Aktuální článek
Helena Třeštíková: Zapisovatelka osudů

Helena Třeštíková: Zapisovatelka osudů

Profilový obrázek
  • Někteří lidé chtějí měnit běh světa a tvořit dějiny, a někteří běh světa pozorují a zaznamenávají. Dříve to byli kronikáři, dnes dokumentaristé.
+8
Zobrazit galerii

Jsou lidé, kteří chtějí měnit běh světa a tvořit dějiny. A pak odnepaměti existují lidé, kteří jen běh světa pozorují a zaznamenávají. Dříve to byli kronikáři, dnes někteří dokumentaristé. Kdo si troufne říci, co je víc – ten, kdo hýbe dějinami, anebo pozorovatel? Co je cennější? Helena Třeštíková patří mezi ty druhé. Dokumentaristka tělem i duší. Nezávislá. Pozorující. Manželské etudy, René, Katka nebo Mallory, to jsou oceňované filmy Heleny Třeštíkové, které asi většina z vás zná.

Dvakrát jsem málem zakopl o oplocené schody Veletržního paláce, růži pro paní režisérku naštěstí nezlomil a ještě před tím, než dorazila, jsem stačil s číšníkem domluvit co nejtišší kout pro rozhovor. Měl jsem trému. Nebyl jsem si jistý, jsem-li dobře připraven na rozhovor s výjimečnou a světově obdivovanou dokumentaristkou. Přišla nenápadně, mluvila nenápadně. Mile a tiše jsme si popovídali. Dětská oslava v druhém koutě prostoru nás vůbec nerušila. Nechtěl jsem zdržovat, a tak jsem hned začal.

Paní režisérko, věříte v Boha?
Ne.

A v osud?
Tak přiměřeně.

Ptám se, protože když jste teď uvedla svůj zatím poslední film Mallory, oceněný na MFF v Karlových Varech, cítím tam osud v tom, že před lety hrdinka vašeho filmu potkala jako bezdomovkyně na ulici Jiřího Bartošku, který jí dal nějaké peníze, a nyní jste spolu stály na pódiu a přebíraly cenu za nejlepší dokument.
Ona to říká, že to byl osud, že se setkali. Někdy mám pocit, že některé věci se nedějí náhodou, ale bráním se tomu příliš propadnout, protože pak by člověk přestal zapojovat vlastní aktivitu.

Myslíte si, že jste změnila osudy lidí, o nichž jste točila?
Myslím, že trochu jo. A doufám, že pokud ano, tak k lepšímu. Například u Mallory myslím, že určitě. Ten film jí vysloveně pomohl. Myslím, že i Renému, byť je to paradoxní. Myslím, že i Marcele. Katce, tam to moc nepomohlo, i když i ta mi říkala, že ji občas potkávají lidi na ulici a vyjadřujou jí sympatie, což je pro ni neobvyklé. Nebyla na to do uvedení filmu vůbec zvyklá. Ale drog se nezbavila.

Vaše metoda časosběrného dokumentu je celosvětově unikátní. Jak vás napadlo se tomu věnovat?
Teď v říjnu by měla vyjít skripta o téhle metodě, která jsem napsala. Takovým prvním impulsem bylo to, že jsem si od dětství psala deníky a vždycky mě zajímalo, jak se ty pravdy dne vrství za sebou. Protože když někomu něco vyprávíte o minulosti, jako vzpomínky, je to poznamenané tím, že už víte, jak to dopadlo. Zatímco deníky jsou zcela opravdové záznamy jednoho každého dne a teprve jejich vrstvením z toho vyjde příběh, který je autentický. A tohle mě vlastně strašně zajímalo. Nejdřív to bylo spíš intuitivní. Nejdřív jsem si psala ty deníky, pak jsem se rozhodla pro film a pak pro dokument. Na FAMU, ve druhém ročníku, jsem točila například film o jedné vesnici, která stála na místě, kde měla být přehrada. Vesnice postupně mizela a mizela pod vodou, až tam byla jenom hladina. A to už byl časosběr. Ale vlastně neuvědomělý. A v osmdesátém roce jsem začala pracovat na projektu Manželské etudy. Ten byl první cílený a naplánovaný na šest let. A od té doby jsem se začala vysloveně zabývat jen touhle dokumentaristickou metodou.

