Velký ohlas na světových sociálních sítích vzbudil nedávno článek Johanna Hariho s názvem „Pravděpodobná příčina závislosti byla odhalena a je jiná, než si myslíte“. Autor článku prohlašuje, že závislost nemá kořeny v mozku jednotlivce, ale v neuspokojivých, často traumatizujících vztazích mezi lidmi. Ve své knize Chasing the Scream, která se dostala na žebříček bestsellerů deníku New York Times, provádí důkladnou analýzu jedné z nejdelších válek lidstva, která k tomuto stavu výrazně přispěla: války proti drogám.
Billie a Harry
Za první oběť nesmiřitelného boje proti drogám je v knize označena zpěvačka Billie Holiday. Narodila se jen několik měsíců poté, co vešel v platnost Harrisonův zákon, kterým začala v USA oficiální prohibice heroinu a kokainu. Měla dětství, které si většina z nás stěží dokáže představit. Vyrůstala v jednom z nejhorších slumů v Baltimoru – tam, kde se dnes konají demonstrace proti rasové diskriminaci. V deseti letech byla znásilněna, o čtyři roky později si začala přivydělávat prostitucí a injekčně užívat heroin. V té době v sobě ale také objevila pěvecký talent a postupně se stala první černošskou hvězdou jazzu.
Billie měla zástupy obdivovatelů a příznivců, ale také své nepřátele, z nichž zřetelně vyčníval Harry Anslinger, člověk, který od základů vybudoval Federální úřad pro narkotika. Zavedl nemilosrdnou doktrínu ničení všeho, co souvisí s drogami, zejména lidí. Jeho nepřátelé se nestali jen překupníci a uživatelé drog, ale také lékaři, kteří v době jeho nástupu do funkce předepisovali opiáty lidem závislým na heroinu. Na jeho popud zatkla v roce 1931 americká policie po celé zemi přes třicet tisíc takových doktorů. Vyhlásil válku proti drogám a bojoval tvrdě. Řídil se přesně verši, které mu prý poslal jeho přítel: Teprve až zemře poslední závislý / teprve pak můžeš jít do důchodu.
Zatímco před kriminalizací opiátů byla prototypem člověka závislého na opiátech žena ze střední třídy, která si chodila pravidelně do lékárny kupovat laudanum, válka proti drogám tvrdě postihla ty nejchudší a nejzranitelnější. Přestože Billie Holiday získala díky svému umění slávu a obdiv, s traumatem a niternou osamělostí se nedokázala vypořádat do konce života. Její smrt uspíšil podle všeho i Harry s pomocí svých agentů. Ti ji pronásledovali a perzekuovali i na smrtelném lůžku, kdy jí v kritickém stavu vyslýchali kvůli nálezu nepatrného množství drog. Byla donucena vysadit metadon, který jí byl předepsán. Během pár dnů zemřela.
Zacyklení v boji
Billie a Harry jsou dvě modelové postavy války proti drogám, jakých po celém světě najdeme tisíce. Na jedné straně je člověk, který v sobě nese bolest, trauma, zpravidla nejen svoje, ale celé rodiny, komunity nebo etnika. Droga je pro něj utišujícím prostředkem a zároveň i způsobem nalezení identity poskytující alespoň nějakou jistotu, ochranu a pocit sounáležitosti. Na druhé straně je zatvrzelý bojovník, přesvědčený, často na základě bolestného osudu některého ze svých blízkých, že drogy jsou zhmotnělé zlo a je třeba je vymýtit ze zemského povrchu.
Takto nastavený boj proti drogám se pak nutně stává válkou člověka proti člověku.
Konflikt mezi těmito dvěma skupinami lidí eskaluje tím víc, čím déle trvá. Represivní složky jsou frustrované z bezvýslednosti svého úsilí, z toho, jak rychle se objeví nové struktury poté, co rozpráší nějakou síť výrobců a prodejců drog. Snaží se dokázat svou převahu ostrými zásahy, tvrdými tresty a silnými prohlášeními v médiích. V lidech, kteří drogy užívají a distribuují, obratem narůstá pocit vykořenění a izolace. Jediné porozumění nacházejí v rámci subkultur, proti většinové společnosti se vymezují nejrůznějšími způsoby a zpětně tak potvrzují svůj mediální obraz nebezpečných individuí.
