V určitém období své kariéry jsem pracoval daleko za hranicí únosnosti. Celé noci jsem se musel velmi dlouho pekelně soustředit, být obzvlášť ostražitý, produktivní a neselhat. Bylo tedy nutné udělat něco, čemu se naši politici obvykle vyhýbají – přijmout konkrétní opatření. Padlo rozhodnutí, že navzdory všem zvyklostem bude nutné, v zájmu rozvoje umění a zábavy, užít návykový stimulant. Po několika úvahách, kdy došlo z různých důvodů k zamítnutí hypotézy amfetaminů a jejich derivátů, propadnutí kávy, ignorance guarany, ženšenu, pilulek na hubnutí a tvrdého čistého dopingu – běžného efedrinu – přišlo jasné řešení. Kokain. Přesněji řečeno prášek z koky, známý mix z lisabonských diskoték, který nemá nic společného se silným žlutobílým narkotikem, tolik proslaveným osobnostmi tak různorodými, jako je Pablo Escobar, Mick Jagger nebo Diego Maradona.
 |
| Před deseti lety bylo Casal Ventoso drogovým tržištěm, kam každodenně přicházelo na šest tisíc zákazníků obstarat si heroin nebo kokain. |
Jsem čistej
Skvělá úvaha Watsone! Ale kde ten zázračný prášek vzít? Já, totální laik ve světě drog a jeho složitostí. Věděl jsem, že moji přátelé, kteří s ním již do kontaktu přišli, byli při jeho získávání často nuceni dlouhou dobu čekat. Lou Reeda tato zkušenost inspirovala k sepsání písně : „I am waiting for my man“. Pochybné domlouvání, telefonáty a další telefonáty, hodiny a hodiny netrpělivosti a zoufalství, často s neuspokojivými výsledky. To nebylo nic pro mne. Potřeboval jsem dělat svou práci, které bylo víc než moc. A k tomu jsem potřeboval „tu Věc“, a potřeboval jsem ji hned. Bez domlouvání, bez telefonů, bez čekání a zbytečné ztráty času. Bylo zřejmé, že ideální bude rychlá návštěva supermarketu s „Těmi věcmi“. Rychle a efektivně. Sfouknout nákup produktu a vrátit se zpět k pilování prácičky během jedné hodinky. Co je za problém? Když tam mohou denně docházet tisíce uživatelů, bude vadit, že přijde jeden navíc? Jasně, že ne. Ale pozor! Nikdy předtím jsem na podobném místě nebyl a neměl jsem nejmenší tušení, jak se taková věc, jako je nákup „Té věci“ dělá. Naštěstí jsem slyšel již tolik příběhů o Casalu (jehož sláva pronikla až do Ameriky, kde se mu říkalo „Windy Couple“), že mi pouť do tohoto slavného rejdiště zakázaných látek nepřipadala neproveditelná. Byla to otázka odvahy, asi jako udržet prst při odběru krve. Tak, a je to. To přece nic nestojí…
„Meia Laranja“, poručil jsem nejistě prvnímu taxikáři s obavami, že na mě bude koukat skrz prsty, s pohledem říkajícím: „Vida, další smažka do Casalu“. Smažka? Já? Takovej čistej kluk? Ale nekoukal. Právě tam jsem si uvědomil, že Casal Ventoso je pro každého taxikáře ve městě tak obvyklá zastávka, jako třeba letiště, nebo Nemocnice Panny Marie. Ani nemrknul. Vysadil mě se stejnou přirozeností, s jakou v cílové stanici nabral opravdového feťáka a odjel s ním do neznáma. A tak jsem se ocitl na scéně.
Co teď budu dělat? Mám se zeptat prvního člověka, co potkám, kde se dá sehnat kokain? To nejde… Aniž bych udělal krok, ve vzdálenosti čtyřiceti metrů jsem uviděl všechno, co jsem potřeboval vědět.
Bylo zřejmé, že je vše pod kontrolou. Nebylo třeba se vyptávat, kde se prodává „Ta věc“, protože to bylo jasné z čilého pohybu lidí, kteří jako hemžící se mravenci přicházeli a odcházeli po stejné stezce. Vmísil jsem se mezi ně a kráčel vstříc dobrodružství. Problém neznalosti terénu jsem hodil za hlavu.
 |
| Dnešní nabídka: buchny s mákem. |
Bylo jasné, že jdu správným směrem
To, co se dělo dál, je naprosto neuvěřitelné. (Zde je nutné příběh přerušit a vysvětlit čtenáři kulturní zázemí autora, které získal v dobách svého mládí na základní škole… Anebo raději ne.)
Mezi legálním a ilegálním supermarketem není příliš velký rozdíl. S ohledem na tento aspekt nesouhlasím s názory, zajisté pocházejícími od neinformovaných osob, které toto území nazývaly „supermarket nezákonné hospodářské činnosti“. Lepší název pro popis toho, co se tam dělo, je „tržiště“, neboť to tam chodilo se vším všudy úplně stejně, jako na opravdovém hlučném tržišti. Jak se němu člověk zvenčí blížil, registroval čím dál tím hustší koncentraci pohybujících se osob, až se nakonec dostal úplně dovnitř. Casal Ventoso bylo tak rozlehlé místo, že jeho hranice (vytyčené špinavými chlápky v kšiltovkách, parkujícími auta a žebrajícím drobáky) sahaly od Amareiras po Alcantaru – hotová metropole!
