+3
Sešli jsme se v jeho rodných pražských Dejvicích, v hospodě V zátiší. Jeden z nejúspěšnějších českých spisovatelů, Petr Šabach, byl rád. Jak sám říká, je to jeho rodná hospoda a hlavně se v ní kdysi seznámil se svou ženou Andulou, která ho má dodnes. Bylo to takové správné hospodské posezení, které jako by vypadlo z jeho knih. Po rozhovoru spěchal do nemocnice za svým vydavatelem a dlouholetým kamarádem, majitelem nakladatelství Paseka, Ladislavem Horáčkem. V Pasece vydal Petr zatím všechny své knihy. Nesl Láďovi dvě nektarinky. Ještě mu je stihl předat a naposledy si s ním pokecat. Den nato, 21. července, Ladislav Horáček po vleklé nemoci v nemocnici Na Františku zemřel. A my měli asi štěstí v neštěstí, pak už by na tenhle rozhovor asi dlouho nebyla ta správná nálada.
Sedíme v Dejvicích, ve tvý oblíbený hospůdce, ve který jsi vyrůstal. Ty tady žiješ celej život, tohle byla vlastně od padesátejch let lampasácká a komoušská čtvrť.
V padesátejch letech se tu lampasáci teprve zabydlovali. Prej většinu těch baráků pro lampasáky stavěli vojenský muklové. A ti věděli, pro koho to stavěj. Takže tam nadělali tolik naschválů, žádnej úhel pravej, prostě samá pomsta. Já teda jsem z lampasáckýho baráku a v naší ulici byly asi ještě další tři podobný. Hlavně to byly hrozně divoký časy, protože po válce tady bylo strašně dětí a strašně moc dětskejch gangů.
Ovlivnilo tě to nějak?
Naučilo tě to přežít v poměrně drsnejch podmínkách. Už třeba jít jenom o ulici dál bylo vo držku. Bratrstvo kočičí pracky proti Rychlejm šípům. Ale tohle bylo daleko drsnější. Tady se prostě zajatec mučil, rozumíš?! Nebo tě někde přes noc zamkli do úplně cizího sklepa a vůbec se s tebou nepárali. I to se stávalo. A věčný házení kamenů, všichni z těch let máme nějaký jizvy. Z dnešního pohledu to byly dost drsný časy.
Vzpomínáš si na nějaký fakt velký průsery z dětství?
Dělali jsme věci hraničící opravdu s polepšovnou. Běžně jsme zakládali menší požáry, to je snad jasný, a velmi často a rádi jsme pracovali s výbušninama. Přežili jsme to všichni, ale jakoby nějakým zázrakem. Já si pamatuju, že největší průser jsme udělali u stadiónu Na Julisce. Stála tam nad schodama ta obrovská dřevěná cívka na kabely a my ji z těch schodů roztlačili. Dole pod schodama byly zaparkovaný nějaký auta a ta cívka do nich najela. To bylo šílený. Vím, že jsem tenkrát několik nocí spal někde v rouře nebo kde, jak jsem se bál jít domů.
Mě nebaví depresivní typy ani v životě, ani v literatuře a umění. Všichni přece víme, že to dobře nedopadne.
Kolik vám bylo?
Byli jsme malí parchanti, ale když je vás hodně, tak to roztlačíte. A takovýhle maléry byly pořád. Tímhle měla končit i Šakalí léta, ale spočítalo se, že i kdyby ta cívka byla maketa, nedalo by se to natočit a ani zaplatit. Ten film končí tím pádem jinak a je to možná škoda. Ale to se nenechá nic dělat, jak říkávala moje babička.
Tvůj táta byl lampasák, že jo?
Jo, já jsem s ním měl takovej zvláštní vztah. Jako malý dítě si ho nemůžu pamatovat, a tak jsem ho vlastně viděl poprvé, když mi bylo asi pět let, když se vrátil z Koreje. Mimochodem tam s ním byl ten dost slavnej spisovatel sci-fi Ludvík Souček, jako zubař. Právě se Součkem a ostatníma se v Koreji uchlastával. Já byl hýčkaný dítě, vyrůstal jsem do tý doby jenom s mámou a s babičkou a najednou se ve dveřích objevil nějakej chlap a začal mi dělat tatínka. Takže jsem byl já a ňákej pán. A ještě ke všemu to byl voják.
Ale ty jsi nešel na vojnu, ty máš modrou knížku?
