I dyž se nejedná přímo o psychonautický text, jelikož v něm nejde o popis a výklad opojení, přesto však Hererův Císař nastoluje zcela zásadní otázku, která ještě dlouho nepřestane vyvolávat emoce mezi zastánci i odpůrci svobodného užívání drog, totiž proč jsou vlastně zakázané.
Hlavní myšlenky Hererovy knihy jsou jednoduché. Na základě dobře (někdy i méně dobře) podložených tvrzení o historii kulturního využívání konopí ukazuje, že 1) konopí bylo lidmi používáno přinejmenším od starověku k mnoha rozmanitým účelům – jako zdroj vlákna, oleje a květů pro výrobu potravin, léků, omamných prostředků, tkanin, stavebních materiálů, papíru, provazů či barev; 2) ještě v 17.–19. století patřilo k nejdůležitějším průmyslovým rostlinám po celém světě a mělo dokonce nemalý politický význam, jelikož bylo surovinou pro výrobu plachet a lanoví pro obchodní i válečné lodě, a potažmo tak nepostradatelným nástrojem evropské kolonizace; 3) jeho ústup a kriminalizace ve 20. století je přímým důsledkem průmyslové revoluce, zejména její chemicko-technologické fáze, protože právě aktivita chemických a farmaceutických firem, jež vnímaly konopí jako konkurenci syntetických vláken a farmak, měla na svědomí vydání prvního protikonopného zákona v USA v roce 1937.
Za konopnou prohibicí, která se z USA rozšířila do celého světa, stály podle Herera propletené zájmy chemických, farmaceutických a papírenských firem (především firmy DuPont) a americké státní administrativy v čele s dnešní CIA a DEA a také mnoha americkými prezidenty. Prohibice je jako císařovy neviditelné šaty z Andersenovy pohádky a tento prohibiční císař „spoléhá na brutální sílu, zastrašování, strach a plíživý policejní stát, jež mají udržovat jeho autoritářskou, despotickou vládu, která vysává federální prostředky, pošlapává principy Listiny práv a vězní spoustu nevinných.“
K tomu, aby se tento systém ovládání prosadil, bylo především potřeba vyvolat mezi obyvatelstvem z konopí strach. A čeho se mohou lidé na konopí bát? Určitě ne toho, že se z něj dají vyrábět oděvy, že může být zdrojem paliva, že má skvělé vlastnosti z hlediska výživy. Jediný a stále hlavní důvod, proč se lidé konopí bojí, je fakt, že vyvolává opojení. Opojení pak stačí pomocí překrucování a lživé propagandy v masmédiích spojit s libovolným typem zločinů a přestupků a vytvořit tak obraz „zlé marihuany“ zneužívané brutálními Mexikánci a zfetovanými negry, případně prokomunistickými antipatrioty za účelem podkopání zdravých principů demokratické společnosti. Když se k tomu ještě připojí obavy z fiktivních zdravotních rizik, je obraz nebezpečné drogy úplný.
Strach ze ztráty kontroly
Domnívám se tedy, že hlavním, psychologicky i sociálně reálným motivem je tu strach z opojení a jeho možných důsledků. I dnes mnozí zastánci legalizace přistupují ke konopí hlavně jako k medicíně a průmyslové surovině, zdůrazňují jeho společenskou a ekonomickou užitečnost a vyhýbají se nebo přímo odsuzují neužitečnou a neproduktivní „zhulenost“. Konopné opojení je považováno za nebezpečné, zvláště u dětí a adolescentů, a většinová společnost je přesvědčená, že i jeden joint může člověka přivést do psychiatrické léčebny. Je nepochybné, že riziko zneužití a „špatného tripu“ existuje, a právě proto se obava z něj může stát základem prohibice. Otázka ovšem je, proč se těchto nebezpečí tolik bojíme? Zjednodušeně řečeno, opájení se bojíme proto, že jeho důsledkem je ztráta kontroly. A právě tato extatická stránka opojení, jež vytrhává člověka z dobře známého zabydleného světa a z naučených představ o sobě samém, je tím, čeho se civilizovaní lidé bojí.
Tento strach zase souvisí s moderním pojetím člověka a sociálního řádu, založeném na kontrole a sebekontrole. Ztráta kontroly je spjata s nerozumností, primitivní zvířeckostí, necivilizovanou nedospělostí. Moderní občan je ten, kdo se dobrovolně podřizuje společné vůli vyjádřené v racionálně formulovaných normách a zákonech. Moderní člověk je ten, kdo je pánem sebe sama a kdo pomocí svého rozumu a vůle kontroluje svět. Vše, co se těmto ideálům vymyká, musí být vyloučeno, uzavřeno a eliminováno – čarodějnice upáleny, šílenci uzavřeni do ústavů, feťáci do vězení. Herer velmi přesvědčivě ukazuje, že antikonopná propaganda byla od začátku rasistická – zaměřená na Mexičany a černochy. A rasismus vždy používá strategii marginalizace – ti druzí jsou méně čistí, méně dokonalí, méně racionální, a tím pádem mnohem nebezpečnější než civilizovaný bílý muž. Všechny moderní společnosti jsou z tohoto hlediska skrytě rasistické, protože jsou společnostmi disciplíny a kontroly. A látky měnící vědomí jsou oprávněně vnímány jako to, co rozbíjí vládu nad sebou samým, vrací člověka do předracionálního stavu, a tak ohrožuje i společenský řád.
Opájet se je normální
Vyvstává tu samozřejmě otázka, proč předmoderní společnosti tento problém s opojením a extatickými stavy neměly. Jak to, že stavy vytržení a ztráty normálního vědomí byly dříve součástí společenských a náboženských rituálů? Herer v této souvislosti vyjmenovává tato „konopná náboženství“ – šintoismus, hinduismus, buddhismus, zoroastriánství, esejství, raný judaismus, koptské křesťanství, jihoafrický kult dagga nebo rastafariánství. Na tyto otázky je možné odpovědět například pomocí teorie „znovu-vtiskování“ (re-imprinting) Timothy Learyho. Leary byl přesvědčen, že během výchovy jsme podrobováni vtiskování, tj. zvnitřňujeme sociální normy, které se stávají součástí naší osobnosti. LSD pak podle něj odkrývá nahodilost našich sociálních zvyklostí a umožňuje je přeprogramovat, vtisknout jim jinou podobu.
A v tom právě spočívá nebezpečí opojení – rozrušuje a nabourává osobnostní a společenské vzorce vtisknuté výchovou, které zajišťují homogenitu společnosti. Staré kultury si toho byly dobře vědomé, ale namísto zákazu učinily extatické stavy, tuto „malou smrt“, součástí cyklického procesu ustavování a rozrušování řádu. Nesnažily se nebezpečí a smrt vytěsnit, ale vzývaly je a obcovaly s nimi. Věděly, že každý lidsky ustavený řád je pouze dočasný, že podléhá hlubšímu, nelidskému řádu rození a smrti, a opojení využívaly, mimo jiné, ke spojení s ním. Moderní společnosti, posedlé kontrolou, byly oproti tomu založené na vytěsnění smrti a na celkovém ovládnutí podmínek života tak, aby zůstaly pod kontrolou pouze lidské moci.
Myslím si proto, že problém legalizace nakonec souvisí právě s potřebou a schopností současné kultury integrovat opojení jako to, co je považováno za ohrožující, nenormální a asociální takovým způsobem, aby nebylo ani bezduchým fetováním, ani strašákem, který se dá lehko zneužít.
