+3
Legendární pedagog a reformista Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Nepřehlédnutelná osobnost, provokatér, uznávaný etnolog, lingvistický antropolog a kdysi iberoamerikanista, estét a v neposlední řadě mnoha svými kolegy i studenty obdivovaný nonkonformista a poněkud excentrický typ.
Doc. PhDr. František Vrhel, Csc. je jednou z nejoriginálnějších a zároveň nejerudovanějších postav svého oboru. Mimo jiné jeden z nejlepších překladatelů ze španělštiny. A prý také člověk se sklony k frivolnosti. V těchto dnech slaví dvaasedmdesáté narozeniny, ale energie má víc než my všichni dohromady. Asi je to tím, že ustavičně trénuje šedé buňky mozkové. A taky má bleděmodré oči jako Paul Newman a svoji bílou hedvábnou šálu nosí s takovou noblesou, jako by mu ji daroval sám dalajláma. Anebo Elvis Presley.
Nejprve si ještě musíme ujasnit, jak vás mám oslovovat. Pane docente, nebo pane doktore?
Pane doktore, to bude lepší.
Ale to je blbost, když jste docent!
Vždycky jste mě oslovoval pane doktore, je to taková tradice mezi námi dvěma, tak zůstaňme u toho.
Pane doktore, vaše dlouholeté působení na pražské filozofické fakultě je legendární. Mezi studenty jste velmi oblíbený a populární.
Shrnout mou práci zde do několika vět je dosti obtížné. Když to vezmu od konce, já jsem se stal šéfem Katedry etnologie v roce 1989 a zůstal jsem jím až do minulého roku. Mně šlo o to, pedagogicky vzato, aby tato disciplína měla nějaký horizont. Usiloval jsem tedy od počátku devadesátých let, ne vždy však úspěšně, o to, aby se součástí studia staly například kulturní oblasti. Aby se tu přednášelo o jednotlivých světadílech, i když třeba omezeně. Šlo mi o jakési trojné pojetí jednoho oboru. Tradice takzvaná Volkskunde, to jest domoviny, studium domácích i evropských etnik, archaičtějším termínem národopis, to je tradice německá. Druhá položka by byla Völkerkunde, což je mimoevropská etnologie, a nakonec folkloristika.
Ale proč zrovna vás studenti tak milujou a vzpomínají na vás i po letech?
Já si myslím, možná si to mylně vysvětluji tak, že jsem byl oblíben proto, že jsem velice liberální. Vyhovím, pokud to lze, když jde o žádosti či různé nedůslednosti. A zkouším velmi mírně. Extrému jsem dosáhl při svém hostování v Trnavě na Slovensku, kdy jsem byl pokárán za to, že jsem všem studentům dal za jedna. Buď z obecné etnologie anebo lingvistiky, to už přesně nevím.
Možná jste byl a dosud jste tak oblíbený a známý i pro svůj poněkud svérázný způsob vyjadřování. Na internetu o vás existuje dokonce i spousta vtipů!
Jo, vy myslíte ty sprosťárny? To mne ale zdaleka necharakterizuje, spíše jde o originálnější stylizaci.
Vím z vlastní zkušenosti, že se vyjadřujete často velmi originálně.
Když jsem jednou takhle naťukal do vyhledávače František Vrhel, objevily se právě tyhle „Odborně zneftipněné vtipy“. A bylo to o mně. Mimochodem, je tam například tenhle: Stěžuje si v pracovně asistent docentu Vrhelovi: „To je hrozné, jak ti studenti na chodbách ohavně kopulují a jak jsou při tom hluční…“ – „Aťsi, však my s těma sráčema o zkouškovým vyjebeme!“
A vy jste to takhle neříkal?
No to jo, já třeba řeknu, my ho voprcáme do vejšky, anebo armádní jelito, měřická mluva, to ano. Ale nikdy bych se tak samozřejmě nechoval!
To máte hezkou pověst! Docent, doktor filozofie, kandidát věd a mluví někdy rád jako dlaždič. A prý jste taky sedával na přednáškách s nohama na stole a na nohách jste měl koně.
