Aktuální článek
ÁJS: Pokud chceš vidět, musíš oslepnout

ÁJS: Pokud chceš vidět, musíš oslepnout

  • Mít zrak je dobrý. Je dobrý vidět. Pokud chcete vidět něco. Pokud ale chcete vidět všechno, musíte o něj přijít.

Stál jsem na začátku uličky U Božích bojovníků. Odpolední Žižkov se strnule chvěl okolo mě. Stál jsem u zdi starého domu. Odchlíplé kusy omítky ospale zívaly. Špinavá okna se styděla.

Slyšel jsem zarachocení výtahu. Někdo si ho přivolal.
Znal jsem ten zvuk. Byl to můj známý. Dobrý známý. Byl to první zvuk, který jsem uslyšel, když jsem se ocitl ve světě lidí.
Sevřel jsem hůl bílou jak mý vlasy. Křečovitě. Vší silou. Nadechl jsem se a zadržel vzduch v plicích. Snažil jsem se potlačit všechny emoce, který se hladově tlačily ve dveřích.
Jsem Ájs. Slepec. Osamělý. Bez přátel. Bez potřeby s někým být. Žiji mezi lidmi. Ale nejsem s nimi.
Ještě před tím, než jsem se mezi lidi dostal, jsem viděl. Bylo to v jiném světě. V jiném čase. Viděl jsem, dokud jsem neprošel Zkouškou. Dokud jsem neprošel Bludištěm.

Stál jsem u budovy. Obrovské budovy. Stál jsem na průhledných kamenech, které se pode mnou prohýbaly. Jemně. Skoro neznatelně. Jako zvlněná hladina unavené řeky.

Stál jsem a odhodlával se udělat krok. První krok. A pak druhý. A další. Odhodlával jsem se vejít.
Poslední část Zkoušky. Prošel jsem vším. Všechno jsem zvládl. Zbývalo Bludiště.
Stál jsem před ním a bojoval s myšlenkou, která se mi usadila v mozku. Byla rozvalená v křesle. S nedospělým tělem a křivou tváří. S nasazeným zlomyslným šklebem. S cedulí pověšenou na krku. S cedulí s nápisem „Tohle nedáš“.
Narovnal jsem ramena. Zvedl hlavu. Nadechl se. Zadržel vzduch v plicích. Udělal jsem krok. Pak druhý. A další. Vešel jsem.

Byl jsem v chodbě. Podlaha, stěny i strop vydávaly slabou nazelenalou záři. Nikde žádné dveře. Žádná okna. Nic. Jen hladký, zeleně zářící povrch.
Natáhl jsem levou ruku a dotkl se stěny. Chvíli jsem nic necítil. Pak přišly vibrace. Svědění. Napojení se na zdroj. Začal přenos.
Záplava slov tvořících příběhy. Dav myšlenek těch, co trpěli, aniž věděli proč. Bolest a nevíra a údiv nad tím, že život je pouze o nenávisti a zkáze.
Stáhl jsem ruku. Ne dost rychle. Nezvaní hosté stihli vejít. Rozhlíželi se, kde se usadí. Zavadili pohledem o myšlenku sedící v křesle. Zvedli uznale palec. Rozhlíželi se dál.


Byli otrhaní, šediví a uválení. Táhl z nich lacinej chlast a beznaděj. Nebyli to vítaní návštěvníci. Byli spodina.
Nebylo jich moc. Ale dokázali by mě zbrzdit. Možná by mi dokázali ublížit. Možná by mě dostali na zem dřív, než bych se vůbec pokusil nad Bludištěm vyhrát.
Musel jsem je zastavit. Znehybnit. Zpacifikovat.
Vytvořil jsem celu. Rychle. Bez plánů. Mříže a žárovka visící na dvou drátech. Postavil jsem se za nezvané hosty. Rozpřáhl ruce. Natáhl je. Dokážu mít širokou náruč.

Obemkl jsem je a narval do cely. Nestihli ani udiveně zaječet. Nestihli jediný nasraný slovo. Nadávku. Nic.
Narval jsem je do cely a zabouchl za nimi. Stáli uprostřed. V zaraženém hloučku. Pustil jsem je z hlavy.
Pohnul jsem se. Šel jsem rychle, ale neběžel jsem. Došel jsem na konec rovného úseku chodby. Do místa, kde se lomila. Zabočil jsem. Šel dál.
Stále stejný povrch. Stále to stejné nazelenalé světlo.
Došel jsem na křižovatku. Chodba se větvila. Nepřemýšlel jsem. Nezvažoval. Zabočil jsem vpravo.
Další rovný úsek. Další křižovatka. Opět jsem se dal vpravo. Chodba byla stále stejně široká. I strop byl stejně vysoko. Šlo se mi dobře. Trochu jsem se uvolnil.
Něco mě udeřilo do zad.
Nebyl to silný úder, ale nečekal jsem ho. Nebyl jsem připraven. Dopadl jsem na kolena. Opřel se dlaněmi o podlahu. Holá kůže se okamžitě napojila.
Zvedl jsem se. Rychle, ale ne dost rychle. S dalšími nezvanými hosty. S další skupinkou, co se mi procházela v mozku a nestarala se, že je bez průvodce.
Jsem debil. Řekl jsem si to jen jednou. Nebyl čas. Noví hosté potřebují hostitele. Nejde je nechat čekat.

