Když bývalo potravy málo, po úspěšném lovu dávalo smysl najíst se víc než
do sytosti. Je-li však potravin neustále přebytek, toto instinktivní chování
ztrácí smysl. Přesto bývá těžké odolat a jsou mezi námi i nešťastníci, kteří jsou a jídle závislí. A není divu – souvislost mezi potravou a drogami je patrně mnohem užší, než bychom čekali.
Zatímco bez drog se většina z nás obejde, bez jídla nikoli. Stejně jako pití a dýchání je samozřejmou součástí našeho života. Ano, stravu i tekutiny už sice dokážeme dodávat organismu nitrožilně, ale snad nikdo tak nečiní dobrovolně. I proto, že jíme rádi. Výjimky se samozřejmě najdou – až po extrémní případy jogínů či jejich západních myšlenkových následníků, kteří prý jíst ani pít nepotřebují a veškerou životní energii čerpají ze světla. Řada z nich zaplatila za svou víru životem – zemřeli hlady či žízní. Podle přeživších však jen nebyli dostatečně čistí a nenašli to pravé světlo…
Značná část obyvatel vyspělého světa má však úplně opačný problém – potravy konzumují příliš mnoho. Jídlo nám tak moc chutná, že si nedokážeme odepřít „ještě kousek“, ze kterého se pak stane kousků hned několik. Čím to je? Funguje jídlo jako droga?
Chyba v systému
Když se na jídlo podíváme zjednodušeně z čistě funkčního hlediska, jde prostě o palivo pohánějící živé organismy. Protože však většinou nebylo úplně jednoduché nějakou potravu získat, v mozku vyšších živočichů se vyvinul složitý systém motivace a odměn, který zajišťuje, že zvířata budou činit to, co je nutné pro jejich přežití a rozmnožování.
Tento prastarý neurobiologický systém najdeme v takřka nezměněné podobě i v lidském mozku. A i když k němu přibyl rozum, stále má nad námi značnou moc. Právě díky němu máme rádi jídlo a sex.
Systém motivace a odměn má bohužel své mouchy – zjevně je výsledkem přirozeného výběru, a ne inteligentního plánu. Působí na něj celá řada různých drog, které pomocí rozličných mechanismů způsobují slast, charakterizovanou uvolňováním dopaminu v nucleus accumbens – částech mozku zodpovědných za řízení motivace a odměn, ale také za potěšení, smích, závislost, agresi i strach.
To však není jediná vada na kráse. Systém odměn lze totiž až příliš snadno zneužívat i bez drog.
Superstimul
Nikolaas Tinbergen, nizozemský biolog, etolog a ornitolog, byl jedním z průkopníků pozorování živočichů v jejich přirozeném prostředí a za své objevy získal spolu s Konradem Lorenzem a Karlem von Frischem Nobelovu cenu. Přišel také s konceptem superstimulu – uměle vytvořeného podnětu, který dokáže vyvolat silnější instinktivní odpověď než podnět přirozený, pro nějž se daný instinkt vyvinul. Tinbergen zjistil, že je docela snadné ovlivnit chování živočichů tak, aby jednali zjevně chybně, a přesto nedokázali odolat.
Jak je to možné? Instinkty jsou vrozená a nutkavá chování založená na chutích, barvách, vůních, tvarech či vzorech. V přirozeném prostředí bývají účelné. Jenže jim chybí hranice. Proto se ptáci raději než o vlastní starají o vajíčka sádrová, jsou-li větší a na pohled bezchybnější. Proto samečci motýlů upřednostňují papírové modely samiček se zřetelnější kresbou před samičkami skutečnými. Proto nedokáže štika odolat třpytce.
U lidí je systému instinktů téměř plně podřízen vědomému rozhodování, ale nejsilnější a nejstarší z pudů nad námi stále mají velkou moc. S motýly či štikami máme možná společného víc, než si myslíme. Je tu však jeden zásadní rozdíl – své superstimuly si vytváříme sami.
Přirozené drogy
Příklady najdeme všude kolem nás… Televizní seriály s falešnými emocemi, ke kterým se uchylujeme, jsme-li smutní, osamělí či ustaraní a potřebujeme rozptýlení. Internet a sociální sítě, dávající nám slastný pocit, že jsme ve středu dění. Nebo počítačové hry, kterým už řada jedinců propadla do té míry, že při hraní zemřeli vyčerpáním (schopnost odmítat odpočinek i stravu mimochodem svědčí o tom, že neuvěřitelně silná vůle oněm nešťastníkům nechyběla).