Jojo, já mám modrou. Ale táta byl tak hodnej, že mi řekl, že kdybych měl pocit, že by mi to mohlo dát něco do života, že mi tu vojnu klidně zařídí. Tak jsem mu říkal, táto, to ne, zas tak hodnej bejt nemusíš.
Jak jsi prožíval rok 1968, ruskou okupaci?
Já byl v srpnu u babičky mimo Prahu a jednadvacátýho jsem se probudil se strašnou kocovinou. Den předtim jsme se vožrali, blížily se totiž moje narozeniny. Myslim, že ten den byla středa. A teď si představ, že ležíš úplně mrtvej v posteli a přeješ si z ní už nikdy nevylízt, a najednou ti tluče pošťačka na okno v přízemí a volá: Vstávejte, je válka! To byl prostě nejhorší den v mým životě! Já byl v Ronově nad Doubravou a do Prahy jsem se dostal až začátkem září. V Ronově jsem potkal jenom jednoho polskýho vojáka, kterej bloudil po náměstí. Vlastně jsem celej osmašedesátej prokvílel, že jsem nemohl bejt v Praze. Ale ještěže jsem tu nebyl, jinak bych byl určitě na Václaváku s kamarádem, kterýho tam zastřelili. Ivan Lajta se jmenoval.
V Dejvicích a na Hanspaulce se narodilo a vyrostlo poměrně dost osobností našeho kulturního života. Čím je to tady tak inspirativní?
My nijak neusilovali o to tvrdit, že Dejvice a Hanspaulka jsou nejvíc, podobně to asi probíhalo i jinde. Ale tady se prostě stalo to, že takovejch lidí třeba na Hanspaulce, jako jsou muzikanti Ivan Hlas, Petar Introvič, Hejma, Tesaříci, Martin Kraus a podobný, se tady našlo víc, a když se potkají dva nadaný, toho třetího k sobě už seženou snadno. Víceméně se tady takovej malej zázrak stal. Trochu to připomínalo takový to náhlý vyrojení impresionistů v Paříži. Chce to malý ha – ha, ale je to tak.
Petře, kdybych měl u sebe trávu, dal by sis se mnou špeka?
Teď ne, ale před lety bych si ho dal.
Kdy ses poprvé setkal s drogama?
V šedesátejch letech jsem, sice ne přímo po hrstech, začal brát prášky. Nejoblíbenější droga byla fenmetrazin, ty víš, o co se jedná. Původně na hubnutí. Dřív prej stál v lékárně sedm korun dvacet. Bez předpisu. Moje matka si občas taky zobla. Jenže pak to začalo bejt pouze na předpis, a to už najednou nebylo za sedm dvacet.
Moje matka ho taky brala.
Ne že by moje matka byla feťák, tvoje asi taky ne, ale byla společenská a tu a tam chodila s otcem na večírky. A aby ráno po flámu byla fit v práci, občas si nějakej ten férák vzala. A já je asi v patnácti šestnácti objevil u ní na stolku. Tak trochu jsem s nima blbnul a pak přešel na centedrin, kterej byl asi dostupnější, ale bylo to podobný. V tom jsem lítal asi rok. Dýl ne. Kluk, co mi to prodával, mi ty prášky dával ze začátku zadarmo, ale pak šel s cenama nahoru. Až jsem zjistil, že za tu skleněnou tubičku, kde bylo deset prášků, platim snad dvě stovky. To byly v tý době neskutečný prachy. Dál to prostě nešlo. To bych musel krást a na to jsem nebyl.
Tos musel bejt furt děsně nastřelenej.
Jo! Žvanivej, naprosto šílenej! Ale jak to vysadíš, dostane tě to do takový deprese, že to si neumíš představit. Na tu hrůzu vzpomínám dodneška. Ale kdyby byly drogy tenkrát tak dostupný jako teď, tak nevím, nevím. Já byl vždycky dost zvídavej chlapec.
Jaký drogy bys chtěl zkusit?
Chtěl bych vyzkoušet LSD. Ale musel bych mít zajištěnej bezpečnej návrat domů, do normální mysli. Abych neotevřel vokno a nevystoupil z něj, víš? Já mám teď na starý kolena nový příbuzný v Americe a jeden z nich, veterán z Vietnamu, veleúspěšnej právník, ten brko trávy nevyndá z huby! Už od šedesátejch let. Má prej vietnamskej syndrom.
A jak ses tedy dostal k trávě?
