Aktuální článek
ÁJS: Spočítej si nepřátele

ÁJS: Spočítej si nepřátele

Profilový obrázek
  • Každý si za svůj život udělá nepřátele. Ne jednoho. Víc. Nedá se s tím nic dělat. Patří to k životu. Jen je dobré vědět, kolik těch nepřátel vlastně máte.

Seděl jsem na zahrádce u Vystřelenýho oka. Přede mnou pivo. Proti mně Polis. Má sestra. Mladá. Mladší než já.
Po stranách vystříhané vlasy. Zbytek rudý. Ne červený. Rudý. Jak čerstvá krev. Piercing. Kérky. Triko a roztrhané rifle.
Natáhla ruku, vzala mé pivo a napila se. Tvář se jí stáhla.
„Jak tohle můžeš pít?“
Vzal jsem jí sklenici z ruky, napil se, postavil ji na stůl a zapálil si jointa.
„Můžu. Chutná mi to. Pivo je ale to poslední, co teď chci řešit.“
„Ty chceš něco řešit?“
Potáhl jsem. Podíval se na ni nevidoucíma očima.
„Jo. Ten kámen. Komu patří?“
„Jak komu?“
„Nedělej ze sebe debila. Škrtiči jsou hlídači. Ne majitelé. Komu patří?“
Polis se nervózně zavrtěla.
„No…“
„Komu sakra?“
„No… patří Bezduchým.“
Fajn. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Pokud ten šutr opravdu patří Bezduchým, tak to tady vidím naposled. Polis sklonila hlavu. Hleděla do desky stolu.
„Došlo mi to až pak. Když už jsem ho měla.“
„Co ti došlo?“
„Že to bude průser. Prostě se mi líbil. Sekla jsem ho. Moc jsem nepřemýšlela, co bude.“
„Tak můžeš přemýšlet teď. Akorát, že nemáš moc času.“
Polis zvedla oči.
„Proč?“
„Protože ukrást něco Bezduchým je jako říct si o jízdenku na hřbitov.“
„Na hřbitov? Co to je?“
Povzdechl jsem si.
„Je to takovej hotel pro ty, co už to maj za sebou.“
„Aha. Ale co vím, tak Bezduchý se nehejbou. Nedokážou se přemísťovat. Jenom jsou.“
„Jo. Taky se hejbat nebudou. Protože za sebe někoho pošlou.“
„Ale Škrtiče jsme zabili.“
Típnul jsem jointa a napil se piva. Pak jsem položil ruce na desku stolu.
„Polis, přemýšlej trochu. Škrtič byl hlídač. Chtěl zpátky to, co měl za úkol střežit. Cos mu sekla. Selhal, je po něm. Bezduchý se s tím ale nespokojej. Takže pošlou někoho, kdo jim ten kámen přinese. Někoho schopnýho. Někoho, kdo náš oba sundá a nebude muset kvůli tomu ani vyndávat ruce z kapes.“
Polis se skrčila. Znovu se podívala na desku stolu.
„Koho?“
„Pošťáka.“
Polis se skrčila ještě víc. Věděla, kdo je Pošťák. Věděla, co dokáže. Věděla, že jsme v hajzlu.
Pošťák se civilně jmenoval jinak. Každý ho ale znal jako Pošťáka. Každý z našeho světa. Pokud někdo o něco přišel, Pošťák mu to vrátil zpátky. Když mu dotyčný dokázal zaplatit.
Našel zloděje. Řekl mu, že nese zprávu. Většinou se nikdo nestihl zeptat, jakou. Dřív totiž stihl zemřít.
Pošťák byl schopný. Mocný. Byla to jedna z prvních bytostí, co obydlely náš svět. Neměl jsem na něho. Byl mimo můj dosah. Ani s Polis bychom ho nezvládli. Ani s Klé.


