Své zážitky s konopím Hillerová shrnula v nové knize Just Say Yes: A Marijuana Memoir.
Nechtěla, aby si lidé mysleli, že její příběh je plný zklamání a výčitek zlomené ženy závislé na drogách, a tak vyprávění začíná v přítomnosti a vrací ve vzpomínkách ke zbytku svého života.
Zcela normální život
Coby zavedená spisovatelka – autorka několika románů a povídkových sbírek – tento způsob psaní vnímala jako zajímavou výzvu. A jako manželka, dcera aktivisty a hrdá matka tří mladých mužů chtěla ukázat, že má spokojený a úspěšný život.
„Chtěla jsem lidem dokázat, že ačkoli jsem konopí kouřila dennodenně, rozhodně se ze mě nestala žádná troska,“ vysvětluje osmašedesátiletá dáma. „Můj příběh se podobná příběhům spousty jiných lidí, kteří denně užívají konopí. No a co? Proč to někomu vadí?“
Kvůli konopí skončí mnoho mladých lidí ve vězení a se zápisem v trestním rejstříku, což Hillerová považuje za nesprávné.
Nikdy nekouřila v přítomnosti svých dětí, ale jakmile oslavily osmnáctiny, nabídla jim sama jointa.
Nedávno jeden mladík, který si zapálil jointa v kancelářské budově v newyorském Bronxu, utrpěl smrtelná zranění poté, co spadl ze střechy. Utíkal totiž před policisty, kteří vstoupili do budovy na základě hlášení o „veřejném užívání konopí“ a začali chlapce pronásledovat.
Stejně jako další zastánci legalizace konopí se spisovatelka nestačí divit tomu, že za užívání konopí se lidé dostávají do vězení, zatímco banky v klidu perou peníze z prodeje drog, ale vyváznou jen s pokutou a není proti nim vzneseno žádné formální obvinění.
Prohibice coby pokračování rasové segregace
Na vlastní kůži zakusila, že rasa a třídní původ mají velký vliv na to, jak kuřáky konopí vnímají strážci zákona. Ve své knize popisuje, jak si s manželem jednou večer zapálili v autě jointa a za okamžik na ně kolemjdoucí policista namířil baterku a nařídil jim, aby ho okamžitě típli a odjeli. Nezatkl je, a dokonce ani nepokutoval. Když jí v New York Times otiskli esej vycházející z její knihy, kdosi poznamenal, že na tomto příkladu je jasně vidět, jaká mají běloši privilegia.
„Ano, policista mě zřejmě kvůli jointu nezatkne,“ reagovala Hillerová. „Tady jde ale o to, že kvůli konopí by policie neměla zatýkat nikoho, bez ohledu na barvu pleti. Pro legalizaci této rostliny udělám vše, co je v mých silách.“
Catherine Hillerová vyrůstala v Brooklynu. Na střední škole museli povinně zhlédnout propagandistický protikonopný film Reefer Madness, který byl plný lživých informací, a tak není divu, že se zhrozila, když jí kamarádka oznámila, že se na jednom večírku zkouřila. Domnívala se totiž, že se její přítelkyně začne oddávat prostopášnému životu plnému jazzu, sexu a drog.
Ovšem netrvalo dlouho a Hillerová zcela změnila názor. Nejprve začala kouřit cigarety a v duchu si říkala, že by ze zvědavosti někdy zkusila i konopné opojení. Poté se sblížila s jistým Mylesem, který jí také nabídl první joint, po němž vyrazili do restaurace.
„Dala jsem si ten nejlepší hamburger na světě,“ rozplývá se Hillerová. „V duchu jsem si říkala: ‚Tohle je pro mě to pravé.‘ Euforie je asi příliš silné slovo, ale všechno se mi najednou zdálo bezvadné.“
Půl století konopné pohody
Její návyk – ano, připouští, že je závislá stejným způsobem, jako mnoho jiných nemůže žít bez kávy – trvá už půl století. Konopí však vysadila v těhotenství a během kojení. A když poznala svého současného muže Marka, dala si tříletou pauzu. Nikdy navíc nekouřila v přítomnosti svých dětí, ale jakmile oslavily osmnáctiny, nabídla jim sama jointa.
Lidé se domnívají, že obráží jeden večírek za druhým, opak je však pravdou. Už pětatřicet let nakupuje u stejného dealera a pozoruje, jak jeho stálí zákazníci stárnou a šedivějí. Je také několik věcí, které Hillerová po vykouření jointu nikdy nedělá – neusedne například za volant a nechodí mezi neznámé lidi.
„Chtěla jsem lidem dokázat, že ačkoli jsem konopí kouřila dennodenně, rozhodně se ze mě nestala žádná troska.“
Catherine Hillerová se těší na propagační turné ke své knize, v rámci něhož na západě Spojených států zavítá do několika legálních prodejen konopí k léčbě. Ji osobně však zdravotní důvody k užívání konopí nevedou.
„Nepotřebuju ulevit od bolesti nebo křečí,“ vysvětluje. „Mám prostě ráda ten povznášející pocit.“
A naznačuje, že na předměstí New Yorku, kam se přestěhovala, je takových lidí spousta. Vždy ji pobaví, když narazí na nějakého „skrytého kuřáka“, ačkoli toto skrývání je podle ní jen přežitkem z dob plných paniky a odsuzování konopí.
Doufá, že její kniha a s ní spojená kampaň – v jejímž rámci vyzývá čtenáře, aby se na stránkách marijuanamemoir.com podělili o své zkušenosti s konopím – povede ke změně názoru a zákonů.
„Dlouho jsme byli dezinformováni zastánci prohibice, takže smýšlení lidí nebude snadné změnit,“ připouští paní Hillerová. „Ale vezměte si, jak rychle se změnilo vnímání homosexuality a následně i zákony ohledně sňatků jedinců stejného pohlaví. Přitom ještě před pěti lety by to bylo nemyslitelné. Proto věřím, že uživání konopí bude zanedlouho úplně normální a nikdo se kvůli tomu nebude na druhé dívat spatra.“
Zdroj: http://www.nytimes.com