Poprvý jsem ji vyzkoušel v roce 1969 v Anglii, ale to bylo nějaký divný zboží, to jsem jenom předstíral, že to se mnou něco dělá. Ale u Tondy Vomáčky jsme se někdy začátkem sedmdesátejch let fakt pochcali smíchy. On to brutálně pěstoval přímo na zahradě, pak to dal do punčochy, zapnul fén s teplým vzduchem a za chvíli jsme to mohli hulit. Byli jsme u něj na mejdanu s Ivanem Hlasem a s Hejmou a musím říct, že jsem si myslel, že konečně docenili, jak jsem vtipnej, jak se smáli. Takovýhle publikum jsem ještě nikdy neměl! A všechny věci kolem toho se mi líbily. Měl jsem hlad, žízeň a krásně se mi spalo. Tak jsem si říkal, že tohodle se budu držet.
A držel ses?
Ne. Ne, že bych z toho měl strach, to ani náhodou. Ale jednou se mi stalo, že jsem šel strašně zhulenej domů z týhle hospody. A vedle mě jeli pomalu, rychlostí mýho kroku, policajti, ještě za bolševickejch časů. Já měl, kamaráde, pocit, že mám nohy vobrácený dozadu, že jsem celej z gumy a přitom jsem měl úplně ztuhlý rysy. A voni jeli a koukali na mě, ty vole! Teď já byl mramorově ztuhlej, já bych jim nebyl ani schopnej říct, že nemám, kdyby po mě chtěli občanku! A teď ten čas, vole, jako by to trvalo tři dny! To byla děsivá chvíle. Děsivě dlouhá chvíle…
Tvoje tvorba je hodně autobiografická.
To se tak prostě řiká. Ježišmarjá, jak může bejt tvorba jiná než taky trochu autobiografická? Akorát je to tak, že ty jseš něco jako vánoční stromeček, ta kostřička, ale ty vozdoby na něm, to není všechno tvoje.
Kdyby byly drogy tenkrát tak dostupný jako teď, tak nevím, nevím. Já byl vždycky dost zvídavej chlapec.
Jestli je Stephen King autobiografickej, tak to potěš pánbůh!
No to teda! A přitom je v Maine tak krásně. Já tam byl.
Zeptám se tě na způsob tvorby. Jak to děláš ty s psaním?
Já to vždycky píšu tužkou do sešitů. Pokaždý. Do áčtyřkovejch. A když mám popsanejch čtyři až pět sešitů, vím, že to už vydá na celou knížku. A tam taky končím se silama.
Přepisuješ si to pak sám?
Jo, přepisuju. Nejvíc tě to ale baví, když se na to těšíš a děláš si teprve poznámky. Já totiž potom na monitoru už vůbec nic nevidim. To je taková záhada pro mě, já tam nevidim chyby. Ani pravopisný. Když nevím, jak se co píše, dělám to po vzoru svý babičky, že si ta slova napíšu vedle sebe a vidím, že to jedno prostě vypadá blbě. Ale na počítači jsem z toho docela zoufalej. A teďkonc, jak to hrnu do těch sešitů, tam se nezdržuju s žádnou gramatikou. Někdy máš dost co dělat, máš takovou tu až písařskou křeč, koukáš hlavně na to, aby ti neutekla myšlenka. Rozumíš, najednou ti něco odvane slovo, o kterým si myslíš: to přece nemůžu nikdy zapomenout. A ono ti pak chybí. Nebo zase slyším třeba nějaký slovo a řikám si, to je takový pěkný slovo, to bych mohl někomu vložit do huby. Třeba teď mě bere slovo medle. Tak jsem si vymyslel chlapa, kterej ho říká.
Je to asi tím, že píšeš rukou, protože mozek u počítače děsně zpohodlní. Anebo pracuje jinak.
Psaní rukou do sešitů je spíš takový malování. Slova jsou potom jako obrázky. A některý slova po sobě nemůžeš přečíst a napadnou tě jiný. Vem si, jaký má slovo obrovskou moc. Málokterá holka se s tebou rozejde, když jí ve vzteku řekneš krávo. Ale když jí řekneš krávo stará, už je to o něčem jiným. Se slovama se musí velmi opatrně. A já když najdu to správný slovo, je to pro mě úžasnej pocit. Ale když ho najít nemůžu, to jsou pak muka.
Co bys byl, kdybys nebyl spisovatelem? Nebo co chtěli tví rodiče, abys byl?