Jaké to je, být celosvětovým průkopníkem nějaké metody nebo stylu, jako byl třeba Jackson Pollock v malířství? To samé jste vy v dokumentárním filmu.
Já bych to zase tolik nepřeháněla, to je hodně silný přirovnání! Je to moje metoda a teď se vlastně ničím jiným nezabývám, ale myslím, že nejsem úplně jediná.

Sedmnáctýho listopadu by měli lidi nést místo červených karet pro Zemana červený trenky.

A jak to děláte?
Stanovím si nějaké téma, nějakou dobu se ti lidé sledujou, a třeba u Manželských etud vznikl cyklus filmů pro televizi a já mezitím dělala jiný projekty. Ale pořád jsem si říkala, že by bylo zajímavý se k těm lidem z Etud vrátit. Pak vznikla další část, kdy jsme je točili po dvaceti letech od svatby a teď pracujeme na dalším pokračování, což bude třicet pět let od svatby, a ještě tak dva roky to bude trvat.

Vy jste vlastně zvědavá na to, jak dopadne příběh, který se rozvíjí ve chvíli, kdy ho zaznamenáváte.
Je to takové spojení dokumentu s příběhem, u kterého dopředu neznám konec.

Když točíte film o maličkostech, o jedné rodině, o jednom člověku, není to vlastně víc, než když dokumentarista točí o globálních věcech?
To jsou nesrovnatelné žánry. Na dokumentu je právě bezvadný to, že má obrovský možnosti. Někomu vyhovujou ty velký fresky a někomu spíš intimní témata, strašně něžný a jemný. Já jsem pro ty drobný, všední příběhy. Myslím si, že je dobrý, když člověk sám sebe pozná a nějak se hledá. A to chvíli trvá. Já měla to štěstí, že jsem po škole nastoupila do Krátkého filmu, což byla v té době asi nejlepší varianta. A tam jsem pokračovala v tom hledání, až jsem se definovala touto časosběrnou metodou.

Podle čeho si vybíráte hrdiny svých filmů? Začala jste obyčejnými páry v Manželských etudách a přešla k lidem na takzvaném okraji společnosti.
U Manželských etud bylo zadané téma sledovat život mladých párů po dobu šesti let od momentu svatby. A když chcete najít někoho, kdo má před svatbou, tak jdete na matriku. Rozhodli jsme se pro Staroměstskou radnici, kde jsme seděli na matrice Prahy 1. Ti lidé měli být v tehdy obvyklém věku mezi osmnácti až čtyřiadvaceti lety, žádná předchozí manželství, žádné nemanželské děti. Domluvili jsme se s paní matrikářkou a seděli jsme tam s kolegy u stolku, a když tam přišel někdo, kdo odpovídal našim požadavkům, tak nás matrikářka představila. Asi polovina lidí souhlasila. Byla to absolutně náhodná setkání, ale jsme v kontaktu už pětatřicet let.

Jste přátelé?
Jo, s někým víc, s někým míň, ale v podstatě ano.

Ale pak přišel René, Katka a další.
René byl časosběrný projekt s tématem mladí delikventi. Jak ovlivní mladého člověka to, že je ještě před dovršením dospělosti zavřenej ve vězení pro mladistvé. Podle toho, jak nám to v onom vězení vytipoval místní psycholog, jsme měli asi šest lidí. Kluky i holky. A z toho vzniklo šest filmů a s Reném se pokračovalo dál, protože ten byl nejzajímavější a nejchytřejší. Opět tedy náhodné setkání.

