Jsem kognitivní religionistka a publicistka. Píšu o změněných stavech vědomí…
Pod původním významem tohoto slova se totiž skrývá mnohem bohatší svět prožitků stavů vybičovaného vědomí, psychického vypětí zacházejícího do dnes neuvěřitelných krajností, často podporovaného konzumací látek, které už tak vypjaté prožitky ještě umocnily a prohloubily. Co se skrývá za tajemstvím antických mysterií a orgiastických kultů, jež je provázely?
Posvátno a drogy
Obecně se o vztahu antického Řecka a Říma k drogám nemluví. Ne snad že by jej halilo nějaké nepřekonatelné tabu, spíše nikdo nad tématem užívání drog v naší kulturní kolébce až do relativně nedávné doby nepřemýšlel. Vědomosti a zkušenosti, které se nám z antické kultury zachovaly a které inspirovaly mnoho generací před námi, se týkaly hlavně široké oblasti umění, filosofie a vědy, ačkoli tehdejší Řekové a Římané tyto kategorie nerozlišovali tak jako my dnes.
Otázky spjaté s jejich náboženstvím byly buď odsunuty pouze jako zdroj inspirace v umění, nebo potřeny a nahrazeny křesťanskými dogmaty a hodnotami. A mezi ně patří právě i zkušenosti změněného stavu vědomí, které s jednou z forem antické helénské zbožnosti – tedy mysterijními kulty – neoddělitelně souvisely. Nelze však říci, že by křesťanské myšlení způsobilo ztrátu vědomostí o mysteriích, naopak raně křesťanští autoři, ve snaze vést s konkurenčním náboženstvím polemiku, nám jisté informace o těchto jinak tajných kultech uchovali. Tak se například od Hippolyta Římského z jeho díla Vyvrácení všech herezí dozvídáme, že velekněz eleusinských mysterií – tzv. hierofant – užíval (nespecifikované) drogy, aby se udržel ve stavu rituální čistoty. Tato a další zmínky pak daly psychedeliky fascinované generaci vědců 60. a 70. let a jejich následovníkům podnět k tomu, aby obrátili svůj zrak i sem a hledali útržky informací, které by o drogových zkušenostech antických lidí něco vypovídaly. Nutno říci, že jejich „senzační objevy“ jsou z dnešního pohledu značně zatížené duchem doby a odpovídají spíše zbožným přáním než skutečnosti; avšak nelze jim upřít, že upozornili na dlouho přehlížené téma, které k nám může promlouvat i dnes.
Tajemná mysteria
Nejprve tedy k přiblížení pojmů. Mysteria jsou jedním z typů zbožnosti helénského světa, jejichž snahou byl přímý kontakt s božstvem během obřadů, které probíhaly skrytě mezi zasvěcenými a o jejichž náplni bylo, často i pod pohrůžkou smrti, zakázáno mluvit. Na rozdíl od veřejně prováděných, státem podporovaných rituálů a svátků probíhala hlavní část mysterií skrytě, byla pro zasvěcené jaksi něčím „navíc“, ne jen běžně vykonávanými rituály.
A skutečně, svá tajemství mysteria nikdy neodhalila a my se tak můžeme dnes jen dohadovat, co vlastně bylo jejich náplní a jak probíhala. Vnější okolnosti jsou sice známé díky zprávám různých pozorovatelů, ale co se dělo uvnitř svatyní za zavřenými dveřmi, kde se odehrávaly rituální scény, zjevovala božstva, ukazovaly posvátné předměty a zasvěcovali noví mystové, zůstává tajemstvím. Jenže mnohá mysteria neměla jen svoji niternou, světu skrytou formu, ale i veřejné tance, průvody a oslavy, kterými lidé hlasitě a okázale oslavovali svůj kult. Takovýmto bujarým slavnostem a průvodům se říkalo orgie. Výrazem orgé tehdy lidé nazývali nějaké vzrušení, vybičování mysli, které bylo těsně spjaté s nám známým a celkem hojně užívaným pojmem extáze, tedy stavem, kdy se duše ocitla mimo tělo (stasis – postavení, ek – vně), podobně našemu „být bez sebe“, neovládat se. Ačkoli tedy původně výraz mysteria odpovídal čistě nějakému niternému, očím světa skrytému prožívání a orgiastické tance a průvody se mu naopak dávaly všanc, přirozeně docházelo k jejich splývání a překrývání. Jak konkrétně ale probíhaly a jaké drogy hrály úlohu v jednotlivých dějích?