To, že budu spisovatelem, si asi nepředstavovali ani náhodou, ale dožili se oba mojí prvotiny (Jak potopit Austrálii, 1986). Otec, ten to vzal a jeho pohled jasně říkal: „To jsi fakt jako napsal sám?!“ Matka byla na svýho mladšího syna hrdá. To je jasný… Co bych dělal, kdybych nebyl spisovatelem? Přesně to, co dělám, akorát že bych nepsal.
Takže chlastal?
To asi ne. Já moc nepařím. Ale je dobrý, že když si vytvoříš tuhle image, jseš pak občas sám příjemně překvapenej, že nejsi zas až takovej gangster, za kterýho tě ostatní mají. Já byl vždycky ten, kterej kamarádům na otázku, kolik jsem toho včera v hospodě vypil, odpovídal: „Tisíc piv, ty vole! A vodky, no ty sem vůbec nepočítal!“ Prostě jsem vždycky šíleně přeháněl a ono se to najednou obrátilo proti mně. Teď už jsem docela normální, po léta letoucí, s takovým tím těžším popíjením jsem skončil nějak po revoluci, ale do tý doby to byl jeden velkej mejdan. Těžkej chlast je teď u mě, čoveče, pár piv. Mně naštěstí nikdy nechutnal tvrdej. Já se tímhle nechci dělat ňákým lepším, ale vždycky jsem chtěl, aby u piva byla legrace. Proto třeba nepiju doma.
To děláš dobře. Kdy ses tedy začal psaním knížek definitivně živit?
V roce 2000 jsem se musel rozhodnout, co budu dělat dál, protože já jsem byl ve svým zaměstnání nesmírně spokojenej. Pracoval jsem na Staroměstským náměstí v domě U Kamennýho zvonu a víc než deset let jsem tam pořádal komorní koncerty. V sále Elišky Přemyslovny. Dovedeš si představit lepší zaměstnání? Já tam měl úplně senzační život. A tehdy jsem si začal přivydělávat psaním. Jenže jsem z toho platil strašný daně, a tak jsem šel za Láďou Horáčkem a ptal jsem se ho: „Hele, kdybych šel na volnou nohu a psal pro tebe ňáký knížky, uživíš mě?“ A on že se pokusí a že spíš mě asi uživí. Což se v podstatě stalo. Ale klidně jsem tam mohl bejt až do důchodu.
To bylo dobrý rozhodnutí, ne?
No, bylo, ale vem si, mě v tý době už bylo padesát, v tom věku je takový rozhodnutí pro chlapa docela těžký. Přišel jsem domů a řekl jsem ženě Andulce, že už druhej den ráno do práce nevstávám. To víš, žádná ženská z toho neni ze začátku nadšená. Mně to naštěstí vyšlo, bohové asi stáli při mně. Já nejsem až tak plodnej autor, napsat knížku jako takovou sice netrvá dlouho, čistýho času zhruba dva měsíce. Ale než na to všechno přijdeš a dáš to dohromady, to jsou roky!
Říká se o tobě, že jsi jedním z nejslavnějších a nejpopulárnějších žijících českých spisovatelů.
To si mě s někým pleteš… asi ne, to bude spíš Kundera anebo Michal Viewegh. Já mám strašně nerad takový to hodnocení nejprodávanější, nejčtenější nebo nejpopulárnější. To sou kraviny. Já naštěstí vím o svý pozici, já mám, čoveče, svejch deset tisíc čtenářů, jak říkával Láďa Horáček. Vůbec si nepředstavuju, že deset tisíc je málo. Zaplať pánbůh za ty duše! Jenom si představ, jakej je to zázrak, když se do někoho takhle strefíš. Takže si nestěžuju. Ale důležitější jsou pro mě konkrétní odezvy. Zrovna před chvílí mi volal kamarád Petr Brukner z nemocnice, že po přečtení mojí knížky se mu zlepšily výsledky. Tak takovýhle momenty někdy zažíváš. Ale ne, že bych nad svojí tvorbou až tak jásal. Vidím tam jenom samý chyby. Pořád jsem z toho svýho psaní takovej rozpačitej. Já byl ze svý knížky šťastnej vlastně jen u tý první, a to před iks lety! Ale musím poznamenat, že na psaní já musim bejt úplně čistej. Když chci začít psát v pondělí, poslední pivo si můžu dát tak ve čtvrtek předtím. Ani malý bych si nedal! Tak si to s tím chlastem spočítejte sami.
Pomohlo ti k věhlasu zfilmování tvých knížek Janem Hřebejkem?
Samozřejmě, že jo, vo tom žádná!
Takže s filmy podle svých předloh jsi spokojený?