Jaký to je, když vám pak tenhle chytrej kluk ukradne kameru a vykrade byt?
To prostě patří k věci. Když se to stalo, byla jsem ale příšerně rozčilená.

Ono to pak tomu filmu hodně pomohlo.
Ano, tomu filmu to pomohlo. To se stalo ve chvíli, kdy jsme ten první film o Reném už končili a já zrovna byla na stáži v Berlíně. A můj muž tady zůstal s dětmi sám. Já jsem měla takovej blbej pocit, že je tu nechávám měsíc samotný. Děti byly ještě poměrně malý a asi týden po mém odjezdu se stalo tohle. Všecko ukradený, i kufry s věcmi, se kterýma měly jet děti na školu v přírodě, a budíky, rádia… prostě opravdu katastrofa. A já byla pryč! Všechno to musel řešit můj muž. Dveře předělat, ty byly úplně rozštípaný, opravdu něco hroznýho. Mě by v životě nenapadlo, že to udělal René. A asi měsíc po mém návratu mi od něj přišel dopis, kdy už ho chytli a přiznal se k tomu. A já čekala, že manžel spustí něco v tom duchu jako: „Vidíš, co nám přináší to tvoje podnikání za trable,“ a on na to řekl: „No vidíš, to je výborný, to máš skvělou pointu filmu!“ A já si říkala, no to je fakt správnej chlap!

Já z těch vašich filmů mám pocit, že jste v nich skutečně jen pozorovatelkou. Že do těch příběhů vůbec nezasahujete.
Moje metoda je pozorovatelská, tudíž netočím o sobě anebo o tom, jak se snažím těm lidem pomoci. Když něco v tomhle duchu dělám, netočím to. Můj film není nikdy o mně. Kdybych byla aktivista, což je teď běžná dokumentaristická pozice, bude to téma znít, že natočím o tom, jak se snažím pomoci někomu dostat se ze srabu, jak se pokouším ho vytáhnout ze dna. Kdežto moje pozice je, že někoho pozoruju. Nelezu před kameru. Snažím se vlastní ego prostě potlačit.

Není přílišná empatie k vašim hrdinům na škodu?
Proč by měla být empatie na škodu?

Že třeba budete dávat i ve svém soukromém životě přednost jim a jejich někdy dost dramatickým příběhům a ošidíte tak své nejbližší.
To si člověk musí hlídat, aby to nepřehnal. Nic se nemá přehánět. Je strašně důležitý z toho nezblbnout.

Neotupí po letech taková práce člověka natolik, že už ho ty příběhy nedojímají, že se zatvrdí? Nehrozí syndrom vyhoření?
Já ten kontakt s nimi nemám tak intenzivní jako třeba terapeuti v léčebnách, není to každodenní kontakt. Taky ty příběhy a osudy střídám, pak mám období střižny, kdy dělám úplně něco jiného a nejsem s nimi dlouhou dobu v kontaktu. Ta střižná dává taky určitý odstup.

Víte už na začátku, že ten a ten konkrétní příběh bude zajímavý?
Nevím nic! Na začátku je to strašná nejistota a hraje v tom roli jistá intuice v tom smyslu, že třeba právě Mallory mi od prvního momentu, kdy jsem ji viděla, přišla zajímavá. Hezky mluvila, byla autentická a pravdivá. Chytrá. Ale jaký bude ten film, o tom nevím vůbec nic. To je právě podstata té metody. Koncept spočívá v tom, že se s někým dohodnete a točíte ho, ať se děje, co se děje. Nezávisle na tom, co si vy přejete, aby se dělo. A jak to ve výsledku dopadne, to vůbec netušíte do konce natáčení.

Stříháte ten materiál průběžně?
Ne. Dělám to tak, že po každém natáčecím dni si nechám dělat transkript, přepis natočeného materiálu, a vzniká mi tedy takový zpětný scénář filmu. Ten si před každým dalším natáčením probírám a připomínám si ty situace. Stříhat se začíná nějakou dobu před daným termínem dokončení, ale dost v předstihu, protože střih je u tohoto typu dokumentu dost podstatný.

