Aktuální článek
Lukáš Pollert – Nejde jen sedět v hospodě, chlastat a hulit

Lukáš Pollert – Nejde jen sedět v hospodě, chlastat a hulit

  • Lukáše Pollerta jsem měla za excentrického vítěze Olympijských her, který prodal vyhrané medaile. Na život vypadal jako normální kluk - pil pivo a kouřil jointy.
Zobrazit galerii

Je vždycky překvapující vidět civilní tvář člověka, kterého znáte z médií. Lukáše Pollerta jsem měla zafixovaného jako trochu excentrického vítěze Olympijských her, který bez skrupulí prodal vyhrané medaile. Nikdy by mě nenapadlo, že tohoto člověka krátce poté potkám tváří v tvář. A ani ve snu bych nečekala, že to bude na oslavě narozenin Magora Jirouse v Prostředním Vydří u ohně. Sportovci se přece potkávají v luxusním hotelu nebo na letištích… nebo ne? Přišel se tam, stejně jako všichni ostatní účastníci, prostě pobavit. Kouřil jointy, pil pivo a vypadal jako úplně normální kluk.

Setkat se s ním ostatně může každý. Jeho tvář bude poslední co zahlédnete, než jeho rukou upadnete do narkózy, aby vám jeho kolegové mohli v Motole provrtat koleno. Tento osobitý muž vyzařující klid aktivní sopky zde totiž pracuje jako anesteziolog. Je s podivem, co všechno ve svém životě dokázal. Pokud v našem postmoderním světě může existovat něco jako renesanční osobnost, pak je to Lukáš Pollert. Napsal několik knížek, osm let býval k vidění jako člen zastupitelstva na radnici Prahy 6, předsedal protidrogovce…

Naposledy jsem ho viděla v jedné pražské kavárně, kde nám poskytl rozhovor. V bílé košili seděl u stolku pan lékař a na první pohled nás málem ovanula nemocniční vůně desinfekce. Ale netrvalo dlouho a vyklubal se z něj týpek, se kterým byste rádi zašli na pivo a rozhodně by to nebyla nuda. Zajímali jsme se především o jeho pohled na drogy, jak jinak. Je zastáncem mnoha sympaticky provokativních a nekonvenčních názorů. Nakonec se jako všichni správní rebelové vypařil na motorce.

 

Lukáši, vy jste vrchol své sportovní kariéry prožíval v devadesátých letech, tedy v dobách, kdy ještě marihuana nebyla na seznamu zakázaných dopingových látek. Kouřila se tenkrát na Olympiádě tráva?
Já si myslím, že tam možná byla, ale já jsem ji na Olympiádě v Barceloně ani v Americe nekouřil. Marihuana fakt nepomůže, nejde s ní trénovat. S pivem a trávou můžete jet Vltavu někde mezi Vyšším Brodem a Rožmberkem, ale určitě ne se vrcholově věnovat tréninku. Když je člověk zhulenej, tak se mu moc nechce fyzicky něco dělat.

Nemyslíte si, že v některých situacích to člověka naopak může při tréningu i udržet? Třeba ho vnitřně uklidní, protože za střízliva může být jeho mysl roztěkaná. Nezažil jste něco takového?
To si nemyslím. Já byl po marihuaně spíše roztěkaný, třeba v novinách jsem nějaký článek četl i třikrát, protože jsem mu vůbec nerozuměl nebo jsem tam viděl jiné významy. Tráva mi pozornost spíše snižuje a je pro mě prakticky k ničemu, protože s ní se člověk nemůže učit, nemůže dělat nic. Tedy může se rejpat v záhoně, to jo.