Jo, ale nerad se na ně dívám. Nejradši mám U mě dobrý, sám nevím proč, je to přece dost ulítlá pitomost, ale milá. Já třeba nemám ani Pelíšky. Taky jsem po sobě nepřečetl snad ani jednu knížku. A když už, pokoušejí se o mě mrákoty.
Myslíš si, že je tvoje tvorba a zkušenost přenosná i do jinejch zemí, do jinejch jazyků?
Je, je. V Polsku jsou děsně populární Pelíšky a vyšly mi tam asi čtyři knížky. Tam mám snad i lepší recenze než tady. Když se překládala moje úplně první knížka do maďarštiny, překladatelka, přibližně v mým věku, mi ukazovala místa, kde se ten můj příběh odehrával v Budapešti. Úplně stejný jako tady. Měli jsme stejnou komunistickou zkušenost se stejným průserem, tam je to naprosto snadno přenosný a pochopitelný. Jsem spokojenej s těma svejma zvláštníma jazykama, do kterejch mě zatím přeložili: do polštiny, ukrajinštiny, ruštiny, dokonce i běloruštiny a maďarštiny. Jak řiká Hejma, Šabach je náš dejvickej Hemingway.
Fakt jsi nikdy nepsal pod vlivem omamných látek?
Jo, ale znáš to. V těchhle stavech můžeš napsat cokoli, ale většinou to stojí za hovno.
Stačí jedno pivo a už je všechno jinak.
To se mi moc líbí, ta česká fráze jdeme na jedno. Já nikdy v životě na jednom nebyl! Když už něco dělám, vždycky to koukám dělat pořádně.
Napsal jsi knihu O zvláštním problému Františka S. Je v podstatě o drogách, jsou tam lysohlávky a podobně. Máš s lysohlávkama zkušenost?
To ne, jednou jsem je od někoho dostal, ale darovaný houby, ty já bych nekonzumoval. Já ani nevim, jak vypadají! Mně se líbilo, že František z Assisi byl nejdřív chuligán, ty vole, neuvěřitelnej floutek, provokoval, chodil nahej po ulici a tak. A jeho fotr mu řekne, ohlídej mi krám. On prodával koberce a von mu je synáček rozdal! A ten ho seřezal tak, že u něj došlo k nějakýmu obrácení. Metanoia….Víš, jak ho musel ztřískat? Historici tvrdí, že to možná byl spíš zánět mozkových blan a po něm asi trošku, z pohledu svýho otce, zblbnul.
A tys to předělal na lysohlávky.
Jo. Nehledě na to, že já jsem byl taky chuligán, taky jsem měl zánět mozkovejch blan z klíštěte, když jsem byl malej, takže jsem asi taky zblbnul. Víš, jak bych musel bejt dobrej před klíštětem? No a vztah mezi mnou a otcem byl taky dost podobnej jako u toho Františka. Nad tou knížkou jsem sice dost trpěl, není to přesně moje parketa, dost se z těch ostatních vymyká, ale pár lidí, spíš mániček, ji považuje za moji nejlepší.
Měl jsi někdy problém se závislostí?
Měl. Jak jsme o tom mluvili, s tím fenmetrazinem to bylo dost na palici. A jestli myslíš chlast, tak jak celej život spíš konzumuju, neměl jsem s ním až takovej problém jako některý mí kamarádi. Jeden z nich, malíř, mi říkal, že si neumim představit, co je to chlast. On na tu svou láhev vodky žárlil! Říkal, že ji miloval jako ženu. Že se s ní zamykal v pokoji, samozřejmě, že pokaždý s jinou… To je pro mě dost nepochopitelná věc. Takhle jsem v tom já nikdy nelítal. Nikdy jsem neměl takový to temný pití, abych si zalezl s flaškou do kouta, ale na vlastní oči jsem to viděl u spousty svejch kamarádů, jak se úspěšně upili k smrti. Můj brácha v závěrečný fázi svýho číšnickýho života pil flašku vodky denně a jedl jenom polárkový dorty, jak už mu žaludek nic jinýho nebral.
Co tvůj vztah k ženskejm? Jseš balič?
Ty seš blázen! Mě sbalila Anča v týhle hospodě v roce 1970 a od tý doby jsme spolu. Ba ne, sbalil jsem ji já. Co já ti budu řikat o ženskejch! Já jsem strašně plachej. Jsem takovej monogamní, divnej. Jednou jsem řekl nějakýmu novináři, že i erotický sny mám o svý ženě. To bych už asi teď neřekl, já už ani žádný erotický sny nemám. Já vždycky trpěl, když se třeba jenom rozešel můj kamarád s kamarádkou. A když se rozvedli, z toho jsem byl úplně v háji. To by mi ani žádnej psycholog nevysvětlil.