Nápoj zasvěcenců
Tradičně váženýi a věhlasnými mysterii své doby, během jejichž oslav dokonce panovalo příměří, aby neustálé šarvátky městských států neohrozily poutníky za slavností, byla eleusinská mysteria. Tyto oslavy bohyně plodnosti Démétér a její dcery Persefoné, kterou unesl a pojal za manželku podsvětní bůh Hádés, jsou svojí povahou zemědělské. Opěvují schopnost obilí vyklíčit, vzrůst a zase zemřít a zasít semena, potažmo nekonečný koloběh rození a umírání, kdy smrt je nutností pro vznik nového života. Co přesně hledali zasvěcenci v náručí svojí bohyně, nevíme, protože mysterium si uchovalo svá tajemství, jisté však je, že šlo o nějakou podobu životní jistoty, získání nové kvality na tomto světě a nejspíše i příslib znovuzrození. Průběh slavností byl poměrně komplikovaný, zahrnoval sedmnáctikilometrový slavnostní pochod z Eleusíny do Athén a zpět, během nějž probíhaly různé dílčí rituální úkony a účastníci museli dodržovat půst. Ten vrcholil vypitím kykeónu, rituálního nápoje, jehož ingredience jsou sice známé, ale přesto zahalené tajemstvím.
V mytologické verzi příběhu o Démétér sestává z vody, ječné mouky a jemné máty. Unavená bohyně se kykeónem nasytí poté, co vyčerpaná dlouhým půstem a hledáním své ztracené dcery přijme přístřeší u eleusinského vládnoucího rodu. Jenže pro lidské účastníky mysterií bylo vypití kykeónu počátkem nejtajemnějšího a zároveň nejočekávanějšího zážitku: zasvěcení do mystéria bohyně, setkání s nadlidskou mocností tváří v tvář. A prožitek musel být tak hluboký, že už navždy změnil člověka skrze ekstasis, tak silný, že zasvěcovaný na vlastní kůži pocítil posvátný strach a slabost v kolenou před zjevením nadlidského božstva. K duševnímu vytržení pravděpodobně napomáhaly rituální, dnes bychom řekli divadelní scény, které však nabývaly hrozivě reálných obrysů: náhlé, ostré světlo v zádech přicházejícího velekněze se střídalo s neproniknutelnou tmou či mihotavým světlem pochodní, tíživé posvátné ticho přerušovalo deklamování magických frází. Lidé byli vystaveni tak silnému emočnímu vypětí, že cítili sladkou vůni rozlévající se kolem zjevené bohyně, jež nebyla uměle vyvolaná například kadidlem, ale právě emočně přetíženými mozky (stejnou vůni údajně popisují křesťanští mučedníci či vězňové koncentračních táborů).
I proto se s příchodem „kyselinového nadšení“ začalo uvažovat o případné psychoaktivní příměsi v kykeónu. Pokud pomineme tezi psylocibinových hub, jež je jednoznačně nesmyslná vzhledem k velikému počtu zúčastněných, pravidelnosti, roční době a místě konání obřadu, je zatím nejžhavějším kandidátem cizopasná houba Claviceps purpurea, rostoucí na ječmeni, či Claviceps paspali, která naopak využívá jako hostitele divoké traviny. U nás je tato houba známá jako paličkovice nachová či lidově řečeno námel. Obsahuje alkaloidy, z nichž Albert Hofmann, mimochodem i otec teorií o kykeónovém tripu, získal LSD. Zde ale narážíme na problematiku využití námelu starověkými Řeky – pokud uznáme, že si byli vědomi jeho existence a případných účinků, jakou recepturu by museli použít, aby se jim podobný proces zdařil s tehdy dostupným technickým vybavením? Touto otázkou se vědci naklonění historickému využívání psychedelik stále zabývají, zatím však spíše s negativními výsledky, protože získané deriváty kyseliny lysergové nejsou psychoaktivní. Na druhou stranu, Hippolyt Římský – tedy autor téměř dobový – o užívání drog nejvyššími kněžími eleusinských mysterií skutečně referuje a teze o tradici indoevropských národů popíjet různé zázračné, mysl omamující nápoje je již obecně přijímána.
