Aktuální článek
J.H. Krchovský: Žiju v celibátu

J.H. Krchovský: Žiju v celibátu

  • Není nutné vědět předem, jak vypadá. Když vstoupí do místnosti, prostě si ho všimnete. Důstojné exotické zvíře.

Čekáme na něj v kavárně Sutarrain. Ráno jsem spolkla své první antidepresivum a je mi strašně zle. Snad bude poeta k mému rozpoložení shovívavý. Zjevil se jako přízrak. Není nutné vědět předem, jak vypadá. Když vstoupí do místnosti, prostě si ho všimnete. Důstojné exotické zvíře. Mluví se mnou klidně, rozvážně.

A jako přízrak zase zmizel. Když byl přítomen, byl to příjemný a milý společník. Jakmile ale odešel, zůstala po něm pachuť smutku. Teprve když byl pryč, došlo mi, co byl zač. Sebestředný psychopat. Netvor. Zrůda, která vás ve snech osahává. A přesto – zdálo se, že se mnou soucítí. A já s ním.

Nejenom zločiny, ale i skutky dobrý je lepší dělat beze svědků.

Toto číslo je o šílenství a blázincích. Máš nějakou diagnózu?

Mám, nejmíň pět.

Jak vnímáš šílenství a liší se to od představ doktorů?

Doktoři znají šílenství spíš zvenčí. A někteří my vyvolení ho známe citelně zevnitř.

Oni jsou vlastně něco jako automechanici. A jen málokdy úspěšní automechanici. Já s nima nemám už naštěstí nic společnýho, ale za svých mladých let jsem strávil v Kateřinkách v součtu asi rok a v Bohnicích později celkem rok a půl.

Jak bys definoval šílenství?

Jako přirozený důsledek vnímání světa a žití v něm citlivou, notabene hypersenzitivní bytostí.

Považuješ se za šílence?

Já se považuju za tu bytost citlivou, a to až moc, a tím pádem nemohu nebýt šílenec.

Jak se s tím vyrovnáváš?

Je to fuška na celej život. Taková houpačka.

Samo to přichází a zase samo odchází?

Ono to moc neodchází, ale je to tu víc a tu míň nesnesitelný. Tu i snesitelný a někdy i hezký. A díky týhle bipolaritě a dualitě se s tím dá žít. Musí být i chvíle k vydechnutí a nabrání sil, než přijdou další těžký zkoušky od života. Jako při „hře“ kočky s myší, ta ji taky nezakousne hned, ale šetří si ji, aby jí ta hračka, a tedy i hra, déle vydržela.

Takže deprese.

No sakra že.

Zkoušels antidepresiva?

Tomu se vytrvale vyhýbám. Kdyby mi je v mládí necpali a nestrkali pod jazyk, tak sám bych dobrovolně nevzal nic. Já je považuju za zbytečný pro mě, jako irelevantní odstraňování nebo zmírňování důsledků místo příčin. A vzhledem k tomu, že s příčinama, to znamená s vnějším světem a mým celoživotním konfliktem s ním, žádný prášky nic nenadělaj, tak nevím, co bych měl těma práškama nahánět. Možná koncem února a nekonečný zimy, když už se kroutím úzkostí, lezu po čtyřech a vyju, bych za nějakou úlevu něco dal. Ale zůstávám trvale u pomůcky a úlevy této, tedy u piva. A to výhradně desítky. To je jediná droga, s kterou umím pracovat, kdežto všechny ostatní by naopak pracovaly se mnou, tedy proti mně.

Myslíš, že kdybys neměl deprese, mohl bys víc tvořit?

To je otázka, jestli to není spíš naopak. Já to nemůžu posoudit. Samozřejmě některý básně jsem napsal i – nedá se říct v klidu, ale prostě bez depresí. A i když zrovna nejsou stavem vládnoucím, tak ta latence ve mně zůstává, je to furt ve mně a oddechuje jak mumie.

Kdy se píše nejlíp? Když jseš úplně v prdeli, nebo když to jde?

