Aktuální článek
Pět let legalizace

Pět let legalizace

Profilový obrázek
  • Uplynulé roky se nesly ve znamení legalizace. Ale soudruzi někde udělali chybu – dočkali jsme se sice legalizace léčebného konopí, ale nikdo ho nepředepisuje ani neprodává. Ochutnali jsme i legální drogy, ale jejich prodejci se dočkali vězení. Policejní šikana a tresty postihly také legální – avšak příliš specializovaná – zahradnictví. A za pěstování několika kytek sice dnes vězení nehrozí, ale za jejich sušení ano. Co se u nás za těch posledních pět let vlastně odehrálo?

Léčebné konopí: Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě

Když se na podzim roku 2011 po mnoha letech tlaku pacientů i veřejnosti konečně rozjel legislativní proces směřující k umožnění legální léčby konopím, vypadala situace poměrně nadějně: tuto myšlenku podporovala drtivá většina politické scény i veřejnosti, a tak se zdálo, že léčbě konopím nestojí nic v cestě.

O čtyři roky později bohužel nelze než konstatovat, že se potvrzují obavy některých aktivistů a na tomto poli zatím vítězí spíše byrokracie, diletantismus a boj o potenciálně velmi lukrativní trh. Nový zákon sice vstoupil v platnost již 1. dubna 2013, ale i po téměř dva a půl letech jeho platnosti vydává z Nizozemska dovezené konopí jediná lékárna v republice za cenu okolo 300 Kč za gram. Samotný zákon je odvozen od podmínek nechvalně proslulé Jednotné úmluvy o omamných látkách, což jednak vyžaduje nabubřelý kontrolní aparát a dále poskytuje prostor ke korupci a obohacování vybraných podnikatelů v procesu udělování licencí a následné distribuce konopí pacientům.

V praxi bylo velkým a vleklým problémem samotné vytvoření a spuštění registru elektronických receptů (jediný možný způsob předepisování konopí) a znění prováděcí vyhlášky, upravující konkrétní podmínky nakládání s léčebným konopím. Původní vyhláška z července 2013 se ukázala naprosto nevyhovující a letos musela být přepracována do alespoň částečně příčetnější podoby – došlo především k navýšení maximální měsíční dávky ze 30 na 180 gramů a k rozšíření povolených odrůd konopí, respektive obsahu THC a CBD v materiálu (původně čtyři přesně definované obsahy odpovídající modelům holandského pěstitele Bedrocan, nově jsou stanoveny pouze možné intervaly obsahů THC a CBD).

Samostatnou kapitolou a největší praktickou překážkou pro samotné pacienty pak zůstává cena léčebného konopí společně s faktem, že tento lék zatím z rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv nemohou přispívat zdravotní pojišťovny. Současná cena přes 300 Kč za gram je naprostým výsměchem většině indikovaných pacientů a příliš nelze jásat ani nad vyhlídkami do blízké budoucnosti, kdy by dle vyjádření SAKLu (Státní agentura pro konopí pro léčebné použití) měla koncová cena konopí od českého pěstitele klesnout někam ke 150 Kč za gram, tedy zhruba na úroveň cen na černém trhu (Elkoplast nabídl cenu 68 Kč/g, k tomu je však nutno připočítat DPH, poplatek za výdej a marži lékárny). První české konopí by dle SAKLu mohlo do lékáren dorazit koncem letošního roku, vzhledem k neustálým průtahům to však s největší pravděpodobností bude až v roce 2016. Ministerstvo zdravotnictví na nátlak odborníků i veřejnosti také připustilo, že o možnosti úhrady konopí ze systému zdravotního pojištění se bude ještě jednat.