Marihuana je na seznamu dopingových látek od roku 2003. Proč tam tedy vlastně je, když říkáte, že nijak nezvyšuje výkonnost?
Alkohol je tam také. Je tam řada látek, které nezvyšují výkonnost. Třeba diuretika. To jsou látky na močení. Užívají se jednak proto, aby se vymočily jiné dopingové látky, ale berou to například někteří zápasníci, aby nebyli zařazeni do jiné váhové kategorie. Jsou ve váze řekněme do 60 kg, ale když trénují a makají, tak mají 70 kg. Jenže být v kategorii 70 kg, tak by samozřejmě absolutně nevyhráli. Oni mají mít 60 kg. Takže před tím závodem musí všechno shodit. Pak už jde opravdu o gramy. Litr vody váží kilo. Oni prostě třeba týden nepijí, a aby se ještě víc odvodnili, berou tyto látky a trochu kávy. Vypadají pak opravdu jako pár dní před hrobem, prostě strašně, ale mají těch 60 kg. Z tohoto důvodu je to zakázané, aby se podobné věci nedělaly. Betablokátory, to jsou zase látky, které zpomalují srdeční činnost, třeba na 40 pulsů. To je typický doping střelců, aby se uklidnili. No a tráva? U snowboardistů je to asi jedno… Ale u takových pilotů Formule 1?. Tak tam si myslím, že je to nebezpečné, protože pilot F1 pod vlivem konopí může ohrozit ty, co jedou s ním. Tam jsou velké rychlosti a nemají daleko k bouračce.

Jak to vlastně chodí při kontrolách v zákulisí sportu na nejvyšší úrovni? Jsou jeho účastníci opravdu abstinenti ve všech směrech?

Vrcholový sport, především olympijský, je hodně kontrolovaný. Ale třeba NBA, profesionální baseball i NHL tolik kontrolovaná nebyla. Myslím, že tam se užívaly i jiné a tvrdší drogy Není mi tedy úplně jasné jak  třeba v Barceloně hráči NHL a NBA prošli dopingovou kontrolou…Takže jak kde. Pokud se bavíme o olympijském sportu, tak ten by měl být od všech podpůrných látek očistěný.

Za doping je postupně považováno čím dál tím více látek. Pro sportovce,  kteří nemají to štěstí jako třeba hráči NBA a jsou hodně kontrolováni, může jedna káva znamenat vyloučení ze závodu…
Já tohle opravdu nechápu, proč zrovna sportovec, který se účastní olympiády, nesmí pít kafe. Typický příklad je pilot letadla, toho nikdo nekontroluje. Možná jen, jestli není opilej. Ale ne to, jestli bere nějaké podpůrné prostředky, typu kofein nebo látky, co povzbuzují mozek. Je jich celá řada a vlastně se neví, jestli je to droga nebo ne. Používají je třeba letci na letadlových lodích, kteří mají dvacetičtyřhodinové služby a musí být celou dobu vzhůru nebo lékaři na operačních sálech.  Je pak otázkou, zda není lépe použít nějakou psychostimulační látku (například kofein) a přeletět nad oceánem nebo operovat dvanáct hodin v dobré formě, než se potácet vyčerpáním. Takže ti mohou a ten sportovec nemůže. A proč vlastně? Nebo třeba dirigent, houslista, toho už vůbec nikdo nekontroluje, jestli bere kokain. Neřkuli malíře, nebo spisovatele. To je nám celkem jedno, napíše dobrou knížku nebo namaluje hezký obraz. Ale jestli to bylo v rámci nějakých podpůrných prostředků… Protože když se pije absinth, tak se malují hezké obrazy, alespoň se to říkalo. Ten může a Železný nemůže. To je trochu nespravedlivé.

Dirigent se ovšem s nikým neporovnává…
Ale porovnává, vždyť je i jiný dirigent, jiný houslista, jiný malíř…

V tomto směru ano, ale ten sport se liší tím, že se porovnávají ve stejný moment na stejném místě.
Já vím co chcete říct, že když jeden sportovec užívá testosteron a druhý ne, tak to není fér. Když někdo běží „čistej“ proti tomu nadopovanému, tak nemá šanci, to samozřejmě logiku má. Ale je to proto, že ten člověk chce vyhrát Olympijské hry, nebo mistrovství světa. Nechápu proč. Já ten výkon, jako třeba vítězství na Olympiádě, neberu za něco, čeho by se mělo považovat. Nepřipadá mi zásadní, jestli někdo hodí 100 metrů nebo 200 metrů oštěpem. Dneska třeba běžel Bolt v Ostravě. Kdyby běžel za osm, no tak co? Tak běží za osm stovku, koho to zajímá? To je můj osobní pohled. To jsou hodnoty, kterých já si nepovažuji. Centimetry při  skoku do dálky, nebo milisekundy v běhu.

