Nejprve je potřeba rozlišit, zda se na stát obracíte jako na řadového účastníka soukromoprávních vztahů, či jako na zvláštní subjekt nadaný mocí rozhodovat o osudech nás, obyčejných smrtelníků. V prvním případě není co řešit, stát v něm není nadán, díky bohu a ústavě, žádným zvláštním postavením. Pokud dodáváte finančnímu úřadu nebo Úřadu vlády propisky a ten vám za ně neplatí, budete proti nim postupovat obdobně jako proti každému jinému neplatícímu zákazníku. Totéž když si policejní prezidium vystaví novou reprezentativní budovu na vašem soukromém pozemku. Tyto situace tak pro nás nejsou nijak zajímavé a níže se jim věnovat nebudeme. Jiná je situace, kdy stát a jeho složky vystupují vůči nám, svým občanům, při „výkonu státní moci“.
Pouze finanční kompenzace
Za druhé je potřeba si ujasnit, co po státu vlastně budete chtít. Pokud to má být jen finanční kompenzace, bude procesní aktivita obvykle na vaší straně a je poměrně nepravděpodobné, že by vám při tom stát nějak asistoval. Pokud však hodláte po státu požadovat cokoli jiného, platí v drtivé většině případů, že dostanou-li se zájmy vás a státu do střetu, bude to stát, kdo převezme iniciativu a pokusí se to s vámi vyřídit. Máte-li obecně optimistický přístup k životu, můžete to brát jako výhodu. Sice vás to do velké míry zbavuje možnosti daný konflikt mezi vámi a státem prostě neřešit, na druhou stranu se tím většina finančních nákladů na dané řízení přesouvá (alespoň do vydání rozhodnutí ve věci) na stát samotný.
Viditelným nedostatkem takovéhoto přístupu je jeho rigidnost, jinými slovy nedostatek flexibility, neboť stát může a zároveň musí dělat pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje či přikazuje. Jde o v našem seriálu již několikrát vzpomínaný princip „enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí“. K jeho občas poněkud absurdním důsledkům se v souvislosti s tématem ještě dostaneme. Klasickými nástroji pro řešení sporů mezi státem (jako zástupcem všech jeho občanů) a jednotlivým občanem, ve kterém bude jako žalobce vystupovat stát, jsou trestní řízení a řízení o správních deliktech, zejména přestupcích (s výjimkou úzkého okruhu řízení, kde budou na pozici žalobce a žalovaného vystupovat dva soukromoprávní subjekty, například u krádeže do 5 000 Kč spáchané mezi příbuznými v linii přímé).
Jediný způsob, jak takovéto řízení mezi vámi a státem iniciovat, je jít se příslušnému orgánu nahlásit. Dále už vám nezbývá než postupovat dle pravidel hry daných tou právní úpravou, podle které bude dané řízení vedeno.
I v případě trestních a správních řízení se ale nevelkým obloukem dostáváme zpět k otázce finančních kompenzací. Konkrétně za náklady, které vám (i státu) v přímé návaznosti na takovéto řízení vznikly. Jak v trestním právu, tak při správním trestání je princip uhrazování nákladů řekněme… jednostranný. A když takové trestní či přestupkové řízení, tedy celý ten propletenec odporů, odvolání, rozkladů, stížností, dovolání, kasací a ústavních stížností a jiných procesních úkonů skončí, mohou nastat jen dvě situace. Jste vinni a ponesete celkové náklady řízení, případně vinni nejste a své vlastní náklady ponesete stejně, neb stát není povinen tyto náklady osobám, se kterými se takovéto řízení vede, nahrazovat.
Filosofie tohoto přístupu je poměrně jednoduchá. Pokud vám vznikají náklady v řízení, které je vedeno například o trestném činu, kterého jste se dopustili, zavinili jste si v konečném důsledku tyto náklady sami. A pokud se nakonec ukáže, že jste nezavinili nic? Inu, zčásti byly vaše náklady jistě zbytečné (neb orgány moci veřejné mají v případě takového řízení vynakládat stejnou míru úsilí k tomu, aby vás usvědčili, i k tomu, aby vás obvinění zprostili), z části jste konali svou občanskou povinnost, takže s čím máte problém?