Když jsem úplně v prdeli, tak to nejde vůbec. No tak středně v prdeli, to jo. Když člověk má ještě na ten rozmar, že vůbec může psát. Když jsem s psaním začínal, kolem těch osmnácti devatenácti, byl jsem slušně v prdeli, a to jsem ještě nevěděl, co všechno mě ještě čeká a jaký to bude mít pokračování. Nemohl jsem vědět, jestli tyhle stavy jsou nebo nejsou už natrvalo, a díky tomu psaní jsem možná i přežil.

Ono to v těžkých chvílích pomáhá, člověk to ze sebe může nějakým způsobem dostat.

Jo, když člověk nechce nikoho obtěžovat, na někoho to vyblít, což bytostně nesnáším, být někomu na obtíž. Tak s kým si popovídat než se sebou a nejlépe asi přes ten papír.

Mám odpor k čemukoliv, co zavání drogama nebo jejich náhražkama.

Říkals, že jenom piješ, ale do toho i kouříš. Myslíš, že má tabák na ty stavy vliv?

To bezesporu. Kouření cigaret stahuje cévy, tím pádem zvyšuje pocit úzkosti, stejně jako hodně teinu a kofeinu. Čím víc cigaret, tím samozřejmě hůř.

Žádný jiný drogy ti nic neříkají? Ani halucinogeny? Máš nějaký zábavný historky s drogama?

Ne, já se toho bojím. Ne, vskutku ne zábavný. Nikdy jsem s nimi neexperimentoval a od devatenácti mám odpor k čemukoliv, co zavání drogama nebo jejich náhražkama a vůbec s tendencema uvádět se do stavů jiných než třeba lehký pivní opilosti, nebo budiž, těžký pivní opilosti. Když jsem ve svých osmnácti vyšel po všech těch letech v blázincích ze svý samoty, poznal jsem se s partou z Klamovky okolo Plastiků a podobně, a poprvý jsem měl konečně ekvivalentní kamarády. Ale dlouho jsem z toho radost neměl. Asi rok nato, co jsem začal fúzovat a pít s touhle partou a hrát v první a na dlouho poslední kapele, zavolal mi kamarád, jeden z mně nejbližších z okruhu těchto přátel. Nebyl z Prahy, ale studoval tady, byly prázdniny a koleje zavřené, nikde nikdo, dali jsme si sraz U soudku na Starým městě a pak obešli ještě pár hospod, potom jsme jeli na Klamovku, ani tam nebylo moc kámošů, tam jsme pili do rána, pili, pili, strašně moc. Což to bylo tehdy normální, ale on neměl kde spát, naši byli na chalupě, tak jsme jeli do Braníka, kde jsem u nich tenkrát bydlel, tam jsme chlastali dál a když jsme vypili všechno i rodičům, napadlo nás probrat ještě lékárničku, kde ten kamarád vzal jeden lék, o kterým věděl od kolegů z blázince, že ho nějak používají, aby se dostali do vyšších nebo halucinačních sfér. Byl to nějaký asi mámin lék k perorálnímu užívání, vedle byly injekce pro kocoura, a tak aby to bylo účinnější, v tý hrozný opilosti jsme si to aplikovali nitrožilně, kamarád sám sobě a potom i mně, protože mi to nešlo. A jen díky tomu, podle sklonu vpichů, jsem později nebyl souzen, protože kamarád tenhle večírek nepřežil. A já jsem mu ještě ráno dával umělý dejchání, když už byl mrtvej, zkoušel jsem ho křísit a hned zase chodil, spíš lezl zvracet a znova jsem upadal do bezvědomí, do toho pořád telefonovali rodiče, co je se mnou, že potřebujou kopáče, tedy mě, kvůli kanalizaci, a já zas dolezl k telefonu, a to mě právě probíralo z bezvědomí, a znova jsem zvracel, pak jsem ještě vlekl kamaráda do koupelny a sprchoval mu hlavu, ale už nejevil stopy života… Potom jsem zavolal sanitku a vzápětí přijeli policajti, to už byly asi čtyři hodiny odpoledne, celá Novodvorská čuměla z balkónů, sanitka, policajti a na závěr funebráci. Já jsem jektal ve vedlejší místnosti, policajti řvali, hledali drogy, prohrabávali skříně, knihovnu, fonotéku, vyhrožovali… Kamaráda odvezli na patologii a mě polomrtvýho do Krče na odběr krve, kde pak zjistili, že musím bejt určitě narkoman, protože to, co jsem přežil, prý nemohl normální člověk přežít, smrtelnou intoxikaci, a pak mě odvezli do Bohnic. Takže toto byla moje první a jediná zkušenost vlastně ani ne s drogama… A že já tehdy přežil, to jsem zvlášť první roky potom nepociťoval vůbec jako „výhodu“, ale zcela naopak. Už dosti o tom, je to moje největší a doživotní bolest.