Tak tohle je ale fáma! To bylo jinak! Někdy v devadesátým roce to o mně napsaly nějaký americký noviny, že tam s těma koněma takhle sedávám. Ale při přednášce to určitě nebylo. Možná při nějakých konzultacích. Musím vám, Filipe, říct, že já už koně nosit nemůžu! Teď když mám endoprotézy, už se mi to těžko sundává. To jsem měl právě problém se Silvou, se svojí dcerou. Šel jsem za ní a říkám: „Prosím tě, mohla bys mi sundat ty boty?“ A ono jí to hned nešlo a říkala, že nechápe, že si někdo kupuje takový boty, který si pak nemůže zout. Že takovej člověk patří spíš k nim, do blázince, kde ona dělá psychoterapeutku, než kamkoli jinam. Po tý první operaci už je nosím málokdy. Když je třeba doma moje žena Mia, ta je tolerantnější. Ta mi ty koně zouvá.
Pamatuju si vás ze začátku devadesátých let, že jste byl v podstatě pankáč.
Pankáč? To určitě ne. Já jsem byl vždycky, pokud jsem něco byl, spíše estét; hipík pro mě znělo sympaticky, ale tehdy jen v poezii. Jinak mi byl způsob života hippies spíše vzdálený.
A jaký tedy jste?
Já jsem takovej ten, co si denně piluje nehty, jak to říká moje dcera. Že by ho nějaká věda zajímala? Toho zajímá jenom paráda! Že jsem jako Oněgin, který než vyrazí na bulvár nebo do divadla, připravuje se na to tři hodiny.
To máte odmalička, že jste takovej jinej?
Jo, to mám. Jsem spíše kompulsivní neurotik s nabujelým smyslem pro uspořádání věcí.
To jste musel mít v mládí zajímavý vývoj?
Vývoj, jo? Nemám si na co stěžovat. Dětství v Klatovech bylo příjemný, tam jsem byl do roku 1960, tedy do svých sedmnácti let. Měl jsem, řekl bych, pověst pilného studenta a premianta. Kromě tělocviku jsem maturoval na samé jedničky. Z tělocviku jsem měl dvojku, což v retrospektivě celkem chápu. A potom jsem šel, spíš pod vlivem vnějších okolností, ne z rozhodnutí vlastního, studovat chemickou technologii. Původně jsem chtěl jít na astronomii, ale to byla specializace, která se otevírala pouze jednou za čas na matfyzu. V chemické technologii jsem dodělal asi tři semestry. Dobře mi šla matematika, ale technologické disciplíny byly velmi špatné. Pak jsem pracoval chvíli v klatovském archivu a to se mi docela líbilo. A tak jsem se dal se na filologii. Skončil jsem u ruštiny a španělštiny. Španělštině jsem se věnoval více, protože mně byly vlastně slovanský jazyky vždycky dost cizí, i když je respektuji. Například ruská klasická literatura. Dodneška je mým životním hitem četba Evžena Oněgina. Mohl bych vás z toho okamžitě začít zkoušet! Jakou barvu měl baret Taťány, když se setkává s Oněginem?
Modrou.
Ne, malinovou! Ale nebudu to prodlužovat. Skončil jsem u filologie, což se mi líbilo, jenže přišel rok 1968, došlo k určitým změnám, já byl ve Středisku iberoamerických studií a to se stalo součástí katedry etnologie. Tak se ze mě postupně stal etnolog a můj dlouhodobý studijní pobyt v Mexiku znamenal, že jsem přešel na etnologii či antropologii ve smyslu teorie a amerikanistiky. Amerikanistiku už léta nedělám, přednášky jsem měl někdy v sedmdesátých letech, teď už se pohybuji pouze v rovině teorie. Už se mi to vzdálilo.
Zmínil jste dlouhodobý studijní pobyt v Mexiku v sedmdesátých letech, to bude čtenáře velmi zajímat.
No ano, to bude čtenáře velmi zajímat, ti budou přímo nadšeni!
Vy jste byl prý poté, co jste se vrátil, skoro rok v nemocnici.