Zákon o odpovědnosti státu
Skutečnost je ale složitější, protentokrát „naštěstí“. Možnost domoci se finanční náhrady za pochybení státu a jeho orgánů, místních samospráv a tak dále, včetně některých nákladů vzniklých v takovýchto řízeních, je sice řešena zvláštním zákonem a omezena pouze na některé případy, přičemž k dosažení této náhrady je třeba iniciovat zvláštní jednání s příslušnou organizační složkou státu, přes to přese všechno ale existuje. Poskytuje ji zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále prostě jen „zákon o odpovědnosti státu“). Jedná se o zákon představující relativně komplexní úpravu odpovědnosti státu za škodu (na majetku) a újmu (nemajetkovou – třeba na dobrém jménu, vzniklé „utrpení“ a podobně).
Jaké jsou tedy podmínky, za kterých je stát povinen vzniklou škodu a újmu zaplatit? Zákon o odpovědnosti státu umožňuje žádat náhradu škody a nemajetkové újmy za dva druhy pochybení státu a jeho orgánů. Prvním je „nezákonné rozhodnutí“ a druhým „nesprávný úřední postup“. Nezákonným rozhodnutím se myslí takové rozhodnutí, které nejprve nabylo právní moci nebo vykonatelnosti (typicky u předběžných opatření) a následně bylo pro nezákonnost zrušeno nebo alespoň změněno. Pokud se tedy odvoláte proti rozhodnutí o pokutě za dopravní přestupek a nadřízený orgán vašemu odvolání vyhoví a řízení zastaví, máte smůlu.
Prvostupňové rozhodnutí nenabylo právní moci, a tedy se na něj tato úprava nevztahuje. Pokud by naopak nadřízený úřad prvostupňové rozhodnutí potvrdil, vy jste podali správní žalobu a vyhověl vám až soud, voilà, podmínka byla splněna. Mezi rozhodnutím o dovolání a zrušení původního rozhodnutí nabylo toto rozhodnutí právní moci. Je jedno, jestli bylo ono nezákonné rozhodnutí vydáno v řízení trestním, správním, občanském, nebo podle soudního řádu správního.
Pokud si ale v tuto chvíli myslíte, že máte vyhráno, neboť se prostě stačí neodvolat a nezákonné rozhodnutí napadnout až po nabytí právní moci, zahráváte si. Za prvé může být jakýkoli váš další opravný prostředek odmítnut prostě proto, že jste nevyužili včas všechny zákonné možnosti obrany, za druhé je využití všech obranných prostředků upravených právem proti takovémuto rozhodnutí nutnou podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody i podle zákona o odpovědnosti státu. Tento případ se vztahuje i na ty, kdo byli nezákonně umístěni do vazby, výkonu trestu nebo ochranného opatření. Bohužel i tady platí, že pokud jste si vazbu sami svým jednáním zavinili (například bylo rozhodnutí o vazbě samo o sobě důvodné, ač jste čin, kvůli kterému jste byli do vazby umístěni, nespáchali), nebo nedošlo k vašemu odsouzení jen kvůli nedostatku trestní odpovědnosti nebo vašemu amnestování, máte smůlu též. Dále zákon vymezuje několik dalších případů, kdy právo na náhradu škody a majetkové újmy nevzniká – řízení bylo zastaveno z důvodu změny legislativy nebo je zastavení řízení výsledkem využití alternativního řešení vaší trestní kauzy.
Nesprávný úřední postup
Trochu složitějším pojmem je „nesprávný úřední postup“. O jeho výkladu byly popsány stovky, ba tisíce normostran textu a existuje k němu i obsáhlá rozhodovací praxe soudů. Velmi zjednodušeně lze říci, že jde o porušení pravidel, kterými se orgán moci veřejné musí řídit, a zároveň nespadá pod pojem „nezákonné rozhodnutí“.
Jmenovitě do něj patří třeba nečinnost správního orgánu nebo soudu, tj. situace, kdy takovýto orgán nekoná a bez velmi dobrého důvodu nesměřuje řízení k vydání konečného rozhodnutí v předepsaných lhůtách. Jinými slovy, bude-li na vás úředník sprostě křičet při místním šetření, nesprávný úřední postup to zcela jistě bude. Pokud dostanete na služebně PČR pár facek, nesprávný úřední postup to bude rovněž. Pokud správní orgán dva roky mlčí a nic nedělá, než vydá rozhodnutí ve vaší věci, platí totéž. Pokud se vám ale nelíbí, jak úřad rozhoduje nebo pokud máte problém s nějakou tou hrubicí v odůvodnění rozsudku, je mi líto, ale to na nesprávný úřední postup neuhrajete.