Kráčel jsem o něco pomaleji než ostatní mravenci uličkou směrem dolů, abych se mohl pohodlně bavit sledováním toho, co se dělo kolem. O několik kroků níž v zakázané oblasti již začalo představení trhovců: K dispozici pro eventuální kupce zde byly citrony na vývar, alobal, injekční stříkačky, to vše nabízeno skvělými hlasy opravdických zombies, feťáky v posledním tažení, plnících se ze všech sil povinnost dostat včas svou dávku.
 |
Vzduch byl naparfémován nezaměnitelnou, nasládlou vůní heroinu, která se linula od pochybných partiček z temných vybydlených baráčků. Tato první seznamovací etapa nenásilně napovídala, co bude následovat. Lidský řetěz mířil k úzkým a strmým schůdkům, na jejichž vrcholu s nádherným rozhledem seděl hlídač. Za svou důležitou službu vyžadoval drobné. Dole už byla rozjetá akce v plném proudu. Hromady lidí byly na ulici organizovány přísnými „seržanty“ do kompaktních front, směrem k prodejním místům. Bylo zřejmé, že zde existuje přísná hierarchie vykonávání rozdělených úkolů a služeb, panovala zde téměř vojenská disciplína. Od dealera, přes prodavače, seržanty a propagátory, až po hlídače. Nikdo se neflákal.
Nyní přišlo mé druhé dilema. Do které fronty se postavit? Která vede k tomu, co potřebuji? Ta vlevo? Ta vpravo? Nějaká další dole? Kterákoliv z nich? Ale stačilo se jen trochu víc porozhlédnout v okolním davu. Existovaly pouze dvě základní, dobře rozpoznatelné fronty. První z nich tvořili vysušení narkomani, většinou muži, podobní tomu, který mě vystřídal v taxíku, umolousaní, s cigaretou v ruce a ztraceným pohledem. To byla bezpochyby fronta na heroin. Logicky. Druhá linie na první pohled nevypadala tak strašně, byla genderově vyrovnanější, a průměrná váha jejích členů byla o něco vyšší, než těch v první linii. Tohle je tedy moje fronta, která vede k „Té věci“. Někde tam vzadu „To“ je a je „Toho“ tam hodně. Co by tomu řekla moje matka, kdyby mě tady uviděla? Naštěstí jsem tady pouze za pracovním účelem, podpůrným a nevinným, jen proto, aby byla všechny prácička včas hotová, samozřejmě. Nebude se to opakovat. Opakuji. Nebude se to opakovat.
Dobroty od King Konga!
Náhle se stalo něco, co přerušilo stávající řád. Odněkud z výšky se ozval pokřik: „Uga, Uga!“ a echovitě se rozléhal údolím. Bylo to varování, že v zóně je přítomná policie, což znamenalo okamžité přerušení obchodní činnosti. A to jsem měl již pomalu přijít na řadu. Nastala další otázka: Co teď?! K mému naprostému šoku se dav nerozpustil. Naopak. Nadále se disciplinovaně držel nařízení seržantů, kteří nestrpěli, aby někdo z fronty vyčníval byť jen na krok. Nezapomeňte, že tady vládla atmosféra napětí, že by se dala krájet. Spousta závislosti, absťáku a ilegality! Casal Ventoso je Casal Ventoso, tady končila sranda.
Během pěti minut přibylo lidí – ale jak! Protože ničeho neubývalo, ani produktu, ani neústupných zákazníků, začalo být narváno tak, že to připomínalo fotbalový stadion. Ti, co přicházeli zvenčí, se pěchovali k ostatním, jako by na letišti každých deset minut přistálo další jumbo a někdo ucpal východ od mezinárodních odletů. Seržanti však byli dobře vycvičení, měli za sebou mnoho hodin ugy a s přehledem formovali fronty do trojstupů a zatáček, chladnokrevně a s obdivuhodnou zkušeností. Pokud zde policisté opravdu procházeli, nebylo to touto ulicí, žádné jsem neviděl. Musela to být jen malá akce. Za čtvrt hodiny byla uga oficiálně odvolána a vše se vrátilo do normálu, jestli můžeme normálem nazývat frontu stovek lidí, tlačících se až na kopec a mizících v nedohlednu, hlídané vlčáky s vyceněnými zuby a nervy napnutými k prasknutí.