Ne! To ne, v nemocnici jsem byl asi měsíc. Tehdy mi pan docent Kuhn z IKEMu při první vizitě řekl, a ještě mi onikal: „Tak už přestanou žvejkat ten betel anebo co?“ Taky si kdovíco myslel. Ale Mexiko nesouviselo s nějakými drogami. Já jsem přišel do světa jako oficiální zahraniční stipendista do Departamento de Lingüística, tedy ne jako etnolog, ale jako lingvista. A studoval jsem původní anebo usedlé, takzvaně autochtonní jazyky mexické oblasti Oaxaca. To byly poněkud neobvyklé jazyky, kde se uplatňují zvláštním způsobem tóny. Změnou tónu hlasu se mění i význam a tvar vyřčeného slova.
Antropologii jste tam tedy nestudoval?
Často jsem navštěvoval velmi obsáhlou knihovnu tamního Antropologického institutu a tam studoval i nějaké ty rozumy antropologické. A jenom jednu takovou perličku: Mě zajímal sexuální život primitivů, tedy divochů, a kdysi předtím jsem se v pražské univerzitní knihovně pídil po slavné studii Sexuální život divochů v jihozápadní Melanésii, pocházející z roku 1929. A na výpůjční službě mi řekli, že mi to půjčit nemůžou, protože je to zařazeno pod pornografií. A že musím přijít s nějakým povolením. A já se na to vykašlal, protože jsem věděl, že za chvíli odjíždím do Mexika.
Nejsou až tak důležité sexuální praktiky, ale spíše představa o tom, co je muž a co je žena.
A tam ji v knihovně půjčovali.
V této centrální antropologické knihovně to nebyl žádný problém. Ona to samozřejmě žádná pornografie není, je to spíše o rodinném životě tamních kmenů.
Ale povídejte mi…
O drogách?
To taky, ale vůbec, co jste dělal ve volném čase?
Ve volném čase jsem studoval tu antropologii! Já celý život nevedu nic jako volný čas. Sice jsem podnikl pár cest po Mexiku, ale volný čas pro mě vlastně znamená, že si mohu číst. Takže i tam jsem si četl. Především různé teorie. Přijel jsem z Československa, kde vědecké knihy moc nebyly, takže jsem si tam vytvořil jakous takous knihovničku a nic jiného jsem nedělal.
A ty drogy?
Tam byla všude marihuana, jako hispanista vyslovuji samozřejmě „marichuana“, teda Máňa a Jana, španělsky María a Juana. Ani nevím, z čeho ten název vznikl, já se po etymologii toho slova nepídil. Ale zúčastnil jsem se několika fiestas, tedy večírků, a tam často byly skupinky, někde v rohu nebo třeba na balkóně, kde se pokuřovala marijuana.
A zhulil jste se?
Zkusil jsem to se svojí kamarádkou lingvistkou a pod její kontrolou jsem si zakouřil. Hrozně to na mě působilo. Měl jsem kosmické vize a materializaci diferenciálních rovnic. Zhmotnily se mi prostě. Ráno jsem měl sice ksicht značně zezelenalý, ale jinak jsem byl v pořádku. V Peru byla však situace úplně jiná, tam se to úplně odmítalo, bylo to dokonce nebezpečné. Když jste šli středem města, velmi často se k vám někdo přitočil a zeptal se: „Señor, no quiere cocaína?“
Ještě k Mexiku, neseděl jste neustále nad knihami, nebo ano?
Mexiko je velmi rozmanitá země, několikrát jsem se tam ještě vrátil a s bratrancem jsem projel mayskou kulturní oblast, která zasahuje i do okolních států, což bylo velmi pěkné. Pyramidy za soumraku anebo v noci jsou opravdu nádherné, ale spíše ty odlehlejší. Ne takové ty obležené turisty, jako je například guatemalský Tikal v areálu Mundo Perdido (česky Ztracený svět, pozn. red.). Krásně se odtamtud pozoruje západ slunce, ale je tam zkrátka moc lidí.
Kouření pro mě není droga. To je spíš nějaká obsese.
To muselo být vzrušující!