Cesta k dostupnému léčebnému konopí je tak podle očekávání velmi zdlouhavá a trnitá a ani čtyři roky po zahájení celého procesu se zatím nepodařilo naplnit deklarovaný úmysl zákonodárců. Drtivá většina pacientů zůstává i nadále odkázána na ilegální samopěstování či získávání konopí od přátel nebo na černém trhu. Hlavní problém v zavádění léčby konopím tkví v nesmyslné snaze o striktní rozdělení konopí na legální „léčebné“ a zakázané „rekreační“. Úřední šiml hýká blahem, vietnamské velkopěstírny si mnou ruce a policie šikanuje huliče a prodejce hnojiv. Vítejte v České republice.


Zákaz pěstování psychotropních rostlin: Dekriminalizace či kriminalizace?

Pěstujete si psychoaktivní konopí? Máte-li jenom několik rostlin, dopouštíte se „jen“ přestupku. Chcete své výpěstky i užívat? Máte smůlu – sušením a uskladněním byste se dopustili hned dvou trestných činů!

V roce 2008 byl schválen nový trestní zákon, který mimo jiné zavedl trestný čin „nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku“ v „množství větším než malém“ a „pro vlastní potřebu“ a rostliny rozdělil na měkké (konopí) a tvrdé (všechno ostatní), za které hrozí ještě přísnější tresty.

Nový paragraf, který v lednu 2010 vstoupil v platnost, mnozí pěstitelé vítali a v médiích byl prezentován jako „dekriminalizace pěstování malého množství konopí či lysohlávek“. Objevily se dokonce titulky „Vláda povolila pět rostlin konopí a 40 houbiček“ a zahraniční tisk šel ještě dál, když kvůli potížím s překladem psal přímo o legalizaci. Brzy se však ukázalo, že nová právní úpravy rozhodně nedekriminalizovala desetitisíců jinak spořádaných občanů, kteří si sami pěstují konopí a nejsou odkázáni na černý trh.

Nový paragraf usnadnil práci především policii, která předtím musela u každého případu pěstování zapovězených rostlin či hub před soudem dokazovat, že účelem opravdu byla „výroba drog“. Optimisté sice nadále tvrdili, že dekriminalizace pěstování malého množství (nově šlo „jen“ o přestupek) je pokrok, ale praxe brzy dokázala opak – Národní protidrogová centrála brzy přispěchala s (bohužel) vcelku logickým tvrzením, že zatímco samotné pěstování je opravdu „jenom“ přestupkem, sušení konopí je již „výrobou psychotropní látky“ a tedy trestným činem, a to bez ohledu na množství. Ano, i sušení miniaturní rostlinky konopí s několikagramovou paličkou je u nás „výroba drog“. A i kdyby nebylo, z jedné rostlinky se zpravidla „vyrobí“ víc než „malé množství“, takže de facto o žádnou dekriminalizaci samopěstování nešlo.

Mýtus o dekriminalizaci měl však velice silné kořeny. Jednou z mála skupin, která vůbec nebyla nadšena, byli překvapivě milovníci okrasných rostlin a především desetitisíce českých kaktusářů. Konopí a lysohlávky totiž nebyly na vládním seznamu „zakázaných plodin“ samy. A mohlo být ještě hůř – koncem roku 2009 se ukázalo, že chystané nařízení, které mělo určit, jaký počet kterých rostlin a hub je „větší než malý“, obsahuje i rostliny obsahující námelové či tropanové alkaloidy, ibogain, a dokonce i libovolné inhibitory monoaminooxidázy (MAOI). Hrozilo tedy, že kromě konopí a lysohlávek budeme muset zapomenout i na pěstování okrasných povijnic (námelové alkaloidy), celé řady skalniček, brugmansií, ginkga či tabáku (obsahují slabé MAOI). Ministerští úředníci a policisté z NPC nový zákon nepochopili a domnívali se, že mohou zakázat, co se jim zlíbí. Na to, že vláda vůbec nemá zákonné zmocnění zakazovat rostliny, které neobsahují vůbec žádné zakázané látky, naštěstí na poslední chvíli upozornil Úřad vlády ČR.

