Aktuální článek
Drogy jako rituál

Drogy jako rituál

Profilový obrázek
  • Zlé jazyky tvrdí, že obyvatelé Západu neumí drogy užívat, ale jenom konzumovat. Celá řada tradičních kultur přitom dokázala využívat psychoaktivní rostliny ku prospěchu celé komunity. Možná bychom se od nich měli inspirovat.

V naší kultuře je zvykem hledět na změněné stavy vědomí se strachem a nedůvěrou. Připomínají nám šílenství a nemáme pro ně využití. Jedince, kteří navzdory společenským normám psychoaktivní látky či rostliny vyhledávají a užívají, považujeme za nebezpečné „feťáky“ či nemocné „narkomany“. Pro mnohé z nich jsou drogy skutečně především způsobem, jak zmírnit tíži bytí. Na psychoaktivní látky mají monopol psychiatři, pěstitelé omamných bylinek žijí v neustálém strachu a některé státy dokonce hlásají, že jejich cílem je „svět bez drog“.

Touhu po změněných stavech vědomí se však ještě žádnému režimu vykořenit nepodařilo, takže i dnes se stále můžeme legálně omámit alkoholem, který v naší kultuře plní roli společenské a rekreační drogy. V křesťanských obřadech se dodnes užívá rituálně, avšak nikoli za účelem změny vědomí – podle římskokatolické církve se při eucharistii mění na Kristovu krev.

Neoficiálně pak konzumace alkoholu do jisté míry plní roli přechodového rituálu – symbolického předělu spojeného se silným emočním zážitkem. Ten byl v tradičních kulturách využíván k tomu, aby jedinec úspěšně přešel z jedné životní etapy do jiné. V případě alkoholu jde o přechod z dětství do dospělosti, ale z rituálu zůstalo již jen samotné opití se. Kouzlo se dávno vytratilo.

Alkoholové hody

Alkoholové rituály některých jihoamerických indiánů však vypadaly docela jinak. Tupinambové vyráběli kvašený nápoj cauim z povařeného a rozžvýkaného kořene manioku i dalších ingrediencí, avšak konzumovali ho hromadně při zvláštních příležitostech. Slavnosti trvaly často i několik dní a kromě popíjení i zvracení zahrnovaly zpěv, tanec a spoustu hluku (ale nikoli jídlo). Odejít před koncem přinášelo smůlu, takže abstinenti to měli asi dost těžké…
Příchod Portugalců však tradiční způsob rituální konzumace cauimu narušil – rozšíření zvyku popíjet alkohol každý den mělo na domorodce neblahé následky.


Kava místo vína

Obyvatelé některých tichomořských ostrovů alkohol donedávna neznali, ale i oni měli svou společenskou drogu – z kořenů pepřovníku opojného vyráběli nápoj kava-kava, který dodnes zůstal součástí kulturní identity na Fidži, Vanuatu, Samoi i Tonze. Kořeny obsahují řadu psychoaktivních pryskyřičných látek s relaxačními, sedativními a euforickými účinky, takže neotupují mysl, povzbuzují duševní činnost a navozují pocit pohody. Kava má ale jednu vadu na kráse – chutná odporně. Přesto v domovině dodnes plní podobnou úlohu jako u nás víno. Bohužel se čím dál více stává hlavně rekreační drogou popíjenou v kavových barech…

Konopné sauny

V Indii přetrvalo rituální užívání konopí od starověku. Hinduistický jarní „festival barev“ Holi je jedním z nejstarších festivalů na světě. Trvá několik dní a provází ho nespoutané veselí a spousta barevného prášku. K Holi patří i popíjení bhangu, tradičního psychoaktivního nápoje z konopí, který je v Indii i dnes legálně ke koupi u státem autorizovaných prodejců.

Díky Hérodotovi víme, že ve starověku užívali konopí také Skythové, a to v „kouřových saunách“ – palice rozložili na rozžhavené kameny a pod plstěnými rohožemi inhalovali kouř a výpary, načež se hromadně veselili. Z archeologických nálezů se přitom soudí, že konopí užívali víceméně rekreačně, a to muži i ženy.

Réva duše

Ayahuasca (známá též jako yagé), další tradiční droga amazonských indiánů, je však z jiného soudku. Silně halucinogenní nápoj se připravuje z kůry liány Banisteriopsis caapi a z listů rostlin obsahujících DMT, látku s psychedelickými účinky, příbuznou neurotransmiteru serotoninu i psilocybinu. Liána obsahuje harmalin a harmin, které zamezí odbourání DMT v trávicím traktu a umožní mu doputovat až do mozku.