Bylo. Jednak mě bratranec hnal svinským krokem, ale já jsem měl pouze jeden požadavek: podívat se na špičku Yucatánu, kde měla být největší kolonie plameňáků na světě. To místo se jmenuje Río Lagartos, v překladu něco jako Ještěrčí řeka. A já tam moc chtěl. Přijeli jsme tam a byla to hrozná prdel. Hrozná. A jediní plameňáci byli asi tři takoví hlinění na návsi. Ale jinak jsou tam všude krásná zákoutí, to ano. Třeba v Belize jsou pozůstatky starého mayského osídlení Altun Ha. Je to tam velmi upravené, ale když tam člověk přijede, v podstatě tam nic není. Jeden kolozubej dědeček prodával studenou vodu nebo nějakej sprajt, ale jinak tam nebylo nic. V Mexiku byla alespoň u těch památek taková malá knihkupectví a krámky. Chcete si koupit třeba maysko-španělský slovník, gramatiku anebo učebnici, což samozřejmě ale nikdo nekupuje. Tedy kromě mě. Je to něco podobnýho, jako si u nás téměř nikdo nekupuje romštinu anebo novoindické jazyky, což je škoda.
Pamatujete si, pane doktore, jak jsem vám kdysi volal a ptal se vás, proč mají černoši větší pinďoury než běloši?
Já si pamatuju víc takovejch vašich dotazů! Ale odpověď na tohle není rozhodně jednoznačná.
Nicméně asi za půl roku mi vaše dcera přinesla studii, kterou jste napsal. Jmenuje se Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko.
Měl jsem o tom i několik přednášek, kde jsem zažil mnoho žertovných věcí. Toto téma jsem vlastně začal studovat pod dojmem projektu profesora Maliny na antropologii v Brně, ten mě do toho navezl. Původně chtěl, abych napsal něco o sexualitě staré Ameriky. Řekl jsem mu, že jsem děkan a fakt nemám čas, že to napíše kolega. Jenže on tvrdil, že beze mě to nebude ono, ať tam nahodím alespoň obecné poznatky. Tak jsem se nafoukl a opravdu jsem tu studii nebo esej v roce 2002 napsal.
A sklízím s tím všude úspěch, naposledy v Bratislavě, kde jsem přednášel jako „invited speaker“. Slovenské archivářky pořádaly nějaké mejdlo na téma mužství versus ženství. Já sklízím velký úspěch s tím – je to tedy velmi laciné –, když na začátku přednášky řeknu: „Dámy a pánové, musím vás dopředu upozornit, že mě vždycky do sexu nutili.“ Ale rád bych se k otázce antropologie sexuality vyjádřil vážně.
Jen do toho.
Sexualita znamená dvě věci, tedy implikuje dvě složky. Jednak sexuální chování, sexual behavior, jak to definovali v USA ve čtyřicátých letech, ale tam to brali spíš s ohledem ve vztahu k persistenčním praktikám. Když je málo potravy a podobně, jak se to projevuje v lidské sexualitě. Mimochodem, mě kdysi známý sexuolog, profesor Weiss pozval na jednu přednášku, kde mluvil pán, na můj vkus velmi nedbale a nenápaditě oblečený. A ta přednáška se jmenovala „Dámský orgasmus“. Bylo zajímavý se podívat na publikum. Většinou to byly studentky psychologie od nás z fakulty. A profesor Brody (britský sexuolog a psycholog, pozn. red.), ten přednášející, měl k dámskýmu orgasmu jenom samý tabulky. A z nich tohle publikum moc odvázaný nebylo.
A ta druhá složka sexuality, pane doktore?
Tak tedy: sexuální chování je ta první. Druhá zahrnuje sexuální praktiky a postoje. Ty postoje jsou velmi důležité, ony obecně otevírají pohled na to, co se dá nazvat kulturní definicí mužství a ženství. Pro mě tedy nejsou až tak důležité ty sexuální praktiky, ale spíše představa o tom, co je muž a co je žena. A to, jak tato představa může kolísat v různých společenstvích. Každý ví a zná, jak to vypadá třeba v arabském světě. To je pro mne tedy podstatná věc.
Představa arabského světa o ženách je pro nás dost zvláštní.