Ani proškrtaný seznam však nebyl veselým čtením – kromě psychoaktivního konopí a lysohlávek nadále zakazoval rostliny obsahující DMT, 5-MeO-DMT a meskalin. To dopálilo především dosud bezúhonné kaktusáře, kterým vláda zakázala pěstovat slavný peyotl i kaktusy rodů Echinopsis či Trichocereus. Kaktusáři začali doslova zuřit, a i když se posléze nechali poněkud uchlácholit, pochybnosti zůstaly.
Točily se zejména okolo slůvka „neoprávněné“ v textu onoho paragrafu. Tomáš Zábranský proto kaktusáře posílal pro povolení na Ministerstvo zemědělství, zatímco Dušan Dvořák žádal o povolení pěstovat léčebné konopí Ministerstvo zdravotnictví. Obojí bylo marné, protože žádný zákon udělení takového povolení neumožňoval. Až počátkem roku 2011 se problému chopilo Ministerstvo spravedlnosti a ustanovilo expertní skupinu, která měla určit, co to zapeklité slůvko vlastně znamená.

Skupina došla k překvapivě logickému závěru: Neoprávněnost stanovuje zákon o návykových látkách. Ten však upravuje jen pěstování máku, konopí a koky! Podmínky pěstování ostatních rostlin žádný zákon neupravuje, a proto ho není možné označit za neoprávněné. To znamená, že nejen meskalinové kaktusy, ale ani rostliny obsahující DMT či 5-MeO-DMT se ve vládním nařízení vůbec neměly objevit (a vláda je rychle vyškrtla). Pěstování uvedených rostlin za účelem „výroby drog“ však zůstalo trestným činem, stejně jako držení většího než malého množství jejich sušiny (obsahuje-li větší než malé množství účinné látky). O psychotropní kaktusy, chrastici rákosovitou i šalvěj divotvornou se proto dobře starejte – když vám uschnou, jste už jednou nohou v kriminále…

A jak jsou na tom samopěstitelé konopí dnes? Oproti roku 2009 si bohužel nepolepšili. Hrstku veřejně známých pěstitelů léčebného konopí (jako je Zdeněk Majzlík) sice policie toleruje, ale mladík z Plzeňska, kterému zabavila vybavení pěstírny a obvinila ho z „držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu“, si o takzvané dekriminalizaci jistě myslí své. Stejně jako muž z Teplicka, který na zahradě pěstoval celé 4 rostlinky konopí, z nichž polovinu mu někdo ukradl. Zbývající dvě však usušil, za což si policistů vysloužil obvinění z „nedovolené výroby“. Ne, tohle opravdu není dekriminalizace. Jediným způsobem, jak užívat rekreační konopí a vyhnout se páchání trestného činu, zůstává i nadále nákup na černém trhu po malých (dekriminalizovaných) dávkách.
Growshopy: Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde

Nepochybně nejvýznamnější událostí na konopné scéně se v posledních letech stal nevídaný policejní a justiční hon na čarodějnice – zátahy a snahy o likvidaci prodejen se zcela legálním vybavením pro pěstování rostlin, takzvaným growshopům.