A to je jenom začátek. Superstimulem je také pornografie, která je dnes již natolik lákavá, že ji čím dál víc uživatelů upřednostňuje před sexem s opravdovými partnery, a která si podle zlých jazyků ve spojení s masturbací příliš nezadá s návykovými drogami.
Ale vraťme se k jídlu. Když ho býval nedostatek, v případě šťastného úlovku dávalo smysl se pořádně najíst. Je-li však nadbytek potravy trvalým stavem, stejné chování zjevně postrádá smysl a záhy začne být škodlivé. Protože jsme obdařeni rozumem, jsme si tohoto nebezpečí vědomi. A přesto nás cosi nutí najíst se dosyta a pak si ještě dát něco dobrého na zub!
Junk food
Chutná nám sladké, slané i tučné. Ale zkombinovat vybrané ingredience tak, aby výsledná chuť byla prostě neodolatelná, je docela umění. Šikovní kuchaři dokázali divy již ve starověku (a to neměli přístup k rafinovanému cukru), ale až rozmach vědy dovedl tvorbu lahůdek k dokonalosti a učinil z tohoto umění novou vědeckou disciplínu.
Dnes již v potravinářských koncernech pracují vědci z mnoha oborů na tom, aby vyrobili ještě lákavější pochoutky, ve kterých jsou cukry, sůl, tuk a nejrůznější příchutě skloubeny v „dokonalé“ rovnováze. A nejen chuť, ale i textura, barva, tvar a způsob rozpouštění v ústech je činí neodolatelnými. Experti přitom používají matematické a biologické modely i složité počítačové programy, které toho o našich chutích ví možná víc než my sami.
Promyšlený marketing poté dokáže výsledný produkt naservírovat spotřebiteli tak, aby měl ještě pocit, že dělá něco pro své zdraví – přeslazené kukuřičné lupínky či čokoláda se spoustou mléka („pro zdraví našich dětí“) jsou ukázkovými příklady.
Výsledkem vědeckotechnického pokroku je tedy i junk food – „nezdravé“ potraviny, kterých je až příliš snadné zkonzumovat přes míru. Junk food je přitom docela nejasný pojem, kterým zpravidla označujeme potraviny obsahující přemíru tuků a sacharidů (což jim dává značnou energetickou hodnotu) a vykazující naopak nedostatek bílkovin, vlákniny, vitamínů a minerálů (což je činí „nezdravými“).
Jako junk food označujeme především nejrůznější sladkosti, slané chipsy, zákusky a sladké nápoje, smažené hranolky a další jídlo typu fast-food, ale také hamburgery, pizzu či přeslazené „snídaňové“ cereálie. V zásadě platí, že čím průmyslověji zpracovanější jídlo je, tím vyšší je pravděpodobnost, že jde o junk food. Jasná definice však chybí – a je to vlastně pochopitelné, protože ony „nezdravé“ potraviny nejsou špatné samy o sobě, jsou-li jen drobným zpestřením vyváženého jídelníčku. Problémem se stávají až při nadužívání. A protože to samé platí i o drogách, kruh se začíná uzavírat.
Otroci pizzy
Studie se zvířaty skutečně prokázaly, že vysoce zpracované potraviny s přemírou tuků a rafinovaných sacharidů (jako cukr a bílá mouka) dokáží vyvolat přejídání připomínající závislost. Studie s lidmi zas potvrdily, že posuzujeme-li závislost na jídle stejně jako závislosti látkové, mnozí z nás opravdu vykazují znaky závislosti. Na zásadní otázku, zda jídlo funguje jako drogy, však neodpověděly.
Vědci z Michiganské univerzity na to šli z jiné strany – pomocí rozsáhlé studie se pokusili určit, které potraviny nejčastěji vyvolávají závislost a stojí tedy za současnou epidemií obezity. A výsledky jsou mediálně vděčné – ukázalo se, že mezi nejnávykovější potraviny patří hranolky, čokoláda a překvapivě i pizza.
Přesto zachovejme klid. Ani serióznější kolegové z Hospodářských novin sice nedokázali odolat titulku „Pizza a čokoláda z nás dělá otroky“, ale většina z nás dokáže potravu užívat s mírou. Sladkosti, pizza i čokoláda nám sice chutnají a činí potěšení – což je ostatně důvod, proč je konzumujeme – ale své chutě umíme udržet pod kontrolou.
Anonymní přejídači
Někteří z nás jsou bohužel k přejídání a obezitě náchylnější. Naše kultura je však vůbec nešetří – jejich „drogy“ jsou k dostání nejen v každém supermarketu, ale i v každém stánku rychlého občerstvení. Ostatní je užívají zcela veřejně bez jakýchkoli zábran a všudypřítomná reklama cílí i na děti.
