Aktuální článek
Závislost je jinde 04: Sám sobě lékarníkem

Závislost je jinde 04: Sám sobě lékarníkem

  • Určitě bychom našli tisíc důvodů, proč bereme drogy. Dosáhnout potěšení, pobavit se, zažít vzrušení, vybít energii, anebo také zapomenout na problémy, odreagovat se, relaxovat… Jsou ale lidé, pro které tím nejdůležitějším motivem k užívání drog je zmírnění nebo přehlušení bolesti, toho sžíravého a těžko snesitelného stavu, tělesného či duševního, od kterého chtějí mít aspoň na chvíli pokoj.

Ačkoli si za tímto účelem nekupují drogy v lékárně, ale na černém trhu nebo (v případě legálních drog) v supermarketech, jsou pro ně v pravém slova smyslu lékem. Podle hypotézy o sebemedikaci je právě tento důvod užívání drog hlavní cestou k závislosti.

Přetržený život

Marek nikdy příliš nevybočoval z řady. Ve svých třiadvaceti letech měl dobře rozjetou kariéru IT odborníka, jeho šéf v něm viděl obrovský potenciál ještě znásobený jeho zodpovědností a pracovitostí. Žil s rodiči a neměl žádný vážný partnerský vztah. Nevěnoval moc pozornosti lidskému světu okolo, jeho práce ho zcela pohlcovala. V základních obrysech tedy splňoval představu o asociálním „ajťákovi“, což mu ale vůbec nevadilo.

Všechno přetrhl až cizí vážný hlas v telefonu, oznamující, že oba jeho rodiče měli autonehodu a na místě zemřeli. Následovala identifikace těl v nemocnici, kondolence od příbuzných, ke kterým nic necítil nebo které ani neznal. Pohřeb. S nikým nemluvil, nevěděl, co má říkat, nebo ho spíš nic nenapadalo. Cítil nesnesitelné svírání uvnitř těla, jako by na něm někdo klečel a dusil ho. Neměl vůbec žádnou představu, co bude dál.

Hodně času trávil na schodech před svým bytem. Dovnitř chodil nerad, tam byl ten svíravý pocit ještě silnější. Jen tak tam seděl, protože nevěděl, co by měl dělat jiného. Občas se s ním dal do řeči soused, kluk stejného věku, kterého si ještě pamatoval ze základky. Bydlel dvě patra nad ním, taky bez rodičů. Po baráku se šuškalo, že se v tom bytě vaří drogy. Markovi to bylo úplně jedno. Naopak, trochu ho to přitahovalo…

V době, kdy jsem se s Markem potkal, byl pátým rokem na pervitinu. Až do svého zatčení užíval každodenně, což není u stimulačních drog zrovna běžné. Poté, co objevil tento „lék“ na svou vnitřní bolest, dostal se znovu do života. Vrátil se do práce, ke spokojenosti svého šéfa byl stejně zodpovědný a pracovitý jako dřív, nedělalo mu už žádné problémy přebývat v bytě svých rodičů. Užíval přesně odměřené malé dávky, každý den ráno po snídani. Pokud by policejní tým nenamířil na byt jeho sousedů kamery, kdyby státní zástupce nezahájil trestní stíhání proti všem, kdo se kolem výroby pohybovali, a kdyby soudce nevynesl nepodmíněný rozsudek, možná by v této „léčbě bolesti“ pokračoval ještě déle.


Osvobozující psychoanalýza

Hypotézu o sebemedikaci představil psychiatr a psychoanalytik Edward Khantzian ve své knize z roku 1985, brzy jej ale následovali další, vesměs také psychoanalyticky orientovaní vědci a kliničtí pracovníci. Khantzian svou teorií reagoval zejména na tehdy rozšířený postoj, že závislost je iracionální chování, které předpokládá narušenou osobnost, popřípadě že závislí jsou lidé bez morálky a sociálního cítění, hnaní pouze touhou neustále dosahovat stavů potěšení. On začal tvrdit opak. Závislost je velice racionální, říkal, člověk se zkrátka snaží zmírnit emocionální utrpení a využívá k tomu nejúčinnější prostředek, který má v dané chvíli k dispozici.