Jako první padl již počátkem roku 2011 významný hráč na tomto trhu, firma Hydroponic, jejíž majitelé byli po více než dvouletém pobytu v kruté vazbě ve skandálním vykonstruovaném procesu odsouzeni k mnohaletým trestům za údajné organizované drogové zločiny. Vrchní soud v Praze naštěstí rozsudek po odvolání obžalovaných v plném rozsahu zrušil a vrátil případ k novému projednání. Když plk. Frydrych a jeho Národní protidrogová centrála (NPC) pochopili, že tudy cesta zřejmě nepovede, vymysleli jinou strategii – využít gumového paragrafu o „šíření toxikomanie“. Vzniká tedy konstrukce „uceleného řetězce“ potřeb pro výrobu a užívání marihuany (semínka, pěstitelské potřeby, informační tiskoviny, kuřácké potřeby), jehož nabízení se po mnoha letech normálního legálního fungování podobných obchodů ze dne na den stalo trestným činem šíření toxikomanie. Bez většího zájmu médií proběhlo obvinění a odsouzení majitelů jednoho takového obchůdku v Lomnici nad Popelkou, a když verdikt potvrdil i Nejvyšší soud, mohla NPC na podzim 2013 rozjet bezprecedentní monstrakci, při níž Policie ČR provedla razie ve více než padesáti growshopech po celé republice. Nic nebyly platné protesty veřejnosti, médií ani některých politiků a stran. Prakticky všichni dosud bezúhonní, v dobré víře fungující a daně platící podnikatelé byli obviněni podle narýsovaného mustru z lomnického případu a podle stejného vzoru pak byla drtivá většina z obviněných uznána vinnými a odsouzena k podmíněným trestům a propadnutí tu větší, tu menší části nabízeného sortimentu, případně k zabavení finančních prostředků nebo pokutám. Ačkoli některé případy (zejména velkých pražských) prodejců jsou i po téměř dvou letech od razie stále otevřené, jen těžko lze očekávat nějaký zásadní zvrat. Jakoukoli souvislost s chystaným licencovaným pěstováním konopí pro léčebné účely, natož s nevyhnutelnou legalizací konopí jako takového státní orgány samozřejmě popírají.

Výsledek celé monstrózní akce je však zřejmý a nadmíru tristní. Nesmyslné vyplýtvání veřejných zdrojů a kapacit policie a soudů, pošlapání zásady čitelnosti a předvídatelnosti práva, šikana, okradení a likvidace mnoha drobných i větších podnikatelů, ztráta daňových výnosů, další omezení lidských práv a svobod, nárůst počtu nezaměstnaných. Dostupnost konopných semínek či pěstební techniky se nijak významně nesnížila a hlavních dodavatelů konopí na černý trh – velkopěstíren provozovaných převážně Vietnamci – se akce nedotkla vůbec. Jak dlouho si ještě necháme kálet na hlavu od samozvaných kazatelů morálky? Kdo bude další na řadě, hudebníci nebo podobné časopisy jako tento? Bravo, pane Frydrychu!
Nelegální „legální“ drogy: Zbytečná panika

S počátkem nového tisíciletí se roztrhl pytel se syntetickými náhražkami zakázaných drog. Největší popularity dosáhly v Británii a v Polsku. Koncem roku 2010 doputovaly i k nám, ale dlouho se tu neohřály.

Nešlo jen o syntetické kanabinoidy jako JWH-018, CP 47,497 či HU-210, původně prodávané v údajně „čistě bylinkových“ směsích ke kouření (oficiálně však jako „sběratelské kuriozity“ či „vonné směsi“) v lákavých baleních pod názvy jako Spice, K2 či Ecsphoria. Patřil k nim také mefedron, látka blízká amfetaminům, která vzala útokem britské taneční kluby. Objevil se již v roce 2007, ale populárním se stal až o dva roky později, když začala média chrlit poplašné články, což zafungovalo jako masivní reklamní kampaň. Počátkem roku 2010 byl v Británii zakázán, ale mezitím si ho masivně oblíbili Poláci, jejichž krajan se na britských ostrovech inspiroval a ve své vlasti otevřel síť prodejen. Díky dopalaczům (tak začali novým drogám v Polsku říkat) během jediného roku pohádkově zbohatl.

Tehdy si začala mefedronu všímat i česká média, ale stále šlo o raritu – ovšem jen do té doby, než oblíbené dopalacze postavili v Polsku mimo zákon a prodejny zavřela policie. Tehdy prodejci vytušili příležitost u sousedů a zejména sever Moravy vzali útokem. Do nového druhu podnikání se brzy pustila i řada našich spoluobčanů. Ani česká média „nezklamala“ a začala chrlit jednu poplašnou reportáž za druhou. Mediální smršť dosáhla vrcholu počátkem roku 2011, ale v záplavě rozhořčených komentářů (včetně zcela pomýleného hudrání ve stylu „tohle je možné jen v ČR“) se zapomnělo na fakta – především na paragraf o šíření toxikomanie, který mezi zakázanými a „legálními“ drogami nerozlišuje.

