Aktuální článek
Jim Morrison: Anděl zkázy a šaman květinových dětí

Jim Morrison: Anděl zkázy a šaman květinových dětí

  • Ještě před pár lety jste na pařížském hřbitově Père Lachaise mohli potkat i spoluhráče Jima Morrisona Raye Manzareka. Dodnes tam proudí procesí zvědavců a fanoušků hudby The Doors, kteří na Jimův nenápadný hrob, obehnaný plotem jako stage na rockovém koncertě, dávají květiny, jointy, fotky, dredy, ba dokonce i prezervativy, a fotí si selfíčka na mobil. Selfíčka s hrobem… trošku morbidní, ne? U jeho hrobu se prostě dveře netrhnou.

Synek ze slušné rodiny

James Douglas Morrison se narodil 8. prosince 1943 jako jedno z „válečných“ dětí v americkém Melbourne. Clara Clarkeová a mladý námořní důstojník Steve Morrison se seznámili v době amerických příprav ke vstupu do druhé světové války. Jako u dalších mladých párů té doby vedlo zasnoubení velmi rychle k sňatku, aby se dívky stačily vdát, ještě než jim mladí muži zmizí ve válečné vřavě vstříc nejistému osudu.

Jimova matka žila se svým synem u velmi konzervativních a přísných rodičů svého manžela, dokud se Jimův otec nevrátil z vojenské služby v Pacifiku. Jako všichni vojáci se i on s celou rodinou často stěhoval. Jim a jeho mladší sourozenci (Anna, narozená 1947, a Andy, narozený 1948) si museli téměř pravidelně každé dva roky zvykat na nové bydliště a hledat si stále nové kamarády. V zimě 1958 se rodina usadila ve městě Alexandra ve Virginii. Jimovi bylo patnáct a pomalu pro sebe začal objevovat svět literatury.

Kromě beatniků Kerouaca a Ginsberga byl uchvácen klasiky světové literatury, jako byli Rimbaud, Balzac, Joyce anebo Camus. K jeho milovaným knihám patřil i životopis Alexandra Velikého. Chlapce s IQ 149 to vše inspirovalo k vlastnímu psaní: psal básně a do deníku si zapisoval své myšlenky, útržky rozhovorů a úryvky z novinových článků, jež ho zaujaly. Kromě obecně uznávaných spisovatelů se také zaobíral kontroverzními, prastarými anglickými spisy o démonologii a čarodějnictví. Pronikal do světa mystiky a temnoty. Tuto temnou propast objevoval i ve své povaze. Byl zároveň plachý i provokativní a vyzývavý, nikdo si nikdy nebyl jistý jeho spontánní a nepředvídatelnou reakcí. Se svými rodiči nenacházel žádnou společnou řeč; otec byl příliš zaneprázdněný prací na kosmickém programu na mysu Canaveral a o potomky nejevil téměř žádný zájem, matka žila rolí dokonalé manželky amerického mariňáka a děti vychovávala v maloměšťáckých konvencích. V roce 1960, kdy Jim končil střední školu, se rodiče rozhodli, že půjde studovat do Clearwater na Floridě, nedaleko od rodičů svého otce.

Krom toho, že tam poprvé ochutnal v plné míře alkohol, což se jeho upjatým a stoprocentně abstinujícím prarodičům vůbec nezamlouvalo, ho tato škola jinak příliš nepoznamenala. V roce 1961 se hlásí na univerzitu v Tallahassee, kde zamýšlel studovat divadelní vědu. Po osmnácti měsících přestupuje na Kalifornskou univerzitu v Los Angeles, kde pokračuje ve studiu divadelní vědy s hlavním zaměřením na film. Rychle a přirozeně vklouzne do nového prostředí, které si chce svou drzostí a provokacemi podmanit. Po třech měsících rupnou jeho spolubydlícím ve studentském bytě nervy poté, co jim neustále plundruje ledničku, krade pivo a poslouchá bez ustání na plné pecky Elvise Presleyho.


Vše vyvrcholí tím, když nabourá auto svého spolubydlícího, které si vypůjčil jak jinak než bez souhlasu majitele. Tajně si o všem, i o reakcích kamarádů, dělá poznámky do svého deníku. Když ho z bytu vyhodí, bydlí sám v obytném autě. Během studia provokuje profesory i studenty neotřelými názory a originálními nápady, až ho za chvíli i tam mají plné zuby. Kromě těch, kdo jsou podobní excentrici a bouřliváci jako on. Se spolužákem Philem Olenoem jednou ukradnou torzo filmu o psychologii tělesné lásky, sestříhají ho a podbarví zvukem Ravelova Bolera. Promítání jejich dílka pak vzbudí skandál mezi profesory i studenty. Jim je zařazen mezi „problémové“ studenty.