Vy víte, kdy natáčení skončí? Kdyby vám tehdy René nevykradl byt, nebylo by už třeba pokračování.
Já znám termín dokončení, protože když žádám o nějaké finance, o grant, ve smlouvách je vždycky termín dokončení. A René mě vykradl těsně před tím termínem. To se přesně trefil. A to, že jsem s ním pak dál točila, asi tak za dva roky, to už byl nový projekt a nové finance.

Když někomu něco vyprávíte o minulosti, je to poznamenané tím, že už víte, jak to dopadlo. Zatímco deníky jsou zcela opravdové záznamy jednoho každého dne a teprve jejich vrstvením z toho vyjde příběh, který je autentický.

Netrápí vás to, že si vás teď lidi zafixovali jako někoho, kdo točí o ztroskotancích, o narkomanech, zlodějích a podobně?
Jo, že točím jenom sociální katastrofy, jasně. Ono je to tak, že ty sociální katastrofy jsou atraktivnější. Třeba Soukromý vesmír je o naprosto všednodenním životě, nic zvláštního se tam nedělo a ten film byl posléze označen za nevýrazný. Zatímco třeba Katka je výrazná, protože je to prostě průser. To, co není katastrofa, malinko zapadne, ale myslím si, že to není mým cílem být režisérkou filmů o sociálních katastrofách.

Nevadí vám, paní režisérko, že i když vás poslouchám, neslušně koukám do papíru s otázkami?
To mi vůbec nevadí a naprosto tomu rozumím. Já když si povídám s těmi svými lidmi, taky mám notýsek a dívám se do něj.

Jak ty lidi donutíte k tomu, aby se chovali přirozeně, přece jenom jsou poprvé před kamerou, jsou to obyčejní lidé a nemají s filmem vůbec žádnou zkušenost?
Teď to jde lépe, když se točí na video. Teď se může víc natočit a je větší výběr ze záběrů, kde ti lidé jsou už opravdu uvolnění. Většinou na začátku natáčecího dne jistá tenze je. Pak to postupně opadá, což dneska s moderními technologiemi nastává tak po třech hodinách. Kdežto když se kdysi točilo na film, muselo to být už třeba po dvaceti minutách. Protože tehdy, kdybychom čekali na to, až se natáčení lidé uvolní, už bychom dávno neměli materiál. Je samozřejmě výhodný točit s lidma, který se moc nestylizujou a nejsou afektovaní. Afektovanost a stylizovanost, to je hrob dokumentu.

Máte vy osobně nějaké závislosti?
V tom klasickým slova smyslu asi ne. Třeba kouřím, ale ne nějak moc.

A z mládí nějaké zkušenosti s drogami?
Ani ne, tráva tehdy nebyla, spíš všichni brali fenmetrazin, ale já ho nezkusila. Alkohol, ale v rozumný míře, protože já jsem ten typ, kterýmu je vždycky blbě dřív, než se úplně opije. Jestli bych měla být na něčem závislá, myslím si, že bych mohla bejt dobrá práškařka. Když mě třeba bolí hlava a beru si nějakej prášek, dělám to s takovou radostí… Ale ještě jsem nedošla k tomu, že bych si ty prášky brala, i když mě hlava nebolí.

A když nemůžete spát?
Tak si dám prášek na spaní, to je taky příjemný.

Co si myslíte o závislostech, a tím nemyslím jenom drogy?
Ona závislost je vnímána jako stav, který je jakoby patologický. Já si laicky myslím, že to patří k lidstvu odjakživa, že jsou lidi k závislostem náchylní a že vlastně nikdo neví proč. Jsou lidi, kteří pijou strašně a vlastně nejsou alkoholici, protože bez toho nějak dokážou být. A pak jsou takoví, který tomu najednou propadnou a stane se to u nich chorobnou závislostí. Nikdo neví, kdo se tím závislým stane a kdo ne. V tomhle smyslu je to nebezpečný v tom, že ta pravá závislost, taková ta opravdová a upřímná, člověka ničí.

