Řady legalizátorů, tradičně nazírané spíše jako divná směsice volnomyšlenkářských hipíků, málo politicky vlivných odborníků na drogovou problematiku a některých nezávislých ekonomů, se rozšířily o několik bývalých významných světových vůdců a další osobnosti. Umělci, ale i vlivní (ex)politici a finančníci, kteří už všeho dosáhli, nemají co ztratit a můžou si na stará kolena dovolit říct pravdu a aspoň trochu ulevit svému svědomí.
Musíme respektovat lidská práva
Pojďme se nyní ve stručnosti podívat na závěry a doporučení zprávy Globální komise: Válka proti drogám selhala a má devastující dopady na jednotlivce i společnost po celém světě. Jak na národní, tak mezinárodní úrovni jsou nezbytně nutné fundamentální reformy. Ohromné výdaje na kriminalizaci a represivní opatření proti obchodníkům a uživatelům drog jednoznačně nedokázaly omezit ani nabídku, ani poptávku, represe navíc často komplikuje či znemožňuje zavedení opatření ke snížení negativních zdravotních důsledků užívání drog (přenos HIV/AIDS, předávkování apod.). Vládní výdaje na neúčinné snahy potlačit nabídku chybí v oblasti investic do efektivnějších, na důkazech založených opatření na straně poptávky a harm reduction. Komise proto vyzývá vlády k ukončení kriminalizace a stigmatizace nenásilných uživatelů drog, kteří nepůsobí škody ostatním, k přehodnocení mylných představ panujících kolem drog a drogové závislosti a k experimentování s modely legální regulace drog s cílem omezit moc organizovaného zločinu a zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svých občanů. Toto doporučení se týká především (ale nejen) konopí. Dále je dle komise zapotřebí zajistit širokou škálu léčebných možností pro závislé, výměny injekčního materiálu a další služby v oblasti harm reduction, které jsou prokazatelně úspěšné, stejně jako je třeba respektovat lidská práva a právo na sebeurčení uživatelů drog. Stejné principy pak platí i pro drobné pěstitele, pašeráky a dealery, jelikož jde často o oběti chudoby, zastrašování a násilí a jejich zavírání po miliónech rozvrací rodiny a komunity, je nákladné a nevede k omezení drogového trhu a moci zločineckých organizací. Prostředky je lépe investovat do prevence, ale je třeba se vyhnout zjednodušujícím politikám typu „řekni ne drogám“ a „nulová tolerance“ ve prospěch vzdělávání, důvěryhodných informací, rozvíjení sociálních schopností a osobní přístup, zejména se zaměřením na specifické rizikové skupiny. Represivní akce by měly směřovat na násilný organizovaný zločin a korupci. Mělo by také dojít k přehodnocení klasifikace drog, což se týká zejména konopí, kokových listů a MDMA. Čas prolomit tabu a jednat je podle komise právě teď.
Členové Globální komise pro drogovou politiku:
Kofi Annan, bývalý generální tajemník OSN, Ghana
Louise Arbour, bývalý vysoký komisař OSN pro lidská práva, prezident Mezinárodní krizové skupiny, Kanada
Richard Branson, podnikatel, obhájce společenských kauz, zakladatel Virgin Group, spoluzakladatel The Elders, Velká Británie
Fernando Henrique Cardoso, bývalý prezident Brazílie (předseda Komise)
Marion Caspers-Merk, bývalá státní tajemnice německého Ministerstva zdravotnictví
Maria Cattaui, členka dozorčí rady Petroplus Holdings, bývalá generální tajemnice Mezinárodní obchodní komory, Švýcarsko
Ruth Dreifuss, bývalá prezidentka a ministryně vnitra Švýcarska
Carlos Fuentes, spisovatel a intelektuál, Mexiko
César Gaviria, bývalý prezident Kolumbie
Asma Jahangir, aktivistka za lidská práva, bývalá speciální vyslankyně OSN pro arbitrární, mimosoudní a hromadné popravy, Pákistán
Michel Kazatchkine, výkonný ředitel Globální nadace pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, Francie
Mario Vargas Llosa, spisovatel a intelektuál, Peru
George Papandreou, premiér Řecka
George P. Shultz, bývalý ministr zahraničí USA (čestný předseda Komise)
Javier Solana, bývalý Vysoký zástupce EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, bývalý generální tajemník NATO, Španělsko
Thorvald Stoltenberg, bývalý ministr zahraničních věcí Norska a Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, Norsko
Paul Volcker, bývalý předseda centrální banky USA a Rady pro ekonomickou obnovu, USA
John Whitehead, bankéř a funkcionář, předseda Památeční nadace World Trade Center, USA
Ernesto Zedillo, bývalý prezident Mexika
Když nemáš co ztratit
Jak velice přesně vyjádřil nestor české protidrogové scény a jeden ze zakladatelů organizace Drop In Ivan Douda v rozhovoru pro ČT: “Zpráva svým obsahem nepřináší nic moc nového, nejzajímavější na ní je, že politici, kteří fakticky dosáhli vrcholu, kteří už nemusí dělat kariéru, nemusí lákat voliče, jsou zabezpečení, jsou a byli slavní, si už konečně mohou dovolit říkat pravdu.“ Díky jménům jako Kofi Annan, Javier Solana, Fernando Cardoso a dalším se zprávě dostalo nebývalé celosvětové mediální pozornosti, díky níž se s prezentovanými závěry seznámila široká veřejnost a chtě nechtě s nimi byly konfrontovány i současné politické elity. Z českého pohledu je potěšitelné, že zprávu kladně zhodnotili také premiér Petr Nečas či národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil, na rozdíl od představitelů USA, kteří ji rezolutně odmítli a vytasili se s jinými čísly o svých úspěších ve válce proti drogám.