Možná je to spojené s tím, že jste toho dosáhl. Většinou lidé chtějí něco, co je jim vzdálené a nemohou to získat. Ve chvíli, kdy to mají, tak je to přestane zajímat.
Možná, že jo. Samozřejmě, když děláte sport, tak se chcete porovnávat s ostatními lidmi na světě, to  jinak nemá moc smysl. Ale kdyby se ta hodnota olympiády nebo mistrovství světa devalvovala, tak by tam ten doping lidi nebrali. To je opravdu ta honba, primárně ta honba za vítězstvím. Proto sáhnou k dopingu. Na sportovce je vyvíjen obrovský mediální tlak, oni jsou nadšení, že se té olympiády jenom zúčastní, protože ta je prostě všude.

Tedy podle vás sportu škodí komercializace?
Je to začarovaný kruh. Člověk, než by šel dělat něco sám se sebou, tak si raději sedne a kouká na ty druhé. A ještě se s nimi ztotožňuje. Říká, to jsme my, Češi, my hrajeme proti Slovákům nebo Rusákům. Vůbec by to neměli sledovat a měli by si jít raději sami zahrát. Třeba jedno sídliště proti druhému. Ale to je úplně nemyslitelné.

Poté, co jste vyhrál olympiádu, což je pro spousty lidí nedosažitelná meta, jste své medaile vzal, prodal a peníze věnoval Drop-inu. To jako na podporu snížení rizika užívání drog?
Ne, to bylo trošku jinak, já jsem si chtěl koupit Corvettu. Už bych to nikdy neudělal znova, protože lidi si o mně teď myslí, jaký jsem dobrák. Ale takhle to vůbec nebylo. To byla taková rozjitřená situace. Když se to dozvěděli novináři, tak mi volali z Polska, jestli tím proti Olympiádě protestuji. Já jsem ale proti Olympiádě vůbec neprotestoval, mně se líbí byznys. Když jsme u toho, mě se zkrátka líbí, když se peníze „točí“. Věděl jsem, že ty medaile jsou prodejné, a že pro mě nemají žádnou cenu. V televizních novinách se k tomu vyjadřovali různí lidé. Politici se ptali co to jako znamená prodávat medaile. To se přece nedělá.  To už ani nešlo si ty peníze nechat. Tak jsem řekl, no tak jo, to jsem zvědavej, co tomu řeknou. Já ty peníze dám všechny narkomanům na čisté jehly, aby si s těma jehlama mohli zablbnout. Oni budou rádi, čistý jehly… To jsem přesně takhle chtěl, abych jim vzal vítr z plachet tím, že jsem si ty peníze nenechal pro sebe, ale dal je na charitu. A druhá věc, narkomani. Tím jsem znovu popíchl ty lidi, kterým to bylo trnem v oku.

Peníze za medaile jsem dal narkomanům na čisté jehly, aby si s nima mohli zablbnout.

Máte kupu dětí. Mluvíte s nimi už o drogách?Ono by to na tu Corvettu asi ani nestačilo…
Když jsem pak viděl tu situaci, tak jsem věděl, že se těch peněz chci okamžitě stejně zbavit, a tak mi bylo jedno, za kolik to prodám. Kdybych to chtěl prodat za co nejvíc, na tu Corvettu, tak k tomu budu přistupovat jinak. Ale takhle jsem ty medaile za stopadesát tisíc prodal prvnímu, kdo zavolal. Tak se to jednoduše vyřešilo.

Ne, zatím vůbec. Nejstaršímu je 8 let. Myslím si, že vnímají třeba alkohol a vidí cigaretu, ale zatím absolutně nevědí, co to dělá.

Kdy podle vás nastane ten správný čas začít s dětmi o drogách mluvit?
To nevím. Zatím jsem o tom s nimi nemluvil. Je to dost podobné tomu, až přijde čas s nimi začít mluvit o sexualitě. A možná to vyplyne samo. Třeba se o tom baví už od první třídy, ale o tom pochybuji, to je asi dost brzo. Tak v té čtvrté třídě už budou něco tušit.

Co byste dělal, kdyby začaly kouřit trávu?
To je otázka i pro mé rodiče, když jsem ji kouřil já. A co asi dělali? Nic! Zřejmě se nevyhnu tomu, že si tu a tam v patnácti, šestnácti zapálí jointa. Každý z nás dělá občas něco zakázaného, nejsme světci. Já taky občas jedu v obci rychleji než padesát a ulici jsem přecházel na červenou. Ale člověk nad tím musí mít trochu nadhled. Nemůže jenom od rána do večera sedět v hospodě a chlastat nebo jenom hulit.