Co třeba závislost na partnerovi?
To taky. Myslím si, že každá závislost je destruktivní.

Natočila jste spoustu příběhů, nejen o lidech na okraji společnosti, jejichž příběhy jsou asi zajímavější, ale taky o dětech. Co je pro vás v životě nejdůležitější? Rodina, děti, práce?
Ideální je, když se to dá skloubit. Já mám dvě děti, jsem hrozně ráda, že je mám, a byla bych strašně nešťastná, kdybych děti neměla. To mi bylo jasný od začátku, byť to jejich dětství bylo trošku složitý, protože já chtěla pracovat a přitom jsem neměla žádný babičky, a sehnat nějaký paní na hlídání v té době vůbec nebylo jednoduchý. Pokud to má někdo takhle nastavený a chce obojí, neměl by se toho vzdávat. To by bylo špatně. Mám kolegyně, které jsou bezdětné a pak, v pozdějším věku, kdy už se to nedá napravit, toho litujou. Pociťují jistou prázdnotu. A naopak znám kolegyně, které se kvůli dětem vykašlaly na práci a v pozdějším věku už vlastně do té práce nenaskočily. Děti ale pak odejdou, najednou máte prázdný hnízdo a prostě to taky není ono.

Taky musíte mít štěstí na partnera, který vás v tom bude podporovat.
To je fakt, já jsem ještě na škole chodila s klukem, kterej mi řekl, že mu vadí moje přílišná pracovní angažovanost. Tehdy mě to vlastně dost ranilo a rozešli jsme se. A dneska vidím, že to bylo strašně moudrý, že to řekl takhle nekonfliktně ještě v době, kdy jsme nebyli manželé, neměli jsme děti, a že to řekl na rovinu a že to řekl včas.

Když jsme u vašeho mládí, jak vás poznamenal rok 1968?
Já jsem v tom roce maturovala a odjela jsem hlídat děti do Německa, abych se naučila německy. Tam mě zastihl srpen a zrovna byli za mnou rodiče na návštěvě a taky chvíli uvažovali o emigraci. To byly takový těžký chvíle.

Vám se nechtělo emigrovat?
Ne. Mně se absolutně nechtělo. Já jsem prostě řekla, že nikdy. Všechno zásadní pro mě bylo v Československu. Tak jsme se vrátili. A pak jsem se dostala na FAMU, kde v tý době vyházeli všechny slušný učitele. Zažila jsem ještě například poslední rok Milana Kunderu. Tou školou jsem nějak proplouvala a místo práce v Československé televizi, která byla tehdy úplně zideologizovaná, jsem šla pracovat do Krátkého filmu, kde jsem předtím o prázdninách různě asistovala, abych tam nějak pronikla. Což se mi podařilo. A tam se mě snažili přemluvit ke vstupu do komunistický strany, kde byli všichni, ale já to nijak nekomentovala. A když se mě zeptali přímo, řekla jsem jim, že v žádným případě, že se chystám založit rodinu, mít děti a podobně. Ale nikdy jsem neměla dost sil na to, abych jim do očí řekla, že s takovejma idiotama v partě nebudu.

Od toho tam byla Věra Chytilová!
Ano, ta jim to řekla rovnou. Ona byla výborná. Jednou chtěla navštívit svýho bráchu v Austrálii a žádala pro sebe a pro děti o výjezdní doložku. A oni jí napsali, že její cesta není v zájmu republiky. A Věra jim odpověděla, že necestuje v zájmu republiky, ale v zájmu svém a svých dětí.

