Pro svou svobodnou atmosféru se stalo vyhledávaným azylem mnoha západních umělců, vědců i dobrodruhů, kteří tu hledali útočiště i inspiraci v nespoutaném duchu místních obyvatel vzdorujících koloniálním tlakům. Mezi slavné návštěvníky a obyvatele Maroka patří američtí spisovatelé jako William Burroughs, Gregory Corso, Allen Gingsberg, Tennessee Williams, Truman Capote nebo Gore Vidal, antropologové Clifford Geertz a Paul Rabinow a nespočet dalších. Tato mezinárodní volnomyšlenkářská atmosféra vedla i ke vzniku moderního marockého umění, k jehož předním představitelům patří stále žijící Mohamed Mrabet. Tento modernistický malíř a spisovatel je také autorem úchvatné knihy povídek M’hashish, kterou do angličtiny přepsal a přeložil jeho přítel Paul Bowles.
A začali kouřit
Spisovatel a hudebník Paul Bowles, který je autorem románů Pod ochranou nebe (zfilmovaný Bernardem Bertoluccim) nebo Pavoučí dům, patřil k zásadním postavám moderní americké, ale i marocké kultury. Jako hudebník se začal zajímat o původní marockou hudbu, nahrával ji a sbíral, čímž zásadně přispěl k jejímu uchování. Obdobně působil i v literatuře, kde nejintenzivnější spolupracoval právě s Mohamadem Mrabetem. Mnoho Bowlesových textů, včetně nejslavnějšího románu Pod ochranou nebe, je ovlivněno užíváním marocké národní drogy – kifu, konopných chloupků (trichomů) smíchaných s tabákem, někdy i s opiem. A právě kif je hlavním hrdinou souboru povídek M’hashish.
Někdy se divím, jak můžeš tak moc pít. Kam to všechno dáváš? Kacem se zasmál. A co ty? Neděláš nic jiného, než že kouříš tu svou dýmku. Já se naliju alkoholem a cítím se dobře. To je prázdná myšlenka, řekl Stito. Kif mi dává víc potěšení, než by komu kdy mohl dát alkohol. Díky němu myslím jasněji a mluvím lépe.
Knížka obsahuje deset krátkých vyprávění, jež čtenáře přenesou do úzkých uliček marockých měst, do kaváren obsazených kuřáky kifu, do obchůdků, tržišť a venkovských usedlostí. Ocitneme se na místech prosycených opojným duchem starého Maroka, který v sobě spojuje mystické vize, mužskou svobodu a útlak žen, Korán a berberské bájesloví, upjaté francouzské úředníky i svobodomyslné americké turisty. Pomocí velmi úsporného a jednoduchého jazyka, jenž připomíná dětské bajky, nás Mhbaret s Bowlesem vtahují do zvláštního snu naplněného humorem, drogami, sexem a podivuhodnou mystikou severní Afriky. Hrdiny všech povídek jsou až na dvě výjimky muži oddaní kifu – mladíci, co nemají zájem o nic než o drogové snění, nebo muži, kteří poznávají sílu konopí. Typickou větou, opakující se v mnoha proměnách a procházející celou knihou, je pak: „Vytáhl svou sesbi (asi 30 cm dlouhá dřevěná dýmka s úzkým tělem a malou hlavou, pozn. red.) a začali kouřit,“ anebo: „A vykouřil několik dýmek kifu.“
Z kifu se nikdo nezblázní
Opojení kifem je zobrazeno jako nositel svobodomyslné konopné moudrosti zahálčivých Maročanů, kteří žijí ze dne na den, způsobem, jaký přetechnizovaný a přeúkolovaný moderní svět dávno nezná. Kouření je zároveň představeno velmi civilně, jako obyčejný zvyk, rovnající se popíjení piva u nás. Není ani dobré, ani špatné, je opojné. Díky tomuto neutrálnímu pohledu se daří otevřít zkušenost konopného opojení do mnoha různých směrů.
V povídkách „Třtinové křoví“, „Doktor z Chemelu“ a „Hassan a Aghrebia“ se objevují hetero- i homosexuální motivy prošpikované notnou dávkou vtipu. V povídkách „Třtinové křoví“ a „Alláhova slova“ zase kif funguje jako nástroj pro navození klidné mysli a spokojeného života – vede k vyléčení nenávistného alkoholika i náboženského fanatika. Poté, co vymění alkohol, respektive Korán za kif, přestanou trápit sebe i druhé a žije se jim lépe.
V kavárně se Si Brahim potkal s přítelem, s nímž se už mnoho let neviděl. Ten muž byl těžkým kuřákem kifu. Seděli spolu a povídali si a přítel nabídl Si Brahimovi trochu kifu. Ne, já nikdy nekouřím, řekl Si Brahim. To je velmi špatné, odpověděl přítel. Kdybys kouřil, možná bys nevypadal tak smutně.
Povídky „Moře na ulici“ a „Dva přátelé v dešti“ jsou zase zobrazením naprosté zkouřenosti. V první z nich se jeden muž po mnoha a mnoha dýmkách kifu ocitne na ulici, kterou vnímá jako moře. Chce si v něm tedy zaplavat, jenže když skočí do vln, přistane v agávovém keři a psích exkrementech. Mystickou notu rozeznívá například povídka „Mladý muž, který žil sám“. Je o mladíkovi, co sedí celý den u dědečkova bazénu, pokuřuje a učí se mluvit s ptáky a hady a nakonec vyléčí dívku, co ztratila řeč.
Pro čtenáře Legalizace je nepochybně nejzajímavější závěrečná povídka, nazvaná „Příběh kráječe kifu“, která je o tom, jak mladého prodavače kifu pronásledují francouzští koloniální úředníci z Úřadu pro tabák. Domnívám se, že následující citát mluví sám za sebe: „Francouz se ke mně obrátil a začal mi říkat, že jsem příliš mladý na to, abych kouřil kif. Říkal, že si zničím zdraví, zblázním se a dostanu různé nemoci.Když skončil, řekl jsem: Z kifu se nikdo nezblázní. A nezničí vám zdraví. Vůbec nic vám neudělá, když dobře jíte a spíte. Zblázníte se a onemocníte spíš z toho, když nemáte dost peněz. Vy nemáte právo uvěznit mě ani na jediný den. Kouřím kif, a občas si ho kupuji, nařežu ho a kouřím. Neprodávám ho. Proč radši nepronásledujete ty, co ho prodávají? Trestáte ty nepravé, a ty, kdo mají být potrestáni, necháváte jít.“
Zdroj: Mohamed Mrabet, M’Hashish, přeložil Paul Bowles, vydalo City Light Books, San Francisco, 1969
