Je o následující paragraf zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů:
§ 287 Šíření toxikomanie
(1) Kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) jako člen organizované skupiny,
b) vůči dítěti, nebo
c) tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 vůči dítěti mladšímu patnácti let.
V čem spočívá jeho nebezpečnost? Jak naznačuje název dnešního dílu našeho seriálu, je to zejména v jeho klikatosti. Nebo lépe gumovosti. Dosti bezskrupulózní orgány činné v trestním řízení mohou skutkovou podstatu trestného činu šíření toxikomanie aplikovat na téměř libovolné jednání těch, kdo se nebojí na téma konopí vyjádřit. Nedej bože veřejně, nejlépe pak v masmédiích. V mnohém se tak postup těch dnešních orgánů podobá těm, kdo v období normalizace s obdobně lehkou rukou aplikovali skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví na jakékoli jednání zástupců protikomunistického disentu.
Podívejme se nyní očima teorie a komentářové literatury na jednotlivé znaky tohoto trestného činu. Laickými slovy, co vlastně musí jeden každý z nás udělat, aby mohlo být jeho jednání posouzeno jako spáchání výše uvedeného trestného činu.
Svádí a podporuje
Podle komentářové literatury tyto pojmy odpovídají takzvanému návodu druhého. Navádění druhého ke spáchání trestného činu je považováno za formu přípravy spáchání trestného činu. Co je pro trestní právníky přípravou? K zodpovězení této otázky je potřeba odebrat se k samotné základní teorii trestního práva. Trestný čin je možno připravovat, pokusit se o jeho spáchání, či jej dokonat, tj. spáchat. Hranice mezi těmito fázemi jednání je poměrně jasná. Přinejmenším teoreticky. Pokud pachatel naplnil všechny znaky trestného činu, jde o spáchání. Pokud se mu je nepodařilo naplnit, ale pachatel vyvinul úsilí k tomu přímo směřující (např. jej někdo vyrušil, neověřil si dostatečně, že jeho oběť je skutečně mrtvá atd.), jedná se pouze o pokus. Pokud pak vyvinul úsilí směřující k přípravě – opatřil si nástroje s jasným úmyslem, nebo se s tímto úmyslem začal věnovat sebevzdělávání (navštěvovat kursy toxikologie s cílem spáchání dokonalé vraždy prostřednictvím otravy), jde „jen“ o přípravu.
Protože každého z nás občas napadnou podivné myšlenky a dokazatelnost takové přípravy není vždy jednoduchá, rozhodl se moudrý zákonodárce, že příprava je trestná pouze u zvlášť závažných trestných činů (kde horní hranice trestní sazby činí trest odnětí svobody nejméně 10 let) a u těch, kde to zákon výslovně stanoví. Z logiky věci tedy vyplývá, že by to měly být jen takové trestné činy, kde i jen samotná příprava je mimořádně společensky závažná a má dopad alespoň na společnost jako celek. Oproti tomu pokus je trestný vždy jako dokonaný trestný čin. Nemůže vám být ku prospěchu to, že vám to prostě nevyšlo.
Protože cesty práva jsou klikaté, proplétají se zákoníkem takové trestné činy, které se této teorii svým způsobem vymykají. Například trestný čin loupeže. Podle tohoto trestného činu musí mít pachatel v úmyslu zmocnit se cizí věci a použít k tomu násilí (nebo alespoň pohrůžky bezprostředního násilí). Zatímco tedy použití násilí musí být vykonáno, ke zmocnění se dané cizí věci dojít nemusí. Pokud tedy okolo vás projedou dva muži na motocyklu a pokusí se vám vytrhnout kabelku, kterou ale udržíte, jedná se o trestný čin loupeže. Neboť (i) použili násilí – síly k vytržení kabelky, (ii) učinili tak s úmyslem zmocnit se vaší kabelky. Že se vám policisté na nejbližší služebně nejspíše vysmějí a řeknou vám, že máte být rádi, že svou kabelku pořád máte? To autor textu nikterak nerozporuje.
Bližší definici pojmů „svádí“ a „podporuje“ ale zákon, a v podstatě ani teorie, nenabízí a otevírá tím prostor pro širokou fantazii represivních orgánů. Výjimkou je právní názor, že „svádění“ či „podporování“ musí být vztaženo ke konkrétní osobě. Na rozdíl od takzvaného „podněcování“, které může tak jako „šíření“ zasahovat neurčitý okruh subjektů, musíte svádět vždy jednotlivce nebo jejich skupinu. Tenká je rovněž hranice mezi tím, kdy podporujete a kdy působíte preventivně. Například opatření téže stříkačky či poskytnutí týchž informací může být jak prevencí užívání (je-li prováděno vhodnou, establishmentu poslušnou organizací), tak šířením toxikomanie (pokud je činí subjekt nepohodlný).
Šířením se pak v dané souvislosti nemyslí šíření látky samotné (od toho je tu trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu, nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, atp.), ale šíření samotného zneužívání návykové látky (viz dále), jako například životního postoje nebo dokonce normy.
Dle teorie trestního práva pak rovněž nemůže být šířením toxikomanie takové jednání, které již je výrobou či fyzickým dealováním návykové látky. Šíření toxikomanie je tzv. subsidiární skutkovou podstatou trestného činu, která je (a má být!) aplikována tehdy, pokud se pachatel dopouští jednoznačně protiprávního jednání, jež se však dosud nestalo fyzickou manipulací s drogou.
Návykové látky
Návykové látky trestní zákoník definuje jako: „alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.“ Jelikož je tato definice zjevně vágní a neurčitá (autor sám zná osoby, které reagují velmi asociálně např. na otevření balíčku s čokoládou ve své blízkosti, nebo vzpomeňme reakce militantních veganů na konzumaci masa v jejich blízkosti), odkazuje praxe na omamné látky a psychotropní látky uvedené v přílohách č. 1 až 7 nařízení vlády o seznamu návykových látek a látky s obdobnými účinky, kterým jsme se věnovali v jednom z minulých čísel našeho seriálu.
