Aktuální článek
Jak komunikovat s orgány činnými v trestním řízení č. 12: Donucovací prostředky aneb Okurková sezóna a jiné nakládačky

Jak komunikovat s orgány činnými v trestním řízení č. 12: Donucovací prostředky aneb Okurková sezóna a jiné nakládačky

  • V dnešním pokračování našeho seriálu se tématicky přiblížíme prvnímu dílu, který se zabýval zejména oprávněními policie při osobních a domovních prohlídkách a povinnostmi nás občanů poskytnout k tomu policii součinnost. Co ale dělat, když dojde na nejhorší, když na „výhovorky“ a jiné vytáčení nezbývá prostor? Kdy vás může policie srazit na zem a umravnit obuškem, lidově zvaným VUML? I na tyto otázky se dnes pokusíme odpovědět.

Teoretická východiska

Abychom se v problematice zorientovali, musíme nejdříve nahlédnout do platné legislativy. Koneckonců jako téměř v každém dílu našeho seriálu. Překvapivě však nesáhneme rovnou po zákonu č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR), ale ještě zásadnějším právním dokumentu. Tím je ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně pak její čl. 2 odst. 3, který zní: „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ Tento princip fungování státní moci je kostrbatě nazýván enumerativnost veřejnoprávních pretenzí, žádné složitosti v něm ale nehledejte. Znamená zhruba tolik, že každý orgán moci veřejné (např. městské úřady, policie, celní správa atd.) může činit pouze to, co mu zákon nařizuje, nebo alespoň výslovně umožňuje. Zrcadlovým opakem tohoto principu je princip „legální licence“ v odst. 4 téhož článku: „Každý občan může činit (rozuměj: cokoli), co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Pravda, v reálném životě to není tak jednoduché, zejména tam, kde na sebe narážejí práva více lidí. Abychom nebyli tak abstraktní, třeba při poslechu hlasité hudby v panelovém domě, vydechování tabákového či jiného kouře do světlíku a podobně.

Pro naše potřeby to tedy znamená, že policie proti nám může postupovat pouze v mezích toho, co jí zákon nařizuje nebo umožňuje, což se samozřejmě týká i otázky, jaké donucovací prostředky může použít a za jakých podmínek.

A nyní přímo k ohnisku právní úpravy donucovacích prostředků, tedy hlavě IX zákona o Policii ČR. Ta určuje i to, co vlastně donucovací prostředky vůbec jsou, a to následujícím taxativním (tj. úplným a vyčerpávajícím) výčtem v § 52 tohoto zákona (upozornění autora: výčet je to nudný a mnoho neříkající): hmaty, chvaty, údery a kopy; slzotvorný, elektrický nebo jiný obdobně dočasně zneschopňující prostředek; obušek a jiný úderný prostředek; vrhací prostředek mající povahu střelné zbraně podle jiného právního předpisu s dočasně zneschopňujícími účinky (tj. taser); vrhací prostředek, který nemá povahu zbraně podle zákona o policii ČR; zastavovací pás, zahrazení cesty vozidlem a jiný prostředek k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění odjezdu vozidla; vytlačování vozidlem; vytlačování štítem; vytlačování koněm; služební pes; vodní stříkač; zásahová výbuška; úder střelnou zbraní; hrozba namířenou střelnou zbraní; varovný výstřel; pouta; prostředek k zamezení prostorové orientace.

Obdobný výčet, určený pro úpravu činnosti strážníků městské policie, obsahuje zákon 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. Ten je poněkud užší, ale podmínky použití donucovacích prostředků strážníkem se do velké míry blíží tomu, co předepisuje zákon o Policii ČR pro policisty. Z toho důvodu se nebudeme v tomto článku použitím donucovacích prostředků strážníky dále zabývat. Pro účely použití donucovacích prostředků můžete o strážnících přemýšlet jako o opravdových policistech.