A nejenom arabského světa. Vezměte si například infibulaci, v Somálsku anebo Etiopii tradiční počínání, tedy ženskou obřízku. Žena je prostě završena až poté, co jí provedou obřízku. Jednou jsem se musel úplně lexikálně zabrzdit během zodpovídání dotazů na toto téma, kdy jsem chtěl naplno a lidově říct, že prostě bábě zašijou píču. Ale řekl jsem si, že tak daleko zajít nemůžu, to by z toho mohlo něco bejt. Musel jsem se strašně překonávat, abych to vysvětlil slušnými slovy. Jinak mi bylo samozřejmě jedno, kdyby v novinách napsali, že jsem sprosťák! A že jsem asi nějakej chudokrevnej.
To by asi řekli!
No a co řekla dcera, když jsem měl v kabelový televizi pornokanál Private Gold? Vždycky, když šla okolo, jsem to rychle přepnul na sport, a ona jednou šla a bez ohledu na fotbal prohlásila: „Na to se můžou dívat jenom naprostý chudáci!“
Z vaší studie jsem se také dozvěděl, že v mnoha kulturách či původních kmenech neznají pojem láska. Proč? A kdy a kde tento „pojem“ vůbec vznikl?
To je stálá a velmi stará debata. V humanitních vědách si můžete říkat, co chcete, když to zní jenom trochu logicky. Je láska všeobecným jevem, vyskytuje se ve všech dobách, ve všech kulturách? Je to emocionální vztah mezi hetero…
… i homo?
To se nedá říct. Když jsou u toho buzeranti a teplajznice, nějak to nedokážu posoudit. Ale asi jo. Emocionalita je asi univerzální.
Můžete si myslet, že láska jako emoce se vyskytuje u všech lidí, ale nebude tomu tak. U některých původních kmenů ji prostě zřejmě neznají. I když jsou třeba etnologické údaje o tom, že někdy mladá dvojice občas ze svého etnika uteče, třeba proto, že se jim nelíbí institut takzvaného preferovaného manželství. Kdy si smíte vzít pouze jistého bratrance či sestřenici, například kvůli majetku anebo z jiných důvodů. Ale jinak jsem v tomto skeptický, na to neexistuje dostatek poznatků.
Takže co je láska?
Pro mě je to ve skutečnosti vynález romantismu. Já si neumím představit vypracovanou, rafinovanou lásku bez určité kulturní vytříbenosti. Pro mě by tedy největší vrchol představovali asi romantikové, například Goethe a jeho literární hrdina Werther jako prototyp. Jak mi jednou říkala jedna má odpůrkyně: „Co ten tvůj Werther a ta kráva s těma růžovejma mašličkama, tuberačka jedna?“ To že prý není žádná láska. Moje žena Mia Werthera taky odmítá.
A proto některé kultury pojem láska znají a některé ne?
Musím podotknout, že to není úplně běžné například u amazonských indiánských kmenů. Nemluví se tam o lásce, není to ani zdokumentováno, kdežto tahle beletrie vám jasně dává obraz velmi vypracovaného a velmi diferencovaného světa. Chcete-li slyšet moje stanovisko, já se tedy kloním spíše k tomu, že láska je opravdu elaborátem či produktem krásné literatury evropské.
A jak si myslíte, že by to vypadalo, kdyby například sexuologii formovali a vytvářeli lidé takzvaného třetího světa či přírodní národy?
To se, Filipe, strašně mění s časem. Jak říká můj kolega, který byl rok na Papui-Nové Guinei, že když se tam domorodcům naveze Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir, oni to přijmou a po nějaké době je to prostě změní. I v Arábii anebo v Indii odedávna existovaly traktáty o erotice a sexu, ale taková Kámásútra je spíše příručkou pro sexuální akrobaty než cokoli jiného.
Já jsem se do ní koukal a ani jsem to raději nezkoušel.
Vždyť říkám, to je pro cirkusáky!
Proč se používá označení „třetí svět“ a o prvním a druhém se vůbec nemluví?
Protože první a druhý svět jsme vlastně my. To byly tedy především světy technologizované. Třetí svět byly národy, které měly nějakou strukturu, třeba africké národy s jakousi státností, vlajkou, armádou a podobně. A pak existuje ještě čtvrtý svět, takzvaná reliktová etnika. Tedy hlavně původní kmeny v Jižní Americe či na Papui-Nové Guineji.
