Aktuální článek
ÁJS: Krást se nemá

ÁJS: Krást se nemá

  • Každý někdy v životě něco ukradl. I kdyby to byla jen drobnost a stalo se to jen jednou. Většinou vás za to nikdo nechce zabít. Pokud okradeného příliš nenaserete.

Bloumal jsem Žižkovem. Pomalu jsem kráčel po chodníku. Zastavoval se na přechodech. Počkal, až mi padne zelená. Byl jsem chodec bez cíle. Se spoustou volného času.
Nikdo si mne nevšímal. Lidé, obtěžkaní starostmi, mne bez zájmu míjeli. Měli co dělat sami se sebou. Nezajímali se o slepce, co se potuluje jejich čtvrtí.
Zastavil jsem se. Odhrnul si bílé vlasy spadlé do obličeje. Bílé jako hůl, kterou jsem držel v ruce.
Jsem Ájs, Slepý Ájs, co není z tohoto světa. Mohu mnohé. Někdy své schopnosti využiji. Někdy trestám skutky, které nepovažuji za správné.
Mám svůj kodex. Řídím se podle něho. Ale ne moc často. Poslední týdny se nestalo nic, co by mě přinutilo konat. Nevadilo mi to. Naopak. Vždycky bylo nebezpečí, že si toho někdo všimne. A začne si klást zbytečné otázky.
Chtěl jsem splývat. Být neviditelný. Neupozorňovat na sebe. Přehlížený Ájs. Jo. Přesně tohle jsem chtěl být.
Rozhodl jsem se, že půjdu dál. Bylo chvíli po poledni. Zahrádka u Vystřelenýho oka byla ještě zavřená. Projdu se. A pak se tam zastavím. Sednu si. Dám si pivo. Ubalím jointa. Jen tak budu.
Udělal jsem krok. Chtěl jsem udělat druhý. V mozku mi vybuchlo slunce.
Oslnivý záblesk. Záblesk, který prozáří vše, co se dosud choulilo ve tmě. Pronikavá zář, která dokázala vypálit oči všem, co byli v dohledu.
Trvala jen okamžik. Zlomek vteřiny. Pak vše zhaslo. Strnul jsem. Další krok se nekonal. Stál jsem na místě. Někdo do mne vrazil. Omluvně cosi zamumlal a obešel mě.
Nevnímal jsem nic. Pak jsem ucítil něco, co jsem už téměř zapomněl. Ucítil jsem strach. Velký, hmatatelný strach. Strach, co dokázal ochromit. Zvětšoval se. Rostl.
A pak jsem ucítil bolest. Obrovskou fyzickou bolest. Objímala se spolu se strachem. Držela ho v náručí a kolébala. Skláněla nad ním hlavu a šeptala mu, že bude hůř. Strach se spokojeně zavrtěl a zamhouřil oči.
Stál jsem nehnutě a snažil se ovládnout. Snažil se odsunout ty dvě emoce, které jsem si nepozval. Vyhodit je. Vyrazit s nimi dveře.
Nebyly moje. Nepatřily ke mně.
Ten strach a bolest cítila Polis.


„Co se děje?“
Slova Klé ke mně sotva dolehla. Stála kousek ode mne a s obavou se na mě dívala.
„Nevím.“
„Tak co se děje?“
Já kurva nevím. Netuším, co se děje. Nejsem vševědoucí. Jsem slepec, co se snaží přežít. Nevím nevím nevím.
„Přestaň se předvádět.“
Otočil jsem hlavu. Podíval se na ni. Zpříma. Vztekle. Nasraně. Průsvitná Klé se vlnila metr ode mě.
„Polis. Něco je s Polis.“
„Kdo je Polis?“
Neznatelně jsem zavrtěl hlavou. Snažil jsem se soustředit.
„Dobře. Nebudem to teď řešit. Co se teda děje?“
„Musím ji najít. Hned.“
„Je někde tady?“
Ano. Musela být blízko. Strach a bolest byly silné. Vzdálenost by je zeslabila. Musí být někde na dosah.
„Jak ji najdem?“
„Někde je něco jinak. Tam bude.“
Rozhlížel jsem se nevidoucíma očima.
„Počkej tady. Podívám se kolem.“
Byl jsem vděčný, že se Klé víc nevyptává. Nedokázal bych jí odpovědět. Ne teď. Soustřeďoval jsem se jen na jedno. Polis. Musím ji najít. Musím jí pomoct.
Průsvitná Klé zmizela. Byla odjinud. Stejně jako já. Zvládala věci, které bych sám nedal. Najde Polis. A zmizí. Protože pak to bude na mně.
Strach a bolest zesílily.
„Nenašla jsem nic. Až na jedno.“
Klé stála opět vedle mě.
„To je?“
„Ve vedlejší ulici. Starej barák.“
„Co je s ním?“
„Nemá okna. Ani jedno. Všechno zazděný. Čerstvě. Malta je ještě vlhká.“
To bude ono. Musí to být ono.
„Doveď mě tam. Hned!“
Obešli jsme roh. Dům bez oken byl třetí v řadě. Úzká ulička bez života. Tmavá a osiřelá. Zastavil jsem se před vchodem. Ten jediný zazděný nebyl. Velká dřevěná vrata vedoucí do průjezdu. Černá, ručně kovaná klika.
„Zmiz.“
„Cože?“
Nenamáhal jsem se s opakováním. Nebyl čas. Zvedl jsem ruku a zmáčkl kliku. Vrata se otevřela. Vstoupil jsem dovnitř a zavřel za sebou. Zastavil se. Ubalil si jointa. Zapálil si.
Lačně jsem kouřil. Potřeboval jsem do sebe dostat co nejvíc THC. I když jsem věděl, že i nekonečné množství bude málo.
Strach a bolest opět zesílily.

