Mr. Dynamite
Narodil se zřejmě 3. května 1933 (ačkoli údaje kolísají, někdy se uvádí až rok 1928) v extrémně chudých poměrech amerického Jihu, ve vesnici Barnwell v Jižní Karolíně. Když mu byly dva roky, matka rodinu opustila a otec ho částečně svěřil do výchovy tetičce, která provozovala v nedaleké Augustě nevěstinec. Byli tak chudí, že malý James údajně občas chodil do školy oblečený v pytli od brambor. Což vysvětluje jeho pozdější fanatickou zálibu v luxusním oblečení i životě. Dlouho však do školy stejně nechodil. Jako mladistvý si přivydělával příležitostnou manuální prací, ale i drobnými kriminálními delikty.
Koncem čtyřicátých let byl odsouzen na šestnáct let do vězení za účast na ozbrojeném přepadení. Na přímluvu zpěváka Bobbyho Byrda byl naštěstí v roce 1952 předčasně propuštěn a začal se více věnovat hudbě. Kromě toho se živil mytím aut, čištěním bot a ve volném čase zpíval v gospelovém sboru místního kostela, učil se hrát na bicí, na kytaru a foukací harmoniku. Pokoušel se uspět také jako profesionální boxer a baseballový hráč. V roce 1956 vydává svůj první singl „Please, Please, Please“, zaplatí si jeho vysílání v několika rozhlasových stanicích a zakrátko se tato písnička stává hitem mezi afroamerickou mládeží.
Funk
Je velice tělesná záležitost. Slovo funky podle všeho pochází z konžského výrazu pro „silný tělesný odér“, který je hodnocen pozitivně, jako důkaz přičinlivosti. Připomíná i francouzské „fumet“, jímž se kdysi v New Orleans označovala směsice pachu potu, laciných parfémů a kouře z cigaret a doutníků v nevěstincích.
V dřevních dobách jazzu výrazem funky muzikanti popisovali pomalý, smyslně protahovaný styl hraní: dokonalá hudba k sexu. A tomu, aby se tato hudba rozšířila celosvětově, nepomohl nikdo jiný než James Brown. Nikdo neuměl na pódiu tak řvát jako on. Křičel, ječel, sténal, houkal a chroptěl takovým způsobem, že by se z jeho hlasového projevu dal sestavit celý lexikon. To vše provázel neuvěřitelně invenčním a kreativním tancem, který zcela změnil prezentaci zpěváků na pódiu až do dnešních dob i celou podobu populární hudby za posledních padesát let.
Kontrola nade vše
Každoročně odehrál na tři sta koncertů, přičemž to nikdy nebyl jen tak nějaký obyčejný koncert, ale obrovská show, na níž si dával JB velmi záležet. Měl přesně nastudováno, jak a na co publikum nejlépe reaguje, a tomu své koncerty přizpůsoboval. Funk už je slyšet v roce 1961 v písni „Night Train“ a v roce 1965 definitivně a naplno v „Papa’s Got a Brand New Bag“.
V té době by asi nikdo s Jamesem Brownem bydlet nechtěl. James Brown vládne v kapele tvrdou rukou a terorizuje, koho může. Šikanuje hudebníky, bije své manželky, ani sám sebe v žádném případě nešetří. V letech 1965 až 1974 není snad jiného hudebníka, který by byl tak produktivní a výkonný jako on. Písní, desek a koncertů jsou stovky, James Brown jede jako odbržděný vlak řítící se noční tmou. Kapela složená ze samých skvělých hudebníků šlape jako hodinky. Vše musí být perfektní. I za špatně vyleštěné boty nebo sešlapané podpatky, za špatnou reakci na gesto Velkého dirigenta Jamese Browna, i za špatný výraz ve tváři platí muzikanti pokuty nebo dostanou nižší gáži. James Brown má všechno do posledního detailu pod kontrolou.
Jeho show je oslava vítězství, triumf. Triumf síly. Ani po třiceti letech se nechce věřit vlastním očím, když James Brown ze stoje udělá provaz a vzápětí vyskočí, jako by byl z gumy. Jak sebou cuká a tančí a pohazuje se stojanem mikrofonu. Je to velkolepá hra, akce a reakce mezi kapelou, publikem a samotným Jamesem Brownem.
Kapela nehraje podle předem sepsaného pořadí skladeb, hudebníci reagují na pokyny zpěváka, ten reaguje na publikum a publikum zase na to, co slyší a vidí. A každá kapka potu, která dopadne do publika, vypovídá o tom, jak je těžké být nejvíc pracujícím chlápkem šoubyznysu, který nese obrovskou zodpovědnost za to, aby se všichni skvěle bavili. Brát vážně svoji práci znamená odevzdat se jí celý – na konci show se James Brown vždy téměř zhroutí vyčerpáním a jeho kostymér Danny Ray přiběhne s pláštěm, do něhož vysíleného Mistra zahalí a odvede do zákulisí. Ještě než se to však stane, James Brown ze sebe několikrát pláštík strhne a pokračuje v show. Prostě „sex machine“.