Je to i ten důvod, že hodně píšeš o smrti?

To jsem psal už předtím. Ale jaksi jinak. Nade všechno miluju a ctím život. O smrti píšu jenom proto, že se jí bojím, ne proto, že se na ni těším. Já ji naopak zaříkávám, ovšemže marně. A o smrti vlastně nepíšu vůbec, spíš o situacích po ní, o stavech nebytí. Jsou to řekněme jakýsi foršusy, vzkazy předem, z míst, odkud nejspíš nebudu moct vzkázat už nikomu nic.

Vztah nechci, poněvadž na to nemám nervy

Co ženský?

Ženský hezký, čím dál krásnější.

Co láska?

To už je druhá věc. Ta mi většinou působí jenom bolestné utrpení, tím pádem jsem většinou poslední dobou už bez ženských, protože si nechci způsobovat ještě víc utrpení. Když se mě na to ptají jiní, odpovídám skoro již prefabrikovanou odpovědí, že žádný vztah nesnesu, protože to zapatlá hlavu, na nikoho jinýho nemyslím, než na tu milovanou, nejsem schopnej nic dělat, jsem úplně někdo jinej. Obecně se říká, že když jsou dva v páru, je jich víc, že osobnosti těch dvou se obohatí a jakoby zmnoží že každýho z nich je dvojnásobek, budiž, ale mě naopak je ve vztahu spíš jen půl, protože se tý lásce oddám naplno a se vší intenzitou a pak se začnu trápit, co bude, až to nebude, bát se o ni a že ji ztratím, nebo se sžírat žárlivostí a tak dál, Prostě samota je pro mě snesitelnější. Vztah nechci, poněvadž na to nemám nervy, a slušný děvče občas na noc jaksi neseženu.

Tyhle věci se nedají kontrolovat, přicházej samy.

Jo, hlavně když to člověk nejmíň čeká. Já už je hodně dlouho nečekám, a přesto nějak nepřicházej, zdá se…

Kdys byl naposledy zamilovanej?

To už je asi tak pět let. Protože vím, že mi to nedělá dobře, vyhýbám se tomu stavu doslova jak čert kříži.

Kolik jsi měl lásek?

Ty hodně intenzivní se daj spočítat na jedný ruce a v souhrnu maximálně na dvou. Víc jich stejně nemám. Na druhou stranu já jako poněkud narcis si do určitý míry vystačím sám.

To je docela smutný.

Zároveň je to sranda. A ještě mám jedno zdůvodnění. Já jak nemládnu, jsem přece jenom estét a sám těžko snáším pohled na projevy svýho nemládnutí. A protože věkově ekvivalentní ženu bych k sobě určitě nechtěl, tak nějaký mladý holce poskytovat pohled na to, co mně samotnýmu už není příjemný, mně jako estétovi velice vadí. Je v tom určitá ohleduplnost. Ješitnost a ohleduplnost.

Už máš vymyšlený nápis na hrob?

Těch bylo tolik, že si ani nevzpomenu. Teď zrovna žádný nedominuje. Jedna z variant je: Nikdy jsem tu nebyl.

Vyhledáváš jiný lidi, kteří jsou podobně šílený? Je ti líp se šílenejma lidma?

Já k sobě ekvivalenty neznám. Ani ty kámoši z kapely nejsou šílený. Jsou to samozřejmě taky psychopati, což vyplývá z titulu kamarádství a společný práce na mých písničkách, ale nejsou to takový pošuci jako já.

Já si nemyslím, že jsi šílenej.

Ale já to vím, že jsem šílenej. Aspoň latentně. A k šílenství mě dokážou dohnat právě i ženský bytosti.

Cos dělal kvůli ženskejm šílenýho?

