Geografické uspořádání největšího brazilského města je úchvatné, má ale i své stinné stránky – například časté a dlouhé dopravní zácpy v úzkých místech složité silniční sítě. Architektura města zároveň dobře ukazuje obrovské sociální rozdíly, které dělí jeho obyvatele na dva zcela odlišné tábory.
Na jedné straně zde nalezneme dlážděné čtvrti nazývané v místním dialektu asfalto, které obývá movitější část populace – ty jsou často od slumů obývaných chudinou z opačného konce společenského žebříčku odděleny jednou jedinou ulicí. Místní obyvatelé čtvrti označují podle jejich umístění v prudkých svazích morros, tedy kopce. Morros se zvedají nad domovy zámožných Brazilců a představují uzavřené oblasti a komunity, doslova města ve městě. Největší z nich, Rocinha, je domovem více než dvou set tisíc obyvatel.
Život v bídě
První morros začaly vznikat na počátku 20. století, když se tehdejší hlavní město ocitlo pod náporem imigrantů z odlehlejších částí země, kteří se do metropole stěhovali za prací a vidinou lepšího života pro sebe a své děti. Protože si přistěhovalci nemohli dovolit bydlet v asfaltu, kde byla naprostá většina z nich zaměstnána buď v dělnických profesích, nebo jako služky, zahradníci a další pomocný personál, snažili se usadit co možná nejblíže a v bezprostřední blízkosti luxusních čtvrtí se tak začaly rozprostírat obydlí chudiny.
Tato obrovská skupina obyvatel byla přehlížena nejprve bohatými měšťany a následně pak i vojenským režimem, jenž v zemi vládl mezi lety 1964 a 1985. V důsledku toho nebyla ve slumech nikdy vybudována fungující infrastruktura a naprostá většina domů nedisponuje ani vodou nebo elektrickým proudem.
Všichni kmotři jsou nikým neomezovaní despotové, jejichž moc se opírá především o zástupy mladých, zfetovaných a tedy všehoschopných kluků s velkými zbraněmi.
Ve své nové knize Nemesis upozorňuje Misha Glenny, britský novinář zabývající se dlouhodobě problematikou organizovaného zločinu, na skutečnost, že právě nezájem autorit a nulové úsilí vlády o to, aby byl život v těchto slumech nějak regulován nebo kontrolován, připravil živnou půdu pro fungování gangů.
Únosci a lupiči nejprve využívali spleti úzkých uliček jako úkrytu před bezmocnou rukou zákona, po objevení „obchodního potenciálu“ kokainu v osmdesátých letech 20. století se pak chudinské čtvrti staly lehce dostupným zdrojem relativně levné drogy pro obyvatele blízkých zámožnějších oblastí.
Jako ve středověku
Jak rostly zisky a s nimi i dobře zaplacená shovívavost místní policie, zvyšovala se také brutalita vzájemných soubojů jednotlivých drogových gangů. Některé pasáže Glennyho knihy tak svým obsahem připomínají spíše středověké romány. Popravy stětím a nejrůznější mnohdy velmi vynalézavé metody mučení byly na denním pořádku – oblíbená byla například „mikrovlnka“, kdy je oběť obložena pneumatikami, polita benzínem a zapálena.
Kmotři místní mafie se v mnohém neliší od feudálních vládců ve středověké Evropě. Jsou mezi nimi násilníci a vrazi, najdou se ovšem i takoví, kteří se snaží udržovat svou komunitu při životě, starají se o její bezpečnost a mnohdy vyplácejí nejchudším jakési sociální dávky. Hrdina Glennyho knihy patří naštěstí do druhé skupiny.
Antônio Francisco Bonfim Lopes, mezi svými známý spíše jako Nem z Rocinha, si v současné době odpykává trest za pašování drog v nejpřísněji střežené věznici v Brazílii. V průběhu několika měsíců měl Glenny příležitost strávit s ním dlouhé hodiny a zároveň si promluvil o jeho případu s celou řadou dalších gangsterů, ale i policistů, politiků a obyvatel morros. Kniha, jež je výsledkem mnoha měsíců pečlivé novinářské práce, čtenářům přináší příběh zločince a dealera ve městě, které je zločinem proslulé neméně jako karnevalem a sambou.
Cesta vzhůru
Lopes nebyl vždy Nemem. Začínal jako dělník ve společnosti na doručování tiskovin. Narodil se a vyrostl sice ve slumu, nikdy ale neměl problémy se zákonem a žil spořádaným životem. Když mu ale v roce 2000 onemocněla dcera, potřeboval rychle sehnat peníze na její léčbu a neměl jinou možnost než požádat o půjčku hlavu místního gangu. Cena za život dítěte byla ale vysoká – musel se stát členem organizace a podílet se na jejích nelegálních aktivitách.
Počátek 21. století byl zlatým věkem Rocinha, co se týče drogového byznysu, Lopes byl navíc velmi učenlivý a po násilné smrti svého mentora se stal novým vůdcem, byť měl odpor ke střelným zbraním. Za jeho vlády byl počet vražd ve čtvrti o dvě třetiny nižší než průměr v celém Rio de Janeiru. Místní kluby byly vyhlášené i mezi smetánkou a turisty z Ameriky a obchod s kokainem doslova kvetl.
Glenny nezastírá, že k protagonistovi své knihy cítí obdiv, přesto se ale snaží život gangstera nijak neromantizovat a nepřikrášlovat. Všichni kmotři bez rozdílu jsou podle něj nevypočitatelní a v podstatě nikým neomezovaní despotové, jejichž moc se opírá především o zástupy mladých, zfetovaných a tedy všehoschopných kluků s opravdu velkými zbraněmi.
Po objevení „obchodního potenciálu“ kokainu se chudinské čtvrti staly lehce dostupným zdrojem relativně levné drogy pro obyvatele blízkých zámožnější oblastí.
Pádu Nema z výsluní moci předcházelo rozhodnutí brazilské vlády z roku 2008, kdy byla odsouhlasena kandidatura Ria na pořadatelství letních olympijských her v roce 2016. Parlamentní poslanci se tehdy zavázali vyřešit problémy chudinských čtvrtí, které nezapadaly do obrazu moderní vyspělé země.
Čisté ruce ale nemají ani ochránci zákona, rozhodně tedy ne všichni. Po zatčení Nema, k němuž došlo v roce 2011, bylo zadrženo několik policejních důstojníků včetně velitele pořádkových služeb oblasti Rocinha. Obviněni byli z mučení a následného zmizení dělníka, který se beze stopy ztratil poté, co byl policisty předveden k výslechu. I jim teď hrozí dlouhé tresty odnětí svobody.
Zdroj: http://www.economist.com/
