Známý psychonautický server Erowid píše o jeho knize Farmakoteon: enteogenní drogy, jejich rostlinné zdroje a historie (1993), že její předmluva dnes představuje jedno z nejúplnějších a nejlépe napsaných pojednání o reformě drogové politiky.
Enteogeny
Jonathan Ott je nepřehlédnutelnou postavou psychonautiky druhé poloviny 20. století. Patří ke druhé, posthippie generaci psychedelických výzkumníků, a podobně jako jeho slavnější a bohužel již zesnulý kolega Terence McKenna působí v oblasti psychedelik už od sedmdesátých let. Na rozdíl od McKennových metafyzických a futuristických spekulací se Ott věnuje praktickému i teoretickému výzkumu halucinogenních rostlin, s ohledem na jejich domorodý či předmoderní způsob užívání v různých přírodních společnostech po celém světě.
To ho dovedlo až k tomu, že spolu s profesorem Carlem A. P. Ruckem a Rogerem Gordon-Wassonem vytvořili slovo enteogen. Jedná se o řecko-anglický novotvar, který lze přeložit jako „rodit bohy (řecky theoi) uvnitř“ či „způsobovat příchod božského“. Tento nápad vychází z poznání, že látky, kterým se v naší kultuře říká halucinogeny či psychedelika a jsou považovány za chemikálie a drogy, jsou v jiných kulturách chápány jako posvátné učitelky či rostliny bohů a používány k náboženským a léčebným účelům.
Součástí šamanské praxe mnoha přírodních společností byla a je víra, že halucinogenní rostliny zprostředkovávají spojení s jinými světy, zejména se světem duchů, démonů a bohů. V předmluvě k Farmakoteonu k tomu Ott uvádí: „Dostalo se mi privilegia být zasvěcen do posvátné říše enteogenů, obřadních rostlinných učitelů nesčetných generací lidské rodiny. Letmo jsem nahlédl pod sukně naší paní Gaie, okusil Indrovu amrtru, ambrosii olympských bohů, Demétřin lektvar, na zlomek požehnaného okamžiku jsem hleděl do třetího zářícího oka boha Šivy.“
Říše psychedelických rostlin
Ottovy knihy jsou zajímavým spojením přístupu hnutí New Age, které vidí v halucinogenech nástroje osvícení a střetnutí s božskou podstatou člověka, a vědeckého, etnobotanického výzkumu, který studuje jejich biochemii, farmakologii a kulturní využití. Kniha Farmakoteon je proto jako průvodce říší enteogenů rozdělena na kapitoly podle chemické struktury těchto látek.
První pojednává o fenetylaminech (např. meskalin získávaný z kaktusů), druhá o derivátech indolu nebo také indolových alkaloidech, tedy o hlavní skupině psychedelických látek, jež obsahují takzvané indolové jádro (C8H7N), mezi něž patří třeba LSD, DMT či psilocybin. Třetí kapitola se zabývá deriváty isoxazolu (hlavně muscimol a kyselina ibotenová obsažená v muchomůrkách). V dodatku se pak ještě věnuje mnohým dalším příbuzným substancím, jako je třeba atropin, ibogain, nikotin, salvinorin nebo kanabinoidy. Jednotlivé látky jsou v knize zevrubně popsány z hlediska historie jejich užívání od nejstarších zmínek až po současnost, je vysvětlena jejich chemická struktura a povaha jejich působení na člověka. Informační bohatství těchto popisů a výkladů je opravdu rozsáhlé.