Sám analyzuje filmové umění takto: „Kinematografie nevychází ani z malířství, ani ze sochařství, dokonce ani z divadla, ale z prastaré lidové magie. Jde o moderní vyjádření vyvíjející se historie stínů, okouzlení pohyblivými obrázky a víru v kouzla. Kořeny filmu sahají hluboko do naší prehistorie, k posvátným obřadům a čarodějným rituálům, k vyvolávání duchů.“

Ani jeho film promítaný na přehlídce studentských filmů ročníku 1964/65 v Royce Hall a znázorňující dívku tančící v erotickém spodním prádle na televizi, v níž běží záběry z nacistické vojenské přehlídky, nedosáhl takového ohlasu, jaký by si byl Jim přál. Je rozčarovaný, ale pokračuje ve studiu, hlavně také proto, aby se vyhnul vojenské službě. O semestr později studium končí diplomem z filmových věd.

Založíme kapelu a budeme slavní

V létě 1965 se Jim přesouvá do Venice v Kalifornii. Městečko na břehu Tichého oceánu je Mekkou konzumentů drog, hipíků a umělců. Morrison žije několik týdnů na střeše jednoho domu a živí se výhradně LSD a marihuanou. Oddává se vizím. Z jeho podvědomí vyvstávají intenzivní obrazy: Slyší hudbu, vidí skvělý rockový koncert, kompletní skupinu a nadšené publikum: „Poprvé v životě jsem se cítil naprosto svobodný. Chodil jsem nepřetržitě patnáct let do školy. Teď bylo nádherný horký léto a já prostě začal slyšet muziku. Myslím, že mám ještě někde schovaný notýsek s těmi písněmi. Ten mystický koncert, který jsem měl v hlavě… rád bych někdy reprodukoval to, co jsem slyšel onoho dne na pláži.“

Nedlouho poté potkává ve Venice svého bývalého spolužáka z univerzity Raye Manzareka a vypráví mu o svých vizích. Také mu zazpívá několik svých textů. Ray, který už má s muzikou své zkušenosti, je nadšený. Dohodnou se, že spolu založí skupinu. I jméno vymyslí rychle. The Doors čili „Dveře“  jako odkaz na dílo Aldouse Huxleyho The Doors of Perception (česky vydáno jako Brány vnímání).

Ray brzo sežene pár dalších muzikantů, kteří jsou jejich nápadem nadšení. Kapelu doplní kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore. Manzarek oba zná z kurzu transcendentální meditace. Není to pro šedesátá léta typické?
Jim píše rodičům o tom, že zakládá kapelu. A že se rozhodl být rockovým hudebníkem. Jeho otec, který je v té době na vrcholu kariéry, se od něj velmi ostře distancuje. Tím je kontakt s rodiči ukončen.

Zkoušky nové kapely probíhají velmi intenzivně v Rayově malém bytě. Jim bojuje se svým slabým hlasem, knedlíkem v krku a obrovskou trémou a stydlivostí. Ray ho doprovází na klavír a díky tomu, že má kontakty na muzikanty, zanedlouho nahrávají demosnímek. Ale ani jedno hudební vydavatelství nemá zájem. Několik měsíců po založení vystupuje skupina poprvé veřejně. Jako živý doprovod při uvedení Manzarekových krátkých filmů v prosinci 1965 v Royce Hall na Kalifornské univerzitě.

The Doors na scénu!

Pro Jima Morrisona se vše obrátilo naruby, když potkal Pamelu Coursonovou. Vtělil tu něžnou osmnáctiletou dívku do svých vizí, dal jí nahlédnout do svých deníků a probíral s ní myšlenky západních filozofů. Do té zrzavé holky s levandulově modrýma očima se propadl jako do studny. Pamela přerušila studium umění a hledala nový smysl života. Vznikl mezi nimi tak silný vztah, že přetrval všechny krátkodobé románky, které si oba čas od času dopřávali.

V roce 1966 The Doors získávají první angažmá. V klubu London Fog a později v legendárním rockovém klubu Whisky-a-Go-Go v L. A. Pro členy kapely to byla vzrušující a optimistická doba. Zvěst o nich se mezi lidmi šířila jako oheň a klub se čím dál víc plnil jejich fanoušky.

Jim Morrison dál experimentuje s drogami, bere vše, co mu přijde pod ruku, respektive pod nos. Drogy jsou pro něj prostředkem k otevírání brány vědomí. Píše nové písně, obléká se do přiléhavých kožených kalhot a na pódiu se stylizuje do vyzývavých sexuálních póz. Nikdo by v něm už nepoznal toho malého a plachého cvalíka, kterému chtěla maminka dát dobré vychování a udělat z něj „slušného“ člověka.

