Z Itálie do Prahy
Mattioliho jistě ovlivnilo, že jeho otec se živil jako lékař, neboť začal sám studovat medicínu v Padově. Dětství prožil v Benátkách a jako mladý lékař působil na dvoře tridentského biskupa. Stejně jako jeho ostatní kolegové se zajímal o byliny, které mohou pomoci pacientům. V rámci svého zájmu o botaniku přeložil z řečtiny do italštiny i latiny dílo antického učence Pedacia Dioskúrida z Anazarby. De materia medica je spis s obrovským množstvím informací o rostlinách v 1. století n. l. Jeho dílo doplňoval, ale zároveň začal pracovat na vlastním spisu o rostlinách.
V dalším městě doplnil svou lékařskou činnost o botaniku – Gorici dokončil svůj herbář a mohl jej dát roku 1554 k vydání benátskému nakladateli Vincentu Valgarisovi. Ve stejním roce se Mattioli stal osobním lékařem arciknížete Ferdinanda Tyrolského (českého místodržícího v letech 1547-1566) a přesídlil z Itálie do Prahy. S rodinou arciknížete pobýval i na zámku Březnice.
Český herbář od Melantricha
V roce 1561 vydal u pražského vydavatele Jiřího Melantricha z Aventýna (1546-1599) knihu svých latinských lékařských dopisů Epistolarum Medicinalium libri quinque (Pět knih lékařských dopisů). Již v roce 1562 u téhož Melantricha vyšel poprvé Herbář aneb bylinář (Herbarz ginak bylinař welmi užitečný a figurami pieknymi y zřetedlnymi podlé praweho y yako žiwého zrostu Bylin ozdobený). Český již doplňovaný text přeložil Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600). Německá verze Herbáře vyšla rovněž u Melantricha v roce 1563 v překladu pražského lékaře a přírodovědce, rodáka z České Lípy a absolventa Padovské university Georga Handsche z Limuz (1529-1578). Herbář vycházel i dále latinsky.
Mattioli se znal s mnoha kolegy, kteří mu z daleké ciziny posílali vzorky exotických rostlin, jejichž popisy zařazoval do následných vydání, knihu průběžně aktualizoval a rozšiřoval, takže jednotlivá vydáni se liší rozsahem.
Od počátku byly součástí Herbáře ilustrace. V českém i německém vydání je přes 200 dřevorytů, které charakterizují popisované rostliny. Jejich autorem je pravděpodobně malíř Hans Minich, provedl dřevorytec Daniel – oba stálí pracovníci Melantrichova nakladatelství. Typografie i kvalita všech vydávaných titulů Melantrichova nakladatelství byla tradičně velmi vysoká, proto není divu, že toto nakladatelství obdrželo královské privilegium k vydávání Herbáře, nejprve na 5 let, po roce 1559 prodlouženo na dalších 20 let.
Dílo za čtyři kopy grošů
Vydání dotoval sám Ferdinand Tyrolský, (mnozí ho mají za iniciátora vydání Herbáře), neboť zadal v roce 1559 vytvoření 50 dřevorytů pro Herbarium v německých dílnách v Augšpurku, Norimberku a Štrasburku. V roce 1561 přemluvil i české stavy, aby takto užitečnou knihu dotovaly 300 kopami grošů českých. Největší náklady na vydání nesl sám Melantrich .
Na přípravě českého vydání se snad podílel i benátský vydavatel Valgaris, který rovněž distribuoval německý překlad do Rakouska, Německa i dalších zemí Evropy, včetně významného knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem. České vydání se prodávalo nejen v Čechách, na Moravě a v Horních Uhrech, ale také v Polsku, kde bylo vybaveno panovnickým privilegiem polského krále Zikmunda Augusta. Herbář měl vliv i na vytvoření polské botanické terminologie.
Přestože kniha stála tři až čtyři kopy grošů, měla takový úspěch, že byla vydávána velmi často i v dalších národních jazycích. Stala se praktickou příručkou nejen pro učenou a odbornou lékařskou společnost, ale také knihou pro domácí potřebu s radami pro kuchyni.
 |
Osobní lékař arciknížete
Mattioli opustil Čechy s rodinou Ferdinanda Tyrolského a v roce 1570 s nimi natrvalo přesídlildo tyrolského Ambrasu. Ještě se stačil potřetí oženit a stát se otcem 3 dětí, zemřel však již v roce 1578 v Tridentu. Cestou do Říma se totiž nakazil morem.
Po jeho smrti i nadále vycházely v Čechách i v dalších zemích tisky z jeho rukopisů. Mezi počáteční díla patří studie o léčení „francouzské nemoci“ – syfilidy – nebo spis o moru De peste liber. Nejznámějším Mattioliho dílem je však stále Herbář, který v reedicích vychází dodnes a je dosud považován za jednu z nejvýznamnějších botanických knih 16. století.
O konopí
Zajímavé je, že Mattioli zná konopí jako přadnou rostlinu pouze pro hrubší plátna, jako kdyby je naši předkové neuměli dokonale zpracovat. Ale uvědomme si, že nepsal o konopí v českém prostředí, nevěděl patrně, že u nás bylo pěstováno i pro semeno, ze kterého se připravovala jídla a lisoval vynikající olej. Ještě dodává, že „z jeho pařízků pálívají dobré uhlí na střelný prach“.
Na druhé straně uvádí Mattioliho herbář konopí jako rostlinu léčivou a varuje před jejím nadužíváním při přípravě kaše a polévky. Možná je to však dodatek překladatele Tadeáše z Hájku, protože v úvodu Mattioli píše, že konopí na poli semena téměř žádného nedává. Můžeme se domnívat, že zde je právě ten rozdíl v díle Italově proti redakci českého vydání.
Užívání odvaru k zahnání suchého kašle si můžeme vyložit tak, že konopí je dobré k potlačení plicních chorob. Mléko z konopného semene a bílého vína krotí střevní koliku a bolení břicha a používalo se nejen pro člověka, ale i pro dobytek. Zeleným olejem (z nedozrálého semene) se tišila bolest a léčil zánět ucha. Konopný kořen (vařený) léčil křeče, otoky a potíže s klouby.
Všechna tato doporučení z Mattioliho herbáře jsou stále platná a snadno ověřitelná, včetně zajímavé rady pro ženy když „klesnou k zemi“. Těm je dobré dát vdechnout kouř ze zapáleného konopí, „brzy opět povstanou“.
Jazyk Herbáře neboli bylináře je spíše suchý, jen prostě popisuje a příliš nehodnotí. Přesto z textu vycítíme odstup nebo náklonnost autora k popisované rostlině. V případě konopí je až vědecky neutrální. Mluvíme ovšem o českém textu, který je ovlivněn přístupem překladatele Tadeáše Hájka z Hájku. Zdá se, že on sám mnoho zkušeností s léčebnými účinky konopí neměl.