Jeho show vypadá jako kázání černých kazatelů v amerických kostelích, jen trošku s jiným obsahem. James Brown je kazatelem síly, soulu, nakažlivé energie a sexu. Jako nikdo jiný uměl geniálně číst v tvářích publika. To se naučil už jako malý chlapec, tehdy byl neustále nucen číst v obličejích lidí, co si myslí: četl ve tváři svého otce, který ho ustavičně tloukl, v obličejích bělochů, jimž musel čistit boty, ve tvářích vojáků, před kterými tancoval, aby si vydělal pár peněz, a jež také lákal do bordelu své tetičky, kde tehdy žil.
A této schopnosti pak využíval jako dospělý, četl si v publiku jako v knize a přesně věděl, co a jak má kdy udělat. James Brown si četl diváky a kapela si četla v něm. Touto až magickou synergií vznikala show tak energická, že i koncert ještě mladých Rolling Stones v šedesátých letech vedle toho vypadal jako utahaná estráda pro důchodce. Soulový král musel mít vše pod palcem. Vše muselo být podle něj a vše se muselo točit kolem něj. Kdysi řekl, že jediný, kdo ho kdy naučil kontrole i sebekontrole, byl ředitel vězení pro mladistvé. A tak není divu, že i svou skupinu řídil jako vězení. Byl přísný nejen na sebe, ale i na všechny kolem sebe. Jinak by žádný James Brown nikdy neexistoval. V šedesátých letech se u muzikantů čím dál víc projevovala nechuť podléhat Brownovu drilu a šikaně. Bouřili se anebo byli vyhozeni ještě předtím, než se bouřit začali a opustili by ho z vlastní vůle. Brownovi bylo jedno, šlo-li o muzikanty či ženy – on si prostě nepřál být opouštěn. Toho si v dětství užil víc než dost. Milejší mu bylo, když lidi opouštěl sám.
Aktivista
Brown nebyl výrazným politickým aktivistou jako například jeho kolega Curtis Mayfield. Ano, zpíval i písně typu „Say It Loud, I’m Black and I’m Proud“ (Řekni to nahlas, jsem černý a jsem na to hrdý) a podobné. Také například den po smrti Martina Luthera Kinga zabránil během koncertu živě přenášeného televizí tomu, aby v Bostonu došlo k podobným nepokojům jako v dalších amerických městech. Jeho politické názory byly ale velmi rozporuplné. Byl velmi pyšný na to, že ho prezident Nixon pozval do Bílého domu. A také hrál americkým vojákům ve Vietnamu. O Černých panterech si myslel totéž jako o kterémkoli jiném ozbrojeném odboji: „Tady se dá jenom prohrát,“ prohlásil.
Příběh Jamese Browna je příběh sociálního vzestupu člověka, který se ze samého dna dostal na vrchol. Na počátku neměl nic – a na konci měl za sebou hvězdnou kariéru s takovými atributy bohatství, jako je vlastnictví soukromého tryskáče, řetězce restaurací, honosných vil, vozového parku luxusních automobilů, stovek skříní s nejluxusnějším oblečením a několika radiových stanic včetně rádia WRDW v Augustě, před jejímž vchodem pracoval v dětství jako čistič bot. „To je Black Power, černá síla,“ řekl kdysi Brown v jednom rozhovoru. Ale čím člověk vystoupá výše, tím je pak horší i jeho pád.
Andělský prach
Ve skutečnosti byl jeho pád stejně neuvěřitelný a rychlý jako jeho vzestup. Neplacení daní, příliš nápadný a excentrický životný styl, osobní problémy. Velký apoštol disciplíny, muž, který považoval drogy za veřejného nepřítele číslo jedna, podlehl sám syntetické droze zvané Angel Dust (PCP). Tato droga byla původně vyvinuta jako veterinární anestetikum a spojuje v sobě stimulační, halucinogenní a hypnotické účinky. Mimo jiné způsobuje splynutí mezi informacemi ze smyslových orgánů a duševními jevy.
Dochází ke smíšení reality a fantazie, vnějšího a vnitřního světa. PCP se užívá nejčastěji kouřením, ale i orálně, šňupáním nebo také intravenózně. Při nízkých dávkách způsobuje euforii, neklid, halucinace, poruchy vnímání prostoru nebo pocit odcizení. Při vyšších dávkách nastává znecitlivění vůči fyzickým podnětům, pocit nezranitelnosti, mohou se objevit tendence k sebepoškozování, poškozování okolí, návaly síly, obtížně srozumitelná řeč, záchvaty zuřivosti a násilné chování.