Jo, to jsou ti s tyčkama na pinďourech!
Koukám, že si z toho vybíráte ty nejdůležitější věci, Filipe! Tomu se říká penilní pouzdro.
A kdo má největší, ten je náčelník.
Náčelník nemusí mít třeba největšího pinďoura, ale to pouzdro musí mít reprezentativní. Protože se soudí, že vypracování penilního pouzdra může zrcadlit nějaké společenské postavení. Zdá se mi, že přírodní národy či původní obyvatelé i jinak vnímají čas. Vzpomněl jsem si na mayský kalendář a údajný konec světa v roce 2012. Celá Mezoamerika, a to se netýká jenom mayského kalendáře, se vyznačuje cyklickým pojetím dějin, ale takhle čas pojímají i takzvané národy třetího a čtvrtého světa, není to úplně specifikum Střední Ameriky. Vypracovaná lineární historie se datuje od díla Svatého Augustina, velikého západního teologa, které se jmenuje O boží obci, z poloviny prvního století po Kristu. Tam se jako výraz křesťanského světového názoru a obrazu světa objevuje lineární pojetí času. Svatý Augustin polemizuje s názorem řeckých filozofů, kteří tvrdili, že se vše odehrává v cyklech, které se pravidelně opakují.
A co vaše vlastní zkušenosti s původními obyvateli, tedy s indiány?
To se mi celý život připisuje, ale já jsem přišel do styku s indiány jen velmi málo, vlastně jen jako s jazykovými informátory při svých studijních pobytech na univerzitách v Mexiku a Peru. Pokud jsem s něčím přišel do styku, byly to jazyky. Mě zajímaly exotické jazyky. Ne indiáni. Pro mě to byl velký sebestrukturační moment, že jsem se ocitl mezi knihami, které mě velmi zajímaly. To bylo třeba na tom Mexiku skvělý, i když to možná zní divně.
Je dle vás pro původní národy, takzvaně necivilizované, přínosem civilizace anebo kolonialismus, kdy dochází k narušování původní kultury a zavlékání cizí?
To je obecnější otázka, kterou se začali zabývat evolucionisté v 19. století, ale původně s tím přišli osvícenci. Ti vycházeli z toho, že na počátku je málo rozvinuté lidstvo. Tento názor pak převzali zastánci evoluční teorie, kteří měli takovouto stupnici vývoje lidstva: divošství, barbarství a civilizace. Hodnotit civilizaci a hodnotit kolonialismus, to je za prvé velmi nebezpečné, můžete se někoho dotknout, že se vyjadřujete nekorektně a projevujete se rasisticky. Někteří v době kolonialismu vycházeli z představy, že vyspělost společnosti, tedy její směřování k civilizaci, je dána kulturním kontaktem. Kolonialismus by byl vlastně takovou krajní, velmi přebujelou podobou kulturního kontaktu. A hrabě Gobineau, francouzský aristokrat, který v 19. století napsal knihu Esej o nerovnosti lidských plemen, ten pokládal za motor dějin rasové míšení. Ale to míšení je podle něj v podstatě linií degenerace, až to dopadne tak, že tady lidstvo bude přešlapovat jako stádo buvolů a bude konec. Gobineauem a jeho teoriemi o árijské rase se později velmi inspirovali němečtí nacisté v době Třetí říše.
Co říkáte globalizaci současného světa?
K tomu se nedovedu jednoznačně vyjádřit. Já sám toho nejsem velkým stoupencem. Právě jako etnolog bych měl hájit svéráznost a kulturní relativitu, a ne unifikaci dnešního světa. Ale bez ní by třeba nebyly už takové triviality, jako je mobilní telefon, internet nebo satelitní spojení. Jednoznačný závěr nelze očekávat.
Je vůbec ještě dnes etnologie či antropologie důležitá, když už je v uvozovkách všechno objeveno?