O něco zajímavější je otázka, kdy mohou policisté takové prostředky použít. Odpovědět na ni konkrétně je ale v tuto chvíli prakticky nemožné. Metodická příručka ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 1/2008, která podrobněji upravovala používání donucovacích prostředků, byla zrušena bez náhrady. Na tom, želbohu, není nic překvapivého. Může to znít cynicky, ale existence takové příručky (tj. v psané podobě, vyhlášené policejním prezidiem a byť obtížně, ale přeci jen dostupná v zásadě každému) přináší v konečném důsledku pro policii pouze negativa. Pokud taková příručka existuje, může občan snadno pokládat otázky typu: „Proč jste použili takové a takové donucovací prostředky, když je to v jasném rozporu s metodickou příručkou?“ – a na ty se odpovídá vskutku obtížně. Policie, jako orgán moci veřejné, je totiž oprávněna v mezích zákona sama sebe omezit. A takové omezení, takzvanou vnitřní normu, pak musí dodržovat. Toto pravidlo platí pro policii stejně jako například pro finanční úřady. Pokud však takové sebeomezení formálně neexistuje, dodržuje je příslušný orgán moci veřejné pouze v rozsahu, který se mu hodí. Je-li po něm následně požadováno vysvětlení, z jakého důvodů vlastní sebeomezení najednou překročil, může při neexistenci vnitřního předpisu odpovědět v tom smyslu, že zákon mu takové jednání umožňuje, a pokud v minulosti postupoval mírněji, byla to jen jeho dobrá vůle. Bystrý čtenář čte mezi řádky cosi o… no, laskavý čtenář si jistě domyslí, ale mračení je asi tak vše, co může v podobnou chvíli dělat.

Jak na to

Obecně je policista oprávněn použít donucovací prostředky k ochraně jiné osoby, sebe sama, majetku nebo veřejného pořádku. Předtím samozřejmě musí vyzvat osobu, na kterou má být donucovací prostředek aplikován, aby upustila od protiprávního jednání, a na případné použití donucovacího prostředku ji upozornit. A protože šedá je teorie a zelený strom života, nemusí dle zákona takové upozornění činit, je-li stávající situací ohrožen život a zdraví jakýchkoli osob (např. pachatele) nebo pokud používá donucovací prostředek k zastavení vozidla. Jinými slovy, v drtivé většina případů, které mohou nastat, vás policista předem varovat nemusí a takový svůj postup následně snadno zdůvodní.

Dalším pravidlem pro použití donucovacího prostředku je účelovost. Nikoli v negativním smyslu toho slova, ale tak, že použitím tohoto prostředku musí být na jednu stranu dosaženo požadovaného cíle, na stranu druhou se pak musí jednat o prostředek, které je nezbytný. Zároveň nesmí být újma způsobená použitím donucovacího prostředku zjevně nepřiměřená a taser lze použít jen tehdy, nelze-li k dosažení cíle použít prostředek jiný. Jinými slovy, teoreticky musí policista použít takový (tj. jen a právě ten) donucovací prostředek, kterým dosáhne cíle. Přitom nesmí použít „tvrdší“, ale ani opakovaně nedostatečný, a pak to klást této osobě k tíži. Pokud se tedy například zadržená osoba pokouší o útěk, má ji chytit a nasadit pouta. Nikoli srazit k zemi, použít slzotvorný plyn, přidat několik úderů do ledvin tonfou, kopanec a následně na ni mířit střelnou zbraní a křičet.

Poslední pravidlo, nepříliš praktické, pokud jde o možnosti naší obrany, zní, že policista musí být pro použití příslušného donucovacího prostředku vycvičen. Jediné pozitivum, které si z tohoto pravidla může občan zřejmě odnést, je, že bude zmlácen kvalifikovaně, a nikoli amatérsky, jak by se mu mohlo stát třeba v běžné hospodské rvačce.