Válka proti drogám se nedá vyhrát a pro její hlavní představitele není její konec ani příliš žádoucí. Velitelé protidrogových útvarů získávají velkou moc i prestiž, přičemž dosažení dílčích úspěchů – zatčení lokálního překupníka nebo zabavení drog – není až tak složité a mediální efekt je značný. Velice výhodný je válečný stav také pro drogové bosse. Skladnost, vysoká marže, spolehlivý odbyt a nulové zdanění dělá z drog, jako je heroin, kokain nebo pervitin, ideální obchodní artikl.
Válečná traumata
Jedním z hlavních prohibicionistických argumentů pro udržení současného stavu je nebezpečí závislosti. Avšak právě válka proti drogám toto nebezpečí závislosti zvyšuje a žene do extrému. Člověk, který užívá legální drogy, jako například alkohol nebo nikotin, zůstává zpravidla přece jen v kontaktu se společností a tím i se zdroji případné pomoci a podpory. Člověk, který užívá nelegální drogy, jako například heroin, je postupně odsouván do izolace, jak od svých nejbližších, tak od většinové společnosti, a tím je složitější i jeho přístup ke zdrojům pomoci. Závislost se takto stabilizuje, společně s identitou „feťáka“.
Jak je vidět na příkladu Billie Holiday, závislí jsou navíc často lidé, kteří už předem izolováni nějakým způsobem jsou a mají ztížený přístup ke zdrojům pomoci ještě předtím, než drogy užívat začnou. K nelegálním drogám mají zato mnohem blíž. Jejich izolace a osamocení se potom zdvojnásobují. Totálním a oficiálním stvrzením jejich vyloučení a nesmazatelné jinakosti pak bývá vězení, ve kterém se k identitě feťáka přidává identita kriminálníka.
Závislost není stav, který je imunní vůči vnějším podmínkám. Proces neurochemické adaptace těla na přísun určité látky je pouze menší částí z celkového obrazu. Lidé, kteří se dokázali vypořádat se závislostí, jedním hlasem říkají, že nešlo až tolik o aktuální vysazení dané látky, ale o nalezení nového životního stylu, nových vztahů a pocitu sounáležitosti v rámci nich. Tuto cestu může člověk projít mnohem snáze, pokud nemusí žít v ilegalitě, pokud není zaškatulkován jako feťák, pokud nemá zápis v rejstříku trestů a pokud nemusí věnovat většinu svého úsilí tomu, jak přežít.
Složit zbraně
Po skončení každé války, ať už je to ta, od jejíhož skončení si připomínáme letos 70 let, anebo jiná, směřují věci k lepšímu. Otevírají se koncentrační tábory, propouštějí se váleční zajatci, vláda už nepotřebuje tolik investovat do zbrojení a může finance směřovat do rozvoje společnosti.
Přesně to jsou vyhlídky, které může přinést ukončení boje proti drogám. Náklady na represi jsou v každé zemi nesrovnatelně vyšší než ty, které jsou určeny na prevenci. Když k nim připočteme výdaje na souzení a uvěznění lidí, kteří užívají nelegální drogy, vychází z toho poměrně velký balík peněz, které se dají využít všelijak. Například tak, aby lidé měli příležitosti zpracovávat traumata a pocity vykořenění různými způsoby, popřípadě aby k nim vůbec nedocházelo.
Není to přitom pouze utopie. Zmiňovaný Johann Hari procestoval celý svět a vedl rozhovory se stovkami lidí, aby našel ostrůvky legalizace nebo aspoň dekriminalizace. Popisuje hotel ve Vancouveru, kde bydlí uživatelé tvrdých drog bez hrozby ztráty střechy nad hlavou.
Zmiňuje program podávání lékařsky čistého heroinu ve Švýcarsku, který z užívání heroinu udělal poměrně nudnou aktivitu a totálně změnil typickou podobu uživatele opiátů ve Švýcarsku. A vypráví také příběh dekriminalizace v Portugalsku. Tam se před několika lety rozhodli, že veškeré výdaje určené do té doby na potírání drog přesměrují do pomoci závislým.
Cesta legalizace je tedy cestou míru. Mír vede vždy k posílení vztahů a k větší soudržnosti ve společnosti. A to je přesně také stav, který napomáhá jak při kontrolovaném užívání drog, tak při zotavování ze závislosti. Pokud se tedy vydáme cestou legalizace, usnadníme lidem, aby kontrolu nad svým chováním vzali do svých rukou, a těm, kteří se dostanou do problémů, umožníme rychlý návrat zpět.
