Puppy Choice
Místo pravidelné školní docházky chodila tato roztomilá šestiletá holčička na pravidelné natáčení jednoho z nejúspěšnějších filmů všech dob, na natáčení Spielbergova E. T. – Mimozemšťana. Od dob roztomilé Shirley Temple anebo Judy Garlandové z Čaroděje ze země Oz se na filmovém plátně neobjevilo rozkošnější stvoření než malá Drew v roli Gertie, jedné ze tří hlavních dětských postav příběhu o zatoulaném mimozemšťanovi a jeho pozemských strastech a radostech. Steven Spielberg byl ostatně malé holčičce z tradiční herecké rodiny za kmotra. Ani ženské kmotry nebyly žádné nuly
Sophia Loren a americká herečka Anna Strasberg. Už v jedenácti měsících si miminko Drew zahrálo v reklamě na krmení pro štěňátka Puppy Choice a v pěti letech v celovečerním filmu o Humphreym Bogartovi. Nebylo to nic zvláštního, prostě se pokračovalo v rodinné tradici. Všichni brali jako samozřejmost, že Drew Blyth Barrymore má talent a bude herečkou. Již po čtyři generace se většina jejích předků a příbuzných pohybovala na divadle a později ve světě filmu.
Prastrýc a prateta byli dokonce držiteli prestižního Oscara. Tradice jejich dynastie sebou nesla samozřejmě kromě úspěchů i stinné stránky. Dědeček John Barrymore, jeden z nejslavnějších shakespearovských a filmových herců dvacátých a třicátých let minulého století, se v šedesáti letech upil k smrti. Jeho dcera, tetička Drew Diana Barrymore, své zkušenosti se silnou závislostí na alkoholu a drogách popsala v roce 1957 v knize Příliš hodně, příliš brzy. Zemřela tři roky po vydání tohoto bestselleru v pouhých devětatřiceti letech na předávkování prášky na spaní v kombinaci s alkoholem.
Otec novodobé Shirley Temple byl prchlivý muž a kvůli své povaze i velké příchylnosti k drogám i alkoholu se dostával i jako herec často do konfliktu se zákonem. Ačkoli se s dcerou příliš nestýkal, prokletí jejich rodu se přeneslo záhy i na ni.
E. T. – Mimozemšťan
Okamžitě po uvedení Spielbergova filmu jako by zazářila kometa. Kometa slávy sedmileté holčičky, v jejímž stínu číhalo vše špatné, co tak obrovskou, celosvětovou slávu provází. A s čím si ví stěží rady dospělý člověk, natož malá naivní holčička s ptačím rozoumkem. Přes noc se z ní stala světová celebrita a milionářka. Nikdo už s ní nejednal jako s malým dítětem a ona se podle toho začala chovat.
V devíti letech poprvé kouřila cigaretu, okusila alkohol, v deseti místo toho, aby jedla ke svačině jablíčko a sendvič se šunkou, začala kouřit marihuanu. Desáté narozeniny slavila v newyorském hudebním klubu s přáteli a celebritami až do rána. Od svých dvanácti už bojovala se silnou závislostí na kokainu. Ve třinácti se pokusila o sebevraždu, dostala se do péče psychiatrů a dvakrát se léčila na klinice pro odvykání závislostem. Drew Barrymore se stala novým maskotem Hollywoodu. Na její věk toho bylo nesnesitelně moc.
Dospělá přes noc
Později na toto období vzpomínala takto:„Tehdy bylo hodně těžké být dítětem. Od chvíle, kdy jsem se díky E. T. stala slavnou, se můj život začal točit ve vysokých obrátkách. Jeden den jsem byla malá holčička a další den mě obklopovaly davy lidí, kteří toužili po mém podpisu a fotili mě v nejrůznějších pózách anebo se mě jenom chtěli dotknout. Bylo to jako z hororu. Bylo mi sedm a oni očekávali, že se budu chovat na devětadvacet. V době, kdy mi bylo tak osm a půl, jsem se cítila jako divná, nenormální holka. Mohla jsem vejít do jakéhokoli nočního klubu a tam mi řekli: ,Ahoj, ty jseš ta holčička z toho filmu, pojď dál!‘ Občas jsem chodila do školy, ale jenom málo, potloukala jsem se s kamarády anebo jsme chodili do kina. Občas volali učitelé mojí matce, že by mě měla donutit chodit do školy, ale já byla nejšťastnější, když jsem pracovala, a čím víc jsem zameškávala školu, tím jsem měla větší strach, protože jsem se bála otázek, na které jsem neznala odpověď.