Pochybení a stížnosti

Nutno přiznat, že v praxi začasté nevytěžíte mnoho ani z jednoho z výše uvedených pravidel. Bránit se použití donucovacích prostředků policií jinak než prostou absencí poskytnutí spolupráce (tj. že necháte policistu, aby vás vzal za ruce a nasadil vám na ně pouta, místo abyste je k němu pozvedli s divadelní grácií a výzvou: „Konej, orgáne!“), je jistou cestou k problémům, které v takovou chvíli již zřejmě nepotřebujete. Zbývají tak jen dodatečné nástroje obrany. Mohlo by se zdát, že v tu chvíli je již zbytečné se bránit, podávat stížnosti a podobně, ale zpochybnění jednotlivých kroků zasahujících policistů pro vás může být jízdenkou do situace, kdy se nic z toho, co s vámi policie provedla, výsledky jejího zásahu a tak dále, nedá proti vám použít. Navíc se takové příkoří snáší přeci jen lépe, když si můžete představovat, jak zasahujícími policisty budou cloumat emoce, až si to s nimi vyřídíte ne teď a tady, ne ručně, ale s pomocí několika stručných vět a odkazů na příslušnou právní úpravu o pár dnů později.

Můžete tak například namítat, že bylo zbytečné na vás mířit střelnou zbraní a přidat k tomu několik úderů pažbou, když jste svůj nesouhlas omezili pouze na verbální a jinak jste se policejním pokynům zcela podřídili. Musíte ovšem vždy počítat s tím, že nemáte-li svědky, nebo lépe: nemáte-li důvěryhodné a tedy zejména nezaujaté svědky, je vaše procesní situace poměrně mizerná. Byl-li proti vám donucovací prostředek použit, jste jistě grázl a takovému se nedůvěřuje. Většina z nás si jistě vzpomene na policejní zásah na pražské (řádně nahlášené) party Hard to the Core 3 v lednu roku 2013, případně zákrok proti aktivistce Věře Řezníčkové z listopadu 2014, které byly uzavřeny Generální inspekcí bezpečnostních zdrojů s tím, že nezjistila žádná pochybení. Ani krev na zdech tak nelze považovat za doklad nepřiměřenosti zákroku, respektive použitých donucovacích prostředků.

doporučujeme

Stěžovat si na nesprávné použití donucovacích prostředků můžete například dle obecné úpravy, tj. § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť policie je stále přes svůj poměrně výjimečný statut rovněž správním orgánem. Tato stížnost se podává proti nevhodnému chování úředních osob nebo proti postupu správního orgánu a lze ji podat dokonce i ústně. Využít této ústní možnosti vám ale autor článku doporučit nemůže. Znamená to, krom jiného, nechat jinou osobu zaznamenat vaše myšlenky, a kdo někdy držel v ruce protokol zapisovaný nikoli výlučně policistou, ale klidně i jakýmkoli jiným zaměstnancem libovolného úřadu nebo soudu, ví, že to, co se na papíře objeví, bude mít k vašim strukturovaným a promyšleným úvahám dost daleko. Tato stížnost se podává u útvaru, jehož členem je policista, na kterého si stěžujete. Teoreticky by si sice měly policejní orgány mezi sebou stížnost předat, v praxi se však zcela nedá na tuto variantu spolehnout.

Druhá možnost obrany pak přichází v situaci, kdy se situace stala opravu vážnou a je proti vám vedeno trestní řízení. Je jí procesní prostředek nazývající se žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a je upravena v § 175a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se ale situace dostala již takto daleko, nespoléhejte se na rady z popularizačních časopisových článků a urychleně vyhledejte právní pomoc.

Co říci závěrem

Snad něco málo, aby tento článek nevyzníval jen negativně. Přes nenulové množství přehmatů a překročení pravomocí, z nichž některé se dokonce dostanou i do mainstreamových médií, máme štěstí na život v poměrně bezproblémové zemi. Je vcelku nepravděpodobné, že vás policisté vyvlečou z automobilu pod hrozbou zbraní při rutinní silniční prohlídce, pokud vyhovíte policejním výzvám (jakkoli jsou mnohdy dosti na hraně jejich pravomocí), vyhnete se většině bezprostředních negativních důsledku, a dokonce můžete ve většině situací i dosti důrazně verbalizovat svůj nesouhlas s postupem policistů, aniž by to znamenalo, že si domů odnesete zuby v hrsti. Je pravda, že takové věci by měly být samozřejmé. Ale všichni víme, že tomu tak není. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!