Nejde jen o to, že už je vše objeveno, především se dá říci, že vše je akulturováno čili propojeno. Jak si kdysi stěžoval můj dočasný šéf v Limě, on byl takovej romantik, když se jednou vrátil z And od indiánů, jaký je to úpadek, když mu tam místní nabídnou coca-colu. Přestože studoval v Americe, nelíbilo se mu to. Ale je to nutný efekt modernizace.
A je to dobře?
Já příliš nesouhlasím s teorií, že postupný vývoj znamená postupné zlepšení. Já nevím, jestli je to dobře. Nejsem toho vyhraněným stoupencem, ale nějak se s tím musím vyrovnat. Mám k tomu spíše ambivalentní postoj.
Asi to jinak nejde.
Pravděpodobně ne. Záleží taky na tom, jestli pokládáte historii za kalendář, chaos, anebo jestli to vše, co se děje, má nějakou skrytou logiku.
Jste pro legalizaci marihuany a léčebného konopí?
To asi jo, to bych celkem toleroval, ale stejně si myslím, že by to pod částečnou kontrolou být mělo. Absolutní zákaz je nesmysl, ale úplné uvolnění asi taky není možné.
Může současná společnost existovat bez drog, když tu jsou drogy stejně dlouho jako lidstvo samo?
Právě, drogy jsou tak starý, že asi ne. Vždyť je to vlastně taková podoba ekologickýho obcování se světem, když mluvíme o přírodních drogách. To má dost dlouhou tradici a existuje dost autoritativních studií o přírodních drogách jako o derivátu takzvané zelené medicíny.
Vidím, že pro vás je největší droga práce a vědění. Kromě marihuany jste tedy žádné jiné drogy nevyzkoušel? Ani alkohol?
Já nepiju, protože mám už od mládí vážně nemocný žaludek. A na to se alkohol pít nedá. Kromě toho mi alkohol nikdy nechutnal.
Máte vůbec nějakou závislost? Třeba na práci?
Teď už jsem starej paprika, ale snažím se pořád něco dělat, to jo. V podstatě nemám jiný program než práci. Ale musím vás upozornit na jednu důležitou věc. Třeba kouření pro mě není droga. To je spíš nějaká obsese. Pro mě je droga pouze to, co mění stav mysli. Pokud k němu nedochází, droga to není. Je to nějakej návyk. Ten má nějaké donucovací podoby, ale není to droga.
Co byste vzkázal čtenářům časopisu Legalizace?
Že by se měli aspoň trochu kontrolovat a brát to s určitou ostražitostí a opatrně. A aby nepřišli o ten požitek, pokud tam nějaký požitek je.
Věříte v Boha?
Spíše nikoli. Je to podle mne jen gigantický, leč velkolepý, zejména ve scholastické podobě, kulturní konstrukt.
A ještě poslední otázka: Jste do někoho zamilovaný?
Do svý manželky samozřejmě, jsme spolu už přes padesát let.
Takže láska existuje?
Pro mě je moje žena bohyně. Je to člověk, který zásadně ovlivnil celý můj život. Takže jasně, láska existuje.
Doc. PhDr. František Vrhel, Csc. (*1943 v Klatovech)
od roku 1989 až doposud ředitel Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Mezi lety 1994–2000 také děkanem FF UK. V letech 1962–1967 vystudoval na FF UK v Praze a v Havaně románskou filologii. Od roku 1968 působí na filozofické fakultě (od roku 1978 na Ústavu etnologie). Habilitován byl v roce 1987 (habilitační práce Podoby etnolingvistiky). Dlouhodobé studijní pobyty na Kubě, v Mexiku a Peru.
Přednáší obecnou etnologii, jádrem jeho vědecké činnosti je etnolingvistika a teoretická orientace v etnologii na základě lingvistických postupů. Je autorem mnoha odborných studií a knih etnologických a lingvistických, také překladatelem ze španělštiny, především knih argentinského spisovatele Jorge Luise Borgese (např. Fantastická zoologie, Nesmrtelnost, Obecné dějiny hanebnosti) či Gabriela Garcíi Márqueze. Nade vše miluje knihy a svoji rodinu. Nosí účes, který sám nazývá Marbulínek, podle účesu hrdiny stejnojmenné prvorepublikové dětské knížky. Žije a pracuje v Praze a Klatovech.