Kouřit jsem začala v devíti letech. Kouřila jsem bez přestání, ať už jsem dělala cokoli. Chtěla jsem být drsná. A měla jsem pocit, že když už kouřím, že můžu i pít. Poprvé to bylo s kamarády. Bylo to pozvolné. Nepila jsem proto, že by mi to chutnalo, ale proto, že jsem chtěla být opilá. V deseti letech jsem pořád chodila po klubech a přespávala u kamarádů. Jen tak jsme se poflakovali a mě napadlo, že už je to docela nuda. A že bych měla zkusit ještě něco lepšího. Když můžu kouřit cigarety a pít alkohol, že taky snad můžu hulit trávu. Na tom přece nic není.
Když mi bylo deset a půl, seděla jsem na párty s lidmi o deset let staršími a ti hulili trávu. Chtěla jsem to taky vyzkoušet a oni se smáli a říkali, že je to přece roztomilý, vidět úplně zhulenou holčičku. A i z toho se časem stala nuda a moje závislost mi našeptala: ,Když je hulení trávy roztomilý, možná bude taky roztomilý zkusit tvrdší matroš, třeba kokain!‘ Neustále se to stupňovalo. Propadala jsem se stále hlouběji a kašlala jsem na to, co si o mně kdo myslí.“
Klinika
V červnu 1989 jsme si jednoho dne s kamarády udělali závody v pití piva a já ho vypila fakt hodně. Upřímně řečeno, byla jsem strašně ožralá. Když jsem přišla domů, máma na mě čekala. Jen tam stála, bledá, dívala se na mě, jako bych byla ten nejhorší idiot světa. Jen se na mě pohledem pásla. A tak jsem začala rozbíjet věci – skleničky, vázy a všechno, co mi přišlo pod ruku. Prostě jsem zešílela. Pak jsem odešla ven, dala jsem si další pivo a byla jsem na mámu uražená a naštvaná.
No a najednou se otevřely dveře a já se lekla, že to jsou policajti. Ale byla to jenom moje kamarádka, se kterou jsem se přestala stýkat, protože se mi nelíbilo, že šla na odvykačku a přestala pít. To mi nepřipadalo jako velká frajeřina. To už jsem stěží stála na nohou a byla jsem úplně mimo. Přišla se svou matkou a spolu mě odvedly do auta. Ptala jsem se, kam mě vezou, a ony že do nemocnice. Neprotestovala jsem, mohla jsem taky skončit ve vězení. To byla poslední věc, která by mi chyběla, aby mě lidi viděli na veřejnosti s pouty na rukou. Když jsme přijeli na kliniku, už jsem nebyla schopná udělat ani krok. Na pokoj mě museli dovézt. Nakonec jsem tam zůstala dvanáct dní.
Účastnila jsem se tam skupinové terapie se staršími dětmi a dospělými se závislostí na drogách a alkoholu. Moc jsem nemluvila, jen jsem seděla a naslouchala jim. Byla jsem malá herečka, která si okolo svých pocitů postavila vysokou zeď. Uvnitř mě sídlila zranitelná holčička, která sama sobě strašně ubližovala, ale nechtěla si to přiznat. Strašně jsem se bála zjistit, jaká jsem ve skutečnosti.“
Po dvanácti dnech propustili čtrnáctiletou Drew kvůli natáčení filmu Městečko hrůzy (Far from Home) v Nevadě. Dva týdny natáčení v malém městečku s několika bary zvládla Drew bez problémů a nenapila se žádného alkoholu. Pak se celý štáb přesunul do Carson City, hlavního města Nevady.
„V Carson City to žilo. Vždycky jsem se pěkně oblékla a v místních kasinech jsem si hrála na Scarlett O’Harovou, a všichni mi věřili, že je mi vážně dvaadvacet. Hrála jsem kostky a pak blackjack, vyhrávala jsem jen proto, abych to zase všechno pěkně prohrála. Zase se ze mne stávala ta stará známá Drew, která nesmí chybět na žádném mejdanu a žádné společnosti. Nejhorší bylo se ničeho nenapít, když všude okolo alkohol tekl proudem. Byl to opravdu těžký boj, ale vydržela jsem to.“
„Když jsem se po dvou měsících vrátila do Los Angeles, zásadně jsem odmítala vrátit se na kliniku. Tam si přece neužiju žádnou zábavu. Přišla jsem o všechny kamarády, a ještě se tam mám vracet? Nikdy! Nechtěla jsem si připustit, že jsem pořád ještě závislá. I když jsem už nepila a nic nebrala, pořád jsem se chtěla pohybovat ve svém starém prostředí. Ale tam jseš obklopená tím vším, čeho se chceš zbavit a před čím chceš uniknout, a cítíš se pořád strašně zranitelně a není ti dobře.“
Vzhůru dolů
Drew vydržela být čistá 85 dní, ale celou dobu měla obavy, že by do toho mohla znovu spadnout. A právě to se stalo 15. září 1989 v New Yorku.