Na to, že výmluvy typu „jen pro sběratelské či výzkumné účely“ už dávno smetl ze stolu Nejvyšší soud a že prodávat „legální“ drogy je v Česku téměř jistě trestné, i když jsou označeny jako „hnojivo“ nebo „sůl do koupele“, jsme upozorňovali již v prvním čísle magazínu Legalizace v září 2010, a nebyli jsme první. Mainstreamová média přesto živila dojem, že je třeba urychleně přijmout „novou legislativu“, která konečně nastolí pořádek. Nové legislativy jsme se nakonec opravdu dočkali – zákaz 32 dvou syntetických drog a šalvěje divotvorné schválil parlament takřka jednomyslně. Otázkou však je, zda poslanci vůbec věděli, co přesně schvalují, protože zákaz šalvěje byl v dokumentech skryt tak hluboko, že ani novináři si ho nevšimli.

Pavel Bém dostal patrně poslední příležitost blýsknout se před voliči, na které jistě udělal obrovský dojem výrokem, že „budoucnost je nakloněna novým syntetickým drogám“. Jen zapomněl dodat, že je tomu tak především proto, že takřka všechny drogy přírodní a dobře známé on a jemu podobní populisté dávno zakázali. Z někdejšího významného zastánce protidrogové politiky založené na faktech se stal jen nástroj slepé prohibice.

Koncem dubna 2011 vstoupil zákaz vybraných „legálních drog“ v platnost. Jejich prodejci však zůstali klidní – nově zakázané látky jen nahradili jinými. Přesto hned další týden policisté vítězoslavně hlásili zadržení Artura Sławomira Kameduły, majitele sítě prodejen Amsterdam shop. Nebyl však obviněn z nedovoleného nakládání s drogami, ale právě ze šíření toxikomanie! Protože zatímco zuřila policií vydatně přiživovaná mediální hysterie a poslanci narychlo vymýšleli, co všechno by mohli ještě zakázat, samotní policisté v klidu shromažďovali důkazy a navenek se tvářili, že s prodejci nových syntetik nic nezmůžou. Oslavovaný zákaz 33 látek, kterému padla za oběť i šalvěj divotvorná, tak nebyl k zastavení „polské invaze“ vůbec nutný.

Mediální hysterie skončila stejně rychle, jako začala. Většina prodejců psychoaktivních „sběratelských předmětů“ raději rizikového podnikání zanechala. Jen někteří měli pevnější nervy – jednoho (rovněž polského) prodejce syntetických drog zadržela policie ještě v srpnu 2013, což ho prý velmi překvapilo. Polští obchodníci s dopalaczi měli očividně smůlu na právníky, kteří hrubě podcenili ohebnost paragrafu o šíření toxikomanie.
Samotného Kamedułu nakonec soud exemplárně potrestal dvěma lety nepodmíněně, což je za šíření toxikomanie nejspíš dosud nejvyšší udělený trest. Odseděl si však jen část, kterou strávil ve vazbě. Zbytku trestu se vyhnul na základě rozsáhlé prezidentské amnestie dosluhujícího prezidenta Václava Klause. Ale spiknutí v tom nehledejme – Klaus je sice zapáleným fanouškem prodejců tabáku a alkoholu, ale prodejce exotičtějších (a leckdy méně škodlivých i návykových) drog v lásce určitě nemá.

Válka proti drogám: Konec v nedohlednu?

S počátkem roku 2010 vstoupil v platnost nový trestní zákon, a přestože byl nadšeně vítán jako završení dekriminalizace držení malého množství drog pro osobní potřebu, žádnou zásadní změnu nepřinesl.

Policie okamžitě připomněla, že i držení malého množství je stále přestupkem, že pěstovat si vlastní konopí je de facto trestné a že se chce víc zaměřit i na nekonformní spoluobčany, kteří si dopřávají jointa v parku nebo na ulici – nadále jim hrozí prohlídka na policejní stanici a pokuta až 15 000 korun.