Jednak jsem trpěl, to se rozumí samo sebou. Pak, když jsem trpěl moc, samozřejmě jsem i víc pil. Když jsem ještě bydlel u našich, tak jsem třeba hlavou, tehdy mi z vlasů koukal jenom nos, vysklil výplň dveří, nebo z přemíry emocí v hospodě drtil půllitry a sklenky v prstech. Pak to po mně vytírali a kromě mě vyhodili i všechny kámoše, třeba do Klášterní vinárny na Národní jsem pak nesměl hodně dlouho.

To je běžný.

To je normálka, jo? Tak něco jinýho. Někdy, z nějaký nesnesitelný trýzně, jsem si třeba nožem rozdrásal ksicht, nebo když jsem se chtěl diskvalifikovat a nejít na nějakou schůzku.

Protože jsi nechtěl jít na rande?

Zároveň jsem chtěl a zároveň nechtěl.

Takže jsi to udělal, abys tam nemusel.

Abych tam nemoh. Nebo jemnější řešením bylo nacpat si čistý oblečení do pračky, abych neměl v čem jít. Kolem těch osmnácti člověk těch krojů tolik neměl, ale za hodinu už jsem to fénoval. A pak jsem se hodil do gala, vyfénoval jsem si tehdy ten bohatej porost a jako už zmíněný narcis jsem si začal představovat, jak tam ta minimálně jedna holka na tý Klamovce sedí a dívá se na hodinky a na dveře, kdy už přijdu. A už jsem odcházel, měl jsem v kapse klíče, cigarety, peníze, a teď se dívám do zrcadla a říkám si – to neni špatný, a sedl jsem si a díval se na sebe a představoval jsem si, že to zrcadlo je ta holka a jak jsem si celkem hezkej, samozřejmě ve svým stylu, a vlastně jsem si vystačil sám se sebou. Tak jsem si k tomu zrcadlu přinesl křesílko, pak lahváče a popelník a nešel jsem nikam…

Do tebe se jistě ženy zamilovávají, když jsi takhle divnej. Jak to řešíš, když se do tebe nějaká zamiluje?

Podobnýma odpověďma. Děje se to často a nějak se tomu vyhýbám, protože je jich moc a nechci se dostat do podobných dilemat jako zamlada.

Je to příjemný, nepříjemný, bojíš se toho?

Jo, do určitý míry je to příjemný, pro ješitu zvlášť. Jde ale hlavně o to, co s tím? Jedna je v jednom městě, druhá v druhým městě, čtvrtá ve čtvrtým a pátá v pátým městě, jak bych to zkooordinoval? A zapomněl jsem na třetí ve třetím. To mám říct jedný přijeď, a co potom budu nedělat s těma ostatníma?

Takže ty jich máš prostě moc!

Nemám! Tím pádem nemám žádnou.

Všechny a žádnou.

To je moje maximum. Když nemůžu mít všechny, tak radši žádnou. A když už nějakou mám, stejně časem trpím a říkám si: Není tamta ještě lepší a tamta ještě hezčí? A jaký by to bylo asi s ní? A když budu s touhletou, nemůžu bejt zároveň s támhletou. Protože zase nejsem prase a nikdy jsem paralelní vztahy neměl. A už nejsem ani hezkej, ani mladej, takže ani před tím zrcadlem už dávno nesedávám. To používám už jenom k holení. Už nevím, který dekadent napsal větu: To strašné manželství se svým já! Žiju v celibátu. Když nechci mít žádnej vztah, mám nějaký tý holce zavolat a říct jí, nechceš přijet na víkend, když se jí celý víkend věnovat nechci?

A co třeba nechceš přijet na hodinu? Od toho taky existujou holky.

No jo, ale zase to nejsou moje čtenářky a moje ctitelky. Já se prostitutek štítím, jsem estét. Mně se to ekluje, kdyby ji přivezl nějakej pasák, byl bych jenom rozpačitej a bylo by to poskvrnění mýho domečku a soukromí pro nějakejch pár chvil. Měl bych z toho kocovinu a probouzel se panikou, jestli jsem něco nechyt. To mi za to nestojí.

Jak zvládáš život bez sexu? Masturbace je nuda, ne?