Jednoho večera vzbudí koncert The Doors pozornost Jaca Holzmana, šéfa hudebního vydavatelství Elektra. Nabídne kapele smlouvu. V březnu 1967 zaútočí jejich první deska s lakonickým názvem The Doors na americké hitparády. Užaslí a nadšení hudební kritici píšou o novém soundu: podle nich je surrealistický, plný utrpení, rituálně exorcistický. Gene Youngblood píše: „The Doors tvrdí, že existuje křik, který nikdo neslyší, ale oni se jej snaží zhmotnit. Morrison vskutku je andělem, a to andělem zkázy. On a The Doors jsou démonickým a krásným zázrakem, jsou vřískajícím Fénixem povstávajícím z hořícího keře nové hudby.“ Následuje turné po USA a Kanadě.

Strange Days

Po návratu z turné pracuje skupina na novém albu, kde Jim v textech vyjadřuje své politické názory. Válka ve Vietnamu je poznamenána dalšími a dalšími oběťmi nejen ze strany amerických vojáků. Demonstrací proti této válce se účastní stovky tisíc Američanů. Mnoho jich je také zatčeno. Morrison se dotýká nejbolavějšího místa v militantní písni „Unknown Soldier“. Když v říjnu 1968 vychází album Strange Days, kde se pouští The Doors na cestu experimentu, jejich sláva vrcholí. Ještě před vydáním desky obdrží vydavatelství na půl milionu objednávek.

Členové kapely jsou na roztrhání. Když zrovna nehrají anebo nedávají rozhovory, jsou v rauši nebo spí. Jim má v té době obrovské problémy s alkoholem, schází se se známými (s Alice Cooperem, Janis Joplin a dalšími) i neznámými pijáky a pije a pije. Zbylí členové kapely mu proto raději zařídí jakéhosi bodyguarda, který na něj má dávat pozor. Jim ještě stále nevzdává své filmařské plány, k jejichž realizaci získává různé filmaře, a vymýšlí projekt sestávající napůl z dokumentu a napůl z fikce. Tento film, stejně jako mnoho dalších, se nikdy nepodařilo realizovat.

Čekání na slunce

Když kapele vychází třetí album Waiting for the Sun, začíná se jejich sláva přelévat i do Evropy. Písnička „Hello, I Love You“ bere útokem britské hitparády. Je to jedna z těch, které kdysi Morrison složil na pláži ve Venice. Cítí však, že se stále více vzdaluje od své původní vize. Sláva ho začíná nudit.

Sní o multimediálních projektech, chce důstojně a jaksi inteligentně propojit poezii s rockovou hudbou, ale sexappeal a černá kůže jsou prostě komerčně úspěšnější. Začíná svým publikem pohrdat. Při koncertech provokuje, během zpěvu konfrontuje posluchače dlouhým mlčením, donutí fanoušky, aby brali ztečí pódium. Pozoruje a zkouší reakce mas.

Na podzim jede skupina na velké evropské turné. Londýn, Amsterdam, Frankfurt, Kodaň a Stockholm. A Jimova frustrace a rozčarování ze senzacechtivého publika roste. Uchyluje se proto zpět k poezii, hledá jiné východisko. Vlastním nákladem vydává dvě sbírky The Lords a The New Creatures. První popisuje autorovy vize a podněty ze světa filmu, druhá obsahuje básně znázorňující konflikty mezi bolestí, smrtí a sexualitou. Jim se snaží najít novou inspiraci, navzdory všem úspěšným a dnes již legendárním koncertům – například v lednu 1969 v londýnské Madison Square Garden před dvaceti tisíci diváky, ale jeho rozčarování neustupuje. Takový nadsamec, v jehož roli vystupuje před fanoušky, zrovna není. Nejbližší přátelé vědí, že již nějakou dobu má problémy nejen s alkoholem, ale i s potencí.

„I am the Lizard King – I can do anything“

Nebyla to tak docela pravda. Možná byl ještěrčí král a chtěl dělat cokoli, ale úřady to tehdy viděly jinak. Na jaře 1969 během koncertu v Miami ztratil silně podroušený frontman The Doors smysl pro realitu. Chtěl si na pódiu stáhnout kalhoty, což vyvolalo skandál. Okamžitě po vystoupení byl zatčen a až po několika dnech propuštěn na kauci. Nastal poprask v médiích, promotéři začali odvolávat koncerty a rádia bojkotovala jejich desky. Jejich čtvrté album se příliš neprodávalo a hudební vydavatelství Elektra začalo přemýšlet o tom, jak změnit Jimovu image „k lepšímu“, a tak donutili skupinu vydat v co nejkratším čase další desku. V únoru 1970 vyšlo album Morrison Hotel, na jehož obalu byl neškodně vyhlížející Jim Morrison, budící spíše dojem milého studentíka, který si dá občas pivo, než anděla zkázy.