Věděli tenkrát vaši rodiče, že kouříte trávu?
Já myslím, že určitě. I když já jsem kouřil trávu, až když mi bylo řekněme dvacet let. Protože před revolucí to tady tolik nebylo a vlastně se to objevilo až kolem roku 1989. K tomu měl blízko jen někdo, kdo se opravdu pohyboval v undergroundu. Ale ani tam to nebylo tak rozšířené, jako po revoluci. Takže mně bylo víc než devatenáct a to už člověk přeci jenom s rodiči komunikuje jinak, než když se rodiče snaží ovlivnit patnáctiletého puberťáka.

V devatenácti to má mladý člověk v hlavě taky trošku víc srovnané, než když začne kouřit trávu třeba ve třinácti, jak se to stává…
Zase na druhou stranu, takový alkohol jsem zkusil před osmnáctým rokem, asi v patnácti nebo v šestnácti. A jak říkáte, nemusel jsem to mít v hlavě srovnané, ale člověk to stejně asi jako tu trávu párkrát zkusí. Je málo lidí, u kterých vznikla na marihuanu tak zásadní závislost, že to k životu potřebují kouřit každý den, jako třeba Jiří X. Doležal. Daleko víc je alkoholiků, nebo těch, co kouří nikotin. Musím říct, že když Jirka kouří a já se s ním bavím, tak je to to samé ať je zhulenej, nebo není. Nemá to na něj vliv. Kdežto když si někdo tu a tam dá jointa, tak je to šílený. Typický příklad toho, jak to vypadá, když je někdo zhulenej, hrál třeba Jirka Macháček v Samotářích. Znám pár kuřáků marihuany, kteří kouří 15-20 let, denně. Pracují ve firmě, kde je celkem důležité používat rozum a inteligenci i paměť. A pracují dobře. Někdo má lepší dispozice a tělo se s tím vypořádá tak, že mu to nekazí život.

Jak se svými dětmi trávíte volný čas?
Dětem patří sport. Takový intenzivnější. Hodně s nimi jezdím na kole. Nějaké to učím, ostatní už to umí a jezdíme tady po Praze 6. Pak jsme si s lidmi, kteří mají stejně staré děti, založili lyžařský oddíl. Abychom se vrátili do takových těch dob, kdy celá parta vždycky jezdívala na hory, na ty podnikové chalupy. Máme tam okolo 20 dětí. Oddíl se jmenuje Lajdáček podle jména chalupy, na kterou jezdíme. Teď to funguje rok a děti jsou zatím nadšené. Jezdíme s nimi i v brankách, hrajeme si na závody.

Vy jste dnes především lékař. Jaký je váš názor na užívání marihuany v medicíně?
No já nevím. Těch článků, které chtějí marihuanu v tomhle světle vylepšit, je strašně moc. A třeba o nikotinu se říká, že člověk, který kouří cigarety, nemá Crohnovu chorobu. A takhle se francouzští vinaři snaží vylepšit víno, pivaři pivo… Moje manželka teď používá konopnou mast, nevím, kde ji vzala. Prý zkoušela všechny možné masti a tahle jí pomáhá. Ale že bych to třeba používal na sále k uspání, nebo k nějaké podobné léčbě, tak takhle daleko marihuana zatím ještě nedošla. Ale zlepšuje apetit, takže to snad někde povolili pro nechutenství po chemoterapii a snad také na Parkinsonovu nemoc. Možná je to i proti bolesti, ale že by to bylo někde jasně doporučeno na nějakou léčbu, to jsem ještě nezaznamenal. Takže se to v podstatě nepoužívá.

V Izraeli je státem placený výzkum a pěstování marihuany, která se potom zadarmo rozdává pacientům, a to především k paliativní léčbě.
Paliativní léčba je, když už jsou veškeré terapeutické možnosti vyčerpány a není perspektiva uzdravení. Avšak pacient nemá fyzicky , ani psychicky strádat. Paliativní zákrok je buď chirurgický, nebo jen farmakologický. Tam pokud pomůže homeopatie, budiž dopřáno homeopatii, nebo čemukoli jinému, tam už se prostě tonoucí stébla chytá. Když pomůže tráva, jen ať se dává.