Bakchická šílenství
Pokud se vám zdála eleusinská mysteria jako příliš umírněný trip, nespoutané bakchanálie zcela jistě uspokojí všechny vaše divoké představy. A hlavní roli – možná trochu překvapivě – tentokrát bude hrát víno a konopí. Nejprve však k samotným bakchanáliím.
Na rozdíl od eleusinských mysterií a jejich svázanosti s určitou lokalitou a pravidelností je kult Dionýsa čili Bakcha místně neukotvený a měl mnoho variant po celém antickém světě, i nemysterijních. Bůh Dionýsos je objevitelem vína a nespoutaného veselí, dle bájí byl původem Thrák, a než přišel do Řecka, navštívil i mnohá území přední Asie, například povodí Gangy. Je představitelem původní, animální lidskosti, spojené s nevázaností, sexem, ale i smrtí. Oproti olympským bohům, kteří představovali kulturu a řád, byl Dionýsos – sám později mezi Olympany s výhradami přijat – reprezentantem všeho divokého v nás. Jeho mysterium bylo původně zasvěceno pouze ženám, jež se v zajetí extatického šílenství nazývaly menádami či bakchantkami, s rostoucí oblibou se však rozšířilo do celého helénského světa a zahrnulo i mužské pohlaví. Původní, čistě ženské dionýsovské orgie měly až děsivou podobu.
Ženy oděné jen koloušími kůžemi se za zimních, předjarních nocí vydávaly do hor s pochodněmi v rukou, aby hudbou a tancem probudily Dionýsa a přivolaly tak jaro. V divokém běsnění utíkaly polonahé menády po horách, tančíce a zpívajíce divoce halucinovaly v extatickém šílenství – třískaly posvátnými holemi o skálu, dokud z ní neviděly tryskat vodu, víno, mléko či med, pasoucí se skot rvaly zaživa holýma rukama na kusy a pojídaly syrové maso ve snaze splynout s božstvem a získat jeho plodivou sílu. V Euripidově tragédii Bakchantky tak dokonce vůdkyně družiny menád, opojená bakchickým šílenstvím, v domnění, že zabíjí lvíče, rozsápala svého syna, který se tajně vydal pozorovat jejich rej.
Do Říma pronikala dionýsovská mysteria plíživě a nelegálně, což nakonec vyústilo v jejich zákaz. Dle výpovědí svědků se pod rouškou tmy zasvěcenci, tentokráte mladí muži a ženy do dvaceti let, opíjeli vínem a poté nevázaně souložili, kdo chtěl s kým, v extázi a třesouce se vykřikovali různá proroctví, divoce tančili, zpívali a chřestili tamburínami a ty, kdo se odmítli účastnit tohoto reje, nemilosrdně rozsápali. Největší strach však v římských senátorech nevzbuzovala ani tak ona nespoutanost jako spíše představa, že se jedná o tajné spiknutí, jehož snahou je rozvrátit stát (podobné strachy plynoucí z nepochopení můžeme vidět přes obviňování raných křesťanů a středověkých židů až po konspirační teorie dneška). A jakou roli vlastně sehrálo slibované konopí?