Byl příliš mocný. Příliš silný. Příliš rychlý. Příliš krutý.
„Ty fakt myslíš, že po mně jde?“
Přikývl jsem.
„A nejde jen po tobě. Mě vezme s sebou.“
Zapálil jsem si dalšího jointa. Vypadalo to, že bude jeden z posledních. Hůl, bílá jak mé vlasy, byla opřená o stůl.
Slepý Ájs, co si užíval života mezi lidmi. Co proplouval Žižkovem. Neobtěžován. Neotravován. Co občas napravil křivdu, když se mu zdálo, že náprava je namístě. Tohle všechno končí.
Na zahrádku přišli další hosté. Pět mladíků. Vyholené hlavy. Černá trika s krátkými rukávy. Černé kalhoty. Těžké šněrovací boty.
Přejeli po nás pohledem. Sedli si dozadu k prázdnému stolu. Nevšímali si nás. Nevšímali si nikoho. O něčem si povídali. Tiše. Tak tiše, že jsem je neslyšel. Vypadalo to, že jen neslyšně pohybují rty.
Nelíbili se mi. Nemám tyhle týpky rád. Ale nešel z nich strach. Spíš jen vzbuzovali respekt.
Dostali pivo. Každý z nich upil. Postavil sklenici na stůl. Klidní hosté. Klidní divní hosté.
Podíval jsem se na Polis.
„Nemáme moc času. Musíme se připravit.“
„Připravit na co? Na Pošťáka se nejde připravit. Můžem si akorát někam sednout a počkat. až to s náma skončí.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nikdy jsem na nic odevzdaně nečekal. Nemůžem vyhrát. Ale nemůžem se ani vzdát.“
„Co chceš dělat?“
„Teď? Přemýšlet. Běž se projít. Za hodinu se sejdeme u domu.“
„U kterého?“
Usmál jsem se.
„U toho tvého.“

Polis se zvedla. Odešla. Ani se neohlédla.
Dal jsem si další pivo. Típnul dokouřeného jointa a zapálil si dalšího. Podíval jsem se na holohlavé týpky. Pořád si něco povídali. A pořád jsem nic neslyšel.
THC mne dokáže nabudit. Otevře stavidla. Odblokuje vše, co je pod zámkem. Vidím do místností a nemusím stát u okna. Slyším šepot vzdálený desítky metrů. Dokážu se vcítit do myšlení druhých. Pětice v protějším koutu zahrádky vzdorovala.
„Ono to nekončí, že?“
Klé. Průsvitná Klé, co nám zachránila život. Seděla tam, kde ještě před chvílí seděla Polis.
„Ne. Škrtič byl jen začátek.“
„Kdo bude další?“
„Kdo myslíš?“
„Pošťák.“
„Přesně.“
Nic neříkala. Nebylo co říkat. Pošťák byl konečná.
„Budu s vámi.“
Zavrtěl jsem hlavou. Nemělo to význam. Akorát by skončila taky.
Kouřil jsem. Dychtivě jsem polykal kouř. Naplňoval plíce. Cítil jsem, jak mi THC zaplavuje každou částečku těla.
„Kdy myslíš, že přijde?“
Pokrčil jsem rameny.
„Podle mě je už tady. Ví, že to vím. Čeká, až budeme s Polis sami. Pak se objeví.“
„Nejde se mu vyhnout?“
Hloupá otázka. Nejde se mu vyhnout. Jako se nejde vyhnout Osudu. Dopil jsem. Postavil prázdnou sklenici na stůl.
„Musím už jít. Mám sraz s Polis.“
„Budu u vás.“
Podíval jsem na Klé. Natáhl ruku otočenou dlaní nahoru. Pomalu natáhla svou. Položila ji na mou dlaň. Jemně jsem stiskl mlhu, z které byla utkaná.
„Nechci, abys u toho byla. Tohle je moje věc. Moje a Polis.“
Polkla. Dívala se mi do očí. Její byly zamlžené. Plné smutku.
„Nechci tě ztratit.“
Ani já tě nechci ztratit, Klé. Ale to, co chci, v tuhle chvíli nehraje roli. Nedokážu udělat, co chci. Zbývá mi jen jediné. Udělat to, co musím.
Zvedl jsem se. Uchopil hůl. Udělal dva kroky. Pak jsem se zastavil. Ohlédl se. Pět holohlavých týpků mě sledovalo.
Dívali se na mě. Nehnutě. Tváře bez výrazu. Pak jsem ucítil myšlenku.
Byla slabá. Sotva rozpoznatelná. Vlnila se. Rozhlížela se do stran. Váhala. Pak se rozhodla. Připlula těsně ke mně.
„Nevyhnutelné nemusí být nevyhnutelným.“
Čtyři slova. Uložila se mi v mozku. Spokojeně. Jak kdyby tam odjakživa patřila. Jen jsem nevěděl, co znamenají.