To znamená, že jste pro to, aby byla dekriminalizovaná, nebo legalizovaná?
Nejen tráva. Já bych drogy nijak nerozděloval. Neustále se objevují nové látky, stačí změnit chemický vzorec. To bude pořád o krok dopředu, těch látek bude přibývat. Je potřeba je dobře prozkoumat, abychom věděli, jestli nemají nějaké neblahé účinky, a nechat to prostě být, vůbec to nekontrolovat. Já bych jen označil co je jed jedem, co je droga drogou. V drogerii si koupíte jed, který taky nemůžete sníst. No a když tam bude jed s označením, že vás může po jedné dávce zabít, tak proč ne? Tak si to kupte. I když si myslím, že kyanid si asi nemůžete koupit jen tak.

Ale jed na krysy určitě ano.
Mě napadl kyanid, protože to může někdo zneužít… Tam jde právě o to potenciální zneužívání, a to je jejich nejsilnější argument. Musíme ubránit nevzdělanou společnost… Marihuana je celkem dost prozkoumaná látka, ta samozřejmě nenatropí takovou neplechu, jako by natropil třeba heroin. Ale neříkám, že bych heroin kriminalizoval, to ne. To je prostě stejná látka, jakou já používám v nemocnici. Navíc, on byl někdy kolem první světové války nebo po ní vynalezen jako analgetikum a normálně se používal.

Jeden čas jste byl také zastupitelem na Praze 6.  Proč jste vůbec šel do politiky?
Chtěl jsem si to zkusit a chtěl jsem podpořit ODS. Já jsem spíše pravicového smýšlení, malé strany se do parlamentu nedostanou, a když ano, tak se musí stejně s někým spojit. Takže jediná strana, která měla smysl, byla velká pravicová strana, a to byla ODS v roce 2003. Byl tam můj kamarád Pavel Bém, domluvili jsme se na tom někde na skále, když jsme spolu lezli. Chtěl jsem je podpořit, protože jsem byl mediálně známý. Nechtěl jsem jenom někde něco říkat, jako třeba Lucie Bílá, ale prostě zkusit tu práci. Zrovna byly komunální volby, a tak jsem si tu práci zkusil.

Měl jste nějaký konkrétní program, nebo jste vycházel spíše z volebního programu ODS?
Byl jsem totální amatér a nevěděl jsem, jak se má politik vyjadřovat do médií, takže jsem se samozřejmě nechal nachytat. Je to známá kauza. Veřejné záchody na Praze 6. Mladá fronta po mně pořád chtěla nějaké konkrétní vyjádření, tak jsem řekl, že vidím například problém v tom, že v Praze nejsou veřejné záchody. Nakonec se to moc nepodařilo, ale to je na dlouhé povídání… Samozřejmě asi víte, že jsem na šestce byl předsedou protidrogové komise, kterou založil Pavel Bém a já jsem v tom asi 6 nebo 7 let pokračoval. Je to primární prevence, to znamená pro děti, které  ještě nemají s drogou zkušenosti. Dělají se tam zážitkové kurzy, není to beseda s narkomanem nebo s doktorem Preslem z Drop-inu. Je to o zdravém životním stylu a nejedná se jenom o drogy, ale i o patologické chování, šikanu a tak.

Co je tedy podle vás zdravý životní styl?
To je styl, který by měl vést k tomu, aby byl člověk pořád zdravý. Já například jeho ztělesněním rozhodně nejsem. Strašně sloužím, jím co vidím, jím naprosto nezdravě. Ale je fakt, že nekouřím cigarety a nemáme ani televizi. A to je myslím si jedna taková věc, která udržuje hodně člověka doma a ty lidé jsou potom tlustí. Je zajímavé, že výše cholesterolu nejde ruku v ruce s obezitou. Jsou lidé, kteří jsou hubení a mají vysoký cholesterol. A ten je víc nebezpečný pro arterosklerózu, než obezita jako taková. Obezita má zase jiné problémy, klouby atd. Člověk by se měl trochu fyzicky pohybovat. Já si myslím, že člověk může jíst co chce, v jakémkoli množství, hamburgery, tlusté maso, ale musí se k tomu adekvátně hýbat. Protože před sto lety lidé vypadali jinak, než vypadají teď, a když měli zabíjačku, tak opravdu jedli hodně. Ale takoví ti hodně bohatí, co byli na hradech, tak ti byli obézní. Měli poddané, moc se nehýbali a nechali se obskakovat. Naše společnost tímhle netrpí, ale takhle se chová. Máme auta a máme docela slušný komfort. Stěžujeme si na to, že máme málo peněz, ale téměř v každém pokoji máme televizi, každý má auto, na MHD čekáme pět minut, takže vlastně nikdo nechodí moc pěšky. Žijeme dost komfortně a podle toho taky vypadáme. Takže je to hodně o pohybu. Hodně jíst a hodně se hýbat. A to doma prostě nejde. Starší dámy pak říkají, no já bych to dělala, ale já nemůžu, protože mě bolí nohy, takže je to začarovaný kruh. Bolí je nohy, protože celý život nic moc nedělaly, nejsou vytrénované, připravené na to začít chodit. V tomhle případě se dá plavat, ale to zase říkají, že je na ně drahé…