„Vyrazila jsem se svojí osmnáctiletou kamarádkou, modelkou Stacy do jednoho vyhlášeného nočního klubu a na toaletách jsem potkala dvě známé, které tam zrovna šňupaly kokain. A prý jestli mi to nevadí, když se sjedou přede mnou. Sice mi to přišlo jako zhovadilost, ale dělala jsem jakoby nic. Pak se mě jedna z nich zeptala, jestli si nechci dát taky. A to jsem se rozbrečela. A za chvíli jsem měla být doma. Jenže jsem si připadala strašně unavená a říkala jsem si, ale co, troška koksu by mě mohla trochu probrat. Šňupla jsem si a začala se třást a v tu chvíli jsem věděla, že těch 85 dní, co jsem byla čistá, je nenávratně pryč. Cítila jsem se strašně. Ale když jsem vyšla z toalety, lidi se na mě pořád usmívali a byli milí. V klubu byl dealer, ale nechtěl mi prodat méně než gram koksu. Vytáhla jsem nastřádané desetidolarovky, tehdy jsem ještě pořád dostávala kapesné od mámy, a transakci jsme provedli venku za rohem. Strčila jsem si kokain do kapsy a pak jsme s kamarádkou vyrazily do dalších klubů. Domů jsme se vrátily až ráno.“
Ještě téhož dne ukradla Drew svojí matce kreditku a řekla, že se jde se Stacy ještě na chvíli projít. Místo toho si ale vzaly taxíka a odjely na letiště. Chtěly odletět někam hodně daleko, jen tak beze všeho, jen s drogami a kreditkou, nejlépe na Havaj. Prozatím si ale koupily jen letenky z New Yorku do L. A. Dojely do domu Barrymoreových a napadlo je, že si půjčí matčino BMW a zajedou si na večeři.
„I když mi bylo jenom čtrnáct, uměla jsem už dost dobře řídit. Po večeři jsem zavolala matce a řekla jí, že budu za chvíli doma. Ona opáčila, že už toho má dost a že volá na policii. Zaječela jsem na ni do telefonu, že je mi to úplně fuk, a zavěsila jsem. Ještě chvíli jsme se se Stacy projížděly Hollywoodem a dávaly pozor na policajty, protože jsme měly v autě dost velké množství koksu. Pak jsme šly nakupovat. I když máma už nahlásila ukradenou kreditku, stejně jsme si stihly nakoupit oblečení a další věci za několik stovek dolarů. Když jsme za několik hodin dorazily domů, měly jsme v sobě asi dvanáct lajn kokainu a mně v kapse u džínů zbýval už jen trošek.“
O chvíli později do domu v Los Angeles vešli dva lidé, muž a žena, popadli Drew a spoutali jí ruce za zády. Nebyli to policisté, ale soukromí detektivové, které najala Drewina matka, aby dostala Drew zpátky na kliniku.
„V autě se mě začali vyptávat na filmy, ve kterých jsem hrála. Myslela jsem, že padnu. Říkala jsem jim, panebože, vy mě přepadnete ve vlastním domě, nasadíte mi želízka, a teď chcete vědět, jaký to bylo potkat se s E. T.? Nejste kreténi? V přijímací hale kliniky mi sundali pouta a věřte nebo ne, požádali mě o autogram!“
Kdo skutečně jsem
V léčebně panoval striktní a pevný režim. Brzké ranní vstávání, pak škola, skupinová terapie, poradna, další terapie, večeře a terapeutické skupiny pacientů a jejich rodinných příslušníků. Drew se opět obrnila svojí vnitřní zdí, brala vše s rezervou, ne moc vážně. Natož aby si připustila, že je závislá jak na alkoholu, tak na drogách. Během odvykací kúry jí zemřel dědeček, kterého měla hodně ráda. Měla už dlouho pocit, že mu to dává málo najevo, a během své divoké drogové a alkoholové jízdy mu nechtěla příliš chodit na oči. Pro Drew to byla velká rána a s jeho ztrátou se vypořádávala na skupinových terapiích. Další trauma, jež ji poznamenalo, bylo, že vyrůstala bez otce.