Účinky ayahuasky trvají zhruba šest hodin a po užití se často dostavuje zvracení, které je však vnímáno jako prostředek očištění těla i duše. Stav vizionářského transu navodí yagé opravdu spolehlivě, k čemuž nepochybně přispívají i rozličné obřady, které její užívání provázejí, ať už je to pro šamanské, léčitelské, či náboženské účely.

Yagé se skutečně zdá být v mnoha ohledech ideální rituální drogou. Není proto divu, že počátkem minulého století se zvláštní nápoj začal šířit mimo tradiční domorodá společenství. V prostředí lidového katolického křesťanství ovlivněného africkým animismem i místním šamanským spiritismem dal vzniknout synkretickým náboženstvím Santo Daime, União do Vegetal a Barquinia. Jejich ústředním bodem je právě ritualizované užívání ayahuasky a zpívání hymnů.

Ani ayahuasca však neunikla ze spárů západní kultury. V posledních dvaceti letech nastal boom ayahuaskového turismu a spirituálně vyprahlí Američané a Evropané se za psychoaktivní liánou sjíždějí do Jižní Ameriky po tisících. Zlé jazyky tvrdí, že posvátno se vytratilo a zůstal jen obchod s instantním osvícením. Často přihodí i pár děsivých historek o nebožácích, kteří si vybrali „zlého“ šamana. Ale jedno je jisté – ayahuasca je příliš mocná na to, aby se z ní stala další rekreační droga.

Fouknout si do nosu

Ještě podivnějším jihoamerickým halucinogenem je šňupací prášek yopo. Indiáni kmene Yanomamů ho vyrábějí z pražených a rozdrcených semen stromu Anadenanthera peregrina, která smísí s alkalickým popelem, často s příměsí jemně drcených hlemýždích ulit. Aplikuje se velmi zvláštním způsobem – uživateli ho dlouhou trubicí foukne do nosních dutin pomocník. Není-li pomocník k dispozici, lze použít i nouzové řešení a prášek šňupnout dutou ptačí kostí. První způsob je nejen účinnější, ale překvapivě i méně bolestivý.

Nesnesitelná bolest doprovázená nevolností naštěstí brzy poleví a místo ní náhle nastupují vize podobného druhu, jaké navazuje ayahuasca. Uživatelé mohou komunikovat s duchy a věří, že yopo má i léčivé schopnosti. Příbuznost s ayahuaskovým transem není náhodná – semena obsahují DMT, 5-MeO-DMT a příbuzný bufotenin, který se vyskytuje rovněž v ropuším jedu.

Slavnosti božího těla

Jednou z mála psychedelických drog, které se tradičně užívaly i pro zábavu, jsou patrně lysohlávky, hojně rozšířené v říši Aztéků. Španělští conquistadoři však účinky psychoaktivních hub i rostlin přisuzovali ďáblu a jejich vyznavače pronásledovali tak dlouho, až se houby zcela vytratily z obecného povědomí. Dobyvatelům ležel v žaludku i místní název hub – teonanácatl znamená maso bohů či boží tělo, což netolerantní katolíci považovali za rouhání.

Díky španělským kronikářům však víme, že aztéčtí šlechticové sice drogami pohrdali, ale při zvláštních příležitostech pořádali jakési houbové festivaly. Účastníci pojedli houbičky, načež vyrazili ven a rozjařeně tancovali, zpívali, smutnili či se oddávali svým vizím. Nakonec si sedli do kruhu a povídali si o tom, co pod vlivem hub zažili. Podobná psychedelická sezení se však nekonala často. Jedinou vyšší společenskou třídou, která mohla houby užívat volně, byli nejspíš kupci, přivážející ze vzdálenějších oblastí kakao a další zboží. Rekreačně houby užíval patrně i prostý lid, ale není to jisté.

Téměř nic nevíme ani o tom, co se s uživateli hub stalo po Aztécích, protože v 17. století veškeré zmínky o houbách z kronik mizí. Jedinou výjimkou je popis jakéhosi tajného synkretického houbového obřadu s prvky křesťanství. Zdá se tedy, že rekreační uživatelé na houby zapomněli, zatímco rituální uživatelé se uchýlili do ilegality. Což se jim podařilo tak dokonale, že ještě před sto lety se všeobecně věřilo, že žádné halucinogenní houby se v Mexiku nikdy neužívaly a že kronikáři si je popletli s peyotlem.