Jak u psychoanalytiků bývá dobrým zvykem, Khantzian i ostatní doplnili tuto svou základní a v zásadě jednoduchou myšlenku složitým popisem neuspokojených potřeb v dětství, sebeobranných mechanismů a narušených struktur ega stojících u vzniku emocionálního stresu, spouštěče závislého chování. Za nejlepší cestu ven považovali všichni tito autoři důvěrný a intenzivní terapeutický vztah, nejlépe samozřejmě s psychoanalytikem. To však nemění nic na tom, že nabídli zcela jiný obraz závislých.

Zobrazili je jako lidské bytosti, které si sice velice náruživě mění vědomí nejrůznějšími prostředky, často vypadají odpudivě a podobně se i chovají, ale za tím vším je velká bolest a utrpení, které se snaží nějakým způsobem zvládat.
Hypotéza o sebemedikaci se v současnosti uvádí mezi třemi nejrozšířenějšími teoriemi závislosti. Ty další představují dva póly známého kontinua přírodní zákony versus svoboda jedince.

Jednu extrémní polohu reprezentuje biochemická teorie závislosti jako onemocnění mozku, druhou potom teorie závislosti jako volby. Zatímco biochemický přístup bere závislému člověku jakoukoli schopnost ovlivnit svůj osud a zároveň i odpovědnost za svoje chování, teorie volby naopak věří, že je člověk naprosto svobodný a tím i plně odpovědný za svůj život. Teorie sebemedikace stojí v tomto smyslu někde mezi. Člověk je v ní zobrazen jako racionální bytost, která se může svobodně rozhodovat, současně je ale nucena vyrovnávat se s bolestí a utrpením. Způsobů toho vyrovnání přitom někdy není mnoho.

Nirvana z bolesti

Kurt Cobain, zakladatel skupiny Nirvana, popisoval niterně prožívanou bolest jako základní předpoklad své tvorby. Ve svých soukromých denících spojoval svoje pozdější užívání heroinu s dlouhotrvajícími a úpornými bolestmi břicha. Snažil se vyhledat lékařskou pomoc, nikdo z odborníků ale nebyl schopen problém ani diagnostikovat, natož léčit. „Rozhodl jsem se léčit sám,“ zapsal si Cobain do deníku. „Naordinoval“ si heroin. Je docela dobře možné, že kdyby žil o století dřív, stejnou látku by mu v podobné situaci předepsal lékař.

Nebyla to ale zřejmě jen fyzická bolest, od které nacházel v heroinu úlevu a která jej vedla k touze unikat ze svého těla a později i ze svého života. Řada lidí, kteří zpěváka znali, je přesvědčena o tom, že prožíval stavy, které by mohly být diagnostikovány jako deprese nebo bipolární porucha. Jeho sestřenice, zdravotní sestra, později na základě Kurtova tragického osudu napsala knihu pro teenagery o tom, jak se vyrovnat s depresivními stavy bez rizika drogové závislosti nebo sebevraždy.

Je vždycky trochu nespravedlivé teoretizovat o životních souvislostech někoho, kdo už zemřel a nemůže se k tomu vyjádřit. Nikdy se přesně nedozvíme, čím vším byl pro Cobaina heroin. Díky obrovské medializací jeho života i smrti se ale v jeho případě můžeme setkat se všemi třemi nejrozšířenějšími pohledy na závislost.