Peníze a drogy, toho bylo v Casal Ventosu hromady. Obchod se znovu rozjel, se vším všudy. Propagátoři vyřvávali, aby je bylo dobře slyšet, stejně jako se křičí na koňském trhu: „Od Španěla!“ „Od Godzilly!“ „Kedra (heroin) odsud je nejlepší!“ „Pojďte sem! Tady je moc dobrý bílý! (kokain)“ „Lidi! Dobroty od King Konga jsou přímo tady!“ „Tady má Rasta! Kdo chce od Rasty?“
Zajímalo by mě, jestli to tu někdo někdy nafilmoval. Podle toho, že propagátoři úplně v pohodě vyřvávali jako na lesy, musela být policie na míle daleko. Pomalu přicházela řada na mě. Přes ramena muže, co stál přede mnou, jsem viděl, že moje fronta končí u dvou chlápků, opírajících se o futra mezi dveřmi. Jeden z nich byl účetní – v ruce svíral takový balík bankovek, že by mu závidělo leckteré kasíno. Druhý byl prodavač z povolání, držel veliký tác, na kterém byla vyskládaná pyramida malých bílých balíčků v průhledném igelitu a několik hnědých. Heroin v druhé frontě byl pravděpodobně lepší, než tento, který nešel moc na odbyt. Zde se specializovali na kokain. Na tácu bylo určitě více než pět set balíčků a prodavačův pohled „klid, je dost pro všechny“, naznačoval, že toho muselo být mnohem víc.
 |
Co chceš?
Mezitím v úzké mezeře mezi dvěma domy kouřila skupina nevábného vzhledu koňské dávky heroinu a parfémovala jím celé okolí tak, že se netrpělivým zákazníkům z fronty sbíhaly sliny. Netrpělivost zde na plné čáře vítězila. Obsluha takového proudu lidí musela probíhat rychle a každé malé zdržení způsobené zákazníkem prodávající tým velmi rozzuřilo.
Pravidelně se objevoval třetí muž, aby účetnímu odlehčil od zátěže bankovek a doplnil zboží. Každý výrobek byl skutečným malým uměleckým dílem. Produkt byl nasypán na kousek igelitu ve tvaru kroužku, v průměru menším než pět centimetrů, pečlivě zvážen na digitálních váhách a s důkladnou dovedností zavázán malým uzlíkem! Někomu za těmi dveřmi to muselo dát spousty trpělivé, časově náročné práce. Kuličky obsahovaly čtvrt gramu produktu, což byla základní měřicí jednotka Casal Ventosa. Kdo chtěl půl gramu, koupil si dva, kdo chtěl celý, dostal čtyři, a tak dále.
Prodavač se netrpělivě ptal: „Co chceš? Bílý? Jednu nebo dvě? Povídej rychle, nevidíš, že tady choděj policajti? Jestli nic nechceš tak co sem lezeš! Vypadni ty čuráku! Další! Bílý nebo hnědý? Kolik?“
Rychlost transakcí byla tak vysoká, že tým byl schopen vydělat tři sta euro za minutu (a to bylo ještě v dobách, kdy v Portugalsku platilo Escudo!), tedy působivé množství 1800 euro za hodinu, pokud šlo všechno hladce a nepřišla uga. Jednoduše neuvěřitelné! A tak jsem přišel konečně na řadu. „Podívejme se,“ řekl prodavač (který mě zřejmě poznal z televize) pohrdavým tónem člověka, který si myslí: “Ty seš tady taky?“ Ten s penězi se usmál. „Co chceš? Za kolik? Bílý nebo hnědý? Bílý? Čtyři? Je to dobrý zboží, od Španěla. V pohodě? Máš prachy přesně? Tak čau. Další! Co chceš?…“
S „Tím“ v ruce jsem v souladu s pravidly zdejší etikety rychle zmizel po schůdkách pryč. Mantry prodavačů a křik náborářů byly za mnou. Měl jsem, co jsem chtěl, a nebylo to tak těžké získat. A co víc – je to od Španěla, což znělo jako záruka kvality. „Další drobák? Vždyť už jsem ti dneska jeden dal!“ odpálkoval jsem hlídače na schůdkách, jak se v této čtvrti slušelo. Opět jsem prošel kolem prodavačů alobalu, citrónů a stříkaček, ještě pár kroků a již jsem opouštěl zakázanou oblast. Byl jsem zpět, živý a zdravý, zpátky na Meia Laranja, odkud jezdí taxíky. Potkal jsem zde kamaráda z branže, který se zezdola právě také vrátil. „Jedem na San Bento?“ „Jasně.“ „Hele taxík!“ „Taxi! Na San Bento, prosím!“
 |
Krátký epilog: Proběhlo to skutečně strašně rychle. Když jsem se vrátil domů, uplynulo přesně 57 minut od chvíle, co jsem odešel. Na nováčka to není špatné. Pokud jde o práci, makal jsem ve dne v noci. A to díky „bílýmu“ od Španěla, které bylo nakonec bílo-žluté a byl to výrobek velmi vysoké kvality. Vše bylo hotovo včas a s pochvalou od šéfa. Škoda jen, že kokain je tak nebezpečný, takže přestože chuť by byla, k opakování zkušenosti nedošlo. Je třeba dbát na rady zpěváka Rubena Bladese: „Nedá se věřit kokaínu!“
Zdroj: http://gimba.blogs.sapo.pt
