Smích však není ani v jednom případě namístě. Začteme-li se trochu do popisů účinků léků a drog, zjistíme, že mezi nimi vlastně žádná hranice není. Obě skupiny bývají líčeny jako protipóly, ale ve skutečnosti se volně prolínají. V mnoha případech jde dokonce o látky totožné nebo blízce příbuzné. Rozdělení je víceméně umělé – nezáleží na látce, ale především na tom, zda je užívána na doporučení a pod dohledem lékaře. A rovněž na tom, zda ji doporučují také čtyři z pěti jeho kolegů.
Něco pro povzbuzení
Leckterý našinec (i lékař) sáhne hned ráno po kávě nebo čaji – kofein je stimulant spolehlivý, oblíbený a v naší kultuře všeobecně podporovaný. Zatímco popíjení alkoholu na pracovišti zapovídá přímo zákon (pravda, uznává i výjimky), na kofeinové nápoje se prakticky žádná omezení nevztahují a automat na kávu je běžným vybavením kanceláří. Některé profese jsou holdováním kávě přímo pověstné – programátoři jsou dle zlých jazyků „automaty měnící kofein na zdrojový kód“. Že nejde o lék? Inu, jak se to vezme… Nebýt nepříjemné únavy, kofein by si jistě mnoho z nás odpustilo. Jenže dát si další šálek je o jednodušší než se prostě pořádně prospat.
Kratom, strom s psychoaktivními listy rostoucí v jihovýchodní Asii, se jako podpůrný prostředek také docela osvědčil – rolníkům pomáhá snášet těžkou práci za úmorného vedra, čímž plní stejnou funkci jako v Jižní Americe koka. Také žvýkání kokových listů spolu s vápnem nebo popíjení odvaru potlačuje únavu, žízeň, hlad i bolest, a není proto divu, že na milost ji před staletími vzali i španělští dobyvatelé. I oni oceňovali její schopnost udržet poddané v práceschopném stavu. Dodnes ji pravidelně a celoživotně užívají miliony lidí a nic na tom nezměnila ani válka proti drogám. Kokový výtažek – známější jako kokain – je bohužel pro tyto účely nejen příliš silný a znečištěný nežádoucími příměsemi, ale navíc se jeho užívání snadno vymyká kontrole.
Přesto byl jednu dobu jako léčivo docela populární. Francouzský chemik Ange-François Mariani začal roku 1863 louhovat listy koky v bordeauxském víně a povzbuzující nápoj zvaný Vin Tonique Mariani (à la Coca du Pérou) prodával jako všelék obnovující zdraví a sílu. Dnes to zní hloupě, ale ve své době měl tento „životabudič“ obrovský úspěch – kokovému vínu holdovala královna Viktorie i dva papežové. Oceňoval ho Émile Zola, Jules Verne i Thomas Edison. Kokain ohromil také mladého Sigmunda Freuda, a i když jeho nadšení brzy polevilo, látku dál užíval proti depresím, migrénám a zánětům dutin.
Dnes se však již kokain nepoužívá ani jako lokální anestetikum. Podobný osud stihl i ketamin, který dnes média v souvislosti s jeho rekreačním (zne)užíváním nazývají „koňským sedativem“, což je však jen projevem neznalosti a senzacechtivosti – ve skutečnosti jde o velice šetrné celkové anestetikum, které neutlumuje oběhový a dechový systém a je proto bezpečné i v improvizovaných podmínkách nebo v rukou nezkušeného anesteziologa. Jediným důvodem, proč se od něho upustilo, jsou jeho nechtěné psychoaktivní účinky, které koňům naštěstí nevadí. Nebo si aspoň nestěžují…
Musíš se víc soustředit!
Když běžné stimulanty nestačí, je třeba sáhnout po něčem silnějším – a tak se metamfetamin, u nás známější jako pervitin, stal palivem pohánějícím za druhé světové války německý wehrmacht. Amfetaminy našly uplatnění i v armádách spojenců, a i když se od nich lékaři brzy začali odvracet, armáda se k tomu neměla. Za války ve Vietnamu spotřebovali Američané amfetaminů dokonce víc než za druhé světové!