Ani ne. To, co si představuju, bych v reálu mít nemohl. K čemu naturalistický náhražky svých představ? Slováci maj rčení: Lepšie je si dobre pohonit, skôr ako si zle zajebať.

Do večera většinou jen obrušuju hrany vtíravejm myšlenkám, vzpomínkám a obsesím.

Lepší je dobře si zajebat.

Ale jo, je to hezký. Ale takhle, sám, mám hlavně pokoj. Nemusím si pak s nikým povídat, můžu se věnovat svým věcem a nemusím koukat na hodinky, kdy už půjde a tak. Nebo jsem naopak tak zamilovanej, že se od ní nemůžu oddělit a zase nechci, aby odešla, a zároveň chci bejt sám a je to mučení. Přitom vím, že mi unikají poslední ještě trochu humánní léta. Už to bude jen horší a horší. A ta léta trávím v samotě. Kromě krátkých, maximálně půlročních přestávek žiju už přes deset let sám, co jsem odešel od rodiny. Empirie mě naučila, že když nemůžu a nechci to mít se vším všudy, to znamená i se vztahem, musím se prostě uskromnit. Protože mám maximální nároky, musím bejt skromnej. Musím žít minimalisticky, protože jsem maximalista.

Nevadí ti na masturbaci ta samota?

To jako že bych měl masturbovat na veřejnosti? Abych nebyl sám?

Jak trávíš běžný den?

Čekáním na večer, který je pro mě dobou, kterou umím, a na noc, kterou miluju. Den neumím. Až do večera většinou jen obrušuju hrany vtíravejm myšlenkám, vzpomínkám a obsesím.

A jak trávíš večery a noc?

Tím, že mi je s každým pivem míň hůř a víc snesitelněji. A když odbavím kočky a nacpu do sebe něco k jídlu, což považuji jen za povinnost, kterou si musím v duchu odfajfkovat, že ji mám za sebou, trochu pohrábnu domácnost a pak všechno kolem konečně ztichne… Ne že by sousedé byli hluční, ale v noci nic nevysílaj, jsou prostě v útlumu, i celý město, jako když usne počítač a nijak nepůsobí, a tehdy jsem teprve schopen i něco psát anebo vymýšlet písničky. To mě ještě baví. Poslední dobou víc ty písničky než to psaní. Ale teď zrovna už trpím tím, že někdo trpí tím, že tady sedí (poukazuje na hosta u vedlejšího stolku, který si čte knihu, pozn. red.)a chce si číst a musí poslouchat to, co tady povídám. A to ještě musím mluvit nahlas. Mně by to strašně vadilo, a on tu přitom seděl dřív. Já vím, jak trpím třeba ve vlaku, kdy si marně cpu špunty do uší, nechci žádný hovor poslouchat, ale ani hudbu, a ty špunty bez ní nestačí a tak jen doufám, že ti lidi pochopí, že jsem v tom kupé byl dřív a že jsem tam chtěl být v tichu. Nepochopí nic a já to většinou nedokážu dát najevo, pak by v tom kupé stejně nebylo k vydržení a přesednout si není většinou kam… Jsem prostě oběť svojí delikátnosti.

Oběť delikátnosti?

Tak snad bezohlednosti?

Spousta lidí tomuhle nerozumí.

To je právě hrozný, a proto je pro mě těžký mezi nima žít, proto mezi nima nežiju a jsem i proto sám. Protože nesnesu být někomu na obtíž, a stejnou měrou aby někdo byl na obtíž mně.

Jaká je ideální dávka alkoholu v krvi na psaní?

Já to nemám na promile a na krev, já mám svůj ověřený denní úzus. Noční vlastně. Roky to je pět šest desítek a poslední dobou nějak nemohu opustit počet sedmi. Kolikrát, když mi je druhej den obzvlášť blbě a úzko, musím si na stůl napsat na cedulku: Vole, osmý už ne! A dám si ho zas a musím připsat vykřičník, pak další… Ale už se zvolna vracím ke svý normě.

Kolik cigaret vykouříš za večer?

Za den dvě krabičky. To ještě de.