Při dlouhodobém užívání může dojít k naprostému rozpadu osobnosti. Je to droga velmi nevyzpytatelná a často smrtelná. Ve Spojených státech se rozšířila v polovině šedesátých let minulého století. Jen v roce 1978 tam na následky užití PCP zemřelo okolo sta lidí a dalších zhruba deset tisíc se ocitlo v ohrožení života. Pod vlivem této drogy se James Brown velice změnil, napadal policisty i lidi okolo sebe, týral manželku a ohrožoval ji zbraní.
Proč se z takového perfekcionisty a odpůrce veškerých drog stala na stará kolena paranoidní zdrogovaná troska, smutná karikatura někdejší slávy? Andělský prach mu byl zřejmě dobrým únikem před stále méně dokonalými vystoupeními a dalšími problémy – nezaplacenými daněmi, zdravotními problémy, poklesem popularity a finančními i osobními problémy. Přestat se svou show James Brown nechtěl a asi ani nemohl, pódium pro něj bylo jediné místo na světě, kde se necítil osamělý. I v roce 1973, pouhý den po pohřbu svého nejstaršího syna Teddyho, který tragicky zahynul při autonehodě, vyjel okamžitě na další turné.
Recidivista
Patnáctého prosince 1988 se změnil James Brown z kmotra soulu na vězně č. 155413. Již v létě toho roku ho policie dvakrát zatkla za držení omamných látek a pak už stačila jedna honička s policejními vozy v patách k tomu, aby se dostal před soud. Dne 24. září vše vyvrcholilo zdánlivě nevinným omylem až k obžalování z pokusu o vraždu. Oficiální verze je taková, že se James Brown objevil ozbrojený na jednom semináři v rodné Augustě a všem přikázal, aby opustili prostor.
Poté, co přijela policie, naskočil do svého auta a dal se na útěk. Policisté ho pronásledovali až do Jižní Karolíny a zpět do Georgie. Když se ho nepodařilo zastavit silničními zátarasy, snažili se ho zpacifikovat výstražnými výstřely do pneumatik automobilu. James Brown ale ujížděl i na třech prázdných kolech dál, dokud neskončil v příkopu u silnice. Verze soulové legendy zní o poznání méně dramatičtěji než ta policejní – vychází z ní spíše jako oběť policejní zvůle.
Podle Jamese Browna přišel onoho dne do své kanceláře v Augustě a zjistil, že se někdo pohybuje po budově. Proto si došel do auta pro zbraň a šel obhlédnout prostor. Následně zjistil, že se tam koná jakási normální schůze. James Brown tedy opustil budovu, i se zbraní nasedl do svého auta a až na dálnici si všiml policejního zátarasu, protože lidé z budovy volali na policii, že se tam objevil ozbrojený James Brown a choval se velmi podivně. Jeden z policistů mu zabušil na okno a zpěvák „ze strachu o svůj život“ na něj z okénka namířil zbraň a poté šlápl na plyn a zmizel v prachu. Během této bláznivé honičky vzalo za své až čtrnáct cizích vozů. „Sexuální mašina“ byla souzena za pokus o vraždu, těžké ublížení na zdraví a útěk před policií, hrozilo mu až třicet let za mřížemi. Nakonec byl odsouzen na šest let nepodmíněně a po třech letech byl propuštěn na svobodu. Před soud se ale opět dostal v letech 1995, 1998 a 2004.
I po propuštění pokračovaly jeho neustálé problémy s úřady, ačkoli se pak vždycky dal trochu dohromady a vyjel na turné. Na posledních policejních fotografiích ale vypadá, jako by ho vytáhli ze stejného bunkru jako Saddáma Husajna. Zchátralý a nemocný stařec.
Návrat domů
Ke konci života žil většinou opět v Augustě v Georgii, ve svém rodném městě, kde ho v roce 1953 propustili z vězení s podmínkou, že už tam nikdy nesmí. Až do sedmdesátých let minulého století tam mohl koncertovat pouze se zvláštním povolením.
Nakonec po něm v roce 2006 pojmenovali konferenční centrum a rok předtím mu město dokonce odhalilo bronzovou sochu, která sice měla být odhalena už rok předtím, ale James Brown byl zrovna opět zatčený, takže se tato sláva o rok opozdila. Bronzová plastika v životní velikosti stojí před domem, kde kdysi Jamesova tetička provozovala nevěstinec. Socha představuje rozesmátého zpěváka s mikrofonem a je umístěna v úrovni chodníku. Na zvláštní přání Jamese Browna je to pomník bez podstavce.
James Brown umírá 25. prosince 2006 na zápal plic v nemocnici v Atlantě ve věku třiasedmdesáti let. Jeho poslední slova, jimiž se rozloučil se svým dlouholetým přítelem a manažerem Charlesem Bobbittem, zněla: „Dneska v noci odejdu.“