Stoupal jsem po schodech. Ošlapané pískovcové stupně. Zábradlí pokryté prachem. Přišlo mi, jak kdyby na něj prach dosedl nedávno. Před chvílí.
Dům bez života. Starý a unavený. Sesedlý stářím. Se stěnami, které by mohly měsíce a měsíce vyprávět příběhy těch, co zde dřív přežívali.
Měl jsem zbystřené smysly. Všechny schopnosti vybuzené. Ve střehu. Dychtivě čekající, až se budou moci předvést.
Bolest a strach mi padaly na ramena. Usazovaly se a tlačily mne k zemi. Každý krok byl těžší a těžší.
Stoupal jsem. Neúnavně. Jako stroj. Už jdu, Polis. Už jsem blízko.
Poslední patro. Dál už vedlo schodiště ke dveřím, za kterými byla půda. Zastavil jsem se. Čtyři byty. Tři s otevřenými dveřmi. Čtvrté byly zavřené. Vykopl jsem je.
Dveře narazily na stěnu. Prošel jsem do předsíně. Nezdržoval jsem se. Další kop. Byl jsem v obývacím pokoji. Prázdném. Až na jednu židli stojící u protější stěny. Někdo na ní seděl. Ten někdo byla Polis.
Dívala se na mě široce rozevřenýma očima. Pevně stisknutá ústa. Zrudlý obličej. Nemohla se hnout. Tělo jí omotával obrovský had. Škrtič. Se syčící tlamou plnou ostrých, dychtivých zubů.
Tlama se vznášela vedle hlavy Polis. Byla blízko. Připravená polknout. Škrtič mě spatřil. Mimoděk utáhl smyčky. Polis bolestí přivřela oči.
Cítil jsem to, co ona. Cítil jsem svírající se hrudník. Paže přitisklé k tělu. Cítil jsem strach a bolest a bezmoc.
Potřásl jsem hlavou. Soustředil se na jeden bod. Na hadí tlamu. Pak jsem vyrazil.
Pokoj jsem překonal jedním dlouhým krokem. Zvedl jsem ruce a chytil hada těsně za hlavou. Stiskl. Dal jsem do toho všechno svoji sílu. Stiskl jsem ho a cítil, jak mu začíná praskat páteř.
Vztekle se nadmul. Švihl sebou. Nadzvedl mě a narazil na zeď. Nepovolil jsem. První smyčka mi obtočila pánev.
Had začal z Polis sklouzávat. Obtočila mě další smyčka. Stáhla mi pas. Nadechl jsem se a zadržel vzduch v plicích. Had se mnou švihl o zem.
Dopadl jsem na bok. Chtěl jsem se zvednout, ale další smyčka mi spoutala nohy. Drtil jsem mu páteř. Prsty se zarývaly do hadova těla. Dával jsem do toho všechno. Nestačilo to. Nedokázal jsem ho zabít.
Další smyčka. Hrudník mi začala stahovat ocelová obruč. Bránil jsem se, ale ta síla byla neskutečná. Rozevřená hadí tlama se začala přibližovat k mému obličeji. Napjaté paže povolovaly.
Pak se pohyb zastavil. Polis stála za hadí hlavou. Uchopila ho těsně pod mými prsty a pomáhala ji udržet v bezpečné vzdálenosti. Obruč stahující hrudník povolila. Převalila se a přitiskal Polis ke mně. Pak se znovu stáhla.
Byli jsme spoutáni. Ruce Polis sklouzly z hadího krku. Tlama se dala znovu do pohybu.
Mobilizoval jsem zbytky sil. Nestačilo to. Nezvládal jsem to. Další stažení. Polis zmučeně vykřikla.
Zavřel jsem oči. Zabral jsem. Unavené svaly protestovaly. Chvěly se. Pokoušely se o nemožné. Pohyb hlavy se zastavil. Na chvilku. Pak se znovu začala přibližovat.
Z rozevřeného chřtánu vyrazil rozeklaný jazyk. Udeřil mě do tváře. Zanechal na ní sliny. Další posunutí.
Tlama byla blízko. Několik centimetrů. Ještě kousek a zakousne se. Nevzdával jsem se. Nepřestával jsem bojovat. Ale bylo jasné, kdo bude vítěz a kdo poražený.
„Pomůžu ti.“
Ta slova jsem skoro nevnímal. Prodírala se závojem strachu a bolesti. Ztratila na síle, ještě než ke mně dolehla.
„Pusť mě dovnitř.“
Ucítil jsem na tváři dotek mhy. Průsvitné ruce. Klé.
Na chvilku strnuly. Pak se do mne začaly vnořovat. Zabořily se až po lokty. Pak se pohyb zrychlil. Klé zmizela. Byla ve mně.
Hadí hlava scvakla. Přední zuby mi strhly kůži z čela. Vyvalila se krev. Zmučeně jsem vydechl.
V těle se mi začala hromadit nová energie. Spojovala se s mojí. Násobila se. Vybuchovala. Toužila se předvést.
Ucítil jsem naději. A vztek. Obrovský, nezvladatelný vztek. Vztek, který mne naplnil až po okraj.
Stiskl jsem prsty a slyšel zapráskání hadích obratlů. Stahujíc obruče povolily. Zvedl jsem se.
I když jsem byl omotán hadím tělem, dokázal jsem se postavit. Polis byla přitisklá ke mně.
„Ještě chvilku vydrž.“
Nevím, jestli mě slyšela. Sám sebe jsem neslyšel.
Znovu jsem sevřel prsty a drtil hadí obratle. Smyčky z nás sklouzly. Polis se svezla k zemi.
Udělal jsem několik kroků. Hadí tělo se natáhlo na podlaze. Rozkročil jsem se. Znovu jsem stiskl. Pak jsem hada pustil.
Dopadl na podlahu. Nehýbal se. Pozoroval jsem ho. Soustředěný. Připravený. Smrtící.
Zabiju tě, ty zmrde.
Had vystartoval. Rozevřená tlama hnaná bolestí a nestvůrnou silou. Mířila mi na obličej.
Vymrštil jsem ruce. Uchopil ho za čelisti. Natočil se bokem. Nechal hadí tělo přeletět kolem mě. Rozpažil jsem. Hadí tlamu jsem roztrhl.
Had ležel na zemi. Křečovitě se chvěl. Z rozervané tlamy se mu valily potoky krve.
Klekl jsem si. Zvedl pěst. Udeřil jsem. Znova a znova. Rozbil jsem mu mozek. Beztvará bílá hmota smíšená s krví.
Chvění ustalo. Bylo po všem.