Vy jste taky byla velmi krátce ministryní kultury? V lednu 2007.
To byla intenzivní zkušenost. Ta vláda tehdy měla být jen prozatímní, asi na půl roku. A v této situaci mě oslovili lidovci, protože jsem se tehdy hodně angažovala v různých filmařských aktivitách a oni tam chtěli mít nějakou takovou osobnost. Já o to sama nikdy neusilovala a byl to pro mě šok. Měla jsem velký dilema a můj muž říkal, ty furt něco organizuješ, nějaký petice a protesty a furt někde někoho o něčem přesvědčuješ, tak tady bys s tím mohla nějak pohnout. Třeba se zákonem o kinematografii. Tak jsem si řekla, že to na toho půl roku zkusím. Ta vláda nakonec nebyla na půl roku, protože nějaký přeběhlíci údajně za úplatek dali důvěru vládě na celé čtyřleté období. To, že to takhle funguje, bylo samo o sobě zdrcující. A pak se ukázalo, že za to, že je někdo zlanařil, chce nějaký funkce ve vládě. A jeden z nich měl být v důležité funkci na ministerstvu kultury. Člověk, kterého předtím vyhodil můj předchůdce Martin Štěpánek za průšvihy, co tam nadělal. Takový šméčka typu Buštěhrad, předražený zakázky a podobně. A ten se tam měl vrátit, aby v těch předraženejch zakázkách mohl pokračovat. A já řekla, že ne. A oni odpověděli, že on tam prostě být musí. Že je to součást toho politického handlu. Tak jsem odešla.

Co si myslíte o naší současné politické situaci a o postoji České republiky k uprchlické krizi?
Ta situace je složitá a nelze na ni nahlížet černobíle. Naopak má mnoho odstínů. Ale samozřejmě, celá ta místní hysterie mi připadá hrozná. Myslím si, že si tím děláme v Evropě šílenou ostudu. Zeman prostě dělá strašnou ostudu, o Klausovi ani nemluvě. Extremisti jsou sice všude, ale když má takové xenofobní názory prezident a exprezident, to je jinej kalibr.

Jak vnímáte vývoj české společnosti v průběhu let od Havla přes Klause až k Zemanovi?
No jde to furt dolů. Jako na sjezdovce. Byla by hrozná chyba tvrdit, že Havel byl absolutně dokonalý, to asi nebyl, ale byla to obdivuhodná osobnost. Když udělal chybu, tak to prostě přiznal. Úžasnej chlap. I Klaus i Zeman jsou chytrý, ale jsou to populisti.

Co si myslíte o příklonu Zemana k Rusku?
To dělá i Klaus a je to prostě hrozně divný!

Kdo je v současnosti v Čechách morální autoritou podle vás? Kromě vás?
Kdo je tady morální autoritou? No samozřejmě mohl by to být do jisté míry Karel Schwarzenberg, ale zdá se mi už dost unaven. Jinak těch autorit tady moc nevidím. A kdo se stane presidentem teď opravdu těžko soudit.

On to bude asi Škromach.
No bohužel při lidové volbě prezidenta to asi bude vždy někdo, kdo bude vyhovovat čtvrtý cenový skupině. A Škromach na to docela najíždí, že?

Nechme už tý strašný politiky! Pojďme dál. Kdyby se náhodou stal Škromach prezidentem, kde byste chtěla žít, kdyby to nebylo v Čechách?
Já nikde jinde. Já jsem si zvolila doživotně tuhle zem. Měla jsem příležitost odejít v tom osmašedesátým, to bylo velmi vážný. Měli jsme zázemí ve Švýcarsku a všechno, co jsme potřebovali, rodiče by tam našli práci, ale já nikdy nelitovala, že jsme se rozhodli vrátit. Tahle země je můj osud. Dokument jako profese je plný možností, i třeba cestování, ale to mě nikdy nelákalo. Vlastně jsem si tím, jak jsem se rozhodla pro časosběr, i ohraničila své teritorium. A to je Česko. Takže já tu budu, ať se bude dít cokoli. Já tu zemřu i se Škromachem.