Úplná abstinence navíc nepřichází v úvahu, takže „jídloholik“ nemůže „říct drogám ne“ a musí se s nimi naučit žít. Což není žádná hračka a ne každému se to podaří – výsledkem pak může být třeba mentální anorexie nebo záchvatovité přejídání a bulimie. Ve srovnání s těmito poruchami příjmu potravy působí i obezita jako menší zlo.
Co s tím? Někteří experti navrhují umístit na obaly návykových potravin varování před nevhodným složením výrobku, ale výrobcům se to z pochopitelných důvodů vůbec nezamlouvá. Politici zas občas přijdou s návrhy uvalit na nezdravé potraviny zvláštní daň, což je však z morálního hlediska podobně sporné jako daň z tabákových výrobků, alkoholu či jiných návykových drog, a navíc to moc nefunguje.
Někteří závislí se však rozhodli, že si pomohou sami. Již před padesáti lety tak začaly ve Spojených státech vznikat svépomocné skupinky Anonymních přejídačů (Overeaters Anonymous), inspirované Anonymními alkoholiky. Po vzoru AA je jejich cílem zůstat střízliví a pomáhat ostatním střízlivosti dosahovat. Pojem samotný ale bylo nejprve nutno trochu předefinovat – střízlivost znamená vyhýbání se nutkavému přejídání a udržování zdravé tělesné hmotnosti. A některým se to i daří. Oponenti však stejně jako v případě AA poukazují na to, že jiné způsoby léčby jsou efektivnější.
Je jídlo droga?
Odpověď na úvodní otázku tedy zní: Ano, jídlo asi opravdu může fungovat podobně jako drogy. Ale přínosnější bude se na to podívat z druhé strany. Český psychiatr Cyril Höschl vyslovil hypotézu, že primární závislostí je právě závislost na jídle a závislost na drogách je jenom jejím chybně kooptovaným mechanizmem.
Je-li tomu tak, hlad je vlastně prvotním abstinenčním příznakem. Otázka i odpověď se obrací a lze říct, že drogy fungují ještě lépe než jídlo a jiné přirozené odměny. Ostatně i dopaminu uvolní několikanásobně víc, a to rychleji a spolehlivěji. Vzhledem k tomu, že ani závislost na jídle není žádná legrace, je potřeba to chápat jako varování..
Reverzní marihuana
Rimonabant vypadal před deseti lety jako slibný lék proti obezitě. Účinkoval jako reverzní agonista receptoru CB1 – přesně opačně než Δ9-THC. Říkalo se mu „reverzní marihuana“ a jeho hlavním účinkem bylo potlačení chuti k jídlu. Omezoval také psychoaktivní účinky konopí, zvyšoval pohyblivost spermií a u krys dokonce zlepšoval krátkodobou paměť. Vypadalo to, že se bude hodit i pro léčbu závislosti na cigaretách, kokainu, opiátech či alkoholu. Brzy po jeho uvedení na trh však vyšlo najevo, že vedlejší účinky jsou mnohem častější a silnější, než se čekalo. Patřily mezi ně zejména těžké deprese a sebevražedné myšlenky. Příběh nadějného léku tak skončil ještě rychleji, než začal.
Konopím proti obezitě?
Nelze se zabývat jídlem a drogami a nevzpomenout si přitom na konopí. Pod jeho vlivem totiž jídlo chutná jinak a lépe. Konopí zároveň zvyšuje pocit hladu. Není divu, že jedním z průvodních jevů intoxikace bývají záchvaty žravosti.
Přesto však uživatelé konopí trpí obezitou méně často než neuživatelé. Vysvětlení, že se po konopí hubne, však nepůsobilo příliš věrohodně. Jedním z možných vysvětlení tohoto paradoxu by mohlo být, že závislosti na jídle a na psychoaktivních látkách spolu nejdou příliš dohromady. Naznačují to i studie, podle kterých třeba věřící lidé sice méně užívají drogy (oproti průměru), ale naopak častěji trpí obezitou.
Jenže při bližším zkoumání toto vysvětlení neobstojí – uživatelé konopí v průměru prokazatelně snědí víc jídla než ostatní. A nedávná studie (spočívající mimo jiné v měření hladiny cukru, inzulinu a cholesterolu v krvi) skutečně naznačuje, že nejde o pouhou korelaci. Zdá se, že konopí pomáhá tělu lépe řídit hladinu krevního cukru, což úzce souvisí i s tělesnou hmotností. Dobrou zprávou je, že zlepšení se týkalo i občasných a svátečních uživatelů. To ještě nutně neznamená, že jednou budeme i obezitu léčit konopím. Ale nezní to už jako šílený nápad.