Pokud máte takovýto uznatelný nárok na náhradu škody či „přiměřeného zadostiučinění“ nemajetkové újmy, je zapotřebí jej uplatnit u příslušného orgánu. Abyste zjistili, který orgán je příslušný, budete muset do zákona o odpovědnosti státu nahlédnout. Jedná se vždy o nejvyšší stupně orgánů státní správy, ve většině případů to bude některé z ministerstev. A zejména musíte uplatnit své právo včas. Zákon o odpovědnosti upravuje promlčecí lhůty, které je třeba při uplatnění dodržet. Vzhledem k tomu, že nejkratší z nich je pouze šestiměsíční, musíte si s uplatněním nároku pospíšit. Jako v případě všech sporů o náhradu škody navíc stojí poškozený ve velmi obtížné pozici, neboť škodu nestačí jen tvrdit, ale musíte ji i doložit a nemajetkovou újmu podrobně a přesvědčivě vylíčit.
Což jednoduše možná zní, ale v praxi je to mimořádně složité. Pokud vaší žádosti příslušný orgán nevyhoví, máte možnost obrátit se na soud. A nutno přiznat, že soudy vystupují proti státu poměrně přísně, jsou-li splněny formální podmínky pro přiznání náhrad. Ale pozor, peníze rychle docházejí. Každý rok se na příslušných místech objevuje více a více žádostí, a nejen to, i celkové částky náhrad podle zákona o odpovědnosti státu rostou.
Pokud jde o samotné výše náhrad, nečekejte zázraky. I pokud všechny podmínky splníte a náhrada vám bude přiznána, zapomeňte na to, že byste v důsledku toho nějak zbohatli. Náhrada nákladů řízení se nahrazuje ve výši nákladů „účelně vynaložených“, ušlý zisk jen ve výši prokázané, popřípadě v až trapné „níži“ 170 Kč za den výkonu nezákonné vazby, nepotrestu (tedy nepodmíněného trestu odnětí svobody), ochranného léčení, zabezpečovací detence nebo ochranné výchovy. Snad vás ale uklidní, že nárok na peněžitou náhradu mají i vaši pozůstalí, pokud v důsledku výkonu státní moci zemřete.
Změna zákona
Velmi specifickou situací je, pokud se rozhodnete, že právnímu systému přebývá či naopak chybí určitý právní předpis. Správným postupem by bylo v takové chvíli oslovit spřátelený subjekt s právem zákonodárné aktivity, například zastupitelstvo kraje nebo poslance pocházejícího z vašeho města, a pokusit se dosáhnout změny zákona standardní cestou. Prostřednictvím soudního sporu lze dosáhnout změny legislativy jen v podobě zrušení právního předpisu Ústavním soudem.
Takové zrušení lze navrhnout v ústavní stížnosti (která musí být sama o sobě Ústavním soudem projednatelná a stěžovatel musí být v takovém řízení zastoupen advokátem) a musí se opírat o skutečnost, že daný právní předpis je v rozporu s ústavním zákonem, případně zákonem, jde-li o právní předpis podzákonné síly. Nejpodstatnější podmínkou ale je, že musí být ústavní stížností napadáno konkrétní rozhodnutí nebo jiný zásah orgánu moci veřejné do života jiného subjektu. Pokud se chystáte podat návrh na zrušení právního předpisu jen tak, ušetřete si práci a zklamání, neboť takový návrh Ústavnímu soudu nezbývá než zamítnout, byť by byl seberozumnější.
Čímž se dalším obloukem, tentokrát o několik tisíc znaků delším, dostáváme zpět k absurdním důsledkům zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, která by měla řadového občana před uplatňováním státní moci chránit.
Napsat by se sice dalo mnohokrát tolik, ale unudit laskavého čtenáře k smrti v úmyslu nemám. Ale protože jsme téma žalob proti státu nevyčerpali ani zdaleka, v budoucnu se k němu jistě ještě vrátíme. Zajímají vás konkrétní informace? Dejte nám vědět.