Kaktusem proti invazi

Peyotl, malý halucinogenní kaktus, s jehož pomocí se léčilo i věštilo, měl o něco tužší kořínek. Jeho užívání se sice také udrželo jen v těžko přístupných horských oblastech, ale koncem 18. století se peyotlismus začal šířit směrem na sever a časem dorazil až na budoucí území Spojených států. Původní obyvatelé viděli v peyotlu novou naději a oporu proti útlaku kolonizátorů.

Vznikající náboženské a kulturní hnutí nakonec vyústilo v založení církve Native American Church (Církev domorodých Američanů) s prvky křesťanství, která navzdory útisku přetrvala dodnes. Od roku 1960 mohou její členové užívat svou svátost legálně, mají-li indiánské předky. Věřících je dnes již 250 000, desetkrát víc než před sto lety.

Drsná psychedelie

Tropický keř Tabernanthe iboga se řadí k halucinogenům, které se pro rekreační užívání nehodí. Přesto (nebo spíš právě proto) je ústřední svátostí západoafrického náboženství Bwiti. Hlavní účinnou látkou je ibogain, který se vyskytuje především v kůře z kořenů. Malé dávky působí stimulačně (což se hodí při lovu), při větších však jde o silný halucinogen. Struktura ibogainu je založena na indolu (podobně jako struktura tryptaminů), avšak svými účinky tvoří víceméně samostatnou skupinu.
Náboženství Bwiti je rozšířeno především v Gabonu, Kamerunu i Republice Kongo a nejde o víru pro slabé nátury. Kůra z kořene ibogy se užívá při celé řadě rituálů, a to ve formě odvaru, rozemletá i čerstvá. Jde přitom o látku docela jedovatou – mezi vedlejší účinky patří nevolnost, závratě či ztráta vědomí.

Při zasvěcovacích rituálech je však předávkování cílem, takže někdy se účinky ještě zesilují přimícháním dalších rostlin, které odbourávání ibogainu zpomalují. Vzhledem k heroickým dávkách toxických alkaloidů není žádným překvapením, že obřady se leckdy neobejdou bez ztrát na životech. Přeživší si zato bezesporu odnesou zážitek na celý život, a když mluví o kontaktech s duchy či předky, je třeba je brát vážně. Občasné noční obřady zahrnující kmenové tance a zpěvy pod vlivem menších dávek naopak působí jako docela příjemná kratochvíle.

Přes svou rizikovost si iboga našla příznivce i na Západě. Kůru však neužívají z náboženského přesvědčení ani pro zábavu, ale jako lék proti závislosti na opiátech (případně alkoholu či nikotinu). Zdá se totiž, že účinky jsou natolik silné, že potlačí i fyzickou závislost na běžných drogách.

Inspirujeme se?

Rozumný způsob ritualizace užívání psychoaktivních rostlin se jeví jako efektivní způsob, jak „drogový problém“ vyřešit a z drog učinit nástroje, které společnosti slouží ku prospěchu. Od jiných kultur se v tomto můžeme lecčemu přiučit.
Téměř všechny způsoby tradičního užívání nastíněné výše mají několik styčných bodů, které tvoří ostrý kontrast s moderními formami užívání (či zneužívání) drog. Rituál se koná jen občas, účastní se ho celá komunita a nutkavé užívání na vlastní pěst a bez valného důvodu bývá zapovězeno. Tyto zásady však neplatí vždy a všude, takže obzvlášť u drog, jejichž užívání je obecně vnímáno jako příjemné, hrozí narušení tradičních vzorců. Potom se z tradiční drogy, která společnost dosud stmelovala, může stát problém, který ji ničí.

Přebírat drogové rituály jiných kultur a snažit se je naroubovat na místní zvyklosti patrně nebude správná cesta, jak řešit náš drogový problém. Po rituálech zahrnujících změnu vědomí je však očividně poptávka. Možná bychom si měli konečně přiznat, že lidskou přirozenost nezměníme a že vykořeněním rituálů z našich životů jsme nic nezískali a mnoho ztratili. A pak se pustit do vytváření rituálů vlastních. Což ostatně mnozí z nás činí nevědomky – společný tanec s hudbou založenou na bubnech je jedním z nejstarších rituálů lidstva.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!