Trochu jsem se prošel. Netečně míjel lidi, co spěchali odnikud nikam. Ťukal holí do chodníku. Slepý Ájs. Neškodný. Který se loučí.
Došel jsem k domu, kde jsem našel Polis omotanou nasraným Škrtičem. Stála před vchodovými dveřmi. Bledá. Vystrašená. Zastavil jsem se vedle ní. Objal ji.
„Mám strach.“
I já mám strach, Polis. Jen to nedokážu říct nahlas.
„Nevyhnutelné nemusí být nevyhnutelným.“
Myšlenka vtělená do čtyř nepochopitelných slov se znovu ozvala. Co sakra nemusí být nevyhnutelným?
Něco mi unikalo. Něco se děje. Osnují se plány, které se nás týkají, a já jim nerozumím. Vztekle jsem sevřel rty. Něco je jinak, než si myslím, že je.
Těch pět holohlavých mládenců. Něco s nimi není v pořádku. Mluvili a já je neslyšel. Byli divní. Jiní. Nepatřili k Oku. Byli tam navíc.
Zkoncentroval jsem se. Vyvolal si jejich obraz. Měl jsem před očima stůl, u kterého seděli. Přiblížil jsem si je. Něco tam je. Něco jsem přehlédl. Něčeho jsem si nevšiml.
Zvětšil jsem si jejich obličeje. Prohlížel jednoho po druhém. Nic. Nic nápadného. Nic nezvyklého.
Sjel jsem na jejich ruce. Většinou je měli pokérované. Tuctové motivy. Nic výjimečného. Čas se krátil. Museli jsme jít. Pustil jsem Polis z náruče. Zatřepal jsem vztekle hlavou. A pak jsem to uviděl.
Červená tečka. Na zápěstí. Každý z té pětice měl na zápěstí červenou tečku. Nepatrnou. Neznatelnou. Ale byla tam. Věci začaly zapadat do sebe.
„Kde máš ten kámen?“
„V kapse.“
Dobře. Ještě jednou jsem Polis objal. Pak jsem přistoupil ke vchodovým dveřím. Otevřel je. Vešli jsme dovnitř.
Vystoupali jsme do posledního patra. Čtyři byty. Jeden měl vykopnuté dveře. Vešli jsme. Prošli předsíní. Vstoupili do obývacího pokoje.
Hadí mršina zmizela. Místo ní byl v pokoji Pošťák.
Stál u protější stěny. Opíral se o ni zády. Ruce v kapsách šedivého pláště. Malý. Se zbytky vlasů okolo růžové pleše. Usmíval se. Neškodný chlapík, který nás hodlal zabít.
„Nesu vám zprávu.“
Tichý hlas. Příjemný. Klidný. Bez emocí. Řekl nám, že pro nás má zprávu. Řekl nám, že nás odsuzuje na smrt.
„Mám ten kámen. Vrátím ho.“
Pošťák se podíval na Polis. Pak se pohnul. Rychle. Ten pohyb nešlo postřehnout. Najednou stál těsně před námi.
„Vrátíš ho. Samozřejmě. Hned jak oba zemřete.“
Pošťákův hlas se změnil. Zhrubl. Zněl zle. Krutě. Polis sáhla do kapsy kalhot. Pak do druhé. Začala je zděšeně prohrabávat.
Taky se umím pohybovat rychle. Když chci. A teď jsem chtěl.