Můžete se dozvědět o tradičním sibiřské užívání muchomůrek v 18. století, o obnovení zájmu o psychedelické houby v moderní době, o zcela exotických opojných nápojích jako vinho de jurema extrahovaném z rostlin rodu Mimosa nebo šňupací směsi epená. V neposlední řadě je Farmakoteon také zásobárnou příběhů a historických záznamů o užívání a výzkumu psychedelik. Jeden z nich se například týká anglického psychologa Havelocka Ellise a jeho kolegy S. M. Mitchella, kteří stáli za rozšířením psychonautického využívání meskalinu na konci 19. století. Mitchell v roce 1896 po požití meskalinu napsal: „Hvězdy… jemné plovoucí pásy barev… Pak náhlý vzlet nespočetných bodů bílého světla do zorného pole, jako kdyby miliony z Mléčné dráhy proplouvaly jiskřící řekou před očima… Pak jsem začal vidět klikaté čáry velmi jasných barev… poté předměty spojené s těmi barvami…“
Drogová politika
Důležitou součástí Ottových textů je také polemika s restriktivní drogovou politikou. Z hlediska člověka, jemuž se dostalo zasvěcení a jenž na vlastní kůži prošel stovkami různých zkušeností s nespočtem mnoha přírodních i chemických látek, které také sám pěstoval, o nichž pořádal přednášky a vědecká sympózia, je prohibiční praxe jednoznačně pomýlená.
V předmluvě k Farmakoteonu opírá svůj přístup o slova holandského filosofa sedmnáctého století Benedikta Spinozy, který napsal: „Ten, kdo se pokouší všechno vymezit zákonem, zločin spíše podnítí, než aby ho vymýtil.“ Uživatelé psychedelických látek, kterých bude celosvětově nepochybně několik milionů, se podle Otta mohou jen smát zákonům, jež tuto praxi zakazují, jelikož jsou jednoduše neúčinné. Přesto je podle něj potřeba s prohibicí přesně a jasně polemizovat, protože jedině tak lze začít celou situaci účinně měnit. Ottova argumentace je poměrně obšírná, takže ji tu lze představit jen s největší stručností. Je rozvíjena ve čtyřech hlavních liniích: vědecké, praktické či právní, morální a ekonomické. Vědecká linie této argumentace vychází z přesvědčení, že zákaz drog ve jménu ochrany zdraví vede k nesmyslnému omezení kontrolovaného vědeckého výzkumu těchto látek a připravuje nás o nespočet výhod, které přináší.
Praktická linie se věnuje rozboru právního postavení drog a jejich uživatelů v americkém právním systému. V té morální je rozvíjena úvaha o tom, do jaké míry může být státní zákaz některých látek a rostlin vůbec morální, a v linii ekonomické je prohibice konfrontována s tím, jaká je vlastně cena války proti drogám a jaké jsou možné ekonomické důsledky jejich deregulace.
Hlavní problém celé drogové problematiky – od alkoholu přes kofein a nikotin, kokain a heroin až po enteogeny – formuluje Ott jako otázku: „Proč si západní společnost nedokáže poradit s euforií a extází?“
Oslava psychonautiky
Ottovo dílo jako celek a Farmakoteon jako jeden z jeho vrcholů jsou dobrým příkladem toho, že používat pojem psychonautika není úplný nesmysl.
Psychonautika v jeho podání pokračuje v tradici tohoto zvláštního hybridního žánru, jenž se pohybuje mezi osobními deníky, přírodovědeckými studiemi, poezií, antropologií, náboženstvím a politikou. Sám Ott jako čtenář Ernsta Jüngera se ostatně k tomuto termínu hrdě hlásí a dokonce tvrdí, že Jüngerovo slovo „psychonaut“ je přesné a krásné.
Jako člověk s respektem k domorodým kulturám a zasvěcenec do říše posvátných rostlin situuje psychonautiku na pomezí zbožnosti a vědy, mezi šamanismem, zodpovědným výzkumem a psychoterapií, když s patřičným patosem píše: „Doufám, že vydání Farmakoteonu bude znamenat počátek nové éry vědecké tolerance a porozumění pro enteogenní drogy a že jejich nevyužitý potenciál bude konečně zúročen. Nechť se šamani a vědci spojí a pracují dohromady… a nechť je psychonaut přijat a ceněn jako odvážný průzkumník velkého neznáma, jež nezměrné a nezmapované leží mimo nás i v našem nitru.“