Netrvalo však dlouho a příbuzné látky si oblíbili také psychiatři. Methylfenidát (známější jako ritalin) je slabší příbuzný amfetaminů a užívá se k potlačování příznaků ADHD, poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Dětem i dospělým pomáhá lépe se soustředit, ale protože jde opravdu o látku amfetaminového typu se vším všudy, je zejména podávání dětem vnímáno jako kontroverzní. Jeho pověst nezlepšuje ani to, že pět procent dětí z něho mívá přeludy, při kterých vidí hady, červy nebo hmyz. Vysokoškolští studenti, kteří leckde nakupují ritalin na černém trhu a užívají jako chytrou drogu při zkouškovém období či, ale i rekreačně, si o tom však myslí své.
A teď raději spát…
Malé množství alkoholu sice pomáhá usnout, ale tolerance nastupuje už po několika dnech a zvyšování dávky nelze v žádném případě doporučit, protože spánku vůbec nesvědčí. Ani opiáty se na usnutí příliš nehodí – a nic na tom nemění ani fakt, že mnoho generací rodičů nedalo dopustit na odvar z makovic, po kterém jejich miminka a batolátka spala, jako když je do vody hodí. Ačkoli proti tomuto „zneužívání opia“ brojil již Tadeáš Hájek z Hájku v 16. století, ještě před sto lety bylo na venkově docela rozšířené. V rozvinutějších krajích bývalo v lékárnách k dostání rovnou opium a později i čistší morfin…
Heroin na vrabce
Víc než na spaní se opiáty hodily při nachlazení. Ještě počátkem minulého století byl běžnou složkou volně prodejných léků proti kašli, nachlazení a bolesti silnější bratříček morfinu – heroin. Reklama tehdy cílila zejména na děti a mnoho starostlivých rodičů skutečně neodolalo.
Potíž však byla v tom, že opiátové léky byly až příliš lákavé. Sváděly k nezřízenému užívání a kromě zmírnění mnoha tělesných neduhů byla leckdy výsledkem i silná závislost. Opiáty a příbuzné látky jsou sice dodnes součástí mnoha léků – jejich schopnost tlumit bolest je nezpochybnitelná a stěží nahraditelná –, ale bez předpisu je již v lékárně neseženeme. Někteří proto sáhnou po náhražce, kterou je již zmíněný kratom, u kterého ve vyšších dávkách převažují tlumivé účinky nad stimulačními.
Proti rýmě a nachlazení se náramně hodí i chvojník čínský, čehož si samozřejmě všimli už staří Číňané. Jeho účinky mají na svědomí alkaloidy efedrin a pseudoefedrin, které se spolu s látkami od nich odvozenými staly základem mnoha léků proti chřipce a nachlazení, k uvolnění dutin či rozšíření průdušek. Mezi jejich vedlejší účinky patří pocity pohody či rozjaření – a není divu, jde totiž o látky skupiny amfetaminu nebo jejich příbuzné. Metamfetamin vyrobil z (pseudo)efedrinu izolovaného z chvojníku jeden šikovný japonský chemik již koncem 19. století a léky s pseudoefedrinem slouží jako surovina pro výrobu zakázaného pervitinu dodnes, což se jim možná jednou stane osudným.
Léčba závislostí
Léčit závislost na drogách jinými drogami vypadá na první pohled jako vyhánění čerta ďáblem. Substituční terapii, spočívající v nahrazení jedné drogy (zpravidla nelegální) drogou jinou (zpravidla legální), proto mnoho lidí (a zejména ruských úředníků) nemůže dodnes přijít na jméno. Přesto by bylo chybou ji odmítat – nahradit pouliční heroin metadonem či dokonce čistým a legálním heroinem je ze zdravotního hlediska dobrý krok.
Mnozí raději zkouší samoléčbu – především v zemích, kde se jiná pomoc shání těžko. K těmto účelům se hodí třeba kratom nebo obyčejný odvar z makovic. Přejít na obdobnou, avšak o poznání slabší drogu je totiž jednodušší a vlastně i bezpečnější než se opiátů vzdát úplně.
Tím však možnosti zdaleka nekončí, protože pozoruhodné výsledky mívá i léčba drogami zcela odlišnými. Za velmi nadějnou látku bývalo již před půl stoletím považováno LSD a je obrovská škoda, že výzkum na mnoho desetiletí zarazily přehnané regulace i nechuť samotných vědců začínat si něco s látkou špatné pověsti, která dle amerických úřadů dosud nemá žádné léčebné využití.