Samotné užívání drog u nás sice není trestné, ale podle šéfa Národní protidrogové centrály Jakuba Frydrycha hrozí postih i za THC v nedopalku. Nejen tímto výrokem rázně utnul jásání Jiřího X. Doležala, který se s příchodem nového trestního zákona radoval, že máme nejracionálnější drogovou legislativu v Evropě. Na podzim téhož roku začali policisté sbírat „bobříky“ v podobě chycených houbařů, které vylákala do lesů nebývalá úroda lysohlávek – běda tomu, kdo jich nasbíral víc než 40!
Velkopěstírny konopí a varny pervitinu ovšem rostou jako houby po dešti a své zboží dodávají i do Německa, kde jsou z toho politici poněkud nervózní. Přes dílčí policejní úspěchy se nezdá, že by drog na černém trhu ubývalo.

Co se týče držení „většího než malého“ množství, Ústavní soud roku 2013 zrušil vládní nařízení, které stanovovalo přesné mezní hodnoty (u konopí šlo o 15 gramů). Orientační hodnoty stanovil posléze Nejvyšší soud, který u konopí snížil hranici „přestupkového“ množství na 10 gramů.

Ještě před rozhodnutím ÚS se však policie snažila pokoutně prosadit výraznější snížení stávajících hodnot, což by třeba u pervitinu udělalo prakticky ze všech problémových uživatelů kriminálníky. Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil dokonce varoval před „návratem do totality“ a snahu Ministerstva vnitra obejít Ministerstvo zdravotnictví (a návrh místo odborníkům předložit ke schválení rovnou ministrům) označil za „absolutní Kocourkov“.

Ozvěnám totality jsme však nakonec neunikli – a nešlo jen o zásahy proti growshopům (o kterých předtím policie přes deset let tvrdila, že s nimi nic nezmůže), ale také o akce celní správy. Ta v rámci boje proti výrobcům pervitinu zpřísnila kontroly ve vlacích, protože hlavní surovina – léky s obsahem pseudoefedrinu – se ve velkém pašují z Polska. Celníci si však zákon vykládají takovým způsobem, že mají oprávnění prošacovat kohokoli, kdekoli a kdykoli, a to bez jakéhokoli důvodného podezření (což nemůže ani policie). Kromě pašeráků léků proti chřipce si navíc celníci brzy vzali na mušku také alternativně vyhlížející mládež – obzvlášť dredaři se stali vděčným cílem.

Opravdový tyjátr ale spustil v polovině loňského roku nový ministr vnitra Milan Chovanec. Tento populista neopomněl jedinou příležitost blýsknout se před veřejností předstíranou rozhodností či nedomyšlenými radikálními nápady. Začal nahlas uvažovat o možnosti zrušení dekriminalizace držení „malých množství“ drog a brzy po nástupu do úřadu ohlásil válku proti drogám (s výjimkou alkoholu), kterou se on a jeho souputníci „rozhodli vyhrát“, přestože to bude cesta „velmi dlouhá“ a „velmi drahá“… Jako by si vůbec nevšimli, že celosvětová válka proti drogám probíhá už přes padesát let a poslední dobou jí začíná zvonit hrana. Přes veškeré vynaložené prostředky z ní profitují zejména mezinárodní zločinecká uskupení, o jejichž propojení s politickými elitami nepochybuje ani šéf Národní protidrogové centrály Jakub Frydrych (i když mluví jen o entitách zahraničních). Od té doby se válka proti drogám nikam neposunula, ale divadélko se vyplatilo – ministr Chovanec se letos v březnu stal místopředsedou ČSSD…

Soukromé konopné války     

Na konopné scéně se kromě několika sdružení či spolků silně angažuje i hrstka jednotlivých aktivistů svádějících své soukromé války se státní prohibiční mašinérií. Většina čtenářů pravděpodobně slyšela například o Libuši „Bushce“ Bryndové, která se zatím asi jako jediná v tomto státě úspěšně obhájila z obvinění za pěstování konopí, nebo o Stanislavu Pencovi, jenž s plnou parádou přinesl ministru zdravotnictví na jednání čtvrt kila trávy. Asi nejzarputilejšími bojovníky, kteří vytrvale zaměstnávají státní aparát, jsou pak dva pánové v nejlepších letech, Zdeněk Majzlík a Dušan Dvořák. Oba jsou dle českého práva ilegální pěstitelé konopí pro léčebné účely a oba dlouhá léta bez bázně a hany otevřeně legalizují – a ani přes opakované neúspěchy se rozhodně nehodlají vzdát.   