Druhá cela. Postavená stejně chvatně jako ta první. Rozpřažená náruč. Obejmutí. A bezmoc.
Nemohl jsem je zvednout. Nezvládl jsem to. Byli moc těžcí. Jak kdybych se pokoušel zvednout skálu. Něco, co zvednout nejde.
Náruč povolovala. Prsty se rozplétaly. Viděl jsem, jak první skupina stojí u mříží a dychtivě mě pozoruje. Otevřená ústa. Chybějící zuby. Sliny tekoucí z koutků špinavých tlam.
Rozkročil jsem se. Zavřel oči. Rozpletené prsty jsem zamkl. Nechal je srůst. Přelil energii.
Už jsem se nesnažil je přenést. Nedal bych to, ani kdybych použil všechnu sílu, co jsem měl k dispozici. Ale mohl jsem je rozmačkat.
Po vteřině jim došlo, co chci udělat. Těm za mřížemi i těm v náruči. Začal jsem utahovat paže.

Zkracoval jsem je. Zmenšoval obvod. Zužoval kruh. Drtil jsem vše, co bylo uvnitř.
Snažili se bojovat. Snažili se uvolnit ze sevření. Snažili se přesně tak dlouho, než jsem je přepůlil.
Váleli se na zemi. Bylo jich dvakrát víc, než kolik jich přišlo. Nakopal jsem je do cely. Zavřel mříže. Pustil je z hlavy.
Regeneroval jsem. Obnovoval síly. Zvažoval, co dál.
Byl jsem uvnitř Bludiště. Vzhledem k jeho rozlehlosti na samém kraji. Vešel jsem do něj. Mým úkolem je z něj vyjít. Celé zadání.
Když se dotknu stěn nebo podlahy holou rukou, přijmu negaci. Pokud jí do sebe přijmu dostatečné množství, pohřbí mě dřív, než najdu východ. Musím jít. Musím si dávat pozor. Musím jít rychle. Musím odsud vypadnout.
Napadlo mě, jestli bych se nemohl vrátit. Přiznat porážku. Otočil jsem hlavu. Metr za mnou byla zeleně svítící stěna.
Vyrazil jsem. Smysly ve střehu. Skoro jsem běžel. Na každém větvení jsem odbočil vpravo.

Zvedla se teplota. Teď už jsem běžel. Další větvení. Běžel jsem ze všech sil. Už jsem musel být hluboko v Bludišti. Další odbočení. Uběhl jsem deset metrů. Pak se chodba zúžila. Náhle. Bez varování. Jak když smrštíte sval. Ohlédl jsem se. Za mnou stěna. Doháněla mě.
Chodba byla o něco málo širší než má ramena. Běžel jsem a pot se ze mě lil. Strop začal klesat.
Padal dolů. Zpomalil jsem. Stěna za mnou mi narazila do zad. Úder do zátylku. Nalodili se další návštěvníci.
Klasická past. Zvíře zahnané do kouta. Bez možnosti se pohnout. Nechal jsem se chytit. Nemůžu bojovat. Nemůžu se bránit. Můžu jenom být a přijmout to, co bude.
Tohle se mi honilo hlavou. Další zmrdi se mi promenádovali v mozku. Přepůlení se začali spojovat. Noví otvírali mříže. Cely se vyprazdňovaly.
Klekl jsem si. Schoulil se do klubíčka. Vpadl mezi nezvané návštěvníky a drtil je v objetí.

Nechtěl jsem se vzdát. Nechtěl jsem rezignovaně přijmout nevyhnutelné. Bojoval jsem, i když jsem věděl, že boj je prohraný předem.
Strop i posunující se stěny mě drtily. Věděl jsem, že už dlouho nevydržím. Vlévalo se do mě utrpení celého Vesmíru. Potácel jsem se mezi zapáchající spodinou. Zavalovala mě jako lavina. Nevzdával jsem se. Ale končil jsem.
„Východ. Musíš najít východ.“

Klidný a lhostejný hlas. Nevzrušená intonace. Jasně. Východ.
„Nevidíš kurva, co se mi děje? Jdi do prdele s východem. Nevidím ho. Končím. Seru na něj. Slyšíš? Seru!“
„Nevidíš ho? Já ho vidím dobře.“
Ten zmrd se mi vysmívá. Lebka jedna velká pulzující negativní hvězda. A ten zmrd se mi vysmívá.
„Vyser si voko, zmrde. Táhni do hajzlu.“
„Ano. Půjdu. Ale jen… ty ho fakt nevidíš?“
Stěny a strop a podlaha mě drtily. Vědomí se propadalo. Jediný, co mi zbylo, byl vztek. Obrovskej vztek na všechno. Na zkurvenou Zkoušku a na zkurvený Bludiště a na zkurvenej dojebanej hlas.
Sebral jsem všechno, co jsem v sobě měl. Nadechl se. Zastavil pohyb stěn. Roztáhl jsem ramena. Zatnul zuby. Ještě trochu.
„Já ho vidím i odsud.“
Sráči. Sráči sráči sráči. Jestli mě někdo někdy sral, tak jsi to ty. Nevadí mi umřít, ale proč musím mít kurva za zádama sráče, jako jsi ty.
„Víš, proč ho, ty sráči, nevidím? Víš proč?“
Žádná odpověď. Jenom tlak a bolest a utrpení v mozku.
„Pro tohle!“