Nemáš nějakou zábavnou historku s trávou?

doporučujeme

Naposledy jsem měl trávu, to bude tak deset let, kdy jsem ji asi potřetí v životě zkusil. To jsem ještě neměl kapelu, jen jsem četl v mý oblíbený Ponorce v Olomouci a dostal jsem tam od místních houní poctivýho hanáckýho špeka, zapovídal jsem se a během řeči ho bezelstně vyšlukoval jako spartu. Pak jsem úplně zcepeněl, chtěl jsem vstát, nemoh jsem vstát, chtěl jsem to říct, nemoh jsem to říct, chtěl jsem odejít, nemoh jsem odejít… A do svýho penzionu, který je vzdálený deset minut chůze, jsem šel s rukou po zdi dvě hodiny. A dobře mi opravdu nebylo. I proto odmítám drogy nebo nějaký léky, protože nesnáším bezmoc a to, že není v mojí vůli zrušit ten neznámej stav.

Předávkování trávou není úplně příjemná věc.

Já jsem ji později přece jenom ještě jednou zkusil v bezpečí domova, jestli by mi nešla líp složit jedna písnička, která měla být jakoby odjinud, z jinýho světa. První účinky byly opojný a radostný, ale vzápětí na mě naopak sedla úzkost a panika a zařekl jsem se, že už nikdy. Zůstávám u piv a cigaret, to jsou věci, který umím, vím, jak stavy z nich přicházejí a jak odeznívají. Trávu už pokoušet nebudu, nic proti ní nemám, a pokud mě neveze třeba zhulenej šofér, je mi úplně jedno, co si kdo kouří a co mu dělá dobře. Nechápu, proč se vůbec řeší otázka legalizace, proč je vůbec nutný ji řešit. Ale nejsem ani propagátorem, prostě se mě to netýká.

Byl jsi někdy šťastný?

Nejšťastnější jsem byl v době, kdy jsem měl malý děti. To byla jedna z věcí, na který jsme se s mojí bývalou ženou, respektive matkou mých dcer dodatečně shodli, že nejkrásnější roky moje i její byly, když děti byly ještě maličký, napřed jejich očekávání a pak první roky s nima. To jsem si z ekonomických důvodů mohl dovolit jen jednu a půl krabičky cigaret a piva maximálně čtyři, protože byly kolikrát na úkor mandarinek pro děti. To byly roky, kdy jsem žádný zlý stavy neměl, snad jen občas luxus mírný melancholie. Než jsem pak zase začal zlobit a zase pít víc a blbnout.

Který roční období máš nejraději?

Rané jaro a raný podzim. Léto mám rád jen proto, že můžu nosit takzvaný plešdekl, což jsou černý sluneční brýle, který jsem v životě neměl na nose, ale vždy jen na čele k humanizaci své lbi a pohledu na ni. A v zimě podobně, to jako plešdekl používám tuhletoho černýho kulicha.

Přemýšlels někdy nad tím, žít někde jinde než v Čechách?

Ne, já jsem s tím jazykem tady tak spjatej, že si to neumím představit. Ačkoliv byl jsem asi čtyřikrát v Paříži a tam bych si vlastně uměl představit, že bych žít mohl a docela rád. Jenže to bych musel být aspoň o dvacet třicet let mladší, musel bych umět vládnout tamním jazykem, mít na kontě aspoň deset milionů a hlavně – musel bych umět žít. Což je základní postulát pro život v Paříži.

Vnímáš smrt jako součást života, nebo jako konec? Máš představy, co bude potom?

Velmi amorfní, protože si je nechci ani moc artikulovat. Myšlenky na smrt, nejen moji, za součást svýho života považuju, poněvadž mě pronásledujou po celej život. Můj oblíbený židovský spisovatel Isaac Bashevis Singer má v jedný povídce větu: „Zaplať pánbůh za práci a povinnosti, které lidi mají, protože bez nich by celý život byl jen jeden dlouhý pohřeb.“ A ví bůh, že já těch objektivních povinností většinou moc nemám…

Ale občas, například právě v depresi, mohou být myšlenky na smrt úlevné, ne?

Jakože se to nemusí udělat dokonavě, ale jako představa, že jednou bude klid?

Jo.