Zpomalil jsem čas. Natáhl ho jako pružnou gumu. Obešel Pošťáka. Dostal se mu za záda. Hrábl po mně rukou. Protože ale nečekal, že budu vzdorovat, hrábl do prázdna.
Opřel jsem se zády o zeď. Přesně v místě, kde zprvu stál. Zvedl jsem ruku. Otevřel dlaň. Stiskl bílý kámen mezi palcem a ukazovákem.
„Hledáš tohle?“
Pošťák uchopil Polis pod krkem a otočil se. Zíral na mě. Pak otevřel ústa. Špičkou jazyka si olízl rty.
„Ájs si chce před svou smrtí hrát?“
Sevřel Polis krk. Zrudla jí tvář. Nebránila se. Stála a bezmocně se snažila nadechnout.
„Teď jí zlomím vaz. A pak ho zlámu tobě.“
Nadechl jsem se. Sebral všechnu sílu, co jsem v sobě měl. Vyhodil jsem kámen do vzduchu. Odrazil se od stěny.
Dopadl jsem na Pošťáka. Sevřel mu zápěstí ruky, kterou škrtil Polis. Znovu jsem se nadechl. Zabral.
Pošťák na okamžik strnul. Nebyl zvyklý, že by se mu někdo bránil. Ten okamžik mi stačil. Zlomil jsem mu zápěstí. Stisk povolil. Polis se mohla nadechnout. Volnou rukou mne udeřil do hrudníku. Zkroutil jsem se bolestí.
Poodstoupil od nás. Ve tváři vražedný vztek. Z úst mu tekly sliny. Otřel si je hřbetem zdravé ruky.
„Skončím to s vámi. Teď hned to skončím. A nebude se vám to líbit.“
V duchu jsem se usmál. Nejsme sami, co se jim něco nebude líbit.
Pět holohlavých týpků. Divných a odtažitých. S malou vytetovanou červenou tečkou. Co spolu mluvili, aniž jsem je slyšel. Co mi poslali vzkaz.
„Nevyhnutelné nemusí být nevyhnutelným.“
Věděl jsem, kdo má červenou tečku na zápěstí. Věděl jsem, co přijde.
Pošťák zmizel pod záplavou pěti zvířecích těl. Zmítal se pod nimi, snažil se uniknout, ale bylo jich na něj moc. Jednotlivce nebo dvojici dokázal zvládnout. Pět vražedných ghúlů bylo nad jeho síly.
Pošťákův odpor slábl. Pak ustal. Ghúlové se zvedli. Zkrvavená ústa. Hlasitě oddychovali. Po chvíli prostřední z nich zvedl pazouru. Mezi prsty držel bílý kámen. Pak zachrčel.
„Tohle si berem s sebou.“
Přikývl jsem.
„Nic si nedlužíme.“
Znova jsem přikývl.
„Rádi jsme tě viděli, Ájsi.“
Mlčel jsem.
„Ale už tě nikdy vidět nechcem.“
Zmizeli. Narovnal jsem se. Otočil se k Polis. Nevěřícně se na mě dívala. Pak jsem viděl, jak našpulila ústa. První otázka byla na cestě. Za ní se tísnil nekonečný zástup dalších.
Povzdechl jsem si. Asi toho budu muset dost vysvětlit. Zvedl jsem ruku, abych ji zarazil.
„Půjdem k Oku. Všechno ti povím tam.“
Neochotně stiskla rty. Pak přikývla.
Šli jsme. Večerní Žižkov začínal žít.
A my jsme žili spolu s ním.
Jo. Přišlo mi to docela fajn. !

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!