Stejně jako v případě eleusinského kykeónu i za extatickými stavy Bakchových zasvěcenců začali badatelé hledat působení nějakých omamných látek. Víno bylo sice pevně spjaté s Dionýsovým kultem, avšak překvapivě se spíš uctívalo a oslavovalo, než pilo. Někteří se proto dnes domnívají, že za bakchickým šílenstvím musíme hledat právě konopí. Do Řecka se patrně dostalo blízkovýchodní cestou, prostřednictvím kočovných Skythů; Řekové ho znali a dokonce používali na výrobu lan a pod. Jeho účinky na stav mysli tedy mohly být také známy, byť asi ne v nějak širokém měřítku. Existují dokonce zprávy o lékařském využití cannabis, kdy bylo chápáno jako „horké“ či „velice suché“, a proto používané na neduhy spojené s vlhkostí (kapavka, krev tekoucí z nosu). Avšak i přesto bylo konopí natolik neobvyklou surovinou, že zprávy o jeho využívání jako psychoaktiva – pokud se něco takového vůbec dělo – se nám nezachovaly. Nebo stavy vyvolané jeho inhalací mohly podléhat mysterijnímu tajemství a nezasvěcenými pozorovateli mohly být zaměňovány s šílenstvím či opilostí. A teď si vzpomeňme na Dionýsa a jeho bájné putování před příchodem do Řecka. Zdalipak odkazuje k původu rostliny, jejíž spalování způsobuje horkost a šílenství?
Antické mysterijní kulty a orgiastické oslavy, jež je provázely, asi zůstanou navždy nevyřešenou hádankou. Ani jejich součastníkům se nepodařilo proniknout jejich tajemstvími a nám, s odstupem více než dvou tisíců let, se něco takového může podařit jen stěží. V čem však i dnes můžeme hledat přínos a inspiraci, je způsob, jakým nahlížíme a jakým si projektujeme vlastní sny a ideály do dávno zaniklých kultur, abychom ospravedlnili nějaké tendence dneška. Jestliže máme snahu učinit všechny drogy legálním společenským fenoménem, přirozeně hledáme i historické modely, kde se mezi legalitou a ilegalitou drog nerozlišovalo, naopak jim byla dávána přidaná hodnota posvátnosti a podobně. Jak ovšem můžeme vidět na příkladu bakchanálií, státní moc raději odsouvá do ilegality a pro jistotu očerňuje takové společenské tendence, které se nějakým způsobem zdají nezvladatelné jen proto, že jsou odlišné a nekonvenční. Starověký Řím se tak zachoval podobně jako Spojené státy americké, když psychedelická revoluce začala – v očích konzervativních politiků – přerůstat přes hlavu státní politické ideologii a obětním beránkem se tentokrát nestal Dionýsos, svržený ze svého bujarého stolce, ale látky, které mají (mimo jiné) potenciál přimět lidi uvažovat s větším nadhledem. Nyní je pouze na nás, jak se z těchto dvou historických situací, jež se staly problémem až tehdy, kdy s nimi tak bylo nakládáno, poučíme a co uděláme pro to, aby se nemusely opakovat.
Mýty očima součastníků
Pokud vás problematika mysterijních kultů a jejich mytologie zaujala, není lepší způsob, jak do nich proniknout, než si přečíst originální prameny. K eleusinským mysteriím je asi nejznámějším mytologickým průvodcem „Hymnus na Démétru“, který vyšel ve sbírce homérských hymnů v českém překladu. Stejně tak Euripidovu tragédii Bakchantky, která dramaticky popisuje příchod Bakcha do Řecka a roztrhání syna vlastní matkou, je možné pohodlně nalézt mezi česky vydanými tituly.
Užitečné odkazy:
• www.psychedelic-library.org/Mixing%20the%20Kykeon%20Final%20Draft.pdf
Studie podrobně řešící problematiku kykeónu jako psychoaktivního nápoje.
• www.janushead.org/7-1/arata.pdf
Studie o možnosti využití konopí jako drogy ve starověkém Řecku.
Prameny:
• Dostálová, Růžena – Radislav Hošek, Antická mystéria, Praha: Vyšehrad 1997.
• Euripidés, Bakchantky, in: Héraklés a jiné tragédie. Praha: Svoboda 1986.
• Martin, Luther H., Helénistická náboženství, Brno: Masarykova univerzita Brno 1997, [Religionistika, sv. 4.]• „Na Démétru“, in: Homérské hymny, Praha: Státní nakladatelství krásné hudby a umění,
• www.ancientimes.blogspot.cz/2008/11/drug-use-among-ancient-civilizations.html
• www.suburra.com/blog/2009/11/16/classical-drug-use-greek-and-roman-drug-freedom/