Zvedl jsem ruce a zabodl si ukazováky do očí. Vybuch sopky na chvíli zastavil pulzující černou nezvanou hmotu.
„Nemám oči, sráči. Proto ten tvůj zkurvenej východ nevidím!“
„Opravdu ne?“
Chtěl jsem zavrtět hlavou. Podařilo se mi ji pouze otočit doleva. Tekoucí oči plné bolesti. Tma. Tma zvěstující konec utrpení.
Díval jsem se. Tma trvala. Pak se zvlnila. Vlnící se temnota.
Prohlá šedivá linka. Pak ještě jedna.
Kmitající šeď obklopená černí. Kmitání se usazovalo. Zpomalovalo. Pak ustalo. Šedivý obdélník v černé stěně. Pohnul jsem se k němu. Skulil se do něj. Vypadl z Bludiště.

Ležel jsem na něčem, co příjemně hřálo. Ležel jsem nehnutě a chtěl jsem, aby to tak zůstalo.
„Věčně tu ležet nemůžeš.“
Jasně. Vím. Bylo to jen přání. Nic víc.
„Bludiště jsi zvládl, ale ne úplně.“
Jasně že jsem ho zvládl. Co bych ho nezvládl. Akorát nemám oči. Jde o hovno. Napište mi bod a jděte nejlíp do prdele.
„Chápu tě. Nějaké přání? Když už to takhle dopadlo?“
Jo. Jedno bych měl. Malý, skromný přání. Chci pryč. Někam, kde nebudu nikomu vadit. Chci bejt jinde. V jiným světě. Chci bejt sám.
„To půjde. Ještě něco?“
Ne. To je všechno. Jsem skromnej. Nikdy jsem nebažil po majetku.
„Dobře. Vedl sis dobře. Škoda.“
Se vyser i se škodou. A nech mě ležet. Nech mě jen tak bejt. Chci nic nedělat, nehejbat se. Srát na všechno. Nemyslet na nic.
Zavřel jsem nevidoucí oči. Propadl se. Zmizel.

Stál jsem. Někde. Netušil jsem, kde. Stál jsem nehnutě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Pak jsem uslyšel zarachocení výtahu. Pak jsem uslyšel další zvuk. Pak mě obklopila kulisa hluku.
Cítil jsem vedle sebe hmotu. Vnímal jsem ji. Opatrně jsem zvedl ruku. Tu prázdnou. V druhé jsem měl hůl.
Dotkl jsem se zdi. Udělal krok a přitiskl se k ní. Cítil jsem se bezpečněji. Vnímal jsem, že okolo mě někdo prochází. Kroky nikdy nezpomalily. Asi jsem nevypadal zvláštně.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Strčil jsem ruku do kapsy. Pak ji zase vyndal.
„Vem si tohle.“
Hlas. Ženský hlas. Příjemný hlas.
„Cože?“
Něco se dotklo mých rtů. Poznal jsem, co to je. Oddálil jsem rty a zase je stiskl. Potáhl jsem.
Kouř mi vplul do plic. Další nádech. THC se začalo zabydlovat. Černý svět nabíral odstíny šedi.
Další nádech. Další. A další. Viděl jsem obrysy. Viděl jsem barvy. Vnímal jsem okolí. Jeho plastičnost. Vnímal jsem tvary. Vnímal jsem dívku, co stála proti mně.
„Jsem Klé.“
Ano. Jasně. Klé. Potáhl jsem.
„Ty jsi kdo?“
Vyndal jsem jointa z úst.
„Říkali mi Ájs.“
„Slušný jméno. Slyšela jsem ho.“
Podíval jsem se na ni pozorněji. Znovu potáhl. Viděl jsem mlhu. Vlnící se mlhu. Mlhu v podobě dívky.
„Jo. Z něčeho takovýho jsem.“
Cítil jsem, jak se mi s každým nádechem vracejí dřívější schopnosti. Jak se opět stávám sebou.
„Nechceš si jít sednout?“
Cože? Kam sednout?
„Tady nahoře je hospoda. Vystřelený oko. Zahrádka. Sednem si. Dáš si pivo. Seženu ti dalšího jointa. Budem si povídat. Lidi to tak dělaj.“
Jasně. Pohnul jsem se. Zvedl hůl bílou jak mý vlasy.
Jsem Ájs.
Slepec.
Budu tu žít.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!