Seděl jsem opřený o stěnu. Polis jsem držel v náručí. Nehýbala se. Neplakala. Byla schoulená. Byla v bezpečí.
Před námi stála Klé. Už byla opět sama sebou. Dívala se na nás. Zkoumavě. Přišlo mi, že se jí něco nelíbí. Pak ukázala na Polis.
„To je kdo?“
Chtěl jsem odpovědět, ale Polis mne předešla. Zvedla hlavu.
„Polis. Říkaj mi Polis. A ty jsi?“
„Klé.“ Dívala se mi do očí. „Ona je pro tebe kdo?“
„Ona je pro něj sestra. Aspoň co pamatuju, tak jsem ničím jiným nebyla.“
Kdysi dávno jsem ji vždycky za tyhle drzosti plácl. To byla ale malá. Teď jsem si jen povzdechl.
„Sestra?“
„Jo. Něco ti vadí?“
Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou.
„Zachránila nám život. Mluv slušně.“
„A dělám snad něco jinýho?“
Polis se narovnala. Pustil jsem ji z náruče.
„Fajn. Možná se snaž víc.“ Ukázal jsem na hadí mrtvolu. „Proč po tobě šel?“
„Kvůli tomuhle.“
Polis zalovila v ústech a vyndala malý bílý kámen.
„Tys mu to ukradla?“
„Jo. Děsně si to hlídal.“
„Ty máš za sestru zloděje?“
Polis vystrčila bradu.
„Vadí to?“
„Asi ne.“
Nadechl jsem se.
„Vadí to. Mně to vadí. Nelíbí se mi to.“
Polis se ušklíbla.
„Zase ten tvůj kodex?“
Otočil jsem hlavu. Podíval se jí do očí. Jo. Můj kodex. Krást je špatný. Chtěl jsem jí to říct. Důrazně. Nahlas. Aby si to už konečně zapamatovala. Akorát jsem nějak nemoh najít slova.
Znovu jsem ji objal.
Přišlo mi to jednodušší.
Všechno si povíme až pak. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!