Podle současné legislativy není trestným činem vlastnit množství libovolné drogy odpovídající běžné dávce na deset dní. Je-li dospělý občan přistižen při takovém přestupku, musí se dostavit před tříčlennou komisi sestávající z právníka, lékaře a sociálního pracovníka. Ta případ posoudí a může doporučit vhodnou léčbu, symbolickou pokutu nebo navrhne nepodnikat žádná opatření, přičemž uživatelé v naprosté většině případů odcházejí bez postihu.
Čtrnáct let po této zásadní změně můžeme s jistotou konstatovat, že země nebyla zplundrována nájezdy “drogových turistů“ a z Portugalců se nestal národ otupělých narkomanů. V mnoha ohledech se zemi naopak daří výrazně lépe než kdy dřív.
Pozadí experimentu
V roce 1974 se Portugalsko po téměř půlstoletí izolace od ostatního světa osvobodilo od autoritářské diktatury a v zemi byla nastolena demokracie.
Takzvaná „karafiátová revoluce“ zbavila zemi nenáviděného režimu, aniž by byla prolita jediná kapka krve. Nově nabytá svoboda vedla nevyhnutelně k mnoha více či méně vydařeným experimentům v oblasti politiky a ekonomiky a jedním z nich byl i velmi liberální přístup k tvrdým drogám.
Za vlády diktatury bylo Portugalsko úplně izolováno od světové drogové scény a všech přelomových událostí, které se na ní v průběhu 20. století odehrály. Převrat ale všechno změnil. Země se vzdala celé řady svých kolonií, vojáci i bývalí osadníci se vraceli do země a přiváželi s sebou snad všechny ve světě dostupné drogy.
Otevřené hranice vybízely k cestování a výměně zboží. Jako nejzápadnější země kontinentu představovalo Portugalsko ideální vstupní bránu do Evropy pro vítané i nevítané zboží a osoby. Užívání narkotik se stalo jedním ze symbolů svobodomyslné kultury a na oblibě získávaly především tvrdé drogy. Problematika se postupně vymykala kontrole, až vyústila v celospolečenskou drogovou krizi.
První reakcí vlády bylo zděšení a nastolení tvrdých represivních opatření a přísných trestů podle vzoru Spojených států amerických. Portugalci si tento přístup vyzkoušeli v osmdesátých letech a mohli se na vlastní kůži přesvědčit o tom, že je neúčinný a zbytečný.
V roce 1999 bylo na heroinu závislé více než jedno procento dospělé populace a počty narkomanů nakažených a umírajících na AIDS patřily podle magazínu New Yorker k nejvyšším v rámci celé Evropy. V roce 2001 se proto zákonodárci rozhodli dekriminalizovat držení a užívání všech návykových látek – a výsledky byly a jsou opravdu pozoruhodné.
Co vše se zlepšilo?
Na prvním místě je třeba zdůraznit, že se nenaplnila katastrofická očekávání odpůrců dekriminalizace a počty uživatelů ani úmrtí spojených s užívání drog nezačaly strmě narůstat. Údaje Nadace pro změnu drogové politiky ukázaly, že sice bezprostředně po schválení nové legislativy stoupl počet lidí, kteří experimentovali s jednou nebo více substancemi, jednalo se ale o trend, který neměl dlouhého trvání.
Ve věkové skupině mezi patnácti a čtyřiadvaceti lety, která patří v oblasti užívání drog k nejvíce rizikovým, dokonce počet uživatelů klesl. Snížit se podařilo také množství narkomanů, kteří po první zkušenosti v užívání pokračovali.
Mezi narkomany začal zároveň pomalu, ale jistě klesat podíl osob nakažených virem HIV a zdravotní instituce získaly lepší přehled o nakažených a tím i více možností je léčit a jinak jim pomáhat.
Studie respektovaného periodika British Journal of Criminology z roku 2010 ukázala, že pokles počtu zadržených a uvězněných pachatelů drogových deliktů byl v podstatě nepřímo úměrný nárůstu počtu zájemců o odvykací léčbu.
Ani všelék, ani katastrofa
Zastánci dekriminalizace a legalizace narkotik po celém světě dávají portugalský úspěch za vzor dalším zemím. Jeho efektivitu považují za jasný signál, že dekriminalizace je prvním krokem na správné cestě.
Někteří vědci ale poukazují i na rizika, která jsou s ní nevyhnutelně spojena, a na další stěžejní faktory, jež mohly mít vliv na pokles počtu úmrtí po předávkování a dalších problémů spojených s drogami.
Na přelomu tisíciletí byla problematika narkotik a závislostí přesunuta z jurisdikce ministerstva spravedlnosti na ministerstvo zdravotnictví. To zřídilo rozsáhlý systém zdravotnických zařízení specializovaných na léčbu závislostí na tvrdých drogách a zavedlo také institut zaručeného minimálního příjmu jako rozšíření dosavadního portfolia sociálních dávek.
Změny v sociálním zabezpečení a zdravotnictví se zvláštním přihlédnutím k nejrizikovějším skupinám obyvatel, kterých jsme byli v posledních desetiletých svědky, měly na celkovém zlepšení situace jistě nemalý podíl.
Alex Stevens, profesor trestního práva na Univerzitě v Kentu ve Velké Británii a spoluautor dříve zmíněné studie, se domnívá, že z Portugalska bychom si měli vzít příklad a využít tamější zkušenosti i v jiných zemích: „Portugalský postup nám hlavně ukázal, že se není čeho bát. Nedošlo k žádné sociální katastrofě a zdroje, dříve investované do represivních opatření, mohly být smysluplněji využity k financování prevence a léčby drogových závislostí.“
A co bude dál
Portugalská ekonomika není v posledních letech v nejlepší kondici a hrozí tedy, že by vláda mohla omezit i financování poměrně náročných zdravotnických programů. Ty jsou ale stěžejní nejen pro stabilizaci situace v komunitě drogově závislých, ale také pro zajištění možnosti léčby pro ty, kdo o ni stojí.
Článek zveřejněný v magazínu New Yorker v roce 2011 ale nadšení příznivců portugalské cesty mírní. Podle nejmenovaného lékaře portugalská města stále křižují dodávky dealerů se zásobou nových tvrdých drog, které prodávají zoufalým závislým – i tak je ale zřejmé, že se Portugalsko vydalo správnou cestou: „Určitě se nedá mluvit o nějakém konečném vítězství, rozhodně je ale lepší mít o těchto věcech přehled a moci si udělat realistickou představu o problému, kterému čelíme, než snít o dokonalosti a čekat na zázrak, který se však nedostavuje a také nikdy nedostaví.“
Zdroj: www.mic.com