„Když jsem byla malá, všechny děti měly otce, jenom já ne. A tak jsem si říkala, že jsem asi nějaká divná, když ho nemám. Jednou u nás strávil noc, to jsem byla ještě úplně malinká, a ráno se na mě přišel podívat do mého pokoje. Řekla jsem mu: ,Tati?‘ A strašně jsem se bála, že řekne, že není můj táta. Ale on odpověděl: ,Copak, holčičko?‘ A já byla šťastná, že se vrátil do mého života a zůstane se mnou. Jenže to se nikdy nestalo, jen já se každé ráno probouzela s nadějí, že se vrátí. A po smrti dědečka jsem se začala bát, že mu nestihnu říct, jak ho mám ráda. Kamarádi z kliniky mi dodali kuráž a já mu poprvé v životě zavolala. Řekl mi, že mě má moc rád, a já jemu taky. Smála jsem se a brečela zároveň, a najednou mi došlo, že táta z mého života zkrátka odešel a už se do něj nikdy nevrátí. Bylo to kruté, ale bylo to tak.“
Nejdůležitější bylo dát do pořádku vztah mezi matkou a dcerou. Drewina matka Jaid Barrymore, také herečka, vychovávala svou dceru sama. V počátcích její herecké dráhy nehrála, ale pracovala šest dnů v týdnu jako servírka, a Drew to vnímala jako velkou nespravedlnost, že ani druhý rodič se o ni nestará. Později se stala její manažerkou, což Drew nesla docela nelibě, protože ji musela poslouchat nejen jako matku, a tak většinou dělala pravý opak toho, než matka a manažerka v jedné osobě chtěla.
Jelikož Drew celé dětství vlastně jen pracovala, osoba matky se stahovala do pozadí a zůstávala jen ta osoba, která četla scénáře, jednala s producenty a podepisovala smlouvy. Během rodinné terapie na klinice po mnoha hodinách pláče a Drewiných hysterických záchvatech, kdy ze sebe ztěžka dostávala všechny své pocity a pomýlené představy o sobě i o ní, se konečně prolomily ledy a Drew měla před sebou najednou skutečnou mámu, která ji s láskou objímala.
A jak později dodává, byl to ten nejkrásnější pocit na světě. Ani ji nechtěla pustit domů. Nazítří za ní maminka přišla a přinesla jí krabičku se svačinou, s tím nejlepším sendvičem, jaký Drew v životě jedla. Tehdy si uvědomila, že má opravdovou mámu. Nemluvila ani o práci, ani o scénářích, ani o natáčení. Jen řekla: „Ahoj, holčičko, jak ti je?“
Téměř tříměsíční intenzivní terapie slavila úspěch. Drew odcházela domů těsně před Vánoci roku 1989 a odcházela jako jiný člověk. Dokázala si přiznat své závislosti, podívat se pravdě do očí a mít ráda sama sebe.
Měla však před sebou ještě dlouho cestu, nějakou dobu strávila v pěstounských rodinách, ale v patnácti se díky své výborné finanční situaci osamostatnila a pronajala si vlastní byt. Hrála v několika filmech, ale její kariéra spíše stagnovala, než se opět kolem roku 1990 vydala směrem vzhůru. Drew změnila image z dětské hvězdičky do rolí sebevědomých, sexy a poněkud chladnokrevných mladých žen a stala se jedním ze sex symbolů devadesátých let. V lednu 1995 nafotila sérii odvážných fotografií pro časopis Playboy a ke dvacátým narozeninám o měsíc později dostala od svého kmotra Stevena Spielberga vlněnou přikrývku s kartičkou, kde bylo napsáno: „Zakryj se!“ a speciální vydání lednového Playboye, kde má na všech svých nahých fotografiích přimalované oblečení speciální retuší tvůrců filmových efektů.
Obyčejný život
Tento rok oslavila jedna z nejslavnějších hereček světa čtyřicáté narozeniny, má (už třetího) manžela a dvě malé děti a je konečně šťastná. Točí a produkuje filmy, na chodníku slávy v Hollywoodu má svou hvězdu.
„Je to poprvé, kdy můj věk přesně odpovídá mému životu. Když jsem byla dítě, pracovala jsem a cítila se jako dospělá. Ve dvaceti jsem zase chtěla dohnat dětská léta. Teď si připadám přesně tak stará, jak skutečně jsem. A to je fajn.“