Není žádným tajemstvím, že naprostá většina rozhodnutí v oblasti drogové politiky jsou rozhodnutí čistě politická, která se nezakládají na vědeckých poznatcích nebo zkušenostech z praxe, nýbrž na moralizování, boji o voliče a mezinárodním nátlaku, zejména ze strany USA jakožto hlavního tahouna „války proti drogám“. Je až s podivem, s jakou vehemencí se hlavně Spojené státy a INCB (Mezinárodní rada pro kontrolu narkotik) snaží udržet v nezměněné podobě 50 let starou Jednotnou úmluvu OSN o omamných látkách, která značně ztěžuje, ne-li znemožňuje národním vládám experimentovat s jinými než prohibicionistickými modely drogové politiky. Je to podobné jako s válkou proti terorismu, jakoukoli válkou, honem na čarodějnice. Jde o hledání nepřítele s cílem ospravedlnit vměšování se do bezpečnostních otázek jiných států a získat podporu pro omezování civilních svobod ve vlastní zemi. Nečekaně tvrdé odsouzení snah Bolívie o legalizaci tisícileté, dle všech dostupných studií zcela neškodné tradice žvýkání kokových listů (která je de facto legální podle nadřazených úmluv o lidských právech) ze strany INCB je toho typickým příkladem.
Zastánci prohibice se ohánějí ušlechtilými ideály a řečmi o prospěšnosti pro společnost, veřejné zdraví a bezpečnost, jádro pudla je však třeba hledat jinde – prachy. Jen největší naivkové můžou pochybovat o propojení nejvyšší politiky, represivních orgánů a vysokých obchodních kruhů s drogovým byznysem, když ponecháme stranou vyhazování peněz daňových poplatníků. Připočtěme geopolitické, imperialistické zájmy USA především v Latinské Americe a obchod se zbraněmi, kterými (nejen) USA zásobují jak protidrogové složky, tak ilegálně i zločinecké organizace, a pomalu začneme chápat skutečné důvody pokračující války proti drogám.
Problém drog jako takových je nesmírně komplexní. Mnoho lidí zastává názor, že je možné legalizovat třeba konopí nebo kokový list, ale že je nutno nadále kriminalizovat tzv. tvrdé drogy typu heroin či kokain. Domnívám se, že takovýto postoj je značně krátkozraký. Po tolika desetiletích vymývání mozků všemožnou propagandou si málokdo dokáže představit legalizaci, respektive legální regulaci všech drog, přesto takovýto model považuji za nejlepší „konečné řešení“ drogového problému. Jen tak bude možno zvítězit nad organizovaným, korupčnickým a násilným drogovým byznysem. Chceme-li žít ve svobodné společnosti zodpovědných občanů, nemůže nám nikdo diktovat, co můžeme konzumovat, a co nikoli. Stát je instituce, která má své občany chránit a pomáhat jim. Jelikož je zcela evidentní, že represí státy nejsou a nikdy nebudou schopny nabídku drog vymýtit, měly by ji raději sami zabezpečit, namísto ponechání občanů napospas kriminálním organizacím a drogám často pochybné kvality a neznámého složení. Tématem pro diskuzi by měly být konkrétní formy produkce, distribuce, kontroly a regulace drog, samozřejmostí pak vzdělávání, prevence, harm reduction, léčba a další programy financované ze spotřebních daní získaných z legálního prodeje drog (včetně alkoholu, tabáku a marihuany) a z peněz ušetřených na represívním aparátu.
Jít příkladem
Globální strategií by však měl být mír na všech frontách, uvnitř každého člověka a mezi lidmi navzájem, nikoli střílení, zabíjení, zavírání a buzerování lidí kvůli pěstování nějaké kytky nebo šňupání čehosi. Legalizujme, neberme drogy (když už musíme, tak aspoň ne ty tvrdé 🙂 a třeba bude na světě zase o trošku lépe. Česká republika se svojí velmi liberální politikou a osvícenou společností určitě patří k zemím, které by mohly jít příkladem, a začít experimentovat s návrhy, které doporučuje Globální komise pro drogovou politiku.
