné místnosti odehrává jeden velký „NA meeting“, mítink Anonymních narkomanů. Opakuje se známých 12 kroků Anonymních narkomanů, z nichž první začíná slovy: „Přiznali jsme si svoji bezmocnost…“ Čtou se úryvky z knihy zakladatelů Anonymních alkoholiků, silně věřících křesťanů Billa W. a dr. Boba. Pacienti vyprávějí své příběhy. Ve zbývajícím čase spí, jí, myjí se a perou. Vše se odehrává v této místnosti a přilehlé koupelně, také jen o něco málo větší než u nás doma.
Když jsme opět nasedli do Rociina auta, měl jsem v sobě jen jednu otázku: Proč z tohoto šíleného prostředí neodejdou? Odpověď zněla: „Oni nemůžou. Všiml sis těch dvou chlapů, kteří stáli pořád u dveří? Kdyby se někdo pokusil utéct, zastaví ho.“ Tentokrát jsme jeli mlčky, autorádio nehrálo.
Dlužno říci, že za těch sedm let se refugio změnilo k nepoznání, a velkou zásluhu na tom mají právě lidé z Kanankilu. Nyní mají obyvatelé centra daleko víc prostoru pro spánek i hygienu, studenti Kanankilu s nimi vedou terapeutické konzultace a organizují i setkání s jejich rodinami.
Kde je chyba?
Zážitek z mexického útulku je pro mě esencí toho, v čem pojetí závislosti jako nemoci selhává už celých dvě stě let. Spojení represivní moci, náboženství a lékařství se v „refugio“ sice vynořilo v extrémně syrové podobě, nicméně ani v tak poměrně liberální zemi, jako je naše, se dominantní přístup k závislostem v základních principech nijak radikálně neliší. Kombinaci zákazů, morálního hodnocení a lékařské terminologie najdeme v každé léčebně, v každé terapeutické komunitě. A ačkoli nikde (kromě léčebných oddělení ve vězení) nikoho nedrží pod zámkem, trestání je základní součástí režimu.
Pojetí závislosti jako nemoci bere lidem z rukou odpovědnost za vlastní životy a umožňuje, že o fungování ústavů, programů a center, které jim mají pomáhat, rozhoduje někdo jiný. Lékaři, psychologové, pedagogové, sociální pracovníci a další odborníci ve spolupráci s místními politiky stále vymýšlejí nové a nové způsoby zacházení se závislými, ti se však k tomu nevyjadřují, nikdo se jich neptá. Otázky jsou kladeny pouze s cílem dotyčného diagnostikovat na základě lékařských manuálů. Jakmile je člověk označen za závislého, lékař mu sdělí, že by se měl jít léčit. Během léčby je člověk veden k sebezpytování, disciplíně a takovému pojetí života, který je podle odborného personálu ten správný.
Přitom pokud bychom se zeptali lidí, kteří se sami považují za závislé, jakou pomoc potřebují, odpovědi bychom se bezpochyby dočkali. Velice pravděpodobně by mluvili o svém každodenním životě, o jeho smyslu a o svých vztazích. Když se například novináři ptali americké zpěvačky Billie Holiday, jedné z prvních obětí války proti drogám, proč se jí nedaří přestat s užíváním heroinu, údajně řekla: „Vysazovat drogy je těžké, i když vedle sebe máte někoho, kdo vás miluje a důvěřuje vám. Já ale nemám nikoho.“ Lásku a důvěru tedy označila za hlavní „pomocníky“ na cestě k zotavení ze závislosti.
O osmdesát let později slyšíme od jiné zpěvačky, Amy Winehouse, něco velice podobného. V písni „Rehab“, kterou jsme si s Rocio pouštěli při cestě z rozhlasu, zpívá: „I don’t ever wanna drink again. I just… ooh, I need a friend.“ (Už nikdy nechci pít. Já jen… potřebuji přítele.) Jak ona, tak Billie toužily po vztazích, které by jim poskytly pocity bezpečí, důvěry a lásky, nemohly však takové ve svém životě najít.
Závislost nenajdeme uvnitř člověka, tam, kde po ní neúspěšně pátrají lékaři už více než dvě stě let a kde se nám zdá přirozené ji hledat, když vidíme člověka zničeného alkoholem, heroinem, hraním automatů nebo čímkoli jiným. Závislost má podhoubí ve vztazích, intimních i celospolečenských, a v nich je také klíč k zotavení ze závislosti.
O tom ale zase až v příštím díle…