Pozoruhodně pomáhá i ibogain. Odvar z kořene afrického keře iboga je podle mnohých „sklepních šamanů“ (undergroundových psychoterapeutů) přímo zázračným lékem. Úleva od abstinenčních příznaků spolu se „správnou“ změnou vědomí vypadá skutečně jako docela užitečná kombinace. Dokonce se zdá, že ibogain zabírá i proti závislostem na alkoholu, pervitinu či nikotinu, což je – podobně jako v případě LSD, psilocybinu či ayahuascy – dáno patrně tím, že umožní uživateli nahlédnout sebe samotného jiným způsobem.
Ani šalvěj divotvorná nemusí být k zahození. Účinná látka salvinorin A působí jako disociativní psychedelikum, avšak poněkud nezvykle – zážitky pod jejím vlivem nelze ani s přimhouřením obou očí označit za příjemné. To bude patrně jedním z důvodů, proč bývá označována jako anti-návyková. Jinými slovy – čím častěji ji užíváte, tím míň po ní toužíte. A překvapivě se zdá, že tento efekt se částečně přenáší i na jiné drogy. Zmírňuje snad salvinorin A touhu po změněných stavech vědomí? Možná ano – podle řady občasných uživatelů (pravidelní rekreační uživatelé žádní nejsou) má šalvěj podivnou schopnost „lézt ostatním drogám do zelí“, která přetrvává i dlouho po jejím užití. V této souvislosti je třeba zmínit několik nešťastných experimentátorů, kterým šalvěj vzala chuť užívat rekreačně konopí.
Nemoci duše
Ještě počátkem šedesátých let to vypadalo, že psychedelika čeká zářná budoucnost – psychiatři i psychologové byli zejména z LSD a psilocybinu (účinné látky lysohlávek) nadšeni. Do roku 1965, kdy výzkumy téměř ustaly, bylo publikováno více než 2000 vědeckých prací popisujících pozitivní výsledky u více než 40 000 pacientů, kteří užili psychedelika!
Když se po několika desetiletích vědci k výzkumu vrátili, došli k závěru, že ačkoli se staré studie vyznačovaly velkou dávkou ledabylosti, ukončit bádání byla chyba. Nové výzkumy – šlo třeba o podávání psilocybinu či LSD těžce nemocným – ukazují, že na psychedelikách skutečně něco je. Navodit „jiný úhel pohledu“ umí opravdu spolehlivě a zdá se, že jejich návrat z undergroundu je jenom otázkou času.
A s nimi možná dojde i na další látky. Především na extázi (MDMA), s jejímž zákazem v osmdesátých letech se mnoho psychoterapeutů dodnes nesmířilo. Tento entaktogen (látka podporující citové vnímání, porozumění a otevřenost) totiž mnozí považovali za ideální podpůrný prostředek pro psychoterapeutická sezení. Novější výzkumy skutečně naznačují, že třeba při léčbě posttraumatické stresové poruchy (PTSD) by mohla být extáze velmi nápomocná, a v současné době se chystá i experiment s podáváním extáze smrtelně nemocným. Cílem má být opět prohloubení účinku psychoterapie, a tudíž zmírnění depresí a strachu ze smrti.
Léky ano, drogy ne!
Občas slýcháme, že užívání drog je vždy rizikové. To je jistě pravda, jenže ono riziko se často velmi přeceňuje. Před několika lety na to důmyslným způsobem upozornil bývalý poradce britské vlády pro drogy David Nutt. Přišel s šokujícím a kontroverzním tvrzením, že užívání pouliční extáze je bezpečnější než jízda na koni. Jeho argumenty podložené statistikami nikdo nevyvrátil, přesto ho však stály místo. Ukazují však, že užívání MDMA či psychedelik pod dohledem zkušeného psychoterapeuta by mohlo být vcelku rutinní procedurou.
Přesto jsme si tento způsob léčby zakázali. Naproti tomu proti paracetamolu, kterým se lze relativně snadno předávkovat a který má každoročně na svědomí víc mrtvých než všechna nelegální psychedelika a MDMA dohromady, nikdo nic nenamítá. Navzdory tomu, že dosud ani neznáme přesný mechanismus jeho účinku. Pravdou je, že třeba proti léčebnému konopí má jednu zásadní výhodu – míra jeho psychoaktivity je velice nízká, a proto pacienty ani lékaře tolik neděsí.
Strach z psychedelik i jiných psychoaktivních látek je však z velké míry iracionálním strachem z neznámého. Což zní jako diagnóza problému, který by mohla s úspěchem vyřešit právě psychedelická psychoterapie. Pokud možno legální.
