Správně očkován středoevropským a hlavně českomoravským prostředím jsem i já přijal za svou myšlenku, že látky návykové se dělí na dobré a špatné. Bylo mi vsugerováno, že dobré látky návykové jsou tabák ve formě cigaret, doutníků či příjemně nacpané dýmky, a alkohol ve formě vína, slivovice (pocházím z Moravy) a piva. Ty špatné pak jsou kokain, heroin, marihuana, lysohlávky, atd.
Uživatelé těch dobrých se nazývají konzumenti, těch špatných pak feťáci. Setkání s člověkem ovíněným vyvolá roztažení koutků našich úst do úsměvu. Setkání s feťákem pak koutky našich úst stahuje do výrazu hnusu. Vše jsem měl správně zařazené a nebylo proč se v tom šťourat. Jenže pak zasáhlo NĚCO. Mojí dceři byla diagnostikována roztroušená skleróza. Nejdříve jen občas zakopla na rovné cestě a nevěděla proč. Pak ji začaly brnět prsty na rukách a občas se nepohybovaly tak, jak to chtěla jejich majitelka. Pro holku, která hrála koncertně na kytaru, velmi nepříjemná věc. S koncerty musela skončit. Pak přišla ataka. Nohy vypověděly službu úplně, v ruce nic neudržela a oslepla. A v těch slepých očích se poprvé objevila hrůza. Nastoupili lékaři a s nimi cytostatika a kortikoidy. Za pár dnů již zase viděla a za tři měsíce již zase chodila. O berlích. Za půl roku pak o holi. Ta jí již zůstala. Až do další ataky. Dostala vozíček a koňské dávky cytostatik a kortikoidů. Přestala se jí pohybovat střeva, nastoupily úporné zácpy, močový měchýř se jí zmenšil na maximální objem půl deci a nastoupily pleny. Pak operace a vývod. To vše doprovázela obrovská ztuhlost a nepředstavitelné křeče. Přestěhovali se a ona změnila lékaře. A z úst její nové lékařky zazněla věta: „Zkuste marihuanu. Vaši nemoc nevyléčí, ale od některých průvodních potíží vám může pomoci“.
Od přátel jí manžel sehnal prvního jointa. Nestalo se nic. Naštěstí to nevzdala a druhý den to zkusila znovu. Po pár vteřinách se jí v prstech u nohou začali „rojit mravenci“ a do minuty byla celková ztuhlost a křeče ty tam. Pár šluků zakázané látky dosáhlo něčeho, co se žádnému uměle vytvořenému a státem povoleném léku dosud nepovedlo. Co následovalo, to je snad jasné. Sehnali semínka, zasadili je do matičky země a dva metry čtvereční jejich dvorku se staly nejlépe opečovávaným kouskem půdy ve vesnici.
Pár šluků zakázané látky dokázalo to, co se nepovedlo žádnému legálnímu a uměle vytvořenému léku.
Až doposud šlo vše tak trochu mimo mne a příliš jsem na zázrak „made in marihuana“ nevěřil. Spíše jsem to bral tak, že když už si život s mou dcerou tak hnusně zahrál, tak má právo si dělat jakékoliv naděje a cokoliv si vsugerovávat. Jenže pak se dostavila ještě jedna nepříjemnost. Dcera musela od svého manžela odejít, a to dost rychle a bez příprav. Vzala si jen invalidní křeslo, na kterém seděla, krabici léků, krabičku od doutníků nacpanou marijánkou a nějaké oblečení. Nastěhovali jsme ji k nám. Když to její manžel zjistil, zareagoval tak, že jí spálil veškerou zásobu sušeného konopí, kterou měla na jeden rok. A to byl ten moment, který do problematiky léčivosti či neléčivosti této byliny vtáhnul nás, její rodiče. Po třech týdnech dceřina pobytu u nás byla plechovka s její železnou zásobou prázdná. Za dva dny nato jsem ji nemohl dostat z postele. Ne, že by se jí nechtělo. Jenže křeče v celém jejím těle způsobily, že ani poměrně velkou silou nebylo možné ohnout její nohy, či ji posadit. Musela nastoupit hrubá síla. Dceru jsem otočil na posteli tak, aby její nohy trčely mimo postel a pak jsem na jejich podkolenní část nalehl plnou svou váhou. Nohy se ohnuly a dcera začala řvát bolestí. Manželka držela její nohy, aby se znovu nenarovnaly, já jsem si klekl do dceřina klína a zlomil jsem ji v pase. Dcera přestala naříkat a začala se po celém těle velice intenzivně chvět. Po asi dvou minutách třes přestal a já jsem ji mohl přenést do invalidního křesla. Ztuhlost a ztráta citu v prstech ale zůstávala po celý den. Toto se opakovalo každý den. Je mi 65 let. A po dlouhé době jsem zase poznal co to je, když chlap musí zalézt někam, kde na něj není vidět, a tam řve jako usoplený kluk. Asi po týdnu se u nás ohlásili tři dceřini přátelé, kterým ona zavolala a popsala jim svou situaci. Dovezli jí dvě třílitrové láhve od okurek, plné kvalitního konopí. Opět si mohla nasypat své dvě lžíce drceného konopí do jídla a opět si mohla ubalit jointa. Hned po první cigaretě zmizela její ztuhlost a do tří dnů bylo to nejhorší za námi. Samozřejmě, že dceři ráno musím z postele pomáhat. Samozřejmě, že ji i nadále musím přenášet do auta a na toaletu. Jenže teď již z té toalety nepadá na zem a její ranní ztuhlost je jen minimální. A i ta po jediném jointu mizí.
A já jsem pochopil, jaký pitomec jsem byl. Pochopil jsem také, že oficiální názor politiků tohoto státu a Evropské unie je lživý. Nechci teď přemýšlet nad tím, proč nás politici obelhávají a co tím sledují. Vím ale, že to není ve prospěch prostých lidí, kteří se dostali do podobných problémů jako má moje dcera a tím i my, její rodiče. Jen mne tak napadá, co se asi musí stát, aby i tito politici začali myslet jako lidé. Skutečně je nutné, aby se roztroušená skleróza nejdříve objevila u vnoučat pana Václava Klause či dětí našeho ministra spravedlnosti? A skutečně jsme jen stádo tupých ovcí, kterým jejich politici nařídí, že jejich děti mají chcípat v bolestech a s hrůzou v očích a my se podvolíme?
Pane Václave Klausi, pane Milane Štěchu, paní Miroslavo Němcová, pane Jiří Nečasi, pane Jiří Pospíšile, pane Jane Kubice, a také vy ostatní členové Senátu a Sněmovny České republiky a této naší vlády, nebylo by již načase, abyste se začali zajímat i o naše starosti a abyste se i k nám začali chovat jako k lidem?
Prosím vás o to.