A co užívání drog ve zdravém životním stylu? Zapadají do toho nějakým způsobem?
No bohužel musím říct, že asi ne.

To ani rekreačně? Nemyslíte, že jsou momenty, kdy člověk potřebuje například vypnout nebo zažít něco jiného?
Ale proč to má řešit drogou? Myslím, že se dá vypnout třeba na skále. Tam vás to nakopne, protože je to nebezpečné, musíte přemýšlet o každém kroku. To je jenom jeden příklad. Dá se vypnout i jinak. Já se přiznám, že mám zahrádku a v ní se pak rejpu a určitě není nutné k tomu ani pít alkohol. Sice si taky dám víno a pivo a je mi to příjemné, ale je to podle mě hrozná lenost. Člověk je pohodlný, líný a raději, než dělat něco jiného, si sedne a dá si sklenku vína. Je strašně příjemné sklouznout k lenosti.

Obecně zastáváte názor, že by se užívání drog zakazovat nemělo. Znamená to, že jste hodně drog sám vyzkoušel?
Vyzkoušel no. No tak hodně… Určitě konopí, extázi…

Co nějaké opiáty z práce?
Z práce, to je dobrý (smích). Jako opiáty se musí píchat, to je problém, to je dost invazivní vstup do těla. Ale nějaké to kouření nebo pití. A lysohlávky. Ty jsem sbíral.

Užíváte dnes ještě někdy konopí?
Manželka používá mast, ale já musím říct, že mám asi fakt geny pro ten alkohol. Nemyslím jen sebe, ale nás Evropany. Já když jsem zhulenej, tak druhý den je mi z toho divně a nemůžu nic dělat. A když si dám pivo, tak mám všechno pod kontrolou. Vím, co to se mnou udělá. Je to stabilní prostředek, který mi jakoby nevadí. Vím, co můžu, kdy to ze mě jde pryč. Kdežto u té trávy… Já jsem kouřil naposledy tak před třemi nebo čtyřmi roky. Teď když se k tomu dostanu, třeba tu a tam, tak si dám jednoho práska, ale jinak už vůbec.

Vzkázal byste na závěr něco naším čtenářům?
Ať pěstujou konopí. Je to hezká kytka. Měla by být na každé zahradě. Já jsem zahradník, já konopí beru jako zajímavou rostlinu.

Děkujeme vám za rozhovor.
Na shledanou.



MUDr. Lukáš Pollert (24. března, 1970)

vítěz v Letních olympijských hrách v Barceloně 1992, kde získal zlatou medaili ve vodním slalomu – kanoe jednotlivců – a v téže disciplíně stříbrnou medaili v roce 1996 v Atlantě. Pozornost médií a veřejnosti na sebe upoutal, když prodal své olympijské medaile s odůvodněním, že olympiáda nebyla jeho osobním vrcholem. Peníze za medaile věnoval nadaci Drop-in. Kontroverzi vyvolávají i jeho názory na povolení dopingu a legalizaci drog. Vystudoval medicínu a osm let sloužil v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích na emergency. V letech 2003 až 2010 byl za ODS zastupitelem Prahy 6. Tam je i předsedou protidrogové komise. Dnes působí jako lékař ve Fakultní nemocnici v Motole, kde pracuje na anesteziologickém oddělení. Volný čas věnuje svým pěti dětem. Ty jsou ve věku 8, 6, 4 a 2 roky a nejmladšímu byl v době rozhovoru jeden týden.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!