Aktuální článek
Syrští uprchlíci v Libanonu vyrábějí hašiš

Syrští uprchlíci v Libanonu vyrábějí hašiš

  • Posledních nejméně deset let vyráželi Syřané z města Rakka na konci léta do libanonského údolí Bekáa, aby si přivydělali sklízením konopí a výrobou hašiše. Rakka je ale v současné době pod kontrolou Islámského státu a překročení hranic je složitější a nebezpečnější než dříve.

Jedna z mnoha pomocných dělnic riskovala kvůli práci v Libanonu život. Stejně jako stovky dalších není pouhým ekonomickým migrantem ze Sýrie, ale také válečným – více než 400 kilometrů vzdálená Rakka je totiž v současnosti hlavní městem území Islámského státu.

Válka proti drogám z pera Islámského státu

Redaktoři amerického rádia NPR (National Public Radio) se s ženou setkali ve špatně osvětleném domku ve vesnici v údolí Bekáa. Představila se jim jako Um Muhammed, v překladu Matka Mohamedova. Pravé jméno nechtěla zveřejnit z obavy o bezpečí svého muže a dětí, kteří zůstali v Rakce kontrolované islamisty. Kdyby se džihádisté dozvěděli, že se tato žena (a kdokoli jiný) podílí na výrobě drog, stihl by její rodinu krutý trest.

Přijeli jsme právě v období sklizně, pronikavá vůně konopí byla téměř nesnesitelná a vzduch byl plný jemného prášku barvy olivového oleje. Um Muhammed prosívala spolu se svým třináctiletým synovcem přes velké hrubé plátno květy konopí. Obličej s výjimkou očí měla zahalený šátkem, aby v místnosti plné pylu nekýchala.

Když se Alimu zadaří, vydělá si prodejem hašiše kolem 10 000 dolarů za jediný den.

Jako sezónní dělnice přichází Um Muhammed do Libanonu již několik let. Letos si ale není jistá, zda se ještě bude moci vrátit domů. Pod tlakem spojeneckých náletů a postupujících kurdských a iráckých jednotek totiž Islámský stát omezuje možnosti cestování. Svého manžela opustila žena před třemi měsíci a spolu s ním zůstal v Sýrii i jejich nejstarší syn. Pro samotnou matku s malým dítětem byl útěk relativně snadný.

Z fanatického dodržování konzervativních tradic na území Islámského státu má hrůzu. Kdyby byla přistižena s odhalenýma očima, hrozilo by jí podle islámského práva bičování. Pravým důvodem pro odchod ze Sýrie pro ni přesto nebylo náboženství, ale peníze. Ekonomická situace rodiny je velmi špatná a její manžel, který pěstuje bavlnu, ji ze svých výdělků neuživí.

Relativně výnosná brigáda

V Libanonu si Um Muhammed výrobou hašiše vydělá asi dva dolary za hodinu, což jsou na tamější poměry nemalé peníze. Aby ještě víc ušetřila, žije ve stanu a veškeré úspory posílá za pomoci pašerácké sítě řidičů kamionů zpět do Sýrie.

Hašiš je v Libanonu stejně jako jinde ve světě nelegální a z majitele konopné plantáže se nám podařilo dostat pouze jeho prostřední jméno Ali. Politici podle něj nad obrovskými poli konopí raději zavírají oči, takže milionový byznys vzkvétá: „Vláda má momentálně jiné starosti. Máme tady militantní extrémisty na syrských hranicích, ekonomika je i v důsledku válek v okolních státech v recesi a v zemi, která má čtyři miliony obyvatel, se nachází asi 1,3 milionu syrských uprchlíků.“

Kdyby se džihádisté dozvěděli, že se tato žena (a kdokoli jiný) podílí na výrobě drog, stihl by její rodinu krutý trest.

Pětadvacetiletý Ali vzpomíná, že hašiš se dřív vyráběl pouze v odlehlých vesnicích, jako je ta jeho v údolí Bekáa, protože pěstování a zpracování konopí bylo riskantní kvůli častým policejním raziím. Od začátku občanské války v Sýrii se ale pěstování rozmáhá a množství vyrobeného hašiše se pomalu vrací k objemům běžným ve zlaté éře devadesátých let minulého století.

doporučujeme

Konopí, kam se podíváš

Ali se tomu jen směje a tvrdí: „Celé údolí je letos plné konopí. Ne jen jedna vesnice, celá Bekáa.“ Když se mu daří, vydělá si prodejem hašiše až 10 000 dolarů denně. Jeho hlavní odběratelé pocházejí z Libanonu, Egypta i dalších zemí. V době rychlého růstu zisků Ali zvažuje, že by mohl pomoci rodině Um Muhammed emigrovat do Libanonu a nabídnout jim práci. Cesta ze Sýrie je sice riskantní, pokud se ale za uprchlíky zaručí libanonský sponzor, mohou hranice překročit legálně a v zemi zůstat.

S manželem je Um Muhammed ve spojení pomocí hlasových zpráv na mobilním telefonu. Ví proto, že syn přestal chodit do školy spravované džihádisty, protože se mu tam místo vzdělávání dostávalo vymývání mozku. Na telefonu nám ukazuje fotku své příbuzné, která zahynula krátce po svatbě během ruského náletu. Jediným přáním Um je nyní to, aby její milovaní mohli opustit Rakku. Znamenalo by to sice vzdát se majetku, který tam mají, v Libanonu by se ale celá rodina pohodlně uživila výrobou hašiše. Navíc by byli všichni v bezpečí.

Politici nad obrovskými poli konopí raději zavírají oči, takže milionový byznys vzkvétá.

V létě je podle Aliho ve vesnici zhruba stejný počet místních a uprchlíků. Mnoho libanonských rodin se totiž z měst vrací do svých domovských vesnic na letní dovolenou. V zimních měsících ale mají Syřané jasnou převahu. „Je jich tolik, že by nás mohli pozabíjet holýma rukama,“ žertuje morbidně.

Někteří místní přijímají syrské uprchlíky laskavě a považují je za členy rodiny, mnoho jiných ale tento postoj nesdílí a k Um Muhammed a jí podobným se staví nepřátelsky. „Říkají mi Daeshanka,“ stěžuje si dělnice – arabský výraz Daesh je totiž hanlivé označení pro Islámský stát. Syrsko-libanonské vztahy byly vždy napjaté a patřil k nim i černý humor, Um Muhammed se ale podobné urážky dotýkají. Přesto by se do Libanonu nejraději přestěhovala s celou rodinou, aby unikla válečnému strádání – i za cenu ztráty vlastního domova.

Zdroj: www.npr.org

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!