Zneužití
Minimálně tento termín musí u čtenáře způsobit pozdvihnutí obočí. Proč zákonodárce, ve své nekonečné moudrosti, nezvolil termín „užití“? Inu, zřejmě proto, že zneužitím neměl na mysli každé užití, ale jen takové, které je užitím rizikovým. Které je způsobilé vyvolat syndrom závislosti. Takovým jednáním je tedy myšlen takzvaný abúsus neboli užívání nadměrné. To má nicméně jednu chybu, přinejmenším pro orgány činné v trestním řízení.
U každého užívání, ke kterému potenciální pachatel svádí, by měly posoudit, zda svádí či podněcuje k pouhému užití, nebo již abúsu. Děje se tak s přibližně stejnou precizností, s jakou se průměrný policista nebo soudní zapisovatelka věnují pravopisu při vytváření běžného protokolu. Právní praxe se tak zcela míjí s medicínskými poznatky (v podobě diagnóz F10 až F19, tedy Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek), kterými by měla být podložena. Právo musí nutně následovat společenský zájem, a tedy i vědecké poznatky o škodlivosti (a tím pádem i prospěšnosti či neutrality) určitého jednání. Jak je uvedeno v § 12 trestního zákoníku: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých.“
Problém v hodnotách
Řekněme si to otevřeně. Problém není v samotné skutkové podstatě, neb text zákona nese stejně málo odpovědnosti za svou aplikaci jako smrtící zbraň za ruku pachatele. Problém je v tom, že užívání této skutkové podstaty je selektivní, účelové a odporuje samotným základním principům trestního práva. Nikdo z nás (snad krom ultra-ortodoxních libertariánů) by si jistě nepřál v blízkosti základních škol billboardovou reklamu ve znění: „Berte nitrožilně heroin. Je to bezva.“
Základní problém ale netkví ani ve výše zmíněném faktu, že při důsledné aplikaci by mělo být oddělováno to jednání, které sice svádí, ale výlučně k užívání léčebnému, nebo i rekreačnímu, od takového, které podporuje „fetování první ligy“. Problém vzniká v hlavě orgánu moci veřejné již v okamžiku, kdy tento bere do ruky příslušnou knížečku s úplným zněním zákona. Trestní právo je tzv. ultima ratio (nejzazší rozhodnutí či opatření) a jako takové musí být použito pouze tam, kde nestačí jiný prostředek represe. Trestní právo musí ctít rovněž zásadu „nulla poena sine lege“. Jinými slovy, trestným činem může být jen jednání zapovězené zákonem, kdy příslušný trestný čin striktně definuje již samotný trestní zákon a k jeho dovození není třeba provádět divoké analogie. Chcete praktický příklad? Pokud growshop prodává zcela legální zboží a činí tak způsobem zákonem dovoleným, nemůže se nikdy dopustit trestného činu. Tolik teorie. Těžko samozřejmě čelit otcovskému pokývání soudce, který po vynesení rozsudku sdělí odsouzenému „Až budete mít děti, tak to pochopíte“. Ano, mám. A dál?
Je nicméně pravda, že stavět skutkovou podstatu trestného činu na přípravě je vždy morálním hazardem. Kde se bere ta zpupnost, která dovolí postavit vraždu (která je rovněž ve stadiu přípravy trestná) na roveň pokojného, byť abúsu konopí?
Excesivní a nezákonnou aplikací trestních norem navíc represivní orgány zasahují i do práv osob, které údajně brání. Střízlivé odhady o počtu uživatelů marihuany, z nichž naprostá většina budou uživatelé bezproblémoví, hovoří o statisících obyvatel České republiky. Od pouličních punkerů po vrcholové manažery nadnárodních společností. Tyto osoby jsou z hlediska právního systému spotřebiteli. A to zcela bez ohledu na to, že poptávají zboží, které je v určitých fázích své „výroby“ nezákonné. Jako takoví mají řadu práv, mj. právo zcela základní, a to na informace o jimi poptávaném zboží.
Pro spotřebitele marihuany, ať už kouří jointy, nebo volí jiné způsoby aplikace (například vaporizace nebo konzumace účinných látek rozpuštěných v tucích), je zcela klíčová informace o orientačním obsahu THC a CBD. Informace o obsahu THC na baleních semen konopí a doprovodných tiskových materiálech však byly jedním z hlavních argumentů trestního soudu v případech growshopů. Neboť proč by přece prodávající informoval kupujícího o obsahu THC, kdyby jej nevybízel k tomu, aby se hned za rohem zhulil jako paprika? Inu, třeba proto, aby ty, kdo se rozhodnou zákon přeci jen porušit, dostatečně informačně vybavil. Pro jejich vlastní dobro. Aby jim umožnil kontrolovat své jednání, byť zčásti stricto sensu nezákonné (ve fázi výroby). Tedy aby jednal obdobně jako organizace vysílající své pracovníky na besedy do škol a informující o účincích jednotlivých drog. A v neposlední řade, aby tak splnil své povinnosti uložené prodávajícímu v rámci ochrany spotřebitelů vyplývající z evropské legislativy.
Jenže čekáte-li na to, až bude policie zatýkat pracovníky neziskových společností působící ze státního rozpočtu v oblasti protidrogové prevence, čekáte špatně. Stejně jako nezačne vyklízet nájemce z vašeho bytu, kteří vám již víc než rok nezaplatili nájemné. Všichni jsou si rovni – a někteří jsou si rovnější.