Jseš prostě taková plachá a citlivá duše.
Já se spíš bojim, že by mi psycholog řekl, že já jsem v naší rodině ženská a Andula chlap. Ona je neskutečně šikovná na všelijaký manuální práce. Mohla by se živit jako instalatérka, zednice, švadlena, zahradnice, co já vím, co ještě. Mě baví v podstatě jen vaření.
Máš nějaký slabosti?
Plnej pytel. Například jsem trochu srab. Nesnáším konflikty.
Přitom to vypadá, že jsi párkrát přes hubu dostal!
To jo, kamaráde, jsem z Dejvic. Ale opravdu mám strach z konfliktů a přímý konfrontace, to měl už můj otec, takže ten náš vztah byl dost divnej. Já jsem od něj za celej život dostal jedinou facku. Já tak dlouho nějakej nevyřešenej konflikt v sobě dusim, že pak seřvu většinou někoho úplně nevinnýho. Měl bych bejt asi větší hrdina. Ale těch slabostí a nedostatků mám spoustu. Ježišmarjá, z těch jsem složenej!
Jaký máš názor na dekriminalizaci a následnou legalizaci všech drog?
To je složitý. Já mám tendenci se uříct ve prospěch. Ale nemám o tom takový informace, takže přesně nevim. Já si myslim, že co se týče marjány a podobně, dekriminalizace samozřejmě. Nejhorší jsou represe a postihy. U tvrdejch drog nevim, ale marihuanu bych klidně legalizoval. Podobně jako v některejch státech v Americe. I když si myslím, že jak je to teď, kdy člověk u sebe něco mít může, aniž by musel jít hnedka bručet, že to není ze strany státu zas takovej teror. Já ji cejtím, kudy chodím.
Takže bys byl pro legalizaci konopí?
Ano.
Jaký jsou tvoje zkušenosti s drogama obecně?
Moje neteř byla na heroinu, z toho jsme byli dost vyděšený, i proto, že moje generace se bojí už jenom toho slova. Kdysi jsem se ptal jednoho kluka, co s nim heroin dělá. A on říká takový to klišé: „Dovedeš si představit tisíc orgasmů?“ No neumim. Mně stačí jeden. Podle mě je všechno takhle uměle vybuzený, ty dobrý a libý pocity, pak těžce vykoupený. Cokoli jde prudce nahoru, jde pak taky prudce dolů. Sice to zní šíleně blbě, ale neznám lepší pocit, než je fakt pocit z dobře udělaný práce, i když se ti třeba jenom podaří stlouct poličku.
To právě prej heroin dělá, ale nemusíš k tomu nic stloukat.
Jenomže pak nemáš tu poličku!
Co ty a česká politika? Současná xenofobní hysterie kolem uprchlíků, strach Čechů z běženců, aniž by kdy nějakýho viděli…
Jak říká babička Boženy Němcový, když za ní Barunka přiběhne s tím, že za mostkem táboří cikáni: „Ať si tam zůstanou!“ To je poklad český literatury. Přesný vyjádření našeho myšlení. Ať si zůstanou tam, kde jsou, a ať k nám hlavně nelezou. Připadá mi to hrozně srandovní. My se tady bavíme asi o patnácti stech uprchlících. Ale když jedeš do Londýna nebo do Paříže, tam vyměnili národ. Tam dávno nejsou jenom Britové nebo Francouzi.
Existuje něco jako národní povaha?
Jak se to veme. Něco jako mentalita určitě. Utváří se to věky. Vším, co ti ve tvý rodný zemi odmalička vtloukaj do hlavičky. Výchova a výklad dějin a tak. Jsou Němci a jsou Řekové. Každej z těch dvou má pocit, že má pravdu. Každej má svý argumenty. S tím se nedá nic moc dělat. Rozdíly jsou tu značné a já ani nevím, komu z těch dvou bych měl fandit.
Ptal jsem se kvůli tomu, abych ti mohl položit další otázku: Máš rád Švejka?
Švejka mám rád, moc. Myslim, že je to jedno ze zásadních děl český i světový literatury. Já měl to štěstí, že jsem se k němu dostal poměrně pozdě. Asi ve třiceti.
Já byl švejkolog a haškolog už tak od dvanácti.