V preventivních programech ve školách je jeho příběh používán jako potvrzení toho, že heroin je smrtelně nebezpečná droga a závislost na něm je smrtelná choroba. Novináři pak často Cobaina zobrazují jako typického zástupce své generace, která se vyznačovala rozpadem morálky. A konečně, Kurtovi blízcí se nejvíce přiklánějí k hypotéze o sebemedikaci. Podle nich byl Kurt člověk, který si s sebou od dětství nesl všelijaké tíživé pocity, trápení a bolesti a stále se snažil nacházet způsoby, jak se s nimi vyrovnat. Heroin byl jedním z těchto způsobů, sebevražda dalším.

doporučujeme

Když to nejde jinak

Mají příběhy Marka a Kurta něco společného? Kurt Cobain, slavný muzikant a zpěvák, který demoloval koncertní pódia a pomohl vytvořit identitu celé generaci lidí – a Marek, který tiše pracoval v IT firmě a s nikým moc nemluvil? Vlastně ano. Oba postrádali jiné možnosti, jak se vypořádat s tíživou bolestí.

Markova bolest byla náhlá a nečekaná a zastihla ho nepřipraveného. Nezbývalo mu než čekat, až něco přijde, a náhoda tomu chtěla, že přišel soused, jenž proměnil svůj byt ve varnu pervitinu. Markovi to umožnilo pokračovat v životě, který pro něj byl jediný možný.

Kurtova bolest byla pomalá a úporná. Jak ta fyzická, která se spíše zhoršovala v důsledku jeho životního stylu, tak ta psychická, jež ten životní styl poháněla. Zkoušel různé možnosti tišení bolesti. Chodil k lékařům, psal texty, deníkové záznamy, dělal to, co ho bavilo. Užívání heroinu bylo jedním střípkem v mozaice.
Jakkoli je sebemedikace srozumitelná, není samozřejmě možné ji doporučovat, alespoň tedy ne z dlouhodobého hlediska. To ostatně platí i pro běžnou medikaci. Krátkodobé podávání léků proti bolesti včetně opiátů je běžné a pro spoustu lidí má dobrý efekt. Pokud ale není doprovázeno dalšími způsoby vyrovnání se s bolestí, potom mohou být důsledky drastické a člověk se může dostat do ještě větší pasti, než ve které se ocitl před „nasazením léčby“.

Rozpuštění bolesti

Nejúčinnější způsob zvládání bolesti přitom známe všichni. Sdílená bolest je poloviční bolest, praví staré přísloví, které existuje snad ve všech jazycích. V komunikaci s druhými a ve spojení s nimi nacházíme úlevu, společné porozumění nás alespoň částečně zbavuje mučivosti pocitů. Když jdeme zapít neúspěch u zkoušky ve škole, nepotřebujeme často ani tak alkohol, jako spolustolovníky.

A základním principem pohřbu přece je, že se blízcí a známí semknou kolem truchlících. Jinými slovy, nerozpouštíme svůj smutek ani tak v alkoholu jako ve vztazích. Při jakýchkoli menších i větších tragédiích a smutcích vyhledáváme kontakt, ať už je to objetí, posezení v kavárně nebo návštěva psychoterapeuta.
A zde bychom našli ještě jeden společný rys Marka a Kurta. Oba byli na svou bolest a se svou bolestí převážně sami. A to přesto, že kolem sebe měli lidi, kteří jim pomoc nabízeli. Obzvlášť v případě Kurta to byly tisíce fanoušků, kteří by pro něj udělali cokoli. K tomu, aby člověk mohl tuto pomoc využít, ale potřebuje dobře vědět, že to je vůbec možné. Takové poznání však nelze získat bez vlastní prožité zkušenosti. Ti, kteří takovou zkušenost mají z rodiny, si toto poznání nesou už od dětství, jiní je získávají až v dospělosti.

Hypotéza o sebemedikaci není v žádném případě propagací závislého chování. Zároveň ho ale nezatracuje. Vlastně závislost vůbec nehodnotí, pouze ji vysvětluje a přidává k seznamu způsobů, jakými se lidé vyrovnávají s bolestí. A možná není nutné usilovat o to, aby sebemedikace z toho seznamu zmizela. Pouze je dobré myslet na to, aby to nebyl způsob jediný, protože tlumení bolesti většinou není cestou k udržitelné změně. K té je zapotřebí daleko větší odvahy a nasazení.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!