No jo, vy tu máte ty lidi, o kterých točíte. Vy jste takový Kryštof Kolumbus dokumentu. Začnete něco točit a nevíte, jak to dopadne a kam vás to zavede. Jaký je vlastně váš filmařský sen?
Já myslím, že jsem si všechny své filmařské sny uskutečnila. Našla jsem svou vlastní cestu. Podařilo se mi tou cestou projít, byť to někdy nebylo úplně jednoduchý. Kdybych byla z Rothschildovic rodiny, své ideje bych uskutečňovala daleko jednodušeji. Vždycky musím po někom ty finance a granty žádat. Musím ho přesvědčit o svém záměru a získat od něj peníze. Teď už to jde trochu snáz, ale ty začátky byly hodně těžký. Po třiceti letech to jde o trochu lépe. A dokonce jsem pochopila, že jde navazovat na ty původní projekty a pokračovat dál a dál… Já jsem v tomhle naprosto spokojená a šťastná, čili nemám žádný nesplněný filmařský sen.

Není mým cílem být režisérkou filmů o sociálních katastrofách.

Máte vůbec nějaký volný čas?
Jo, to mám, ale pro mě není moje práce zátěží. Já čtu, ve volným čase, ale čtu věci, který mají nějakou souvislost s mojí prací. Čtu literaturu faktu, čtu životopisy, memoáry, čtu deníky. Skoro nečtu beletrii. Všechno to má souvislost s tím, co dělám. Že bych šla do kina jen tak na nějakou komedii, to ani ne. Ale jsem členkou Filmové akademie, která nominuje filmy na Českého lva, a tak povinně vidím celou českou kinematografickou produkci.

Máte na dokumentu, kde přednášíte, talentované studenty?
Mám i nemám. Oni jsou teď daleko sebevědomější, než jsme byli my. Já studovala v blbý době, oni mají daleko větší možnosti a rozhled. Taky jinou technologii. Někteří jsou velmi šikovní, ale nechtějí jít v našich stopách, chtějí dělat všechno jinak.

Právě dokončujete dokument o Lídě Baarové.
Ve chvíli, kdy režisér Filip Renč točí film o ní a její lásce s Josefem Goebbelsem.
To je taková pikantérie, tohle je jedna z výjimek z mých časosběrných dokumentů. Před dvaceti lety jsem s Lídou Baarovou točila v Salzburgu dokument, půlhodinový film, ale my jsme natočili výrazně víc zajímavého materiálu. A já si celou dobu říkala, sakra, to by chtělo ještě nějak využít. A můj kolega střihač byl stejného názoru, abychom se do toho pustili. Navíc jsem na to dostala grant od EU, takže tím to bylo daný. Tak jsme na tom začali pracovat a do toho najednou přišel kolega Filip Renč. A náš film bude mít premiéru na začátku ledna příštího roku a ten jeho údajně 20. ledna.

Vybavíte si nějakou otázku…
…kterou mi ještě nikdo nepoložil? Musím říct, že je to náhodou otázka, kterou v modifikované podobě dávám já svým hrdinům asi v tomhle duchu: „Hele, já jsem tady měla spoustu otázek, ale třeba jsem se nezeptala na to, co je důležitý pro tebe.“ Někdy se dozvím úžasný věci, na který se mě nenapadlo zeptat. Ale někdy to končí taky tak, že řeknou: „Už ses zeptala na všechno, už toho nech.“

Aspoň vidíte, jak to ti vaši hrdinové mají s váma těžký.
To vím a oni to taky vědí. Když takhle dlouho s někým točíte, nikdo se nedokáže přetvařovat a bejt afektovanej třeba třicet let.

Co byste tedy chtěla skoro závěrem rozhovoru říci?
To je strašně těžký, těch témat, co se člověku honí hlavou, je strašně moc.