No a právě kvůli takovejm, jako seš ty, jsem se mu vyhejbal! Všichni ho citovali, všichni kolem mě deklamovali pasáže ze Švejka a já jsem si říkal, ať už s tim jdou do prdele. Můj otec byl velkým milovníkem Švejka, představ si to, lampasák! Ten ho znal nazpaměť. Já si ho teda přečetl až kolem tý třicítky a strašně jsem si ho užil! Stejně tak pozdě jsem četl poprvé Kafku. Bylo fajn, že jsem si na ně počkal.
Koho si v životě vážíš?
Co mám říct? Beatles anebo Havla? Dalajlámy? Matky Terezy? Asi veškerých bytostí, který do mýho života zasáhly a změnily moje myšlení v pozitivním slova smyslu. Mě nebaví depresivní typy ani v životě, ani v literatuře a umění. Všichni přece víme, že to dobře nedopadne.
Myslíš, že bude něco po tom, až umřeš?
Já rád říkám, že doufám, že Bůh neni, vole. Ale to je kec, to bych fakt nechal na chytřejších. Já bych tady rád odvedl tu drobnou práci a pak se uvidí. Sice se strašně rád dívám na všelijaký dokumenty o červích dírách a o vesmíru nebo o tom, jak tady už za pět miliard let nebudeme. A pak vypnu televizi a uvědomím si, kolik mám pozemskejch restů. Jaká červí díra je za tebe vyřeší, že jo? Mám prostě rád lidi, který nad tímhle nikdy moc nehloubali. Představ si, že bys řekl tátovi zamlada, že nepudeš luxovat, protože za pět miliard let tady stejně nikdo a nic nebude. Tak tu facku úplně slyšim!
Bojíš se něčeho?
Lidí asi nejvíc. Hlavně těch blbejch. Protože blbost je podle mě morální kategorie stejně jako zlo.
Blbost je podle mě morální kategorie stejně jako zlo.
Chtěl jsi někdy emigrovat?
V roce 1969 jsem byl v Anglii a kamarád mi poslal výstřižek z Rudýho práva s titulkem „Neprošli“. Jako že komunisti vyhráli. A napsal mi, nevracej se, vole. Takže jsem o tom chvilku uvažoval. Ale matka byla nemocná, věděl jsem, že fotr by šel k popelářům, tak jsem to neudělal. Už bych neuviděl matku, a fotr, ten by šel na vteřinu. Tehdy jsem na to asi ještě nebyl zralej, bylo mi osmnáct, nebyl jsem ten velkej frajer a neměl jsem ani maturitu. Nebyl jsem vůbec nic.
A vždycky tady byl někdo, kvůli komu jsi emigrovat nemohl.
Já ten výraz emigrace nebo emigrant nemám moc rád, vždyť zeměkoule je strašně velká, proč by člověk nemohl žít kdekoli jinde? I na termíny vlast a národ jsem hrozně vopatrnej. Ten stesk po knedlících a že tam, kde žiju, nemají chleba Šumavan, no a co?
V Dejvicích je snad jenom jeden kostel. Jsme fakt všichni takový ateisti? Nebo jenom vy tady?
To je asi celej českej národ. V tý naší první partě na Kotlářce byl jedinej člověk z dvaceti lidí, kterej chodil do kostela. Honza Halas, syn básníka Františka Halase. A my ze začátku měli takový tendence jako hele, vole, počkej, nech toho s tim Bohem, byli jsme strašně tupí ateisti. Ale na rozdíl třeba od Polska je to vlastně dobře. Když přijedeš tam, všude vidíš ty holčičky, takový malý bílý nevěstičky, jak je vodí k biřmování a podobný věci. Tam je všechno jinak. Jednou jsme šli z ňáký polský hospody, taková literární společnost, a já se cestou tak trochu uprd. A oni, co jsem to udělal! No sem se uprd, řikám. A oni na to: Ale vždyť vedle tebe šel básník! Ptal jsem se jich, on snad neprdí nebo co?
A to už jsi tam byl jako spisovatel Petr Šabach?
No jasně, oni mě tam představovali, jak sem slavnej, a já se jim useru vedle básníka!
Co si myslíš o lidech, kteří o nás, podle mě normálních, začali říkat hanlivě pravdoláskaři anebo nověji sluníčkáři?