Je to definitivní, a to taky není moc útěšný. Nebudou už ani ty hezký věci. Nebude už ani to jaro a podzim.

Já myju i odpadky, než je vynesu.

Co považuješ za hezký?

Třeba právě to jaro a podzim. A každý rok nový mladý dívčí dorost. A psy a kočky… A zvířátka a přírodu vůbec.

Bojíš se stáří?

Toho se bojím ještě víc než tý smrti nebo nebytí. Stáří, a ještě víc stařecký demence, notabene alkoholický. Děsím se bezmoci, nebytí zaživa.

Už to nebudeš vnímat, budou to vnímat jen ostatní.

O to je to horší.

To i smrt, se kterou se nedá nic dělat, bude špatná pro ostatní, a ne pro toho člověka.

Nejenom smrt, jeden myslím že francouzský básník řekl, že blbost je zvláštní choroba, kterou netrpí její nositel, ale všichni kolem.

Ale ta tady je a bude a musej se s tím všichni vyrovnat.

Proto žiju v ústraní a nikam nechodím. A i tak jsem jí vystaven. To stačí mít starou secesní schránku a pošťačku, která mi všechno i přes prosby bezohledně přeloží, včetně pohledů atypických formátů ze zahraničí, prostě to zlomí. Kvůli ní jsem si pořídil hnusnou plastovou krabici a velký nápis: „Prosím, do té úzké zdířky jen úzké listoviny a složenky, a prosím, ať nic nevyčuhuje na ulici“. Marný, marný, marný. Před čtrnácti dny, když mi přeložila pohled z Japonska, jsem si řekl, takhle už opravdu ne, a tu starou secesní schránku jsem vycpal nějakýma starýma slipama. Ovšemže vypranejma. Já myju i odpadky, než je vynesu, ne všechny samozřejmě. Protože nesnesu smradlavý věci, nemám odpadkovej koš v bytě, ale na dvorku, a protože popelnice vyvážej jen jednou za tejden, tak zvlášť v létě ty odpadky holt umeju, třeba krabici od mlíka vypláchnu, aby nesmrděla. Víc odpadků ostatně nemívám, než právě do tý krabice. Takže i to starý prádlo bylo na hadry, ale samozřejmě vypraný. Těma slipama jsem teda ucpal schránku a přes tu odumřelou zdířku dal křížem dva flastry a šipku k tý velký boudě na dveřích, k tý hnusný plastový schránce, zatím provizorní. Takže ani nemusím nikam chodit, aby mě někdo nasral, pustím si rádio a jsem zase vystaven lidský blbosti, jdu jen do obchodu, zase mě někdo nasere, něco zaslechnu, cestou vidím třeba zjara nesmyslně pokácený stromy, slyším pily… Prostě vyhýbám se lidem a společnosti, ale stejně nejsem tý blbosti ušetřen.

Máš ještě nějaké zvláštní libůstky? Úchylky? Co ještě děláš jinak?

Já dělám vlastně všechno jinak, ale pro mě to je samozřejmý, tudíž to za libůstky ani úchylárny nepovažuju. Ale ne naschvál, prostě to mám jinak, většinou naopak. Dneska zase ve čtyři ráno budu venčit kočku. Nemá doma bedýnku, odpoledne se vyvenčí na zahrádce a k ránu před spaním procházkou se mnou nahoře v parku, který je zčásti i hřbitovem. Většinou se k nám přidá i zlej kocour Hitler a zpovzdálí ještě jedna kočka, Můra. Kočky se pasou a já s baterkou a s brejlema sbírám střepy, aby si nějakej pejsek neporanil pacičku. Nejenom zločiny, ale i skutky dobrý je lepší dělat beze svědků…

Celej život je pro mě masokombinát.

Zahradničíš?

Jsem velký pěstitel kytek a stromků, skoro všechno mi vzejde a všemu se daří. Jenže pak nevím, co s tím a kam s tím, buďto to rozdám, nebo tajně vysázím v okolí. Letos jsem si chtěl vysadit pár semínek tabáku, jen ze zvědavosti, ale přehnal jsem to s výsevem, jak se mi třásly prsty, takže toho vyrostlo moc a já, který kupodivu nadevše miluji život, jsem místo radosti ze zahradničení zažíval trýzeň, protože jsem ty rostlinky musel třídit a rozhodovat, ty budeš žít, ty ne, a to v několika kolech. Žít chtěly všechny a bylo to utrpení, jak se ten kořínek vzpěčoval, jako kdybych hrdličce kroutil krkem.