People Are Strange

V srpnu téhož roku, na festivalu v Británii, se vyčerpaný Morrison rozhodl, že už odehraje jen pár koncertů. Vzápětí nato následoval rozsudek od soudu v Miami, který ho za obscénní chování při koncertě odsoudil ke čtyřem měsícům nepodmíněně a peněžitému trestu. Jeho advokát se proti rozsudku odvolal.
Po návratu do Kalifornie se Jim dozvěděl o smrti Janis Joplin. Jen šest týdnů předtím zemřel na předávkování i Jimi Hendrix, jehož Morrison nesmírně obdivoval. Zpěváka se zmocnil strach, přátelům neustále říkal: „Chlastáte s číslem tři!“
Ani jeho vztah s Pamelou se nevyvíjel příliš dobře, roztržka mezi nimi byla tak vážná, že Pamela opustila Kalifornii a odstěhovala se do Paříže.

Riders on the Storm

V prosinci 1970 odehráli The Doors v New Orleans poslední společný koncert. O několik týdnů později vyšlo jejich šesté a závěrečné album L. A. Woman, titulní skladba desky se vedle „Riders on the Storm“ stala nejúspěšnějším hitem skupiny vůbec.

V březnu odjíždí Morrison za Pamelou do Paříže. Prožívají spolu velmi intenzivní chvíle, pobývají v Maroku a na Korsice. Jim se pokouší skoncovat se závislostí na alkoholu a přemlouvá přítelkyni, aby skoncovala s heroinem, na němž je silně závislá zase ona. V Paříži ale opět vplouvá do zaběhlých kolejí. Vysedává s přáteli po barech, pije a kouří víc než kdy předtím a vykládá veselé historky. Ale pod maskou velkého baviče je stále více deprimovaný. Doma v Rue Beautreillis vysedává dlouhé hodiny nad prázdným listem papíru a snaží se psát verše. Čeká na inspiraci, která nepřichází.

Časně ráno, 3. července 1971 našla Pamela svého muže mrtvého ve vaně. Jako oficiální příčina smrti se uvádí srdeční selhání. Pitva však provedena nebyla, tělo bylo několik dní po smrti zpopelněno a již 7. července 1971 pohřbeno na největším pařížském hřbitově Père Lachaise. Z hrobu Jima Morrisona se stalo kultovní a poutní místo, kde se dodnes scházejí jeho fanoušci i příznivci skupiny The Doors.

Nejasnosti zůstávají

Jim Morrison zemřel pravděpodobně na selhání srdce, ale v důsledku předávkování drogami. Oficiální verze: Pamela s Jimem šli večer před Morrisonovou smrtí do kina a na večeři, doma pak poslouchali desky a Jim se necítil moc dobře. V noci si šel napustit horkou vanu, kde ho pak k ránu Pamela našla.

Neoficiální verze č. 1: Možná si Jim předchozího večera, 2. července, spletl Pamelin heroin s kokainem a Pamela mu to ze strachu neřekla, pokud si toho vůbec všimla. Pamela se cítila tak jako tak provinile, protože jí Morrison neustále vyčítal její heroinovou závislost. To by pak mnohé vysvětlovalo: prodlevu v zavolání pohotovosti a policie. Pam si v noci všimla, že je Jimovi zle, a doprovodila ho do koupelny, kde ho buď osprchovala studenou vodou, anebo mu napustila teplou vanu. To nikdo přesně neví. On jí údajně řekl, že je mu lépe, ať si jde lehnout. Což udělala. Kolem šesté hodiny se probudila a našla Jima ve vaně. Až za tři a půl hodiny přijela pohotovost a policie. Proč to trvalo tak dlouho? Možná proto, že než Pamela v panice obtelefonovala známé s prosbou o pomoc, než se vůbec domluvili, co budou dělat, když jsou ve hře drogy, než ho uložili zpět do postele, než Pamela svou chabou francouzštinou konečně vysvětlila policii a záchranářům po telefonu, co se stalo… Každopádně tělo nevykazovalo žádné známky násilí či vpichy po intravenózní aplikaci drog, takže závěr byl pragmatický. Smrt následkem selhání srdce.

Neoficiální verze č. 2: V roce 2007 s ní přišel bývalý manažer rockového klubu Sam Bernett. Podle něj se Jim předávkoval večer 2. července 1971 na toaletě jedné diskotéky heroinem. Dva dealeři ho pak později toho večera již mrtvého převezli k němu domů.

Kdo ví, po těch letech, jak to skutečně bylo. Nejhezčí verzí by ale byla ta Manzarekova, že Jim smrt jen fingoval a dodnes žije v klidu někde na tropickém ostrově a píše básně.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!