My sme byli máničky, vole, tak teď jsme prostě todle. Je to úplně debilní nálepka. Já jsem starej hipísák, takže mám samozřejmě nejblíž k Havlovi. Ale to mi vůbec nebrání v tom, abych uznával nějaký Klausovy myšlenky anebo i některý myšlenky šílenýho Zemana. Dá to práci, ale všechno to šmahem odmítat nejde. Ale jo, jsem Havlovec jak poleno. Když si vezmu na pomoc Rimbauda, tak bych řek, že vedle Havla jsou všichni jenom politici. A Klaus se Zemanem to dobře vědí a doživotně tím budou trpět. To jim docela přeju.
A co říkáš Zemanovi?
No občas se ožere v horku na ruský ambasádě teplou vodkou a zpívá: „Pusť vsjegdá budět solnce!“ Z lidskýho hlediska mi to připadá pochopitelný. Až na to, že je to prezident, že ta píseň je dementní a že to bylo u Rusáků! Kdyby se vožral kdekoli jinde, mávnul bych nad tim rukou.
Myslíš, že existuje peklo, anebo si ho lidi dělají sami už tady na zemi?
Asi nebude peklo v tom smyslu, o kterým psal třeba Joyce, že má stěny tlustý čtyřicet tisíc kilometrů, takže z něj není možnej únik, oheň tam plane temným plamenem a utrpení je věčný a tak šílený, že většího není. Já si myslim, že tohle všechno probíhá jenom v našich myslích. Kousek křesťanství, nějakej střípek se nám všem tady zadřel pod kůži. A základem křesťanství není jenom trest, ale hlavně odpouštění.
Takže zbejvá světská spravedlnost.
Ani ta mě nezajímá. Když někoho pověsej, dají na elektrický křeslo anebo jinak popravěj, vždycky z toho mám divnej pocit. Žádná satisfakce se nekoná. Já si vždycky myslel, že největším trestem za to, když něco závažnýho provedeš, je vyobcování ze slušný společnosti. Ale vono ani tohle nefunguje. Stejně to nakonec zůstává na tobě. A myslim si, že hlavním orgánem tohodle není ani mozek, ani srdce, ale žaludek. Já bych třeba nikdy nevlezl do strany. Mně v tom bránil právě ten žaludek. V některejch kulturách je žaludek přímo sídlem mysli a vůbec všeho podstatnýho.
Co si myslíš o chystaným zákonu o plošným zákazu kouření vlastně všude?
Ať s tim jdou do háje, ale je to prostě celosvětovej trend. Já to z tý Ameriky už mám tak zažitý! Tuhle jsem tam čekal, někdy minulej rok, ty vole, před obchodním domem a kouřil jsem. Otočim se a nade mnou cedule s nápisem: „Tento areál je nesmírně hrdý na to, že se zde už deset let nekouří.“ A já tam čoudim jako dýmovnice! Tam už jsi jako kuřák vyvrhel. Ale tyhle státní zásahy a jejich argumenty jako rakovina a daně, to je všechno někde úplně jinde. To je jako s marjánou. Kurva, nechte mě kouřit, co chci a kde chci!
A ještě vzkaz pro čtenáře časopisu Legalizace.
Aby byli šťastný a spokojený, nebáli se a aby se neposírali před represema. Já si mezi svejma rajčatama můžu zasadit cokoli a zdálky to nepozná ani docent ze zemědělský fakulty ze Suchdola. Vždycky se celej vosypu, když si představim, že mě někdo kontroluje, co si pěstuju na svý zahrádce. Tady začíná opravdová debata o svobodě. Co přijde na řadu dál? Ale lidi nejsou tak blbý, aby si neporadili.
Petr Šabach (*23. 8. 1951 v Praze)
je český spisovatel především humoristických novel a povídek, navazující na to nejlepší z tradice haškovsko-hrabalovských hospodských historek. Po maturitě na Střední knihovnické škole vystudoval kulturologii na FF UK v Praze. Vystřídal mnoho povolání (včetně zaměstnání nočního hlídače), a než se definitivně začal živit psaním, pracoval jako samostatný kulturní referent v domě U Kamenného zvonu. Svoji prvotinu Jak potopit Austrálii vydal v roce 1986. Jan Hřebejk natočil na motivy jeho silně autobiografických knih několik velmi divácky úspěšných filmů: Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý. Ondřej Trojan podle stejnojmenné novely natočil film Občanský průkaz. Jeho zatím poslední, čtrnáctou knihou je nedávno vydaný román Rothschildova flaška. Petr Šabach je kmenovým autorem nakladatelství Paseka. Žije a pracuje v Praze, hlavně v rodných Dejvicích. Má ženu, děti a vnoučata a těší se dobrému zdraví.