Zdeněk Majzlík: Špatné zákony nesmíme poslouchat

Zdeněk Majzlík je otcem Martiny Kafkové, která od svých sedmadvaceti let trpí progresivní formou roztroušené sklerózy. Přestože je pod neustálou kontrolou těch nejlepších specialistů, postup nemoci se nepodařilo výrazněji zpomalit a Martina je tak ve všem svém konání odkázána na pomoc druhých.

Od rozpadu manželství v důsledku onemocnění se o ni starají právě rodiče. Standardní léky nepomáhají a jediné, co ji udržuje při smysluplném životě, je konopí. To dokáže účinně potlačovat křeče a bolesti (na snesitelnou míru) a odstraňuje nebezpečí velmi úporné zácpy, vše bez jakýchkoli nepříznivých vedlejších účinků.
Konopí pro ni pěstuje právě pan Majzlík, čímž však překračuje zákony a riskuje citelný postih. To se mu pochopitelně hrubě nelíbí, a proto se všemi prostředky snaží tento stav změnit. Snaží se vysvětlovat všem, kdo jsou ochotni naslouchat, že současná prohibiční legislativa okolo konopí je špatná a že lidem, kterým konopí ulevuje od zdravotních problémů, by měl stát pomáhat, nikoli je kriminalizovat, posílat na ně ozbrojené složky a vyhrožovat jim pokutami a vězením.

Před pěti lety žádal pan Majzlík v Týně nad Vltavou o povolení k pěstování starostu, živnostenský úřad i policii, pochopitelně bez úspěchu. Ve svém donkichotském boji s větrnými mlýny ovšemu nepolevuje. Opakovaně oslovuje všechny poslance, senátory, prezidenty, vlády, představitele nejvyšších soudů, ombudsmany a výbory pro lidská práva, a to včetně mezinárodních institucí.

Své názory šířil též prostřednictvím novin, časopisů a vystupováním v rozhlase či televizi, v Týně nad Vltavou uspořádal přednášku, opakovaně vystupoval na pražském Cannafestu a demonstracích Million Marihuana March. Reakce politiků byla vždy bohužel minimální, vstřícnost a snahu pomoci ukázalo jen pár z nich, jmenovitě tehdejší předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová a senátoři Milan Štěch, Jiří Jirsa a Milada Emmerová.

Záblesk naděje panu Majzlíkovi a jeho dceři svitl v roce 2013, kdy byl přijat zákon o léčebném konopí. Ten však opět velmi rychle pohasl, když SÚKL vydal opatření znemožňující hrazení konopí ze zdravotního pojištění.
„Zařazením konopí mezi léky, jež nejsou ani z části hrazené pojišťovnami, a nasazením astronomické ceny až 350 Kč za jediný gram tento úřad opět dokázal, že jediné, na čem mu záleží, je prospěch farmaceutických firem, nikoli pacientů,“ naříká Majzlík.

Martina recept na konopí z lékárny dostala, avšak za předepsaných 30 g by musela zaplatit celý svůj invalidní důchod. Zdeněk Majzlík kvůli tomu již skoro rok jedná s Veřejnou zdravotní pojišťovnou a Ministerstvem zdravotnictví o možnosti tuto léčbu hradit, zatím ale bezvýsledně.