Ty bys asi nemohl pracovat v masokombinátu.

Celej život je pro mě masokombinát. To bych teda opravdu nemohl. Byť třeba Mejla Hlavsa, zakladatel Plastiků, pracoval na hovězí porážce, ostatně se tak jmenovalo i jedno jejich album, kde kravičkám podřezával krční tepny. Já nezabíjím ani komáry. Ani mouchy, nic, natož pavouky. Mám takový speciální průhledný a prodírkovaný kelímek, pod něj vsunu pohlednici, to je můj takzvaný catching set, a všechny hmyzy, můry, moly, mouchy vynáším ven nebo jinam, nic doma nemám. Nic nejsem schopen zabít, což mi přijde normální. A když si přivezu třeba nějaký kapradí z lesa a zjistím, že mi po dvorku lezou bezradný mravenci, odvezu je na kole v krabičce zpátky na stejný místo.

I když je jich nějaká invaze?

Já nemívám invaze. Oni to vědí, že jsem na ně hodnej, a jsou ohleduplní a neobtěžujou mě. Když sem tam nějaký hmyz ke mně zabloudí, šetrně ho vynesu.

Jak často si myješ vlasy?

Minimálně obden. Proto říkávám žertem, že ty vlasy jsem si z hlavy smyl. Jsem štítivej patologickej mýval. No, patologickej snad ne, ale třeba v létě se sprchuju na dvorku i několikrát denně. Teď v zimě to s hygienou nepřeháním. Ale trvale potřebuju mít svůj pořádek, všechno na svým místě, i proto musím žít sám. Když třeba někdo přijde do toho mýho půvabnýho domečku, začne říkat: „To je nádhera, tady se to musí psát samo, co? To úplně chápu, proč tady jseš.“ A pak na mě ještě některý spiklenecky mrknou a řeknou: „Akorát tak pro dva, viď?“ A já říkám, ne, i jeden je kolikrát moc.

Jak vnímáš v životě náhody?

Jsou jenom náhody. Dobrý a zlý. Kolikrát si říkám, že je vlastně zázrak, když se ten den nic hroznýho nestalo. Že je všechno aspoň ještě tak, jak to je, i když nad tím člověk kolikrát skuhrá. A že stačí tak málo, aby se to během vteřiny změnilo v něco hroznýho a tragickýho, v nic. A samozřejmě náhodou. Takže už to je zázrak, že člověk jde po ulici a nespadne mu taška ze střechy na hlavu, nesrazí ho tramvaj, že ho nezastřelí šílenec, že vůbec dojde domů a že cestou nevyletí z kůže.

Dějou se ti i ty náhody, že například myslíš na nějakou věc a vtom potkáš její zobrazení na zdi, kolem který procházíš?

Strašně častý. Píšu slovo a zazní z rádia, myslím na někoho, zavolá, normálka.

Jak si to vysvětluješ?

Určitě nijak duchařsky. Žádný přenosy myšlenek. Je to podobný jako u snů, když se ti zdá o něčem a pak se to stane. Kdyby se to nestalo, tak na ten sen časem zapomeneš jako na tisíce jiných vizí z tý noci. A když se jedna z nich,ještě začerstva druhý den náhodou přihodí, říkáš si, vždyť to se mi proboha zdálo, a přisuzuješ tomu nějakou váhu, přitom to je jen fragment, ta většina se neuskuteční a ve světle tý údajný jasnozřivosti zmizí do zapomnění.

Máš nějakou múzu?

Spíš tu hrůzu. Nebo bolest? Ale koneckonců i krásu. Je možný, že mám tolik mladejch krásnejch čtenářek i proto, že to vycítí, že jsem při tom psaní myslel i na ně. Ať už obecně, anebo na nějakou dívku konkrétně. Že z těch básní, z těch řekněme milostných, lezou jakýsi podprahový feromony. Anebo prostě touha, jo, ta je možná mojí múzou největší…

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!