Dobře, co je to tedy dokument?
To je právě ta otázka, kterou si pořád kladu. To je právě ta otázka, kterou jsem čekala, že mi jednou někdo někdy položí. A moje odpověď bude asi jako v tom židovským vtipu, jak ten stařeček na smrtelným loži řekne synkovi, že mu prozradí zásadní tajemství o tom, co je smysl života. A řekne: „Smysl života je…“ A vtom umře. Myslím, že takhle nějak bude ta odpověď: „Dokument je…“

Jste pro legalizaci marihuany a léčebného konopí?
Jsem. Pro léčebné účely je to naprosto evidentní!

A pro jiné účely?
Když je legální alkohol a cigarety, myslím si, že by to do toho mělo taky spadat. Nemyslím si, že to má nějaké jiné a zásadní účinky na lidskou psychiku než legální drogy. Ale říkám to jako laik!

Vzkažte, prosím, něco čtenářům časopisu Legalizace.
Nic se nesmí přehánět. To by byl dobrý vzkaz a myslím to úplně všeobecně. Prostě všeho s mírou!

A co jste říkala červeným trenkám na Hradě?
Ty byly půvabný! Já si myslím, že by se mohly na sedmnáctýho listopadu nést místo červených karet pro Zemana červený trenky.

Anebo by v nich mohli všichni pochodovat.
To je taky varianta, ale mít je místo vlaječek na těch tyčkách by bylo ještě lepší.


Helena Třeštíková (* 22. 6. 1949 v Praze)

je světově proslulá filmařka specializující se na dokumentární filmy točené unikátní časosběrnou metodou, jejíž je průkopnicí a objevitelkou. Vystudovala dokumentární tvorbu na pražské FAMU a již od studií se věnuje víceméně jen časosběru. V roce 1991 založila s kolegy nadaci Film a sociologie, následně s manželem nadaci Člověk a čas. Od roku 2002 vyučuje na FAMU na Katedře dokumentární tvorby. Manžel Michael Třeštík je publicista a esejista, znalec a sběratel současné české malby a užitého umění 20. století. Zároveň je dramaturgem filmů své ženy a producentem některých z nich. Mají dvě již dospělé děti, Tomáše a Hanu.

 

Filmografie:

Manželské etudy – Od osmdesátého roku sleduje režisérka šest manželských párů, první etapa natáčení trvala šest let, poté se k těmto párům vrátila po dvaceti letech od sňatku, nyní točí pokračování po pětatřiceti letech.

Marcela (2006) – Celovečerní dokument o jedné z aktérek Manželských etud s velmi pohnutým a tragickým osudem. Nejlepší evropský dokument roku.

Katka (2009) – Celovečerní dokument o narkomance závislé na heroinu, již režisérka sledovala s přestávkami více než 14 let.

René (2006) – Od jeho sedmnácti let režisérka natáčela příběh mladistvého delikventa a později recidivisty s nadprůměrnou inteligencí. Sledovala ho s kamerou více než dvacet let. Oceněn jako nejlepší evropský dokument roku.

Soukromý vesmír (2011) – Třicet sedm let točila Helena Třeštíková život své vrstevnice a blízké přítelkyně Jany. Život jedné rodiny na pozadí změn světa od roku 1974 dodnes.

Mallory (2015) – Zatím poslední dokončený celovečerní dokument o bývalé narkomance a bezdomovkyni, natáčený třináct let. Hlavní cena za nejlepší dokumentární film na letošním MFF v Karlových Varech.

Dále například cykly dokumentů Řekni mi něco o sobě, Ženy na přelomu tisíciletí a Paměť 20. století.

Většina filmů Heleny Třeštíkové získala mnoho českých i světových cen. Není v našich možnostech zde uvádět celé dílo této dokumentaristky, proto odkazujeme na Českou a slovenskou filmovou databázi www.csfd.cz.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!