„Je fakt, že úspěchem snahy mé, ale i různých dalších aktivistů a samozřejmě i novin a časopisů, jako je například časopis Legalizace je, že se ledy pohnuly a že všichni ti přežraní a nedožraní političtí a farmaceutičtí nabobové musí pomalu ustupovat ze svých zakopaných pozic. Ani zvýšení množstevního limitu a snížení ceny konopí ale nenastolí stav, kdy by tato léčivka byla dostupná právě těm, kdo ji nejvíc potřebují, tedy nemocným, jako je moje dcera, a starým lidem, kteří přežívají pouze ze starobního nebo invalidního důchodu,“ hodnotí dosavadní vývoj otec Martiny Kafkové.

Zatím je tak nucen řídit se radou, kterou mu dala jistá jihočeská soudkyně, s níž probíral možnost zažalovat stát za porušování základních lidských práv: „Držte hubu a pěstujte,“ znělo prý její doporučení.

Pan Majzlík tedy dál pěstuje, mlčet ale rozhodně nemá v úmyslu. „Všichni by si měli přečíst dopis Martina Luthera Kinga z vězení, hlavně věty, v nichž zcela jasně říká, že lidé toužící po svobodě nejen nemají poslouchat zákony pošlapávající jejich lidská práva, ale dokonce takové zákony poslouchat a jednat dle nich nesmějí. A já s ním souhlasím. Tento stát mne svými zákony pošlapávajícími lidská práva zahnal do kouta a mně nezbývá nic jiného než řvát a kousat. A nepřestanu s tím, dokud nebude uzákoněno, že na konopí z našich lékáren mají právo i nemocní, staří a naprosto nemajetní lidé a že na tuto rostlinu se vztahují naprosto stejná pravidla, jako je tomu u tabáku a alkoholu. Dokud se to nestane, tak ten můj boj, a vlastně boj všech lidí, kteří se necítí být jen snadno manipulovatelnou loutkou v rukách neodpovědných a pro peníze všeho schopných politických darebáků, neskončí,“ uzavírá Zdeněk Majzlík.   

Dušan Dvořák: hlavou proti zdi  

Ještě těžší váhovou kategorií je pak adiktolog Dušan Dvořák, iniciátor a zakladatel mnoha různých konopných projektů, jako například sdružení Konopí je lék, Edukativní konopné kliniky, Ateliéru ALF a aktuálně také Konopné církve.
Dvořák na své farmě v moravském Ospělově každoročně již od roku 2009 pěstuje konopí k terapeutickým účelům, a to v množství ne zrovna symbolickém (pravidelně jde o stovky rostlin). Navíc se tím nijak netají, naopak neustále žádá policii o „ochranu“, a tak se nelze příliš divit, že sklizeň pravidelně provádějí právě strážci zákona.

Ti se bohužel spolu se soudy na rozdíl od pana Dvořáka nedomnívají, že tato činnost je zcela legální a záslužná, a tak se samozvaný konopný Capo di Tutti Capi již několik let potácí v kolotoči soudních sporů a nekonečných odvolávání a dovolávání se snad ke všem možným instancím – včetně mezinárodních.
Obsáhnout Dvořákovu argumentační munici a výklad práva je úkol téměř nadlidský a daleko přesahující i naše kapacity, v zásadě se však i on opírá především o Listinu základních práv a svobod a dále o nejasnosti v otázkách notifikace českého práva u Evropské unie a v metodologii měření účinných látek obsažených ve zkonfiskovaném konopí.

V současnosti vede několik desítek soudních sporů. Ty se kromě konopí týkají také jeho příčetnosti a způsobilosti k právním úkonům, o kterých se vedou spory již od roku 2012.

Nesmiřitelný kritik platného zákona o léčebném konopí Dvořák je nepochybně poněkud impulzivní a komplikovaná osobnost, nicméně za jeho osobní odvahu, vytrvalost a zarputilost v boji za ušlechtilý cíl mu právem náleží uznání.

Magazín Legalizace přeje všem bojovníkům a aktivistům mnoho zdraví, síly, optimismu a úspěchů do dalších let. Zapomeňme na vzájemné žabomyší spory, společně zvítězíme!

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!